21 Cdo 4689/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. L. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. C. s.r.o.,
zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 123/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července
2008, č.j. 21 Co 143/2008-136, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 1.3.2005 (podepsaným T. H. - společníkem žalované) žalovaná
sdělila žalobci, že jej „z důvodu opatrnosti s okamžitou účinností odvolává z
funkce ředitele společnosti H. C. s.r.o. a součastně s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“. Důvod k uvedeným
opatřením spatřovala v jednáních žalobce popsaných pod body 1 až 16 s tím, že,
„nebudou-li shledány výše uvedené důvody dostatečné pro okamžité zrušení
pracovního poměru, dává žalobci pro tytéž důvody výpověď z pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru a výpověď z pracovního poměru „dané žalobci listinou ze dne 1.3.2005“
jsou neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost „platit žalobci po dobu 6
měsíců počínaje dnem 24.3.2005 náhradu mzdy ve výši 28.288,- Kč měsíčně“.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 13.6.2001 ve funkci
ředitele společnosti a současně od 13.12.2001 (po odvolání Ing. M. K.)
vykonával funkci jednatele společnosti „tak, že činnosti se překrývaly“. Poté,
co v prosinci 2004 došlo mezi žalobcem a panem Z., jednajícím za společníky
žalované, „k názorovému rozkolu“, byl žalobce rozhodnutím společníků mimo
valnou hromadu ze dne 4.1.2005 odvolán z funkce jednatele a žalovaná, přestože
žalobce namítal neplatnost svého odvolání, přijala opatření, která znemožňovala
žalobci přístup na pracoviště a výkon práce, a na návrh žalobce na rozvázání
pracovního poměru dohodou reagovala dopisem ze dne 1.3.2005, ve kterém jednak
odvolala žalobce z funkce ředitele, a jednak s ním okamžitě zrušila pracovní
poměr a ze stejných důvodů mu dala výpověď. Podle názoru žalobce jsou však
rozvazovací projevy vůle žalované obsažené v uvedené listině neplatné, neboť
vytčená jednání žalobce „jsou co do svého obsahu nesrozumitelná a neurčitá dle
§ 55 zák. práce“, nejsou hrubým porušením pracovní kázně a „s ohledem na dobu,
kdy mělo dojít k tvrzenému porušení pracovní kázně, i neúčinné s odkazem na
ust. § 53 odst. 2 zák. práce“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13.9.2007, č.j. 6 C 123/2005-108
žalobě vyhověl, řízení o náhradu mzdy (z důvodu nezaplacení soudního poplatku)
zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 29.462,50 Kč na účet advokátky. Z výsledků provedeného dokazování soud
prvního stupně dovodil, že žalobce, který byl od 13.12.2001 jednatelem a
statutárním orgánem žalované, „již několik měsíců předtím“ (než byl jako
jednatel zapsán do obchodního rejstříku) „začal pro tuto společnost dnem
13.6.2001 vykonávat pracovní činnost jmenováním do funkce ředitele“. I když
mezi účastníky „neexistuje žádná písemná forma o uzavření tohoto právního
vztahu“, podle názoru soudu prvního stupně předloženými mzdovými listy žalobce
„je prokázáno“, že činnost žalobce pro žalovanou „má po celou dobu všechny
znaky pracovního poměru ve smyslu § 65 zák. práce a že tento pracovní poměr
vznikl jmenováním a jeho obsah naplňovaly obě strany bez jakýchkoliv výhrad až
do rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu dne 4.1.2005“, kterým byl žalobce
odvolán z funkce jednatele. Tím však pracovní poměr žalobce, který „byl založen
jmenováním do funkce ředitele společnosti“, neskončil a žalovaná proto následně
dopisem ze dne 1.3.2005 rozvázala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením
a výpovědí, které odůvodnila „vyjmenovanými výtkami v činnosti žalobce“.
Protože „po stránce formální je tento úkon žalované nesrozumitelný a neurčitý“,
neboť „není zřejmé, zda jde o okamžité zrušení pracovního poměru či výpověď, a
kromě výčtu vytýkaných pochybení, není konkrétně uvedeno, které žalovaná
považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že se žalobce „právem domáhá neplatnosti skončení
pracovního poměru způsobem, který použila žalovaná“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2008, č.j. 21 Co
143/2008-136 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 7.700,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 11.600,- Kč,
obojí k rukám advokáta. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že „žalobce
pracoval pro žalovanou ode dne 13.6.2001, ode dne 13.12.2001 vykonával funkci
jednatele a statutárního orgánu žalované, z níž byl rozhodnutím společníků mimo
valnou hromadu dne 4.1.2005 odvolán“, a že „za činnost, kterou začal vykonávat
13.6.2001, mu byla poskytována odměna, jejíž výše se nezměnila ani po jmenování
jednatelem“. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že
„žalobce byl přijat do žalované společnosti za účelem, aby vykonával funkci
jednatele této společnosti“, avšak tuto funkci „mohl oficiálně vykonávat“ až
poté, co mu uplynula lhůta stanovená v ujednání o konkurenční doložce z
předchozího zaměstnání (do té do mohl tuto funkci vykonávat „pouze
neoficiálně“), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „hodnotil
činnost žalobce pro žalovanou v období od 13.6.2001 do 13.12.2001 jako faktický
pracovní poměr ve smyslu dosavadní judikatury“, pro který „neplatí ustanovení
zákoníku práce o skončení pracovního poměru a který skončil jmenováním žalobce
do funkce jednatele žalované“. Námitku žalobce, že došlo ke vzniku pracovního
poměru konkludentně, odmítl s odůvodněním, že „podmínkou, aby právní úkon
vznikl konkludentně je, aby obě strany byly s takovým právním úkonem
srozuměny“. V daném případě však žalovaná přijala žalobce do funkce jednatele,
kterou „pouze z důvodů na jeho straně nemohl v období od 13.6.2001 do
13.12.2001 vykonávat“, a proto listinu ze dne 13.6.2001, jíž se žalobce
„pokusil sám sebe jmenovat do funkce ředitele žalované, aniž by v této době již
byl jednatelem“, odvolací soud „hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon“.
Protože za tohoto stavu žalobce „nebyl v pracovním poměru u žalované“, nýbrž
„všechny činnosti žalobce pro žalovanou spadaly pod funkci jednatele (po jeho
zápisu do obchodního rejstříku „nedošlo ke změně, ale pouze k tomu, že byl též
oprávněn zastupovat žalovanou navenek“), dospěl odvolací soud k závěru, že
předmětné rozvázání pracovního poměru žalobce „je zcela bez významu“ a že
žalobce „není ve věci aktivně věcně legitimován, neboť neplatnosti rozvázání
pracovního poměru se může domáhat pouze zaměstnanec, tedy osoba, jejíž pracovní
poměr vůči druhému účastníkovi řízení skutečně vznikl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu
namítal, že se mu „jeví zcela neudržitelným“ právní závěr odvolacího soudu o
tom, že mezi účastníky nedošlo ke vzniku pracovního poměru. Podle názoru
dovolatele odvolací soud „nerespektuje objektivní zjištění soudu prvního
stupně“, z nichž je zřejmé, že v daném případě „nastaly skutečnosti, s nimiž
právní norma vznik pracovního poměru spojuje“, jestliže mezi účastníky „nebylo
sporu o tom“, jaký druh práce má žalobce vykonávat, kde ji má vykonávat a od
kdy ji má vykonávat (§ 68 ve spojení s § 29, § 32 a § 240 odst. 1, § 242 odst.
2 zák. práce)“. Provedeným dokazováním „bylo jednoznačně prokázáno“, že žalobce
pro žalovanou vykonával od 13.6.2001 v pracovním poměru činnost ředitele
žalované a od 13.12.2001, tedy po odchodu dosavadního jednatele Ing. M. K.,
započal vedle činnosti ředitele vykonávat i funkci jednatele žalované. Za
tohoto stavu, kdy „práce žalobce jakožto ředitele nezahrnovala výkon činnosti
statutárního orgánu“, nelze – jak k tomu „podle ustálené judikatury“ dospívá
dovolatel – „považovat ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků za
neplatné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Žalobce v dovolání – jak se podává z jeho obsahu - zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o tom, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, který lze rozvázat
okamžitým zrušením nebo výpovědí.
Tuto právní otázku, která je rozhodující pro konečné posouzení dané věci, je
třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 31.3.2002, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že činnost statutárního orgánu
obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním
poměru, a to ani v případě, že není společníkem, přičemž právní předpisy ani
povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních
vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu)
není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21.4.1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Odvolacímu soudu lze proto
přisvědčit, že z hlediska vzniku pracovního poměru mezi účastníky není
významné, že na základě rozhodnutí tehdejšího jediného společníka žalované T.
H. byl žalobce od 13.12.2001 (namísto současně odvolaného Ing. M. K.) jmenován
do funkce jednatele žalované společnosti a tuto funkci vykonával až do
4.1.2005, kdy rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu byl z této funkce
odvolán. Závěr odvolacího soudu o tom, že kromě vztahu vzniklého mezi žalobcem
a žalovanou z plnění funkce jednatele neexistoval mezi účastníky platně
sjednaný pracovněprávní vztah a že je třeba hodnotit „činnost žalobce pro
žalovanou v období od 13.6.2001 do 13.12.2001 jako faktický pracovní poměr“,
však sdílet nelze.
Zaměstnanec se v pracovním poměru podílí svou prací za mzdu podle pokynů
zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi
zaměstnavatele a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. § 27 odst. 2, 3 a
4 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců,
jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců
vymezených v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce, které do funkce jmenuje u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (srov. § 27 odst. 4
zák. práce).
Podle ustálené judikatury o tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace,
kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat,
avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána (jmenování nebylo
učiněno) platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení § 27 zák. práce
způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva
není sjednána (jmenování není učiněno) platně (kupř. proto, že v rozporu se
zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. § 150 zák.
práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a
povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož
vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 7.5.2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002), a který není
třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (srov. Sborník III „Nejvyšší soud v
občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních,
občanskoprávních a rodinněprávních“, SEVT, Praha, 1980).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že rozpor se zákonem nepochybně
představuje i situace, kdy jednatel (případně vedoucí zaměstnanec oprávněný
jednat za zaměstnávající obchodní společnost v pracovněprávních vztazích –
srov. § 9 odst. 1 zák. práce) uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným
pracovní smlouvu (případně manažerskou smlouvu, jíž se v právní praxi obvykle
rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož
pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných
stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných
podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci), při níž
druhou smluvní stranou je sám tento jednatel (případně tento vedoucí
zaměstnanec) jako fyzická osoba. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance
při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného
pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, totiž zpravidla vylučuje,
aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba,
která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím
způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako
zaměstnavatele (k tomu srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod č. 63 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Stejně tak je třeba
považovat za odporující zákonu, jestliže jmenovací listina byla za
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, podepsána jiným orgánem (osobou),
než která k tomu byla ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zák. práce
oprávněna.
Odvolací soud však ve svých úvahách opomíjí, že, i když je zaměstnavatel
povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 32 odst. 1 věta první zák. práce) a
taktéž pro jmenování do funkce předpokládá zákoník práce písemnou formu (§ 68 a
§ 32 odst. 1 věta první zák. práce), nezakládá případný nedostatek písemné
formy pracovní smlouvy ani nedodržení písemné formy v případě jmenování –
vzhledem k ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce – neplatnost právního úkonu.
Pracovní smlouva je tedy platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, případně
pouze konkludentně (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971, sp.
zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
68, ročník 1971, s. 203). Uvedené platí i pro založení pracovního poměru
jmenováním, s tím, že platný vznik pracovního poměru jmenováním je rovněž
podmíněn souhlasem fyzické osoby se svým jmenováním (fyzická osoba může být
zaměstnávána jen se svým souhlasem - srov. § 7 odst. 1 zák. práce), který
taktéž může být projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit (k tomu
srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8.1.2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
stanovisek pod č. 73, ročník 2003).
Z uvedeného je zřejmé, že pro úsudek, zda došlo mezi účastníky k uzavření
pracovní smlouvy, není rozhodující, jak je právní úkon (projev vůle) označen,
ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na
to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - toliko objektivní
zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik
tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je
zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je
zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo
jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je
pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto
podstatných (esenciálních) náležitostí, tj. lze-li úspěšně dovodit, že
souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen
akceptací třeba i mlčky učiněné oferty. Obdobně pak - jak vyplývá ze shora
podaného výkladu - pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je
jmenováním obsazována, není významné, zda pro uvedenou funkci existuje
jmenovací listina či nikoli, ani jaké jsou subjektivní představy účastníků o
povaze jejich vztahu; rozhodující v tomto směru je posouzení obsahu (výklad)
projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně - třeba i
konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75).
Interpretují-li účastníci – tak jako v projednávané věci - ve svých přednesech
či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková
situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje
účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli,
kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad
odstranit výkladem projevu vůle.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za
kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240
odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž
sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena
navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla
seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám,
jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného
vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem
aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný
projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o
tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené
konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle
toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že - i když žalobce dne
13.6.2001 v rozporu se zákonem sám sebe jmenoval do funkce ředitele žalované
společnosti a pro tuto funkci uzavřel sám se sebou manažerskou smlouvu, a z
tohoto jmenování jako takového tedy vycházet nelze - z obsahu spisu vyplývá, že
od 13.6.2001 žalobce tuto funkci pro žalovanou skutečně vykonával, a to s
vědomím tehdejšího statutárního zástupce žalované Ing. M. K. (který ve své
svědecké výpovědi před soudem prvního stupně dne 19.1.2006 - mimo jiné - uvedl,
že „po dobu mého jednatelství byl výkonným ředitelem společnosti žalobce“), a
že za výkon funkce pobíral žalobce mzdu. Ze samotné listiny ze dne 1.3.2005
obsahující předmětnou výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru žalobce
ostatně vyplývá, že žalovaná takto k žalobci zřejmě po celou dobu přistupovala,
jestliže zde - kromě jiného - uvádí, že žalobce byl u ní „od počátku
(13.6.2001) činný na základě „Contract of the Position of Managing Director“, a
že „z důvodu opatrnosti ho s okamžitou účinností odvolává z funkce ředitele
společnosti“. Tyto vnější skutkové okolnosti nelze interpretovat jinak, než že
žalovaná měla vůli, aby žalobce uvedenou funkci zastával, a žalobce, jak
vyplývá z toho, že funkci fakticky vykonával, se svým jmenováním do této funkce
jako takovým souhlasil. Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že od
13.6.2001 existoval mezi účastníky pracovní poměr, který trval nejen po dobu,
kdy žalobce „z důvodů na jeho straně nemohl vykonávat funkci jednatele
žalované“.
Žalobce byl jmenován jednatelem rozhodnutím tehdejšího jediného společníka
žalované ze dne 13.12.2001 a stal se tedy statutárním orgánem společnosti
(srov. § 133 obch. zák.). Činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s
ručením omezeným – jak již bylo uvedeno výše - fyzická osoba nevykonává v
pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Vzhledem k tomu je
pro další posouzení projednávaného případu podstatné, zda (byť i konkludentně)
nedošlo v souvislosti s tímto jmenováním nebo i někdy později k rozvázání
pracovního poměru uzavřeného od 13.6.2001. Zjištění v tomto směru je významné z
toho důvodu, že o neplatnosti rozvázání pracovního poměru na základě žaloby
podle ustanovení § 64 zák. práce lze rozhodnout – jak z povahy věci vyplývá –
jen, jestliže zde je pracovní poměr jako takový [v opačném případě by bylo
možné rozhodnout o požadovaném určovacím výroku jen za podmínek upravených
ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. – srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.9.2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005]. Bude-li zjištěno, že pracovní poměr
účastníků trval ke dni 1.3.2005, kdy společník žalované adresuje žalobci svůj
zrušovací projev, bude třeba přihlédnout k tomu, že společník společnosti s
ručením omezeným nemůže jednat za společnost navenek, neboť právní úkony v
pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, lze
činit jen za podmínek ustanovení § 9 zák. práce. Jestliže odvolací soud v
projednávané věci dospěl k odlišnému právnímu závěru, spočívá jeho rozhodnutí
na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr.
Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu