21 Cdo 4043/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s.,
o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod
sp. zn. 17 C 14/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 28. května 2008, č. j. 16 Co 72/2008-672, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 16 Co 72/2008-672, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku
– Místku ze dne 12. 12. 2007, č. j. 17 C 14/97-652, ve věci samé, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (i když soud prvního
stupně rozhodl svým rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 17 C 14/97-652, jinak,
než svým rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 17 C 14/97- 239, nebylo to v
důsledku toho, že byl vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2002, č. j. 16 Co 129/2002-258 –
odvolací soud rozsudek zrušil pro nedostatečně zjištěný skutkový stav) a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k
tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst.
2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. - zásadní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. [srov. právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, a obdobně též právní
názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek
odvolacího soudu má zásadní právní význam, z obsahu samotného dovolání (z
vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek
odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný
skutkový závěr o tom, že v řízení nebylo prokázáno, že trpí nemocí z povolání),
a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je
nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené
důkazy (zejména posudky znalců Doc. MUDr. J. F.é, CSc., Prof. MUDr. JUDr. L.
N., DrSc., MUDr. M. K., Ú. s. l. a m. p. a 3. l. f. U. K. v P., vyjadřující se
k povaze žalobcových onemocnění) hodnotily, a také skutečnost, že soudy
nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro
posouzení věci významné (poukazuje-li na skutečnost, že k rozvázání jeho
pracovního poměru došlo pro „progresi nemoci z povolání“). Dovolatel současně
na rozdíl od skutkového závěru odvolacího soudu (že „žalobce netrpí nemocí z
povolání) v dovolání předestírá skutkový závěr opačný, na němž pak buduje své
vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že má nárok na
náhradu škody vzniklé v důsledku nemoci z povolání). Tím, že dovolatel na
odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní
úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho
obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.),
nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše
uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo
odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.