NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo
390/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce GIZATEX, s.r.o., se sídlem v Liberku – Hlásce č. 10, IČ 64257193,
zastoupené JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Turnově, A. Dvořáka
č. 287, proti žalovaným 1) Econom Frukt s.r.o., se sídlem v Praze 8,
Střížkovská č. 8/9, IČ 60473576, 2) EFT, a.s., se sídlem v Praze 8, Střížkovská
č. 8/9, IČ 25081578, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 155/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.
října 2007, č. j. 24 Co 52/2007-171, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 15.6.2004 se
žalobce domáhal určení, že „zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v
Rychnově nad Kněžnou podle zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997 dne 4.6.1997 pod
č.j. V2-1280/97 a váznoucí na průmyslovém objektu na stavební parcele č. 86,
průmyslovém objektu na stavební parcele č. 87 a stavebních parcelách č. 36
zastavěná plocha a nádvoří – zbořeniště, č. 76 zastavěná plocha a nádvoří –
zbořeniště, č. 86 zastavěná plocha a nádvoří, č. 87 zastavěná plocha a nádvoří
a pozemkových parcelách č. 117 trvalý travní porost a č. 125 trvalý travní
porost, vše v obci Liberk a katastrálním území Hláska neexistuje“. Žalobce
uvedl, že „podle kupní smlouvy ze dne 15.12.1997, podle níž byl vklad
vlastnického práva zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky ode dne
19.12.1997 pod č.j. V11 3438/1997, a prohlášení vkladatele o nepeněžitém vkladu
na zvýšení základního kapitálu ze dne 17.9.1997, podle jehož obsahu byl vklad
vlastnického práva zapsán do katastru nemovitostí dne 12.11.1997 pod č.j. V5
2713/1997, je vlastníkem uvedených nemovitostí“; že „podle výpisu z katastru
nemovitostí, listu vlastnictví č. 385 pro obec Liberk a katastrální území
Hláska na výše uvedených nemovitostech vázne zástavní právo k zajištění
pohledávky žalovaného 1) jako zástavního věřitele ve výši Kč 1.800.000,- za
společností Rosa Styl s.r.o., se sídlem Praha 3, Husitská 70 jako dlužníkem“;
že „zástavní právo k uvedeným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno
podle zástavní smlouvy uzavřené dne 5.5.1997 mezi žalovaným 1) jako zástavním
věřitelem a společností Rosa styl s.r.o. jako dlužníkem, tehdejším zástavcem a
vlastníkem nemovitostí“; že „vklad zástavního práva byl do katastru nemovitostí
zapsán dne 4.6.1997 pod č.j. V2-1280/97“; že „zástavní právo sice vzniklo jeho
zápisem do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997“; že
však „neexistuje pohledávka, kterou mělo zástavní právo zajišťovat“; že
„smlouvou o půjčce ze dne 5.5.1997 se žalovaný 1) jako věřitel zavázal
poskytnout společnosti Rosa Styl s.r.o., tj. tehdejšímu vlastníku nemovitostí,
půjčku ve výši Kč 1.800.000,-“; že „smlouva o půjčce ze dne 5.5.1997 je však na
straně společnosti Rosa Styl s.r.o. podepsána pouze jedním společníkem a
současně jednatelem Ing. Rábem“; že „tedy není podepsána způsobem, který pro
podepisování a činění právních úkonů za společnost Rosa styl s.r.o. vyžaduje
její společenská smlouva platná ke dni uzavření smlouvy o půjčce a výpis z
obchodního rejstříku této společnosti“; že „ustanovení § 156 odst. 2 občanského
zákoníku stanoví podstatné obsahové náležitosti zástavní smlouvy, tj. přesné a
určité označení zástavní pohledávky“; že „k tomu v zástavní smlouvě nedošlo,
neboť v ní je jako zástavní pohledávka označena pohledávka, která platně
nevznikla“; že „zástavní smlouva ze dne 5.5.1997 tak neobsahuje podstatné
obsahové náležitosti předepsané ust. § 156 odst. 2 občanského zákoníku, je tedy
neurčitá a tím i podle ust. § 37 odst.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 4. 5. 2005, č.j. 4 C
155/2004-78, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8.
2005, č.j. 24 Co 335/2005-87, připustil, aby do řízení přistoupil jako další
účastník žalovaný 2).
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29.3.2006, č.j. 4 C
155/2004-139, žalobě vyhověl a uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení společně a nerozdílně 24.147,60 Kč k rukám jeho zástupkyně.
Uvedl, že „žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „pasivní
legitimace je dána u obou žalovaných“; že „smlouvu označenou jako smlouvu o
půjčce v daném případě uzavřeli její účastníci jako podnikatelé s tím, že celé
ujednání se bude řídit obchodním zákoníkem“; že „článek IV. smlouvy hovoří
přímo o úvěrových podmínkách včetně stanovení výše úroku z úvěru na 10 % p.a.,
včetně stanovení splatnosti úroku z tohoto úvěru“; že „účastníci smlouvy
specifikovali poskytnutí finanční částky ve výši 1.800.000,- Kč tak, že ji
označili za úvěr s dohodnutými úvěrovými podmínkami“; že „smlouva o úvěru je
upravena pouze v obchodním zákoníku a jde o tzv. absolutní obchod a naopak
smlouvu o půjčce obchodní zákoník nezná“; že „ze všech těchto skutečností
vyplývá, že byla uzavřena fakticky smlouva o úvěru, nikoli smlouva o půjčce“;
že „k přijetí úvěru však bylo nezbytné, aby smlouva o úvěru byla podepsána
všemi společníky dlužníka, tedy společnosti Rosa styl s.r.o. tak, jak to
vyplývá ze společenské smlouvy této společnosti“; že „takový souhlasný projev
vůle z obsahu smlouvy o úvěru z 5.5.1997 nevyplývá, tj. není podepsán všemi
společníky, a proto smlouva o úvěru není platným právním úkonem“; že „podle
smlouvy z 5.5.1997 nevznikla pohledávka žalovanému 1), neboť smlouva byla
uzavřena neplatně“; že „to nemá za následek neplatnost smlouvy o zřízení
zástavního práva, ale to, že podle takové zástavní smlouvy nemohlo zástavní
právo vzniknout“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
24.10.2007, č.j. 24 Co 52/2007-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl; současně uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně „každému ze žalovaných“ 342,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 2.657,50 Kč a žalovanému 2) 1.500,- Kč.
Uvedl, že „ujednání společníků ve společenské smlouvě dlužníka (společnosti
Rosa-styl, s.r.o.) o souhlasu všech společníků k přijetí úvěru je ujednáním o
tvorbě vůle uvnitř společnosti (dlužníka) a nikoliv o projevu vůle navenek“; že
„jednal-li proto za dlužníka navenek pouze jediný jednatel, to je Ing. Josef
Ráb, který uzavřel smlouvu o úvěru s věřitelem (žalovaným 1), jeho jednání
dlužníka zavazovalo a stran platnosti učiněného právního úkonu – uzavření
smlouvy o úvěru mu nebylo lze ničeho vytknout“; že „i kdyby bylo lze pokládat
za správný skutkový závěr okresního soudu o tom, že k uzavření smlouvy o úvěru
nebyl udělen souhlas všech tehdejších společníků, takováto skutečnost by
platnost smlouvy o úvěru neovlivnila, mohla by být nanejvýše důvodem k založení
odpovědnosti jednatele (Ing. Josefa Rába) za případnou škodu vůči společnosti
(dlužníku), za kterou jako statutární orgán jednal“; že „žalovaný 1), jakožto
věřitel, vůči dlužníku podle smlouvy o úvěru z 5.5.1997 plnil a dlužníku
sjednaný úvěr poskytl, a to zčásti v hotovosti a zčásti bezhotovostním převodem
peněz na účet dlužníka“; že „ke vzniku pohledávky z úvěru došlo a tato
pohledávka prvého žalovaného mohla být zajištěna smluvním zástavním právem k
dotčeným nemovitostem“; že „z tohoto důvodu nemůže žaloba na určení neexistence
zástavního práva obstát“; že „se v zájmu úplnosti zabýval i otázkou pasivní
věcné legitimace žalovaného 2) ve sporu“; že „pro její posouzení pokládal za
právně rozhodné, zda a jaké důsledky byly spojeny s postoupením pohledávky
žalovaného 1) na žalovaného 2) na základě písemné smlouvy z 31.1.1999“; že
„smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 31.1.1999 mezi žalovanými je pro
rozpor s ustanovením § 526 občanského zákoníku podle § 39 občanského zákoníku
absolutně neplatná“; že „ve sporu je pasivně legitimován pouze původní věřitel,
žalovaný 1), vůči němuž však není žaloba důvodná, zatímco žalovaný 2) není ani
ze zákona ani na základě platného právního úkonu nositelem jakékoliv
hmotněprávní povinnosti, proto nemůže být ve sporu pasivně legitimován, a již z
tohoto důvodu musela být žaloba proti němu zamítnuta“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení vzniku a existence
předmětného zástavního práva“; že „spolu s postoupenou pohledávkou přechází na
postupníka i její příslušenství a zajištění“; že „žalovaný 2) je proto v tomto
sporu vedle žalovaného 1) rovněž pasivně legitimován“; že „souhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že listina označená jako Smlouva o půjčce uzavřená žalovaným
1), jako věřitelem, a ROSA Styl s.r.o., jako dlužníkem, dne 5.5.1997 není svým
obsahem smlouvou o půjčce ve smyslu ust. § 697 občanského zákoníku, nýbrž
smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, ve které
se věřitel zavázal v budoucnu, tj. do tří dnů poskytnout dlužníku peněžní
prostředky ve výši Kč 1.800.000,- Kč“; že „uvedený závěr odvolacího soudu se
potom musí projevit při posouzení vzniku zástavního práva podle zástavní
smlouvy uzavřené dne 5.5.1997“; že „tvrzení ohledně zajišťované pohledávky
uvedené v zástavní smlouvě ze dne 5.5.1997, tj. že první žalovaný jako zástavní
věřitel poskytl dne 5.5.1997 dlužníku půjčku ve výši 1.800.000,- Kč, je
nepravdivé“; že „v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno
a odvolací soud toto skutkové zjištění nijak nezpochybnil, totiž že dne
5.5.1997 žalovaný 1) půjčku společnosti Rosa Styl s.r.o. neposkytl a neučinil
tak ani později“; že „naopak bylo prokázáno, že žalovaný 1) teprve v
následujících dnech (částečně 6.5.1997 a částečně i později) poskytl
společnosti Rosa Styl s.r.o. úvěr ve výši Kč 1.800.000,- Kč“; že „i když je
zástavní smlouva uzavřená mezi smluvními stranami dne 5.5.1997 platným právním
úkonem, předmětné zástavní právo nemohlo vzniknout, jestliže nevznikla
pohledávka (a v předcházejících řízeních bylo prokázáno, že nevznikla), kterou
mělo zástavní právo zajišťovat“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní k dovolání uvedli, že „závazkový vztah vznikl, když dlužník obdržel
1.800.000,- Kč“; že „k zajištění takto poskytnutých peněžních prostředků bylo
po právu zřízeno zástavní právo, a to zástavní smlouvou k předmětným
nemovitostem“, a že „rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný 1) se „smlouvou o
půjčce“ ze dne 5.5.1997 zavázal, že „poskytne ve prospěch dlužníka“ –
společnosti Rosa Styl, s.r.o. – „peněžní prostředky ve výši 1.800.000,- Kč, a
to podle podmínek této smlouvy“; že žalovaný 1) převedl částku 1.050.000,- Kč
dne 6.5.1995 ze svého účtu na účet dlužníka a téhož dne vyplatil jednateli
dlužníka Ing. Josefu Rábovi v hotovosti 750.000,- Kč. V zástavní smlouvě,
uzavřené dne 5.5.1997 mezi žalovaným 1) – jako zástavním věřitelem a Rosa Styl,
s.r.o. – jako zástavcem (tehdejším vlastníkem zastavovaných nemovitostí) bylo v
článku „III. Zajišťovaná pohledávka“ uvedeno, že „zástavní věřitel a zástavce
uzavřeli dne 5.5. 1997 smlouvu o půjčce, na podkladě které zástavní věřitel
poskytl zástavci půjčku ve výši 1.800.000,- Kč s úroky ve výši sjednané v
citované smlouvě“.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle
zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997, je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996
Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1997 (dále jen
„obč. zák.“).
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k
zajištění závazku, který vznikne v budoucnu, nebo jehož vznik je závislý na
splnění podmínky.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být
zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem
zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik
je vázán na splnění podmínky podle ustanovení § 36 odst. 2, věty první, obč.
zák. (odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí
pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o
smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody,
smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v
budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4, věty první, obč. zák. - kromě určení
předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li
být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba
ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě
bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být
například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je
třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako "půjčku" a
nikoliv jako "závazek poskytnout půjčku", i když v době uzavření zástavní
smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem
zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla
určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve
skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i – jak správně uvádí
odvolací soud – tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla,
jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy,
jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve
skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik
zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z
toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen
jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti
platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které
měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu
zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li
tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem
neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní
smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo
podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo
nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v
časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik
je závislý na splnění určité podmínky (případně o kombinaci těchto
skutečností), pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní
právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně
vznikla. Nebyly-li prostředky poskytnuty v takové výši, jaká byla uvedena v
zástavní smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění
takové pohledávky, v jaké výši byly prostředky poskytnuty. Umožňuje-li zákon,
aby zástavní právo vznikalo i za těchto okolností, vyplývá z toho dále, že pro
posouzení, zda zástavní právo vzniklo či nikoliv, je významné, zda je zde vůle
účastníků, kterou pohledávku a v jakém rozsahu chtějí konkrétním zástavním
právem zajistit.
Podle ustanovení § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvu reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce
nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření
smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004).
Podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, smlouvou o
úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch
peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní
prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Úvěrovou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení se věřitel zavazuje na požádání
dlužníka poskytnout peněžní částku, tzn., že se zavazuje mít tuto částku
připravenu, aby byl schopen vyhovět dlužníkově žádosti. Jde tedy nejenom o
vlastní poskytnutí peněz, ale zejména o rezervování prostředků v dohodnuté
velikosti s nejistotou, zda celá tato částka bude dlužníkem požadována, a
příslib prostředky na požádání poskytnout. Jinak řečeno, jedná se o jakousi
smlouvu o budoucí smlouvě o půjčce.
Smlouva o úvěru je tedy charakteristická tím, že účastníci v době jejího
uzavření sice dohodnou, že věřitel na požádání dlužníkovi poskytne peněžní
prostředky do určité částky, zároveň však není povinností dlužníka do sjednané
částky úvěr zcela vyčerpat. Praktický život a hospodářský účel takových smluv
si vyžadují, aby při zajištění této pohledávky mohlo být rovněž použito
institutu zástavního práva. V takovém případě vzniká zástavní právo teprve v
okamžiku skutečného čerpání úvěru (vznikem pohledávky) a jen v rozsahu, v jakém
na základě sjednané úvěrové smlouvy byly prostředky z úvěrového zdroje skutečně
čerpány. Jen do takové výše mohou být vymáhány věřitelem zpět a jen do takové
výše mohou být také zajištěny zástavním právem (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2006).
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud ze shora uvedených
východisek při rozhodování věci vycházel. Správně dospěl k závěru (stejně jako
soud prvního stupně), že smlouva uzavřená účastníky dne 5.5.1997 je smlouvou o
úvěru, nikoli smlouvou o půjčce (srov. § 497 obch. zák. a § 657 obč. zák.)
[proti tomuto závěru konečně – jak vyplývá z dovolání - nic nenamítá ani
dovolatel]. S ohledem na tento závěr a provedená skutková zjištění (i dovolatel
v dovolání uvedl, že „žalovaný 1) částečně 6.5.1997 a částečně i později
poskytl společnosti Rosa Styl s.r.o. úvěr ve výši Kč 1.800.000,- Kč“) pak
logicky a správně dovodil, že „žalovaný 1), jakožto věřitel, vůči dlužníku
podle smlouvy o úvěru z 5.5.1997 plnil a dlužníku sjednaný úvěr poskytl, a to
zčásti v hotovosti a zčásti bezhotovostním převodem peněz na účet dlužníka“; že
„ke vzniku pohledávky z úvěru došlo a tato pohledávka prvého žalovaného mohla
být zajištěna smluvním zástavním právem k dotčeným nemovitostem“, tedy, že
poté, co byl skutečně čerpán úvěr (vznikla pohledávka), vzniklo posuzovanou
smlouvou sjednané zástavní právo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2006).
S ohledem na uvedený závěr je z hlediska dovolacího přezkumu již bezpředmětné
zkoumat správnost závěru odvolacího soudu o věcné legitimaci žalovaného 2).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu