ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha,
se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof.
JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č.
370/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr.
Miroslava Běliny, Csc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
Dne 28. 2. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro
porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem.
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1
domáhal určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako kontrolor
taxislužby na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006, že dne 28. 2. 2011
byl vedoucím oddělení taxislužby B. „nařčen z údajného protiprávního jednání“,
ke kterému mělo dojít dne 16. 1. 2011 při kontrolní činnosti a téhož dne mu
bylo B. sděleno, že nepřistoupí-li na rozvázání pracovního poměru dohodou, bude
jeho pracovní poměr okamžitě zrušen, a že dne 21. 3. 2011 obdržel od žalovaného
potvrzení o zaměstnání, ze kterého se dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil
okamžitým zrušením dne 28. 2. 2011 přesto, že mu nebylo žalovaným (ani přes
opakovanou výzvu) předloženo písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního
poměru a nebylo mu tak ani sděleno, v jakém konkrétním jednání spatřuje
žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Žalovaný k žalobě namítal, že žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru
řádně doručeno tím, že jej odmítl dne 28. 2. 2011 na jednání převzít (za
přítomnosti tři zaměstnanců žalovaného), a jeho pracovní poměr tak zanikl dne
28. 2. 2011. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že
žalobce porušil své povinnosti tím, že dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol o
kontrolní jízdě, na níž byly zjištěny nedostatky a které se účastnil jako
kontrolní pracovník, což vedlo k tomu, že nebylo s provozovatelem taxislužby
zahájeno správní řízení (a nebyl sankcionován), dále téhož dne žalobce nesepsal
s figuranty oznámení o poskytnuté přepravě a nevykázal tuto kontrolní jízdu v
systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 23 C 57/2011-109
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je
neplatné, a zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho
právního zástupce náklady řízení ve výši 21 054 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Podle soudu prvního stupně měl povinnost k sepsání protokolu dne 16.
1. 2011 B., který tvrdil, že protokol sepsal, ale jeho doručení bránilo
neskončené řízení vůči kontrolované osobě a kontrolu nemohl dokončit, neboť mu
byl žalovaným zamezen přístup do kontrolního systému. Soud prvního stupně došel
dále k závěru, že žalovaný nezjistil objektivně skutkový stav, který byl
podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce, a nedal žalobci
možnost se k důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 27/2014-140 zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud
vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda došlo k předražení jízdy a
kdo byl vedoucím kontroly (a nesl tak odpovědnost za nesepsání protokolu), a že
na podkladě těchto zjištění nezkoumal, zda žalovaný prokázal, že žalobce
porušil své pracovní povinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 1. 2015 č. j. 23 C
57/2011-230 ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení
pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné a ve výroku II. uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu
nákladu řízení ve výši 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud
prvního stupně došel k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své
povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, a to z ustanovení § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících
územních samosprávných celků a změně některých zákonů, z ustanovení § 15 zákona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, z ustanovení § 34 zákona č. 111/1994 Sb., o
silniční dopravě, a z vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o
silniční dopravě, tím, že dne 16. 1. 2011 nevyhotovil protokol o kontrolní
jízdě, nepožadoval sepsání záznamu o provedené jízdě po figurantech,
nevyúčtoval předmětnou kontrolní jízdu taxislužby a nevykázal tuto kontrolní
jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány, ačkoliv bylo v
řízení prokázáno, že předmětná jízda byla předražena o 100 Kč. Uvedené jednání
žalobce vedlo podle soudu prvního stupně k tomu, že o zjištěném předražení
jízdného ze dne 16. 1. 2011 nemohlo být zahájeno správní řízení, a nemohlo tak
být sankcionováno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 23 Co
187/2015-259 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně,
výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení
činí 2 000 Kč, ve zbytku výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud došel k závěru, že podle ustanovení § 15
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, byl jak žalobce, tak B. povinen dne
16. 1. 2011 sepsat o předmětné kontrole protokol, přičemž případná dohoda mezi
kontrolory nebyla právně významná, neboť žalovaný nestanovil jednoznačná
pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka. Odvolací soud označil
protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011, který žalobce předložil dne 7. 7. 2014
na jednání, za účelově vytvořený (a výpověď svědka B. v tomto směru za
nevěrohodnou), a proto nebyla povinnost vyhotovit protokol o kontrole ze dne
16. 1. 2011 podle odvolacího soudu splněna ani jedním z odpovědných subjektů,
což vedlo k tomu, že se jednak kontrolovaný subjekt zbavil odpovědnosti, jednak
byl porušen základní účel státní kontroly. Odvolací soud uzavřel, že žalobce
jako zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť nejenže o kontrole ze dne 16. 1.
2011 nesepsal protokol, ale v řízení bylo dále prokázáno, že nezanesl do pěti
pracovních dnů do systému ORGA informace o předmětné kontrole ze dne 16. 1.
2011 a nevyžádal si záznam figurantů z průběhu uvedené kontrolní jízdy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně
poukázal na to, že odvolací soud došel výkladem ustanovení § 15 zákona č.
552/1991 Sb., o státní kontrole, k nesprávnému závěru o tom, že žalobce byl dne
16. 1. 2011 vedle B. vedoucím kontrolním pracovníkem. Podle dovolatele však
uvedený závěr nelze z obecných ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní
kontrole, dovodit, a proto byl u žalovaného dán obsah kontrolních postupů
zavedenou praxí, podle které kontrolu prováděly alespoň dvě osoby, z nichž vždy
jedna byla vedoucím kontrolním pracovníkem, který byl povinen o kontrole sepsat
protokol (uvést v něm své údaje) a předložit kontrolované osobě průkaz.
Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně nejprve došel k závěru, že
předmětný protokol byl sepsán, avšak svůj závěr (bez opory v dokazování) změnil
poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, že skutková zjištění
soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporná a nelze zjistit, na základě jakého
skutkového stavu soud prvního stupně rozhodl, a že v řízení bylo prokázáno, že
B. sepsal o kontrole ze dne 16. 1. 2011 protokol (opačný závěr odvolacího soudu
vychází podle dovolatele z nesprávného hodnocení důkazů), přičemž tento
protokol obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 552/1991 Sb., o
státní kontrole. Dovolatel poukázal na to, že mu nelze přičítat skutečnost, že
předmětná kontrola nebyla zapsána do systému ORGA, neboť tuto povinnost měl B.,
který ji však nemohl splnit, když mu byl přístup do systému ORGA znemožněn
žalovaným, a dále na to, že protokolárnímu otevření skříněk B. nebyl přítomen
žalobce ani B., a proto je zjištění, že předmětný protokol se nenacházel ve
skříňce B., nevěrohodné. Dovolatel dále zpochybnil způsob, jakým odvolací soud
došel k závěru, že předmětná jízda byla předražená, a namítal, že figuranti
začali předražení jízdy tvrdit až v oznámení ze dne 10. 2. 2011 (nikoliv ihned
po skončení předmětné kontroly). Podle dovolatele se odvolací soud nezabýval
dostatečně ani intenzitou „případného porušení pracovních povinností“.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a uložil
žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení, popřípadě, aby dovolací
soud zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek odvolacího soudu a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce není přípustné,
neboť jeho námitky směřují ke zpochybnění skutkového stavu, a dále namítal, že
právními předpisy není výslovně upraveno, který z kontrolních pracovníků je
povinen sepsat o kontrole protokol, a proto mají takovou povinnost všichni
kontrolní pracovníci, kteří se kontroly účastní, a že odvolací soud posoudil
správně intenzitu porušení povinností ze strany žalobce. Žalovaný se vyjádřil
rovněž k povinnosti sepsat protokol, k protokolu předloženému žalobcem až v
průběhu řízení, k zanesení výsledků kontroly do systému ORGA, k předražené
jízdě a k intenzitě porušení pracovních povinností žalobce. Žalovaný navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě, aby dovolání žalobce
zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 dovolání
žalobce odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů právní moci tohoto usnesení k rukám
prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Podle dovolacího soudu dovolatel zdánlivě
vymezil právní otázku (že odvolací soud při určení, kdo byl při výkonu
předmětné kontroly vedoucím kontrolorem a kdo byl o kontrole povinen sepsat
protokol, nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 552/1991
Sb., o státní kontrole), avšak podstatou jeho námitek je zpochybnění skutkového
závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce porušil své povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nesepsal o
předmětné kontrole protokol, ačkoliv byl stejně jako B. zúčastněn na předmětné
kontrole jako kontrolor. Dovolací soud uzavřel, že podstatou zbylých dovolacích
námitek žalobce (k otázce sepsání předmětného protokolu, k zanesení výsledků
kontroly do systému ORGA, k závěru o předražení jízdy a k porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci)
je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy
hodnotil, přičemž žalobce předložil vlastní verze skutkového děje.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne
10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17. Ústavní soud se neztotožnil s hodnocením
obsahu dovolání dovolacím soudem a poukázal na to, že v dovolání byla vymezena
právní otázka „jaké povinnosti pro kontrolory v oblasti silniční dopravy
vyplývají ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a to za situace, kdy
soudy nepovažovaly případnou zavedenou praxi či dohodu přítomných kontrolorů za
právně významnou či relevantní ve vztahu k zaměstnavateli“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl
vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
(vázán právním názorem Ústavního soudu) znovu zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné
právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková
zjištění odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů ohledně sepsání předmětného
protokolu, zanesení výsledků kontroly do systému ORGA, závěru o předražení
jízdy a porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
žalobcem vykonávané práci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné určující
vyřešení právní otázky, zda ze zákona č. 352/1991 Sb., o státní kontrole, či ze
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vyplývá způsob určení vedoucího
kontrolního pracovníka (a tím kontrolního pracovníka, který je povinen o
kontrole sepsat protokol) v případě, že se kontroly v silniční dopravě účastní
více kontrolních pracovníků. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.
s. ř. v této části přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není (ani v části) opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobce
pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006 jako
kontrolor taxislužby a že žalovaný doručil žalobci dne 28. 2. 2011 okamžité
zrušení pracovního poměru. Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce
spatřoval žalovaný v tom, že dne 16. 1. 2011 proběhla kontrola vozidel
taxislužby, které se žalobce (vedle B.) účastnil jako kontrolní pracovník a na
níž bylo figuranty v jednom případě zjištěno předražení jízdného, o němž však
žalobce nesepsal protokol (v rozporu s ustanovením § 15 zákona č. 352/1991 Sb.,
o státní kontrole a ustanovením § 34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě), a dále podle žalovaného žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své
povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci tím, že nepožadoval v souvislosti s předmětnou kontrolou po
figurantech sepsání oznámení o poskytnuté přepravě, které se vždy sepisuje při
zjištění nedostatků, a že nezapsal předmětnou kontrolu do 5 pracovních dnů do
systému ORGA. Na základě provedeného dokazování došel odvolací soud k závěru,
že žalovaný nestanovil jednoznačná pravidla pro určení vedoucího kontrolního
pracovníka při kontrolách taxislužby, a že protokol o kontrole ze dne 16. 1.
2011, který žalobce předložil při jednání dne 7. 7. 2014, byl dodatečně a
účelově vytvořen.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k porušení
povinností žalobce vztahujících se k jím vykonávané práci mělo dojít dne 16. 1.
2011 - podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „zákon o státní kontrole“) a podle zákona č. 111/1994 Sb., o
silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 5. 2012 (dále jen „zákon o silniční
dopravě“).
Podle ustanovení § 9 zákona o státní kontrole kontrolní činnost vykonávají
pracovníci kontrolních orgánů (dále jen „kontrolní pracovníci") na základě
písemného pověření těchto orgánů.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o státní kontrole o kontrolním zjištění se
pořizuje protokol, který obsahuje zejména popis zjištěných skutečností s
uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly
porušeny.
Podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona o státní kontrole v protokole se uvádí
označení kontrolního orgánu a kontrolních pracovníků na kontrole zúčastněných,
označení kontrolované osoby, místo a čas provedení kontroly, předmět kontroly,
kontrolní zjištění, označení dokladů a ostatních materiálů, o které se
kontrolní zjištění opírá. Protokol podepisují kontrolní pracovníci, kteří se
kontroly zúčastnili.
Podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě vykonává
státní správu podle tohoto zákona Ministerstvo dopravy a dopravní úřady.
Dopravními úřady jsou Magistrát města P., magistráty statutárních měst a obecní
úřady obcí s rozšířenou působností ve věcech městské autobusové dopravy a
taxislužby.
Podle ustanovení § 34 odst. 5 zákona o silniční dopravě pověření k výkonu
státního odborného dozoru nebo vrchního státního dozoru ve věcech silniční
dopravy ve formě průkazu vydává správní orgán, do jehož působnosti výkon dozoru
spadá. Náležitosti průkazu a jeho vzor stanoví prováděcí právní předpis. Celník
se při výkonu státního odborného dozoru ve věcech silniční dopravy prokazuje
způsobem stanoveným v zákoně o Celní správě České republiky.
V zákoně o státní kontrole, ani v zákoně o silniční dopravě není ustanovení,
které by obsahovalo pravidlo pro určení vedoucího kontrolního pracovníka v
případě, že se kontroly účastní více kontrolních pracovníků. Takové pravidlo
nelze dovodit ani výkladem výše citovaných ustanovení zákona o státní kontrole
a zákona o silniční dopravě. Jestliže tedy kontrolní orgán (jako zaměstnavatel)
nestanoví závazně pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka
(zaměstnance), mají všichni kontrolní pracovníci na kontrole zúčastnění stejná
práva a povinnosti vyplývající z příslušných právních předpisů.
V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný nestanovil závazně pravidla pro
určení vedoucího kontrolního pracovníka při kontrole taxislužby, a proto se
dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že povinnost sepsat
o kontrole ze dne 16. 11. 2011 protokol měl jak žalobce, tak B.
Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že případná
dohoda mezi kontrolními pracovníky působícími u žalovaného o tom, kdo z nich je
povinen o kontrole sepsat protokol, nebyla právně významná. Zákon o státní
kontrole je (stejně jako zákon o silniční dopravě) veřejnoprávním předpisem,
který stanovuje meze pro výkon veřejné moci tak, že státní orgány mohou na jeho
základě činit jen to, co jim tento zákon stanoví (k tomu srov. čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998
sp. zn. I. ÚS 229/98, uveřejněný pod č. 138 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, roč. 1998). Z uvedeného vyplývá, že kontrolní pracovníci
působící u žalovaného si nemohli ujednat, že o kontrole je povinen sepsat
protokol jen jeden z nich, jestliže veřejnoprávní předpis ukládá takovou
povinnost každému kontrolnímu pracovníkovi na kontrole zúčastněnému a zároveň
žalovaný jako zaměstnavatel závazně nestanovil pravidla pro určení kontrolního
pracovníka (zaměstnance), který je povinen o kontrole sepsat protokol.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
žalovanému nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5
000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
advokát prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc. osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst.
3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu