21 Cdo 3924/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně J. C., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 16, proti žalované Základní
umělecké škole J. S. Bacha Dobřany, okres Plzeň - jih, příspěvkové organizaci
se sídlem v Dobřanech, Stromořadí č. 439, IČO 70834903, zastoupené Mgr.
Barbarou Mercovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Solní č. 274/12, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn.
9 C 285/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
15. dubna 2015 č.j. 61 Co 114/2015-88, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne
12. prosince 2014 č.j. 9 C 285/2014 - 66 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu Plzeň - jih k dalšímu řízení.
Dopisem doručeným žalobkyni dne 30. 6. 2014 žalovaná sdělila
žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
f) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně nesplňuje
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, spočívající v
požadavku odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost podle zákona č.
563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Plzni - jih dne 17.
10. 2014 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla zaměstnána u žalované jako
učitelka od 17. 8. 1989, že žalovaná při podání výpovědi nepostupovala v
souladu se zákonem č. 563/2004 Sb., neboť u žalobkyně "přicházela v úvahu
výjimka uvedená v ustanovení § 32 písm. a) tohoto zákona", když ke dni nabytí
účinnosti zákona (ke dni 1. 1. 2005) "splnila podmínku věku", a že "skutečné
důvody ukončení pracovního poměru žalobkyně byly jiné", spočívající ve "snaze
zbavit se odpovědnosti za případný vznik nemoci z povolání".
Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č.j. 9 C
285/2014-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení 8.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Barbary Mercové.
Soud prvního stupně dospěl na základě ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, důvodové zprávy k návrhu zákona o pedagogických pracovnících a výkladu
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále též jen "MŠMT") k závěru, že
naplněním podmínek uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nedochází k prominutí zákonného
předpokladu odborné kvalifikace. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout
vedoucím škol a školských zařízení určitý čas k zajištění potřebného počtu
kvalifikovaných zaměstnanců. Zaměstnanec, i když splňuje kritéria ustanovení §
32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), může
v případě, že nesplňuje kvalifikační podmínky uvedené v ustanoveních § 3 odst.
1 písm. b) a § 10 zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), dostat
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.
Námitkou žalobkyně o tom, že skutečným důvodem výpovědi byl její nepříznivý
zdravotní stav, se soud prvního stupně nezabýval, neboť takový důvod nebyl ve
výpovědi uveden, a výpověď z pracovního poměru je právní úkon, jehož "výklad v
rozporu s jazykovým vyjádřením" je nepřípustný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem dne 15.4.2015 č.j.
61 Co 114/2015-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
2.800,- Kč k rukám advokátky Mgr. Barbary Mercové. Odvolací soud se ztotožnil s
právním názorem, podle kterého ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) představuje pouze možnost pro
vedoucí školských zařízení zaměstnávat za splnění daných podmínek
nekvalifikované zaměstnance, nicméně mu nelze rozumět tak, že by se na jeho
základě mohl považovat předpoklad odborné kvalifikace za splněný. Zaměstnanec
totiž i nadále kvalifikační předpoklad nesplňuje, a může mu proto být dána
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud se k "výjimce dle §
32 odst. 1 písm. a) zákona" vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7.
2012 sp. zn. 21 Cdo 1598/2011, v němž dospěl k závěru, že splněním podmínky
dosažení věku nejméně 50 let a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti
na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let je prokázána
schopnost fyzické osoby k přímé pedagogické činnosti, přičemž "z ničeho" nelze
dovodit oprávnění ředitele hodnotit navíc, zda tato osoba je k činnosti
způsobilá, když bez podstatných námitek vykonávala přímou pedagogickou činnost
po dobu delší než 15 let. Soudy zastávaný názor by podle žalobkyně mohl vést k
"nežádoucím důsledkům", neboť by umožňoval, aby byla dána výpověď pedagogickému
pracovníkovi, na nějž se vztahuje výjimka podle ustanovení § 32 odst. 1 písm.
b) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), i když v ochranné
lhůtě zahájil studium na vysoké škole a i když studium v poskytnuté lhůtě
dokončil, navíc by představoval diskriminaci starších oproti mladším
pracovníkům. Žalobkyně současně poukazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona
č. 563/2004 Sb. a uzavírá, že výjimka podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a)
zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byla do zákona zařazena
právě proto, že u starších pedagogických pracovníků lze s ohledem na věk a
dosaženou praxi upustit od získání potřebného vzdělání. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla,
že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21
Cdo 1598/2011 nejsou v projednávané věci přiléhavé a že již "existuje ustálená
judikatura týkající se obdobné věci", a zdůraznila, že předmětem sporu není,
zda byla žalobkyně k výkonu funkce způsobilá a ani naplnění podmínek uvedených
v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), ale to, zda žalobkyně splňovala předpoklad odborné kvalifikace.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dnem 17. 10. 2014,
postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o.s.ř.").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující
vyřešení právní otázky, zda naplnění výjimky obsažené v ustanovení § 32 odst. 1
písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) brání úspěšnému
uplatnění výpovědi z pracovního poměru z výpovědního důvodu uvedeného v
ustanovení § 52 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tato
otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v úplnosti
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně
je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6.
2014 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "zák. práce") a podle
zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále též jen
"zákon o pedagogických pracovnících").
Podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) působila žalobkyně jako učitelka u žalované od roku 1989. Ke
dni 1. 1. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon o pedagogických pracovnících,
přestala splňovat předpoklady pro výkon učitele na základní umělecké škole
uvedené v ustanoveních § 3 odst. 1 písm. b) a § 10 zákona o pedagogických
pracovnících, nicméně naplnila podmínky obsažené v ustanovení § 32 odst. 1
písm. a) zákona o pedagogických pracovnících, když dosáhla věku 50 let a
vykonávala přímou pedagogickou činnost nejméně po dobu 15 let. Dne 30. 6. 2014
byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
f) zák. práce.
Podle ustanovení § 52 písm. f) části první věty před středníkem zák.
práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících je
pedagogickým pracovníkem ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,
přímou speciálně-pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost
přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na
základě zvláštního právního předpisu (dále jen "přímá pedagogická činnost"), je
zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem
státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost
školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Pedagogickým
pracovníkem je též zaměstnanec, který vykonává přímou pedagogickou činnost v
zařízeních sociálních služeb.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících
pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně
způsobilý k právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou
činnost, kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e)
prokázal znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických
pracovnících fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm.
b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto
zákona, pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým
výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně
po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti.
Zákon a jiné obecně závazné právní předpisy stanoví předpoklady pro
výkon určitého druhu práce v zájmu zajištění odpovídající kvality práce,
zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a
dodržování dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům
zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro
výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně
kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením
stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby
zaměstnance. Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním
předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání;
lze tedy dát úspěšně výpověď z pracovního poměru zaměstnanci proto, že
nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce
rovněž tehdy, jestliže tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve
v době trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního
poměru ještě nebyly právním předpisem vyžadovány.
Zákon o pedagogických pracovnících upravil nově předpoklady pro výkon
činnosti pedagogických pracovníků (srov. § 1 odst. 1 zákona) včetně způsobu
získání odborné kvalifikace učitele uměleckých odborných předmětů v základní
umělecké škole, střední škole a konzervatoři (§ 10 zákona). Žalobkyně odbornou
kvalifikaci předepsanou v ustanovení § 10 zákona o pedagogických pracovnících
nesplňovala, neboť její nejvyšší dosažené vzdělání bylo základní, a bylo proto
třeba zvážit, zda mohla splňovat předpoklady pro výkon sjednané práce jen na
základě přechodného ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, podle
něhož se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona považují též pedagogičtí
pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. 1. 2005)
splňovali předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle
dosavadních právních předpisů.
Podmínkou pro to, aby zaměstnanec, který nesplňuje předpoklady pro
výkon činnosti pedagogického pracovníka podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2005, mohl být považován za pedagogického pracovníka ve smyslu ustanovení § 30
zákona o pedagogických pracovnících, je skutečnost, že šlo o zaměstnance, který
před účinností zákona o pedagogických pracovnících "vykonával přímou
pedagogickou činnost na základě splněných předpokladů podle vyhlášky č.
139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických
pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců", a který by podle
nové právní úpravy předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka
nadále nesplňoval; účelem a smyslem přechodného ustanovení § 30 zákona o
pedagogických pracovnících tedy bylo upravit právní postavení pedagogických
pracovníků, kteří v průběhu trvání svého pracovního poměru přestali od 1. 1.
2005 objektivně splňovat předpoklady stanovené novým právním předpisem pro
výkon sjednané práce. Odlišně bylo upraveno právní postavení dosavadních
zaměstnanců, kteří - stejně jako žalobkyně - nesplňovali předpoklady pro výkon
přímé pedagogické činnosti ani podle dosavadních právních předpisů. Žalobkyně
totiž ani podle vyhlášky č. 139/1997 Sb. nesplňovala požadavek kladený na
učitele odborných předmětů základní umělecké školy, střední umělecké školy a
konzervatoře (vysokoškolské vzdělání, nebo bakalářské studium pro výuku
předmětu odpovídajícího studijního oboru, nebo vyšší odborné vzdělání ukončené
absolutoriem na konzervatoři, nebo úplné střední odborné vzdělání ukončené
maturitní zkouškou na střední umělecké škole pro výuku odpovídajících odborných
předmětů doplněné pedagogickým studiem) uvedené v příloze 1 této vyhlášky.
Soudy v projednávané věci proto správně zkoumaly, zda lze na žalobkyni
vztáhnout ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo
1598/2011 dovodil, že splněním podmínky dosažení věku nejméně 50 let a
dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu
školy nejméně po dobu 15 let je prokázána schopnost zaměstnance k přímé
pedagogické činnosti i po nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících,
neboť z ničeho nelze dovodit oprávnění ředitele příslušného druhu a typu školy
hodnotit navíc, zda zaměstnanec, který bez podstatných námitek vykonával přímou
pedagogickou činnost po dobu delší 15 let, je od 1. 1. 2005 k této činnosti
nezpůsobilý. Kdyby se mělo jednat - jak žalovaná uvádí - o "osobu, která po
celou dobu vykonávala tuto činnost nedostatečně", pak řediteli příslušného
druhu a typu školy po celou dobu (jak před účinností zákona o pedagogických
pracovnících, tak i po jeho účinnosti) nic nebránilo, aby v rámci "souboru
vyhrazených hodnotících oprávnění zaměstnavatele" přistoupil k výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. f) části věty za středníkem zák. práce pro neuspokojivé
pracovní výsledky.
Užití ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických
pracovnících přichází v úvahu pouze v případech, kdy osoba nesplňuje předpoklad
odborné kvalifikace podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o
pedagogických pracovnících; bylo tak stanoveno pravidlo, podle něhož
zaměstnanci, kteří (objektivně vzato) nesplňují předpoklad odborné kvalifikace
podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících,
mohou vykonávat přímou pedagogickou činnost tehdy, splňují-li některou z
podmínek taxativně uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) až c) zákona o
pedagogických pracovnících, aniž by to současně znamenalo, že by byl
zaměstnanci vykonávajícímu přímou pedagogickou činnost požadavek odborné
kvalifikace prominut; ustanovení § 32 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických
pracovnících nepromíjí požadavek odborné kvalifikace, ale jen stanoví, že podle
podmínek v něm uvedených se považuje předpoklad odborné kvalifikace pro
pracovněprávní účely za splněný. Ostatně, obdobně je zákonná domněnka splnění
zákonných předpokladů konstruována také v ustanovení § 120 odst. 12 zákona č.
108/2006 Sb., o sociálních službách (k tomu srov. právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3307/2013).
Jak důvodová zpráva k návrhu zákona o pedagogických pracovnících, tak
zejména metodický výklad Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k novele
zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 197/2014 Sb.,
dospívají ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických
pracovnících k závěru, že pedagogičtí pracovníci bez odborné kvalifikace, kteří
do 31. 12. 2014 nezahájí studium vedoucí k získání odborné kvalifikace pro
přímou pedagogickou činnost, kterou vykonávají, nebudou moci od 1. 1. 2015 ve
školách a školských zařízeních působit a právnická osoba vykonávající činnost
školy nebo školského zařízení bude prostřednictvím ředitele oprávněna (a
zároveň povinna) ukončit pracovněprávní vztah s pedagogickým pracovníkem bez
odborné kvalifikace podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce (shodně též P. H., Zákon o pedagogických pracovnících, komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015). Uvedené názory vyslovené ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o
pedagogických pracovnicích (posledně uvedený navíc k právní úpravě účinné až od
1. 1. 2015) však přehlížejí, že poskytnutí zákonné výjimky podle ustanovení §
32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnicích neumožňuje
zaměstnavateli u zaměstnance oprávněného k výkonu přímé pedagogické činnosti
hodnotit navíc, zda tato fyzická osoba, která bez podstatných námitek
vykonávala přímou pedagogickou činnost po dobu delší 15 let, je od 1. 1. 2005 k
této činnosti nezpůsobilá. I když se tedy osobám, na něž toto ustanovení
dopadá, nepromíjí požadavek odborné kvalifikace, ani nestanoví domněnku jejího
splnění, považují se tito zaměstnanci za způsobilé k výkonu přímé pedagogické
činnosti, jestliže ke dni 1. 1. 2005 dosáhli 50 let věku a dlouhodobým výkonem
přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu
15 let prokázali schopnost výkonu požadované činnosti. Závěr, že u takového
zaměstnance by byl - bez dalšího - naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §
52 písm. f) zák. práce neodpovídá smyslu ustanovení § 32 odst. 1 písm. a)
zákona o pedagogických pracovnících, neboť jak požadavek odborné kvalifikace,
tak výjimka prokazující zaměstnancovu schopnost výkonu požadované činnosti se
vztahují k přímé pedagogické činnosti. I při absenci odborné kvalifikace pro
přímou pedagogickou činnost [§ 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických
pracovnících] tedy žalobkyně mohla vykonávat přímou pedagogickou činnost i po
1. 1. 2005, splňovala-li podmínku uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a)
zákona o pedagogických pracovnících. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce učitele
základní umělecké školy ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce jsou
splněny jen, a) jestliže učitel základní umělecké školy získal odbornou
kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o pedagogických
pracovnících, anebo b) jestliže učitel základní umělecké školy splňuje podmínky
pro výkon přímé pedagogické činnosti stanovené v ustanovení § 32 odst.
1 písm. a) až c) zákona o pedagogických pracovnících. Pro přezkoumávanou věc pak z
uvedeného plyne závěr, že, splňuje-li zaměstnanec ke dni 1. 1. 2005 výjimku
uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických
pracovnících, nelze u něj při rozvázání pracovního poměru užít výpovědní důvod
uvedený v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§
243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu Plzeň - jih) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část
první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu