U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v exekuční
věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg,
Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr.
Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti povinným
1) J. H. a 2) E. H., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se
sídlem v Liberci 1, Jestřabí č. 974, pro 397.921,87 Kč a 521.243,78 Kč s
příslušenstvím, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 67 Nc 7227/2007, o dovolání oprávněného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. června
2009 č.j. 73 Co 65/2009-87, takto:
I. Dovolání oprávněného se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinným společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 2.900,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Antonína Šmídka, advokáta se sídlem v Liberci, Jestřabí č. 974.
Na návrh oprávněného, podaný u soudu prvního stupně dne 20.8.2007, Okresní soud
v Liberci usnesením ze dne 5.9.2007 č.j. 67 Nc 7227/2007-16 (správně 67 Nc
7227/2007-26) nařídil exekuci jednak podle "pravomocného a vykonatelného
usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36,
které nabylo právní moci 6.3.2003", k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši
397.921,87 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně z částky 37.487,50 Kč od 24.1.2003
do zaplacení, náhrady nákladů "nalézacího řízení" ve výši 6.000,- Kč, "nákladů
právního zastoupení v tomto exekučním řízení" a "nákladů exekuce, které budou v
průběhu řízení stanoveny", s tím, že může být provedena jen prodejem
nemovitostí označených jako pozemky "parc. č., parc. č. zapsaných na LV č. pro
obec a k.ú. Pěnčín u Katastrálního úřadu v Liberci" a pozemky "parc. č., parc.
č. , parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. , parc. č.,
parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. a parc. č. zapsaných na LV č. pro obec
a k.ú. Pěnčín", jednak podle "pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního
soudu v Liberci ze dne 7.12.2005 č.j. 18 C 322/2002-85, který nabyl právní moci
2.10.2006", k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 521.243,78 Kč s úrokem
z prodlení z částky 188.070,- Kč ve výši 0,01% denně od 1.7.2001 do zaplacení,
náhrady nákladů "nalézacího řízení" ve výši 60.320,- Kč, "nákladů právního
zastoupení v tomto exekučním řízení" a "nákladů exekuce, které budou v průběhu
řízení stanoveny"; provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje
Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad v Praze 6, Evropská 663/13.
V podání ze dne 7.11.2007, označeném jako "odvolání proti usnesení Okresního
soudu v Liberci ze dne 5.9.2007 č.j. Nc 7227/2007", povinní namítli promlčení
vymáhaných práv. Dovozují, že podle ustanovení § 408 obchodního zákoníku skončí
promlčecí doba "nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet
poprvé", a že před uplynutím této lhůty sice "byla zahájena soudní řízení,
jejichž výsledkem byly oba exekuční tituly", avšak "nebyla dodržena zákonná
podmínka zahájit řízení o výkon rozhodnutí do 3 měsíců ode dne, kdy mohlo být
zahájeno". V případě titulu vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 322/2002
počala promlčecí lhůta běžet poprvé dne 1.10.1995, desetiletá promlčecí lhůta
uplynula dnem 1.10.2005, rozsudek nabyl právní moci dne 2.10.2006 a podle
ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku měl být návrh na exekuci podán do
tří měsíců ode dne, kdy mohlo být řízení o výkon rozhodnutí zahájeno, podán
však byl až dne 20.8.2007, kdy již promlčecí doba uplynula. Pohledávka
zajištěná zástavním právem, uplatněným v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C
322/2002, je tedy promlčena, což "vzhledem k principu akcesority má stejné
důsledky i pro zástavní právo". Povinní se domáhali, aby bylo usnesení o
nařízení exekuce zrušeno.
Okresní soud v Liberci, který posoudil podání povinných ze dne 7.11.2007 jako
návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu "za
užití" ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, usnesením ze
dne 15.7.2008 č.j. 67 Nc 7227/2007-38 návrh povinných na zastavení exekuce
zamítl. Poté, co dovodil, že zástavní právo podléhá promlčení a že zástavní
právo, které bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, se podle ustanovení §
110 odst. 1 věty první občanského zákoníku promlčuje za 10 let ode dne, kdy
mělo být podle rozhodnutí plněno, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
usnesením ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36 bylo oprávněnému přiznáno
"právo na prodej zástavy" pravomocným soudním rozhodnutím v souladu s
ustanovením § 110 odst.1 věty první občanského zákoníku, že desetiletá
promlčecí doba začala běžet dnem 6.3.2003, kdy uvedené usnesení nabylo právní
moci, a že proto oprávněný podal dne 20.8.2007 návrh na nařízení exekuce
prodejem zástavy ještě před uplynutím promlčecí doby. Ohledně práva, které bylo
oprávněnému přiznáno rozsudkem ze dne 7.12.2005 č.j. 18 C 322/2002-85 a které
"vzešlo" ze smlouvy o úvěru ze dne 23.10.1991 ve znění dodatku ze dne
17.8.1992, soud prvního stupně uzavřel, že jeho promlčení se i v současné době
řídí ustanovením § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku, podle kterého, bylo-li
právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta
desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Promlčecí doba
práva přiznaného oprávněnému rozsudkem ze dne 7.12.2005 č.j. 18 C 322/2002-85,
který nabyl právní moci dne 6.10.2006, tedy může uplynout teprve dnem 6.10.2016.
K odvolání povinných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 26.6.2009 č.j. 73 Co 65/2009-87 usnesení soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na zastavení exekuce nařízené
podle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 7.12.2005 č.j. 18 C
322/2002-85, a změnil tak, že zastavil exekuci nařízenou podle usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36 "prodejem
pozemků parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č.,
parc. č., parc. č., parc. č., parc. č., parc. č. , parc. č., parc. č., parc. č. a parc. č. v katastrálním území Pěnčín"; současně rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou
stupňů. Při posouzení promlčení pohledávky, která vznikla na základě smlouvy o
úvěru ze dne 23.10.1991 a která byla oprávněnému přiznána rozsudkem ze dne
7.12.2005 č.j. 18 C 322/2002-85, se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně v tom, že ode dne 6.10.2006, kdy se rozsudek ze dne 7.12.2005
č.j. 18 C 322/2002-85 stal vykonatelným, začala ve smyslu ustanovení § 131b
odst. 5 hospodářského zákoníku běžet "nová" desetiletá promlčecí doba a že tedy
oprávněný podal dne 20.8.2007 návrh na nařízení exekuce ještě před jejím
uplynutím. Při posuzování otázky promlčení práva oprávněného na uspokojení
zástavním právem zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy odvolací soud
dovodil, že je třeba se zabývat nejen promlčením zástavního práva, ale také
promlčením zajištěné pohledávky, neboť zástavní právo se nepromlčuje dříve než
zajištěná pohledávka. I když zajištěná pohledávka nebyla oprávněnému přiznána
rozhodnutím soudu, došlo ze strany dlužníka v dodatku ke smlouvě o úvěru ze dne
24.2.1999 k uznání závazku, čímž došlo ve smyslu ustanovení § 407 odst. 1
obchodního zákoníku k "přetržení promlčecí lhůty a započetí běhu nové čtyřleté
promlčecí lhůty, která uběhla dne 24.2.2003". Právo na uspokojení zajištěné
pohledávky vzniklo oprávněnému "minimálně dne 25.5.2001", neboť dlužník se
ocitl v prodlení dne 24.5.2001, kdy měl podle výzvy zástavního věřitele
"uhradit celý po vypovězení úvěrové smlouvy zesplatněný dluh". Tříletá
promlčecí doba zástavního práva tedy skončila dnem 25.5.2004, ledaže by před
jejím uplynutím "došlo k události, která ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1
občanského zákoníku působí tzv. přetržení běhu promlčecí doby nebo ve smyslu
ustanovení § 112 občanského zákoníku tzv. stavení běhu promlčecí doby". Usnesení soudu, kterým byl ve smyslu ustanovení § 200y a násl. občanského
soudního řádu nařízen soudní prodej zástavy, není podle názoru odvolacího soudu
"rozhodnutím, kterým by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku
docházelo k přiznání práva, tj. v daném případě k přiznání práva zástavního
věřitele na uspokojení ze zástavy". Předpokladem pro nařízení soudního prodeje
zástavy je totiž podle ustanovení § 200y a násl. občanského soudního řádu pouze
doložení předpokladů uvedených v ustanovení § 200z odst.
1 občanského soudního
řádu, soud se přitom nezabývá "námitkami zástavního dlužníka o existenci,
zániku či promlčení pohledávky, resp. zástavního práva", a že teprve v řízení o
zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) je dán prostor pro obranu dlužníka;
povaha řízení a rozhodnutí o soudním prodeji zástavy vylučují, aby usnesení o
nařízení prodeje zástavy představovalo rozhodnutí, kterým by právo bylo
přiznáno. Podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy má za následek
pouze stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 občanského zákoníku, a
to až do právní moci usnesení, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy; poté pak
"dobíhá promlčecí doba, jež byla v běhu před zahájením tohoto řízení". Vzhledem
k tomu, že žaloba o soudní prodej zástavy byla podána u soudu dne 7.2.2002,
neběžela promlčecí doba až do 6.3.2003, kdy nabylo právní moci usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36; počínaje dnem
7.3.2003 začal běžet zbytek promlčecí doby (v trvání 2 let a 108 dnů) a celá
promlčecí doba uplynula nejpozději dnem 23.6.2005. Námitka promlčení tedy byla
ve vztahu k právu na prodej zástavy uplatněna důvodně a je tu důvod pro
zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního
řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku, který bylo usnesení soudu
prvního stupně změněno a rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené podle usnesení
Okresního soudu v Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36, podal
oprávněný dovolání. Souhlasí s odvolacím soudem v tom, že promlčecí doba v
projednávané věci "mohla začít běžet nejdříve dnem 25.5.2001", že obecná
promlčecí doba v trvání 3 let "ve vztahu k uplatněnému zástavnímu právu mohla
uplynout dnem 25.5.2004 a že "zástavní právo bylo řádně a včas uplatněno
návrhem na soudní prodej zástavy" dnem 7.2.2002, kdy došlo ve smyslu ustanovení
§ 112 občanského zákoníku "k přerušení běhu promlčecí doby", odmítá však jeho
závěr, že by usnesení o nařízení prodeje zástavy nebylo takovým rozhodnutím,
které by zakládalo běh "nové" desetileté promlčecí doby ve smyslu ustanovení §
110 občanského zákoníku. I když je řízení o soudním prodeji zástavy podle
ustanovení § 200y a násl. občanského zákoníku "pouze jednou fází soudního
prodeje zástavy", v níž soud "nezkoumá případný zánik či promlčení nároku",
nejedná se o "procesní rámec, který by vázal účastníky řízení v jejich
tvrzeních a důkazních návrzích"; účastník řízení je podle názoru oprávněného
"nejen oprávněn, ale i povinen v řízení uvést všechny rozhodné skutečnosti a
důkazy a splnit tak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, přičemž
obezřetnost a zásadu vigilantibus iura scripta sunt zachová účastník pouze v
takovém případě, že všechny rozhodné skutečnosti vznese i při vědomí, že tyto
nebudou soudem prozatím zkoumány", a námitka promlčení je "námitkou, která by
měla být pro účely svého případného úspěchu vznesena již v nalézací fázi řízení
o soudním prodeji zástavy". Námitku promlčení soud zkoumá podle stavu, jaký tu
je v době "nalézací fáze řízení o soudním prodeji zástavy". Neuplatnil-li ji
zástavní dlužník dříve, než soud rozhodne o nařízení soudního prodeje zástavy,
je nutno dovodit, že se "takovým jednáním dlužník konkludentně vzdal práva
vznést námitku uplynutí obecné tříleté promlčecí doby" a že, je-li "nalézací
fáze ukončena pravomocným a vykonatelným usnesením o nařízení soudního prodeje
zástavy, musí být nutně uvažováno o desetileté promlčecí době ode dne
vykonatelnosti usnesení ve smyslu ustanovení § 110 občanského zákoníku".
Odvolací soud navíc neuvažoval se situací, kdy právo na soudní prodej zástavy
bude žalobou uplatněno "v nalézací fázi" v poslední den obecné tříleté
promlčecí době, neboť aplikace jeho názoru nutně znamená, že by "z obecné
promlčecí doby nezbývala žádná doba, se kterou by bylo možné počítat pro podání
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce". Oprávněný navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Povinní navrhli, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl. Uvedli, že
oprávněnému "nesvědčí žádný z právních důvodů k podání dovolání" a že se plně
ztotožňují s právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti
kterému je ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a
rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené podle usnesení Okresního soudu v
Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36, dovolání přípustné podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. d), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a)
o.s.ř. , přezkoumal uvedené rozhodnutí bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Soud v exekučním řízení [srov. § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů účinný do 30.6.2009 - dále jen "ex. řád"] zastaví
exekuci, je-li exekuce nepřípustná, protože tu je jiný důvod, pro který
rozhodnutí nelze vykonat [§ 52 odst.1 ex. řádu, § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř.].
Dojde-li k promlčení v exekuci vymáhaného práva a vznese-li povinný námitku
promlčení, jde podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení
rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 18.2.1981 sp. zn. Cpj 159/79, které bylo uveřejněno pod č. 21
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981) o důvod, pro který soud
exekuci zastaví podle ustanovení § 52 odst.1 ex. řádu a § 268 odst.1 písm. h)
o.s.ř.
Je-li předmětem exekučního řízení zpeněžení (prodej) zástavy, má oprávněný
zástavní věřitel právo (nárok), aby jeho (zajištěná) pohledávka byla uspokojena
z výtěžku tímto způsobem provedeného zpeněžení (prodeje) zástavy. Zástavní
právo je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn
pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) - majetkové právo, které
podléhá promlčení. Zástava smí být v exekučním řízení zpeněžena, jen jestliže
povinný zástavní dlužník nenamítl promlčení zástavního práva nebo jestliže jím
uplatněná námitka promlčení není opodstatněná.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (§ 101 občanského zákoníku); zástavní právo mohlo být poprvé
vykonáno dnem, v němž zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy, tedy - řečeno jinak - dnem, v němž je zástavní věřitel
podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena
z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, protože dlužník zajištěnou pohledávku
řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo
rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil,
(marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky). Bylo-li však zástavní
právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se
za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta
první občanského zákoníku). V případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku) [srov. též
právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2008 sp.
zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2008].
Zástavní právo se nepromlčuje dříve, než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2
věta třetí občanského zákoníku). K promlčení zástavního práva proto nepostačuje
pouze marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění práva (nároku) na
uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k
uplatnění zajištěné pohledávky; dokud nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky,
nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek
jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn
pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů vždy řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i tehdy, byla-li
jím zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního
závazkového vztahu (srov. právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104
v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Z výše uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že desetiletá promlčecí doba zástavního
práva platí podle ustanovení § 110 odst. 1 věty první občanského zákoníku, jen
jestliže bylo "právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného
orgánu". S názorem odvolacího soudu, podle kterého usnesení o nařízení prodeje
zástavy vydané v řízení o soudním prodeji zástavy (§ 200y až § 200za občanského
soudního řádu) nepředstavuje rozhodnutí o "přiznání práva", dovolací soud
souhlasí.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas
splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li
splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své
pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy
(srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh
zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy; při
nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje
podle občanského soudního řádu (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy jako právní prostředek zpeněžení zástavy, předvídaný v
ustanovení § 165a odst. 1 občanského zákoníku, se uskutečňuje - jak správně
uvedl odvolací soud - ve dvou fázích. V první fázi, upravené v ustanoveních §
200y až § 200za občanského soudního řádu, jde o řízení o soudním prodeji
zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá
nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o
této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy,
přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která
začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle
ustanovení § 251 a násl. o.s.ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce
podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu, která smí být provedena jen prodejem
zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy
soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon
jinak (srov. § 338a odst.1 o.s.ř., § 52 ex. řádu).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud podle již ustálené judikatury (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) zkoumá pouze to, zda
zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž
prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou
- jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu – v tomto
řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o
soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje
zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-
li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, popřípadě budou-li
splněny podmínky uvedené v ustanovení § 115a občanského soudního řádu, může
soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez
slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až
spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy. Nařídí-li soud pravomocným
usnesením prodej zástavy, protože byly alespoň osvědčeny skutečnosti uvedené v
ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu, neznamená to samozřejmě, že
by ve druhé fázi soudního prodeje zástavy (při prodeji zástavy soudem podle
ustanovení o výkonu rozhodnutí nebo exekuci) nemohly být uplatněny jiné (další)
skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Namítá-li
zástavní dlužník, že zástavní právo zaniklo nebo že se promlčelo, nejde o
způsobilou obranu proti žalobě na nařízení prodeje zástavy (v první fázi
soudního prodeje zástavy), ale o důvod pro zastavení exekuce prodejem zástavy
podle ustanovení § 268 odst. 3 nebo podle ustanovení § 268 odst.1 písm. h)
občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. řádu).
Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu se
pro nařízení prodeje zástavy vyžaduje pouze to, aby zástavní dlužník doložil
zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem,
může zástavní dlužník v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi
soudního prodeje zástavy důvodně zpochybňovat jen tyto (a nikoliv další)
skutečnosti, popřípadě to, zda byly zástavním věřitelem opravdu doloženy
(učiněny alespoň pravděpodobnými). Nejsou-li další (jiné) skutečnosti, včetně
námitky promlčení zástavního práva nebo zániku zástavního práva, v první fázi
soudního prodeje zástavy pro rozhodnutí o žalobě na soudní prodej zástavy
právně významné, nemá (z procesního hlediska) smysl je v tomto řízení ani
uvádět, ani prokazovat. Názor dovolatele, že zástavní dlužník je povinen v
řízení o soudním prodeji zástavy uvést všechny rozhodné skutečnosti "i při
vědomí, že tyto nebudou soudem zatím zkoumány", nemá jakékoliv opodstatnění ani
z hlediska vlastního průběhu řízení, ani z pohledu jeho hospodárnosti a
účelnosti.
Protože pro nařízení prodeje zástavy jsou rozhodné pouze skutečnosti uvedené v
ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu a protože soud usnesením
nařídí prodej zástavy, budou-li tyto skutečnosti alespoň osvědčeny, je zřejmé,
že se v první fázi soudního prodeje zástavy neřeší (a podle zákona nemohou
řešit) všechny skutkové a právní otázky, na nichž (podle hmotného práva) závisí
posouzení a závěr o tom, zda zástavnímu věřiteli vskutku svědčí zástavní právo
a zda má právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení (prodeje)
zástavy. Pravomocné soudní rozhodnutí přiznává oprávněnému účastníku (z pohledu
ustanovení § 110 občanského zákoníku) právo jen tehdy, je-li v řízení, v němž
bylo rozhodnutí vydáno, možné (přípustné) zjišťování skutkového stavu věci z
pohledu všech rozhodných skutečností a smí-li soud při rozhodování věci vyřešit
všechny právní otázky, na nichž podle zákona záleží závěr o právu. Usnesení o
nařízení prodeje zástavy proto nepředstavuje - a s ohledem na povahu a smysl
řízení o soudním prodeji zástavy podle ustanovení § 200y až § 200za občanského
soudního řádu ani nemůže představovat - takové soudní rozhodnutí, kterým by
bylo zástavnímu věřiteli přiznáno právo. Odvolací soud tedy dospěl v souladu se
zákonem k závěru, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy, kterým
bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje
zástavy, není takovým soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110
odst. 1 věty první občanského zákoníku způsobovalo, že by se zástavním
věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy
mělo být podle rozhodnutí plněno.
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného
orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění
po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro
které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§
112 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2012).
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že ke stavení
promlčecí doby podle ustanovení § 112 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.8.2012) dochází ode dne, v němž bylo u soudu nebo jiného příslušného orgánu
právo věřitelem uplatněno (zahájením řízení nebo připojením se k již zahájenému
řízení), až do dne, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, a to za
předpokladu, že věřitel v řízení řádně pokračoval.
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak již uvedeno výše - ve dvou fázích,
přičemž jeho druhá fáze (prodej zástavy soudem) přepokládá pravomocné skončení
první fáze (nařízení prodeje zástavy pravomocným soudním usnesením). Předmětem
druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve
vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku,
který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího
příslušenství; v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen
jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení
o nařízení prodeje zástavy, zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být
v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku
zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje
zástavy, a je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon
rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej
soud nařídil v první fázi soudního prodeje zástavy. Při soudním prodeji zástavy
tedy zástavní věřitel řádně - v zájmu uspokojení své zajištěné pohledávky -
pokračuje v zahájeném řízení nejen tehdy, jestliže svým procesním postupem
umožňuje náležitý (úspěšný) průběh řízení o soudním prodeji zástavy, ale pouze
v případě, že bez zbytečných průtahů podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce prodejem zástavy a že v této druhé fázi soudního prodeje zástavy
svými procesními úkony nebrání vlastnímu prodeji (zpeněžení) zástavy a
uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku prodeje (zpeněžení) zástavy. Do druhé
fáze nemusí soudní prodej zástavy přejít jen tehdy, jestliže po usnesení soudu
o nařízení soudního prodeje zástavy zástavní právo zaniklo, neboť zajištěná
pohledávka s příslušenstvím byla splněna nebo z jiného zákonem stanoveného
důvodu zanikla. Při soudním prodeji zástavy je proto třeba vykládat ustanovení
§ 112 občanského zákoníku tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném
řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po
pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené
lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř., popřípadě
podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a
násl. ex. Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na
konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.
Pokračoval-li zástavní
věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě)
podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy,
znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním žaloby o nařízení
prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení
prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do
pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Kdyby však
zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená)
znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje
zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže
promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy; v době od podání žaloby o nařízení
prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy,
promlčecí doba neběží.
V projednávané věci nabylo usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 28.1.2003
č.j. 18 C 156/2002-36 o nařízení soudního prodeje zástavy právní moci dne
6.3.2003 a návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl podle něho podán u
soudu dne 20.8.2007. Vzhledem k tomu, že oprávněný nepochybně nepřistoupil k
uplatnění zástavního práva podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy
ve lhůtě přiměřené po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy, odvolací
soud v souladu se zákonem dovodil, že po právní moci usnesení Okresního soudu v
Liberci ze dne 28.1.2003 č.j. 18 C 156/2002-36 začal plynout zbytek promlčecí
doby, jejíž běh byl staven podáním žaloby o nařízení prodeje zástavy dne
7.2.2002, a že celá promlčecí doba uplynula již v roce 2005.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je usnesení
odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání oprávněného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly povinným v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.600,- Kč [srov. § 10 odst.
3, § 12 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006
Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.900,- Kč; náhrada za
daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť
zástupce povinných advokát JUDr. Antonín Šmídek v rozporu s ustanovením § 14a
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že
by byl plátcem této daně. Protože dovolání oprávněného bylo zamítnuto, soud mu
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a 271 o.s.ř. a
ustanovení § 89 ex. řádu uložil, aby tyto náklady povinným nahradil. Přiznanou
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.900,- Kč je povinen zaplatit k
rukám advokáta, který povinné v tomto řízení zastupoval (§ 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu