21 Cdo 4141/2007

21 Cdo 4141/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. r., zastoupenému

advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 320/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č.j. 69 Co 60/2007-117, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 21.11.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z

pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné

porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „zaměstnavateli neoznámil

dle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce výkon jiné výdělečné činnosti, která je

shodná s předmětem činnosti Č. r., ani ho o této skutečnosti do jejího

zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003, neinformoval“. Žalobce se přitom „v

souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s

firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud

jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou

rovněž vykonává Č. r.“. Článek, který žalobce pod hlavičkou „komentátor Č. r.“

publikoval v neprospěch společnosti Č. a.s. v Hospodářských novinách dne

29.10.2003, „vyvolal vážné pochybnosti o nezávislosti a objektivitě zaměstnance

Č. r. a zneužití jeho profesního působení ve prospěch komerční agentury“, neboť

„komentář žalobce byl pochopen jako odplata“ za to, že společnost Č. a.s.

zmíněnou smlouvu „údajně z úsporných důvodů“ vypověděla. To vše „je ještě více

umocněno vědomím, že žalobce jako zaměstnanec Č. r. vystupoval v minulých

letech v pořadech Č. r. ve prospěch Č. a.s.“, tudíž „jednal v rozporu s

oprávněnými zájmy Č. r., protože nereprezentoval Č. r. v souladu s jeho

posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je

neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „žalovaným byla překročena“

prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, že žalovaný ve

výpovědi „neuvádí, na kterou ze tří skutkových podstat uvedených v ust. § 46

odst. 1 písm. f) zák. práce odkazuje“, že z textu výpovědi „nelze bezpečně

rozlišit, zda výpovědní důvod shledává v jednání žalobce či jeho motivaci“, že

žalovaný „nepodává jediný argument, ba dokonce ani věcná tvrzení, pouze vlastní

hodnocení“ a že tvrzení žalovaného „jsou nepravdivá“, neboť žalobce v průběhu

pracovního poměru u žalovaného „jinou výdělečnou činnost nevykonával“. Při

sjednávání pracovního poměru účastníků žalobce „výslovně“ informoval žalovaného

o tom, že ještě před uzavřením tohoto pracovního poměru se v roce 1999 stal

společníkem a jedním z jednatelů společnosti S. N.-B., s.r.o., avšak že -

ačkoli to po něm žalovaný nevyžadoval - „na funkci jednatele rezignoval a

sjednal převod svého společenského (správně obchodního) podílu“. Informoval

žalovaného i o tom, že jmenovaná společnost uzavřela s vedením Jaderné

elektrárny Temelín poradenskou smlouvu pro oblast česko-rakouských a česko-

německých vztahů. Žalovaný „vzal obé na vědomí s tím, že činnost žalobce byla

navíc v té době organizována způsobem, který znemožňoval svévolný výběr obsahu

komentářů a programů“. Protože žalobce po ukončení činnosti ve společnosti S.

N.-B., s.r.o. „nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, což

zcela ponechal nabyvateli svého společenského podílu, bere na vědomí, že patrně

nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku“. Prohlašuje však, že „napříště

neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její činnosti žádný

příjem“.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3.10.2006, č.j. 17 C 320/2003-82

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady

řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že

žalobce vytčeným jednáním porušil ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, jestliže

bez písemného souhlasu žalovaného „po celou dobu trvání pracovního poměru byl a

dodnes stále je společníkem a jednatelem společnosti S. N.-B., s.r.o.“, jejíž

„některé předměty činnosti, jako marketing, propagace, reklama, výroba

audiovizuálních děl a vydavatelství či nakladatelství“, jsou shodné s činností

žalovaného. Žalobce sice v tomto směru „opakovaně ubezpečil žalovaného“, a v

průběhu řízení tvrdil, že z této společnosti vystoupil, soudu však za tím

účelem nepředložil dostatečný důkaz, jímž „rozhodně není“ dodatek ke

společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 o převedení obchodního podílu, který

působí „velmi nevěrohodně“ a „ani zdaleka neodpovídá postupu, který pro takový

případ stanoví obchodní zákoník“. Protože „to samé platí“ i o vzdání se funkce

jednatele této společnosti, „je žalobce z tohoto pohledu dosud plnohodnotným

společníkem a jednatelem této společnosti“, přičemž – jak zdůraznil - „je zcela

nerozhodné, zda žalobce fakticky pro tuto společnost vykonává činnost či

nikoliv“. Za této situace, jestliže společnost S. N.-B., s.r.o. „měla uzavřenou

smlouvu na poradenskou činnosti se společností provádějící výstavbu Jaderné

elektrárny Temelín a žalobce se současně jako redaktor Č. r. těmito skutečnosti

zabýval“, lze v tom podle názoru soudu prvního stupně „nepochybně spatřovat

souběh zájmů jak Č. r., tak i uvedené společnosti“. „Po zvážení všech těchto

prokázaných skutečností“ uzavřel, že žalobce „porušil pracovní kázeň hrubým

způsobem“, a že proto předmětná výpověď ze dne 21.11.2003, splňující rovněž

všechny formální náležitosti, je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2007, č.j.

69 Co 60/2007-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce

je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.400,- Kč k

rukám advokáta. Odvolací soud zabývaje se v první řadě tím, zda žalovaný ve

výpovědi dostatečně jasně a srozumitelně vymezil její důvod, ve shodě se soudem

prvního stupně dovodil, že za stavu, kdy „žalobce sice oznámil žalovanému, že

činnost ve společnosti S. N.-B., s.r.o. ukončil, ale protože se tak fakticky

nikdy nestalo a naopak žalobce v činnosti v této společnosti pokračoval

prokazatelně bez souhlasu žalovaného“, je zřejmé, že „bylo vůlí žalovaného dát

žalobci právě z tohoto důvodu předmětnou výpověď“, o čemž „svědčí i odkaz

žalovaného v této výpovědi na ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce“. Odvolací

soud „se ztotožnil“ rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalobce

neprokázal, že by zákonným způsobem ukončil své členství ve společnosti S.

N.-B., s.r.o., že by převedl obchodní podíl na jiného, ani že by přestal být

jednatelem této společnosti“; výslech svědkyně N. ani žalobcem předložený

dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 tyto skutečnosti neprokazují,

neboť „nesplňuje zákonem stanovené náležitosti pro ukončení výkonu funkce

jednatele společnosti ani pro převod obchodního podílu“. Za této situace „lze

tedy mít za to, že žalobce vykonával souběžně s pracovním poměrem u žalovaného

funkci jednatele společnosti S. N.-B., s.r.o., pro což svědčí i současný výpis

z obchodního rejstříku, v němž je žalobce stále veden jako jednatel uvedené

společnosti“. Protože zmíněná společnost podle výpisu z obchodního rejstříku má

se žalovaným „totožný předmět činnosti“ spočívající ve výrobě audiovizuálních

děl, přičemž podle názoru odvolacího soudu „je nerozhodné, jaké byly cíle

těchto činností obou subjektů, tedy za jakým účelem byly zhotovovány tak, jak

se snažil namítat žalobce ve svém odvolání“, dospěl odvolací soud k závěru, že

žalobce tím, že „nepřestal být jednatelem uvedené společnosti“, porušil

pracovní kázeň, neboť „vykonával výdělečnou činnost, jak má na mysli ustanovení

§ 75 odst. 1 zák. práce“. Námitku žalobce, že ze strany žalovaného nebyla

dodržena lhůta pro dání výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce,

odmítl s odůvodněním, že „výkon činnosti prováděný v rozporu s ustanovením § 75

odst. 1 zák. práce je obdobně jako pokračující neomluvená absence v práci

trvajícím deliktem, o němž se zaměstnavatel dozvídá vždy znovu“, a proto rovněž

„důvod pro skončení pracovního poměru vzniká každý den znovu, což je podstatné

zejména pro běh jednoroční objektivní lhůty“; dokud zaměstnanec takovou činnost

neukončí, „není pro použití sankce rozhodující, že poté, co se zaměstnavatel o

zmíněné činnosti pracovníka poprvé dověděl, nic neučinil“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že

byla-li žalobci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu, že žalovanému

neoznámil výkon jiné výdělečné činnosti, jež je shodná předmětem činnosti

žalovaného, pak nejenže „zákoník práce neoznámení nesankcionuje“, ale i

„fakticky k žádnému takovému porušení nedošlo“, neboť z výpovědi nadřízeného

svědka P. „naopak plyne, že toto oznámení žalobce učinil ještě předtím, než s

ním byl pracovněprávní vztah uzavřen“. Podle názoru dovolatele „nebylo v žádném

z údajných porušení pracovních povinností dáno zavinění ze strany žalobce“,

neboť z provedených důkazů vyplynulo, že „vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby

došlo k naplnění změn dle rozhodnutí obou společníků a jednatelů“ společnosti

S. N.-B., s.r.o. Žalobce „má za to, že doložil dostatečné množství důkazů, ve

spojení s výpovědí N. N., že, pokud tato řádně zápis v obchodním rejstříku

nezajistila, výkon jednatelství zanikl postupem dle ust. § 66 obch. zák.“ ještě

před podáním předmětné výpovědi, neboť „minimálně“ rezignace žalobce na funkci

jednatele jmenované společnosti byla doručena společníkům a valná hromada se

sešla 13.8.2001 a „zcela jistě se měla sejít od října 2000 do listopadu 2003

(okamžik podání výpovědi)“. Dále namítal, že mezi podnikatelským subjektem,

jímž byla společnost S. N.-B., s.r.o., a žalovaným „není a nemůže být dána

konkurence ve smyslu podnikatelském“, neboť na straně žalovaného „s ohledem na

obsah zákona č. 484/1991 Sb. není a nemůže být dána výdělečná činnost ve smyslu

klasického podnikatelského subjektu“. Podle zmíněného zákona žalovaný „zásadně“

poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů, v jejímž

zákonném rámci „nelze dohledat činnosti public relations, ani jinou shodu

předmětu činnosti s činností společnosti S. N.-B., s.r.o.“. Public relations,

které bylo předmětem plnění smluv uzavřených mezi společnostmi S. N.-B., s.r.o. a Č. a.s. (divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín), znamená – jak dovolatel

zdůraznil - cílevědomé ovlivňování veřejnosti s využitím sociologie a

psychologie, obecně užívané podnikatelskými subjekty pro činnost spočívající v

získávání konečných spotřebitelů za účelem komerčním, tedy „zjevně činnost

cílená, nikoli objektivní či nestranná“ tak, jak by měla být služba veřejnosti

poskytovaná žalovaným. Kromě toho podle mínění žalobce nebyl v řízení prokázán

ani další skutek uvedený ve výpovědi spočívající v tom, že žalobce měl jednat v

rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Tvrzení žalovaného v tomto směru

„nebyla nikdy prokázána“, nýbrž „jsou pouze subjektivním dojmem“ či „vyjádřením

subjektivního pocitu žalovaného“. Nelze přehlédnout ani to, že ze strany

odvolacího soudu „vůbec nebyl hodnocen stupeň intenzity porušení pracovní

kázně“, a že provedené důkazy „neprokazují, že by žalovanému vznikla jednáním

žalobce jakákoliv újma“, ani jaké mělo vytčené jednání žalobce věcný dopad na

pověst žalovaného.

Konečně dovolatel vyjádřil názor, že „právo zaměstnavatele

dát zaměstnanci výpověď z uplatněného důvodu bylo prekludováno“, neboť za

poslední den pro počátek běhu lhůty podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce je

třeba vzít v úvahu okamžik, který nastal v průběhu prvního roku trvání

pracovního poměru, „kdy se s námitkou kolize žalobce obrátil na přímého

nadřízeného (P.) jiný zaměstnanec žalované“, případně „okamžik, kdy se

nadřízeným žalobce stal I. Š., jež převzal informaci od svědka P., což bylo na

podzim roku 2001“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů

zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce, „které se pohybuje spíše ve filozofické,

než v právní rovině“, bylo zamítnuto. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů s

věcí vypořádaly „v souladu s hmotným právem i v souladu s doposud přijatou (a v

této oblasti širokou a ustálenou) soudní judikaturou“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že

žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 21.11.2003,

který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,

ve znění do 1.3.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb.,

kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a

o změně některých zákonů č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na

úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,

zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce

zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody,

pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro

závažné porušení pracovní kázně.

Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedených důvodů výpovědi použít

tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Porušením

pracovní kázně rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou

zaměstnanci stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75

zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného

vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto

povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru,

je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k

zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z

pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a

odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v

pracovním poměru od 1.11.2000 jako redaktor; písemný souhlas žalovaného k

jakékoli jiné výdělečné činnosti žalobce neobdržel. Podle výpisu z obchodního

rejstříku vedeného Městským soudem v P., oddíl C, vložka 70474, je žalobce od

20.8.1999 (dosud) zapsán jako jednatel a společník ve společnosti S. N.-B.,

s.r.o., jejímž předmětem podnikání je - mimo jiné - marketing, propagace,

reklama, výroba audiovizuálních děl. V době od 1.2.2001 do 31.3.2002 společnost

S. N.-B., s.r.o. vykonávala pro společnost Č. a.s., Divizi výstavby Jaderné

elektrárny Temelín, na základě smlouvy činnost „public relations“ v oblasti

česko-rakouských a česko-německých vztahů v souvislosti se spuštěním Jaderné

elektrárny Temelín. Podle Čl. 19 Statutu Č. r. vydaného na základě zákona č.

484/1991 Sb., o Č. r., ve znění pozdějších změn a doplňků, účinného od

18.12.2002, „zaměstnanci Č. r. plní úkoly Č. r. v souladu se zákonem o Č. r.,

ostatními obecně závaznými právními předpisy a vnitřními předpisy Č. r.“ a

„nesmí působit“ - mimo jiné - „ve prospěch jiných komerčních subjektů v oblasti

hromadných sdělovacích prostředků“. Dne 21.11.2003 dal žalovaný žalobci výpověď

z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce - mimo

jiné - s odůvodněním, že žalovanému „neoznámil výkon jiné výdělečné činnosti,

která je shodná s předmětem činnosti Č. r.“, ačkoli se žalobce „v souladu s

pracovní smlouvou zabýval otázkami souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla

firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o

public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“. Žalobce –

kromě jiného – namítá, že již při sjednávání pracovního poměru účastníků

„výslovně“ informoval žalovaného o tom, že „na funkci jednatele rezignoval“;

protože však „nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, bere na

vědomí, že patrně nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku“, prohlašuje

však, že „napříště neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její

činnosti žádný příjem“.

Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného

rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, zda jde o výkon výdělečné činnosti ve

smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec je (zůstal)

zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti s ručením omezeným

přesto, že již dříve projevil vůli jednatelství ukončit, avšak nezajistil v

tomto směru příslušnou změnu údajů v obchodním rejstříku, a právní otázku

dodržení lhůty pro dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce. Na

prvním místě zmíněná právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu

řešena a druhou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.

Protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci

významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto

hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud

proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého

zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost,

která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni,

jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Podle ustanovení § 75 odst. 3 zák.

práce omezení stanovené v odst. 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické,

publicistické, literární a umělecké činnosti.

Účelem ustanovení § 75 zák. práce je regulovat výkon další výdělečné činnosti

zaměstnanců, která je vyvíjena vedle jejich zaměstnání konaného již v jednom

pracovněprávním vztahu. Právní úprava umožňuje výkon výdělečné činnosti, která

je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s jeho předchozím písemným

souhlasem. V této souvislosti dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.10.2002, sp. zn. 21

Cdo 1714/2001, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003), že

o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce jde v

případě, že zaměstnanec vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního

vztahu činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno

poskytování odměny); okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek

skutečně dosáhl, není sama o sobě významná. O výkon výdělečné činnosti, k níž

je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, se přitom jedná také tehdy,

jestliže zaměstnanec je jednatelem ve společnosti s ručením omezeným, která má

v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku zapsánu činnost shodnou s

předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když tuto činnost dočasně

nebo trvale nevyvíjí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

4.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 1628/97, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní

judikatura, roč. 1999). Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení, zda žalobce

vedle svého zaměstnání u žalovaného vykonával výdělečnou činnost ve smyslu

ustanovení § 75 zák. práce, není významná okolnost, že žalobce „napříště neměl

žádný podíl na činnosti společnosti S. N.-B., s.r.o. a z její činnosti žádný

příjem“.

Podle ustanovení § 27 odst. 1 obch. zák. (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní

zákoník, ve znění účinném do 31.12.2003) obchodní rejstřík je veřejný seznam,

do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů nebo

organizačních složek jejich podniků, o nichž to stanoví zákon [povinně

zapisovaným údajem je také jméno a bydliště osoby, která je statutárním orgánem

právnické osoby, a den vzniku, popřípadě zániku její funkce – srov. § 28 odst.

1 písm. e) obch. zák.]. Obchodní rejstřík je veden soudem určeným k tomu

zvláštním právním předpisem (dále jen \"rejstříkový soud\").

Podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis

do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis

neodpovídá skutečnosti, nestanoví-li zákon jinak. Údaje a obsah listin, jejichž

zveřejnění zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím

osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě

byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím

osobám do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o

nich nemohly vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné

vůči každému ode dne jejich zveřejnění; vůči tomu, komu bylo známo provedení

zápisu v obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu (srov. §

27 odst. 3 obch. zák.).

Citovaná ustanovení vyjadřují princip formální a materiální publicity, jímž je

ovládána platná právní úprava obchodního rejstříku. Princip formální publicity

znamená, že rejstřík je každému (veřejně) přístupný a že každý má právo do něho

nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy (srov. § 27a obch. zák.). Princip

materiální publicity (neboli princip dobré víry) zakotvený v ustanovení § 27

odst. 2 a 3 obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do

obchodního rejstříku. Spočívá v tom, že skutečnosti zapsané do obchodního

rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže by osoba,

jíž se zápis týká, prokázala, že třetí osobě byly známy ještě před okamžikem

jejich zveřejnění (srov. § 27 odst. 3 obch. zák.). Důkazní břemeno o známosti

údaje třetí osobou leží na osobě, jíž se zápis týká. S ohledem na podmínky

zápisu (§§ 30 až 31a obch. zák.) z logiky věci plyne, že zapsaná osoba musí

prokázat, že třetí osobě byly známy (předloženy) příslušné doklady splňující

zákonem stanovené náležitosti, na základě nichž by bylo možno u příslušného

rejstříkového soudu s úspěchem podat návrh na zápis tohoto údaje do obchodního

rejstříku; důkaz o tom, že třetí osoba dostala pouhou (nedoloženou) informaci o

této skutečnosti, nestačí. Jestliže zapsaná osoba důkazní břemeno v tomto směru

neunese, nemůže proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,

namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti (srov. § 27 odst. 2 obch. zák.).

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že jde o výkon výdělečné

činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec je

zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel ve společnosti s ručením omezeným,

ledaže by prokázal, že zaměstnavateli byly známy (předloženy) příslušné

doklady, na základě nichž lze důvodně dovozovat, že jednatelská funkce žalobce

zanikla ještě před okamžikem zveřejnění tohoto údaje v obchodním rejstříku.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy žalobce je

dosud zapsán v obchodním rejstříku vedeném u příslušného rejstříkového soudu

jako statutární orgán (jednatel) ve společnosti S. N.-B., s.r.o., bylo na

žalobci, který tvrdí, že „na funkci jednatele rezignoval“, aby prokázal, že

tuto skutečnost žalovanému ještě před dáním výpovědi, resp. „do jejího

zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003“, řádně doložil příslušnými

listinami. Takové jednání žalobce však z obsahu spisu nevyplývá a ani je

žalobce netvrdí, pouze zdůrazňuje, že žalovaného opakovaně „výslovně informoval

o tom, že na funkci jednatele rezignoval“. Protože – jak zmíněno výše – podání

pouhé informace o „rezignaci na funkci jednatele“ bez dalšího neodůvodňuje

závěr o tom, že žalobce prokázal, že žalovanému byl zánik jeho funkce jednatele

ve společnosti S. N.-B., s.r.o. znám ještě před okamžikem jejího zveřejnění,

nemůže žalobce vůči žalovanému důvodně namítat, že zápis o tom, že je

jednatelem ve společnosti S. N.-B., s.r.o. neodpovídá skutečnosti. Na uvedeném

závěru nic nemění, že k zániku funkce jednatele ve společnosti s ručením

omezeným dochází – jak zdůrazňuje dovolatel - „bez ohledu na zápis v obchodním

rejstříku“. Z povahy věci totiž vyplývá, že osoba jíž se zápis týká, může

namítat vůči třetím osobám právě jen skutečnosti, jejichž zápis má pouze

deklaratorní účinky, jimž – na rozdíl od zápisů konstitutivní povahy -

nedostatek zápisu a následného zveřejnění neodnímá účinnost nebo platnost.

Pro závěr o tom, zda žalobce porušil pracovní kázeň tím, že vykonával vedle

svého zaměstnání u žalovaného výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 75

odst. 1 zák. práce, bylo dále podstatné, zda se v případě jednání vytčeného

žalobci ve výpovědi jednalo o stejnou činnost, jakou vykonává žalovaný.

Předmětem činnosti žalovaného – Č. r., zřízeného s účinností od 1.1.1992

zákonem č. 484/1991 Sb., o Č. r., ve znění účinném do 30.4.2005 (srov. § 1 cit.

zákona), je poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových

programů na celém území České republiky a do zahraničí (srov. § 2 odst. 1 cit.

zákona). Hlavními úkoly této veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání

jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a

všestranných informací pro svobodné vytváření názorů [srov. § 2 odst. 1 písm.

a) cit. zákona].

Dovolateli lze přisvědčit potud, že v předmětu činnosti žalovaného, jak je

vymezen v ustanovení §§ 2 a 3 zákona č. 484/1991 Sb., „nelze dohledat“ činnost

výslovně shodnou s předmětem činnosti společnosti S. N.-B., s.r.o., jak je

vymezena v obchodním rejstříku, případně jak byla sjednána ve smlouvě týkající

se „public relations“ uzavřené mezi společností S. N.-B., s.r.o. a společností

Č., a.s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín. Dovolatel však nepřihlíží

náležitě k tomu, že pro závěr o tom, zda jde o vykonávání konkurenční činnosti,

není podstatné, jak je činnost formálně označena, nýbrž rozhodující je obsah

porovnávaných činností. Jestliže tedy žalovaný vytýkal žalobci ve výpovědi, že

se „v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami

souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je

žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na

činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“, je z tohoto hlediska podstatné, že z

výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že oba subjekty se v rámci svých

předmětů činnosti zabývaly – mimo jiné - „otázkami souvisejícími s Č. a.s.“ ve

vztahu k veřejnosti. Je přitom lhostejné, z jakého důvodu tak činily (zda na

základě smlouvy či ze zákona) a za jakým účelem, tj. zda bylo účelem podání

objektivních informací veřejnosti (žalovaný) či zda bylo účelem zlepšení vztahu

veřejnosti k určité problematice (výstavbě Jaderné elektrárny Temelín)

potlačením negativních informací (S. N.-B., s.r.o.). Je-li za tohoto stavu

odůvodněn závěr, že žalobce v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce

vykonával výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti

zaměstnavatele, lze ve výkonu takové konkurenční činnosti – z pohledu účelu

porovnávaných činností - nepochybně spatřovat také jednání, které je v rozporu

s oprávněnými zájmy žalovaného [§ 73 odst. 1 písm. d) zák. práce].

Žalobce v dovolání rovněž namítal, že se vytčeným jednáním nemohl dopustit

porušení pracovní kázně, neboť výpověď z pracovního poměru ze dne 21.11.2003 mu

byla dána nikoli proto, že v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce

vykonával konkurenční výdělečnou činnost „bez předchozího písemného souhlasu

zaměstnavatele“, nýbrž z důvodu, že žalovanému výkon této činnosti „neoznámil“,

respektive že žalovaného o této skutečnosti „neinformoval“, což – jak zdůraznil

– „zákoník práce nesankcionuje“. Soud prvního stupně (a odvolací soud, který se

s jeho závěrem v tomto směru ztotožnil) s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem

dovodil, že žalobce při sjednávání pracovního poměru „sice oznámil žalovanému“,

že je jednatelem ve společnosti S. N.-B., s.r.o. a že hodlá tuto činnost

ukončit, ale protože se tak „nikdy nestalo a naopak v této činnosti pokračoval

prokazatelně bez souhlasu žalovaného, bylo vůlí žalovaného dát žalobci právě z

tohoto důvodu předmětnou výpověď“, o čemž „svědčí i odkaz žalovaného v této

výpovědi na příslušné ustanovení zákoníku práce“. Ani dovolací soud nemá důvodu

na těchto závěrech něco měnit, neboť ze skutkových zjištění v řízení učiněných

vyplývá, že jak žalobci, tak žalovanému bylo od počátku zřejmé, co má žalovaný

v tomto směru na mysli, nehledě k tomu, že vytýká-li žalovaný žalobci, že něco

„neoznámil“, o to spíše (argumentum a maiori ad minus) tak žalobce činil „bez

předchozího písemného souhlasu žalovaného“.

Dovolací soud však sdílí názor dovolatele, že „právo žalovaného dát žalobci

výpověď z uplatněného důvodu bylo prekludováno“.

Podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z

důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel

zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k

výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho

návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k

výpovědi vznikl.

Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho

vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše

nadřízen tomu, kdo závažně porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dozvěděl

se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k

výpovědi z pracovního poměru. Pro určení počátku běhu této dvouměsíční

subjektivní lhůty není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi zjistil,

nýbrž k tomu, aby tato lhůta začala běžet, postačuje, aby zaměstnavatel získal

vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může

zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Dvouměsíční subjektivní lhůta

uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, během které musí zaměstnavatel

přistoupit k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně (aby šlo

o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z

pracovního poměru pro porušení pracovní kázně prokazatelně (skutečně) dozvěděl

(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.1997,

sp.zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 14,

ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.3.1998,

sp.zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10,

ročník 1998).

Vedle této dvouměsíční subjektivní lhůty zákon stanoví pro podání výpovědi pro

porušení pracovní kázně také lhůtu objektivní, která – jak plyne z ustanovení §

46 odst. 3 zák. práce – činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k výpovědi

vznikl. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o

důvodu k výpovědi dozvěděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost,

kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele důvod k

výpovědi vznikl. Obě dvě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a

končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel dal

zaměstnanci výpověď v době, kdy ještě běží obě lhůty - lhůta objektivní a v

jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo

zaměstnavatele dát zaměstnanci z tohoto důvodu výpověď zaniká (srov. § 261

odst. 4 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží i druhá lhůta. Objektivní

lhůta však představuje z hlediska podání výpovědi pro porušení pracovní kázně

nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.

Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že spočívá-li důvod

k výpovědi z pracovního poměru v dlouhodobém porušování pracovní kázně stejným

způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v

projednávané věci - je třeba vycházet z toho, že dvouměsíční subjektivní lhůta

uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí

dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní kázně.

Tento závěr (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé absenci), ze kterého

vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, byl vysloven již například v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1969, sp.zn. 7 Cz 71/69, uveřejněném pod

č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a dovolací soud

nemá důvod na něm cokoliv měnit. Je-li důvodem výpovědi z pracovního poměru

dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné

povinnosti zaměstnancem), lze zmíněný právní názor o nejzazším konci

subjektivní lhůty vztáhnout rovněž na lhůtu objektivní. Roční objektivní lhůta

k podání výpovědi v takovém případě rovněž neskončí dříve, než po uplynutí

jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní

kázně.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že tvrzené porušování pracovní

kázně žalobcem (spočívající ve výkonu „jiné výdělečné činnosti, která je shodná

s předmětem činnosti Č. r.“, bez souhlasu zaměstnavatele), trvalo v době od

1.2.2001 do 31.3.2002, kdy se společnost S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce

dosud jednatelem, zabývala na základě smlouvy uzavřené se společností Č. a.s.,

divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín, „otázkami souvisejícími s Č. a.s.“

ve vztahu k veřejnosti (poskytovala společnosti Č. a.s. službu „public

relations“ v oblasti česko-rakouských a česko-německých vztahů v souvislosti se

spuštěním Jaderné elektrárny Temelín). Za tohoto stavu je nepochybné, že roční

objektivní lhůta k tomu, aby žalovaný dal žalobci z tohoto důvodu výpověď,

počala běžet – jak plyne z výkladu podaného shora – nejpozději následující den

po ukončení této smluvní spolupráce mezi společností S. N.-B., s.r.o., a

společností Č. a.s., tj. 1.4.2002, a skončila po uplynutí jednoho roku, tj.

1.4.2003. Jestliže žalovaný dal žalobci předmětnou výpověď z pracovního poměru

teprve dne 21.11.2003, stalo se tak až po marném uplynutí objektivní lhůty

uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud

České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za

středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a

dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1

část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu