ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. L. P., zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou
se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484, proti žalovanému HAAR CZ s. r. o.
se sídlem V Praze 9, Jiřího ze Vtelna č. 1731, IČO 264 67 861, zastoupenému
Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 2, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 123/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č.j. 21 Co
234/2012-307, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 1.3.2005 žalovaná sdělila žalobci, že jej „z důvodu opatrnosti s
okamžitou účinností odvolává z funkce ředitele společnosti HAAR CZ s.r.o., a
současně s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení
pracovní kázně“. Důvod k uvedeným opatřením spatřovala v jednání žalobce
popsaném pod body 1 až 16 s tím, že „nebudou-li shledány výše uvedené důvody
dostatečné pro okamžité zrušení pracovního poměru, dává žalobci pro tytéž
důvody výpověď z pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru a výpověď z pracovního poměru jsou neplatné a aby byla žalované uložena
povinnost „platit žalobci po dobu 6 měsíců počínaje dnem 24.3.2005 náhradu mzdy
ve výši 28.288,- Kč měsíčně“. Podle názoru žalobce jsou rozvazovací projevy
vůle žalované obsažené v uvedené listině neplatné, neboť vytčená jednání „jsou
co do svého obsahu nesrozumitelná a neurčitá dle § 55 zák. práce“, nejsou
hrubým porušením pracovní kázně, a „s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k
tvrzenému porušení pracovní kázně, i neúčinné s odkazem na ustanovení § 53
odst. 2 zák. práce“.
Poté, co ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13.9.2007 č.
j. 6 C 123/2005-108 a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2008 č.j. 21 Co
143/2008-136, Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne
9.2.2010 č.j. 21 Cdo 4689/2008-152 zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu
věc k dalšímu řízení. Vycházeje z ustálené judikatury a ze skutkových okolností
zjištěných v předchozím řízení vyložil, že činnost žalobce pro žalovaného v
období od 13.6.2001 nelze hodnotit jako faktický pracovní poměr, a že je
odůvodněn závěr, že od 13.6.2001 existoval mezi účastníky pracovní poměr, který
trval nejen po dobu, kdy žalobce „z důvodu na jeho straně nemohl vykonávat
funkci jednatele žalované“. Nelze sice vycházet z manažerské smlouvy, kterou
žalobce uzavřel „sám se sebou“, nicméně je skutečností, že od 13.6.2001 žalobce
vykonával funkci výkonného ředitele s vědomím tehdejšího statutárního zástupce
žalovaného, za svoji práci pobíral mzdu a že žalovaný vycházel po celou dobu z
toho, že je zde pracovní poměr. Pro další posouzení projednávaného případu je
pak podstatné, zda (byť i konkludentně) nedošlo v souvislosti se jmenováním
žalobce jednatelem nebo i někdy později k rozvázání tohoto pracovního poměru
uzavřeného od 13.6.2001. Zjištění v tomto směru je významné proto, že o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze rozhodnout na základě žaloby podle
ustanovení § 64 zák. práce jen, jestliže je zde pracovní poměr jako takový.
Městský soud v Praze nato usnesením ze dne 18.5.2010 č.j. 21 Co 143/2008-168
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Vzhledem k tomu, že v předchozím řízení se soudy vůbec nezabývaly
otázkou, zda ke dni, kdy byl učiněn ze strany společníka žalované společnosti
úkon, který měl směřovat ke skončení pracovního poměru se žalobcem, vůbec
existoval mezi účastníky pracovněprávní vztah, a protože by dokazování v tomto
směru v odvolacím řízení přesahovalo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu,
byl soud prvního stupně zavázán, aby se zabýval zjištěním, zda nedošlo v
případě žalobce ke skončení pracovního poměru před datem 1.3.2005.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 1.2.2011 č.j. 6 C 123/2005-214
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 99.074,50 Kč
na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky a že je povinen „zaplatit Českému
státu“ na náhradě nákladů řízení částku 700,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru,
že k ukončení pracovněprávního vztahu mezi účastníky před datem 1. 3. 2005
nedošlo. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že funkce jednatele žalované
společnosti a funkce ředitele žalované společnosti se obsahově nepřekrývaly a
že tedy „pracovněprávní poměr žalobce nebyl založen pro funkci statutárního
orgánu, nýbrž ředitele žalované společnosti“. Vzhledem k tomu, že zrušovací
projev ze dne 1.3.2005 učinil společník žalované společnosti, který však nemůže
jednat za společnost navenek, „neboť právní úkony v pracovněprávních vztazích u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, lze činit jen za podmínek
ustanovení § 9 zák. práce“, uzavřel, že výpověď z pracovního poměru, jakož i
okamžité zrušení pracovního poměru, jsou neplatné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.8.2011 č.j. 21
Co 252/2011-231 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Označil za „zcela nesprávný závěr soudu prvního stupně“, že právní úkon
ze strany žalovaného ze dne 1.3.2005 nebyl učiněn oprávněnou osobou ve smyslu §
9 zák. práce, neboť podepsaný T. H., který byl v té době a je společníkem
žalované společnosti, byl od 4.1.2005 rovněž jednatelem této společnosti. Poté
podrobně zhodnotil provedené důkazy a poukázal na to, že provedenými důkazy je
třeba se opětovně zabývat, zhodnotit je jednotlivě i ve vzájemných
souvislostech, případně některé z nich zopakovat nebo doplnit, a teprve poté,
bude-li zcela jednoznačně prokázáno, že k datu 1.3.2005 trval pracovní poměr
žalobce u žalovaného, bude se muset soud prvního stupně zabývat jednotlivými
důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, případně pro výpověď z tohoto
pracovního poměru. V opačném případě, bude-li zjištěno, že pracovní poměr
zanikl před datem 1.3.2005, bude třeba žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobce zamítnout.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 21.2.2012 č.j. 6 C 123/2005-263
žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 123.519,- Kč na
náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé a aby zaplatil
„Českému státu“ 1.050,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Obvodního soudu
pro Prahu 9. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že mezi účastníky došlo
konkludentně ke vzniku pracovněprávního vztahu počínaje dnem 13.6.2001 a že
nebylo prokázáno tvrzení žalovaného o tom, že tento pracovněprávní vztah zanikl
před datem 1.3.2005. Posuzovaný právní úkon ze dne 1.3.2005 je však podle
názoru soudu prvního stupně po formální stránce nesrozumitelný a neurčitý.
Protože okamžité zrušení pracovního poměru, resp. výpověď z pracovního poměru
byla dána z důvodů, které žalované společnosti byly známy minimálně ke dni
4.1.2005, je zřejmé, že tento zrušovací projev byl učiněn v rozporu s
ustanovením § 53 odst. 2 zák. práce po uplynutí stanovené subjektivní lhůty.
Obdobně, „jednalo-li by se o formální stránku výpovědi“, jsou důvody zde
uvedené nesrozumitelné a nekonkrétní a není jednoznačné, z jakého zákonného
důvodu žalovaná společnost k výpovědi přistoupila. Není zde ani konkrétně
uvedeno, která z vytýkaných pochybení žalovaný považuje za porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem, popřípadě která z těchto pochybení považuje za
soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Výpověď je tudíž neplatná ve
smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce. Mělo-li by se snad jednat o závažné
porušení pracovní kázně, byla výpověď dána „v rozporu s ustanovením § 46 odst.
3 zák. práce, neboť důvody pro tuto výpověď byly žalobci známy déle než dva
měsíce“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2012 č.j. 21
Co 234/2012-307 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
„před soudy všech stupňů“ 68.600,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“ a že je
povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů
řízení částku 1.750,- Kč. Ve věci samé po doplnění řízení vycházel z názoru,
že, považuje-li soud za závazné, že mezi účastníky došlo dnem 13.6.2001
konkludentní formou k uzavření pracovněprávního vztahu žalobce na funkci
ředitele, potom je nutno jmenování žalobce do funkce jediného jednatele
společnosti chápat jako potvrzení původního úmyslu žalovaného, tj. ustanovení
žalobce do nejvyšší funkce ve společnosti a tím současně i jako konkludentní
dohodu o rozvázání jeho dosavadního pracovního poměru ve funkci ředitele
společnosti. Výkon souběžné činnosti ředitele v pracovněprávním vztahu již
nepřicházel v úvahu, protože obsah práce obou funkcí byl v zásadě totožný,
nikoliv odlišný. Je tomu tak nikoliv proto, že se funkce jednatele žalované
společnosti s obsahem funkce ředitele navzájem nepřekrývaly, jak uvažoval soud
prvního stupně, nýbrž proto, že za soudem zjištěné situace nelze než dojít k
jedinému správnému závěru, že jmenováním žalobce do funkce jednatele žalované
obchodní společnosti došlo současně konkludentně k zániku jeho pracovněprávního
poměru ve funkci ředitele společnosti dohodou. Vzhledem k tomu žalobce již ke
dni 1.3.2005 v žádném pracovněprávním vztahu se žalovanou obchodní společností
nebyl, a protože žalovaná jmenováním žalobce do funkce jednatele společnosti
projevila zároveň svoji vůli ukončit mlčky dohodou jeho pracovní poměr ředitele
společnosti, nemůže obstát právní závěr soudu prvního stupně, že k datu
1.3.2005 trval pracovní poměr žalobce u žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal v něm,
že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že činnosti žalobce jako
ředitele a jednatele společnosti se nepřekrývaly. K tomuto závěru na základě
rozsáhlého dokazování dospěl obvodní soud a odvolací soud se od něj v odvolacím
řízení nemohl odchýlit, aniž by zopakoval provedené relevantní důkazy. Jestliže
tak odvolací soud přesto učinil, zatížil řízení vadou, která může mít vliv na
správnost rozhodnutí ve věci. Protože úsudek o konkludentně projevené vůli
účastníka pracovního poměru vychází z toho, co zjištěné vnější skutkové
okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, nelze podle názoru
žalobce akceptovat závěr odvolacího soudu, že „je nutno jmenování žalobce do
funkce jediného jednatele společnosti chápat jako potvrzení původního úmyslu
žalovaného, tj. ustanovení žalobce do nejvyšší funkce ve společnosti, a tím
současně i konkludentní dohodu o rozvázání jeho dosavadního pracovního poměru
ve funkci ředitele společnosti“. Je tomu tak mimo jiné proto, že návrh na
jmenování ředitele společnosti jednatelem téže společnosti se obvykle v České
republice v pracovněprávních vztazích rozhodně nepovažuje za konkludentní návrh
na uzavření dohody o skončení pracovního poměru ředitele a souhlas ředitele se
jmenováním jednatelem (či faktický výkon této funkce) se v České republice v
pracovněprávních vztazích za konkludentní akceptaci návrhu dohody o skončení
pracovního poměru ředitele též nepovažuje. V řízení bylo ostatně prokázáno, že
poté, co byl žalobce jmenován do funkce jednatele, nebyly ze strany žalovaného
učiněny žádné úkony, k nimž po skončení pracovního poměru muselo dojít, jako
například vypořádání dosud nevyčerpané dovolené na zotavenou, vystavení
potvrzení o zaměstnání, splnění příslušných ohlašovacích povinností jednotlivým
orgánům veřejné moci, k příslušné zdravotní pojišťovně apod. Žalovaný navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalobce není opodstatněné.
V předcházejícím rozsudku ze dne 9.2.2010 č.j. 21 Cdo 4689/2008 Nejvyšší soud
České republiky dovodil, že od 13.6.2001 existoval mezi účastníky konkludentně
uzavřený pracovní poměr zejména již proto, že od uvedeného data žalobce
vykonával funkci výkonného ředitele s vědomím tehdejšího statutárního zástupce
žalovaného, a že pro další posouzení projednávaného případu je podstatné
vyřešení předběžné otázky, zda poté, co byl dne 13.12.2001 jmenován jednatelem
žalované společnosti, nedošlo (byť i konkludentně) ke skončení dříve uzavřeného
pracovního poměru, neboť o neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze
rozhodovat – jak z povahy věci vyplývá – jen, jestliže je zde pracovní poměr
jako takový.
Odvolací soud po doplnění řízení dospěl v tomto směru k závěru, že, „pokud se
žalobce stal dnem 13.12.2001 jediným jednatelem žalované, je nepochybné, že
činnost ředitele začal nadále vykonávat pouze z důvodu výkonu statutárního
orgánu společnosti“ a že tedy ustanovení žalobce do nejvyšší funkce ve
společnosti znamená současně i konkludentní dohodu o rozvázání dosavadního
pracovního poměru. Dovolatel namítá v podstatě, že k rozvázání pracovního
poměru konkludentní dohodou nemohlo dojít, neboť činnost jednatele společnosti
a výkonného ředitele se nepřekrývaly a mohly být vykonávány souběžně.
Předběžnou otázku skončení pracovního poměru žalobce v souvislosti s jeho
jmenováním do funkce jediného jednatele společnosti je třeba i v současné době
posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.3.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - dále jen „zák. práce“.
V souvislosti se založením žalované společnosti se žalobce dohodl s tehdy
jediným společníkem žalované společnosti T. H., že zajistí založení společnosti
a stane se jejím jednatelem. Vzhledem k tomu, že však byl vázán k předchozímu
zaměstnavateli konkurenční doložkou, stal se jednatelem společnosti v době od
25.7.2001 do 13.12.2001 M. K., aby v této funkci vystupoval formálně navenek.
Žalobce označovaný jako „výkonný ředitel“, fakticky budoval společnost,
realizoval veškerou činnost společnosti včetně personalistiky, a po uplynutí
doby, na kterou byla sjednána jeho konkurenční doložka, se stal od 13.12.2001
jediným jednatelem společnosti.
Je nepochybné, že pracovní poměr může být rozvázán jen způsoby, které zákoník
práce připouští. V tomto směru lze rozlišovat jednak rozvázání pracovního
poměru na základě právní skutečnosti, např. uplynutím sjednané doby (srov. § 42
odst. 2 zák. práce), jednak rozvázání pracovního poměru na základě právního
úkonu, ať již jednostranného nebo dvoustranného. Zákon umožňuje rozvázání
pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením anebo zrušením ve
zkušební době (srov. § 42 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení § 43 odst. 1
zák. práce, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního
poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení § 43 odst. 2 zák.
práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a
zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního
poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. § 242 odst. 2
zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též
ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající
projevit, tedy i konkludentně (srov. § 240 odst. 2 zák. práce).
Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že okolnost, že fyzická osoba je
statutárním orgánem obchodní společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby
navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže
jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. Stejně tak platí obráceně,
že dosavadní existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a
společností nebrání tomu, aby tato fyzická osoba zaujala postavení jednatele
téže společnosti. Je jistě – jak na to poukazuje dovolatel - správné, že z
hlediska závěru o obsahu projevené vůle nejsou podstatné vzdálenější představy,
motivy či pohnutka, z nichž jednající vychází. Stal-li se však žalobce od
13.12.2001 jednatelem žalovaného, je nepochybné, že – jak správně uvádí
odvolací soud - souběžný výkon činnosti jednatele v obchodněprávním vztahu a
výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu.
V projednávané věci je dále nepochybné, že v souvislosti se založením žalované
společnosti se žalobce dohodl s tehdy jediným společníkem T. H., že zajistí
založení společnosti a stane se jejím jednatelem. Vzhledem k tomu, že však byl
vázán k předchozímu zaměstnavateli konkurenční doložkou, stal se jednatelem
společnosti v době od 25.7.2001 do 13.12.2001 M. K., aby v této funkci
vystupoval formálně navenek. Žalobce označovaný jako „výkonný ředitel“,
fakticky budoval společnost, realizoval veškerou činnost společnosti včetně
personalistiky, a po uplynutí doby, na kterou byla sjednána jeho konkurenční
doložka, se stal od 13.12.2001 jediným jednatelem společnosti. Činnost
jednatele jakožto statutárního orgánu žalovaného nelze striktně omezovat jen na
samotné formální jednání „navenek“. Do náplně funkce jednatele žalované
nepochybně náležela celá škála činností, které žalobce až dosud vykonával spolu
s dalšími osobami nebo které konal sám. Dovozuje-li žalobce, že do působnosti
statutárního orgánu náleží jedině formální činnost „navenek“, a vylučuje-li z
působnosti funkce jednatele svoji dosavadní činnost při vrcholném exekutivním a
obchodním vedení společnosti, nepřípustně tím z náplně funkce jednatele vyňal
činnosti, které do ní podle své povahy nepochybně náleží a které jsou její
nedílnou součástí.
Protože všechny žalobcem vykonávané činnosti představují podle svého obsahu a
smyslu obsah funkce statutárního orgánu, ať se již jednalo o působení „navenek“
či „dovnitř“ při obchodním vedení společnosti, je nepochybné, že po svém
jmenování jednatelem žalované musel uvedené činnosti konat z důvodu výkonu
funkce statutárního orgánu a že „souběžný“ výkon stejných činností nepřicházel
v úvahu. Za této situace – i kdyby zde nedošlo k výslovnému právnímu úkonu –
odvolací soud správně dovodil, že mezi účastníky byla v souvislosti se
jmenováním žalobce jednatelem žalovaného současně sjednána dohoda o rozvázání
pracovního poměru ke dni 13.12.2001 a že na základě této dohody pracovní poměr
účastníků k tomuto datu skončil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu