21 Cdo 4079/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po Ing. A. S., za účasti 1) R. F. 2) Ing. L. S., obou zastoupených
Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská č. 188/27, a
3) Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí č. 679/5, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 35 D 748/2008, o dovolání Ing. J. S. proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. března 2015, č.
j. 35 Co 469/2014-239, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po Ing. A. S., zemřelém dne 2.9.2008, bylo zahájeno usnesením
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25.9.2008, č.j. 35 D 748/2008-2.
Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Jitka
Skalská, notářka v Jablonci nad Nisou (§ 38 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 23.4.2012, č.j. 35 D
748/2008-160, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel Ing. A. S. s N.
S. ve společném jmění manželů, částkou 263.413,- Kč (výrok I.), co z tohoto
majetku patří do dědictví a co manželce N. S. (výrok II.), a obvyklou cenu
dědictví částkou 3,451.706,50 Kč, výši dědických dluhů částkou 26.672,30 Kč a
čistou hodnotu dědictví částkou 3,425.034,20 Kč. Při stanovení obvyklé ceny
nemovitostí (podílu 2/4 na nemovitostech zapsaných na LV č. 2341, včetně podílu
2/4 na veškerých součástech a příslušenství, a budovy zapsané na LV č. 5072 u
Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Jablonec nad
Nisou, obec a k.ú. Jablonec nad Nisou) soud prvního stupně vycházel ze
znaleckého posudku Ing. Jany Raškové.
K odvolání Ing. J. S. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180, opraveným usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.2.2015, č.j. 35
Co 469/2014-236, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. s tím,
že „jinak zůstává nedotčeno“. Odvolací soud schválil postup znalkyně, která
určila obvyklou cenu nemovitostí na LV č. 2341 s tím, že „přihlížela k věcnému
břemenu doživotního bezplatného bydlení jednak pro dědičku manželku N. S.,
jednak pro J. S.“, a odkázal na „správné odůvodnění napadeného usnesení“, neboť
dovodil, že „obvyklá cena majetku se stanoví ke dni smrti zůstavitele“ a že „ke
dni smrti zůstavitele obě věcná břemena existovala, nezanikla, když dosud není
zřejmé, který z dědiců nemovitosti nabyde“.
Protože v průběhu řízení o dědictví po Ing. A. S. původní účastnice řízení N.
S. zemřela dne 24.9.2012, Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl usnesením
ze dne 3.12.2012, č.j. 35 D 748/2008-181, že „jejím jediným procesním nástupcem
je R. F., narozený dne , bytem v L., A. V. č. 637/118“.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté usnesením ze dne 20.10.2014, č.j. 35 D
748/2008-225, potvrdil nabytí dědictví (v usnesení blíže specifikovaného) „po
provedeném zápočtu částky 24.000,- Kč na dědický podíl Ing. J. S.“ dědicům, a
to „N. S., která dne 24.9.2012 zemřela, podílem 33,5%, Ing. L. S. podílem 33,5%
a Ing. J. S. podílem 33%“, s tím, že „stejným podílem dědicové odpovídají za
pasiva dědictví, tj. za náklady spojené s pohřbem zůstavitele, které hradil
Ing. J. S. ve výši 26.672,- Kč“; určil odměnu soudní komisařky JUDr. Jitky
Skalské včetně náhrady za daň z přidané hodnoty částkou 26.330,- Kč a její
hotové výdaje včetně náhrady za daň z přidané hodnoty částkou 2.984,- Kč a
povinnost k jejich úhradě v celkové výši 29.314,- Kč uložil N. S. (jejímu
procesnímu nástupci R. F.) částkou 9.820,- Kč, Ing. L. S. částkou 9.820,- Kč a
Ing. J. S. částkou 9.674,- Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, tj. „České republice“, z titulu uhrazené odměny za podané znalecké posudky znalci
Ing. Otto Šmídovi a znalkyni Ing. Janě Raškové a to ve výši 2.925,- Kč, 15,- Kč
a 1.793,- Kč „vůči Ing. J. S.“, ve výši 15,- Kč a 1.820,- Kč „vůči N. S. (jejímu procesnímu nástupci R. F.)“ a ve výši 1.820,- Kč „vůči Ing. L. S.“. Na
základě zjištění, že zůstavitel „nezanechal závěť a jeho zákonnými dědici se
stali manželka N. S., syn Ing. J. S. a syn Ing. L. S., každý rovným dílem“, že
usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23.4.2012, č.j. 35 D
748/2008-160 (správně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180) soud „vypořádal
majetek patřící do SJM zůstavitele a N. S. a určil obvyklou cenu dědictví
částkou 3,451.706,50 Kč, výši dědických dluhů částkou 26.672,30 Kč a čistou
hodnotu dědictví částkou 3,425.034,20 Kč“, že dle Ing. J. S. úmrtím oprávněné z
věcného břemene N. S. „zaniklo věcné břemeno zřízené pro její osobu“ a tím se
„hodnota nemovitostí zvýšila“, že Ing. L. S. navrhl započíst na dědický podíl
Ing. J. S. hodnotu daru – obchodního podílu ve výši 100% ve společnosti JS
INTERMEX s.r.o., IČO 25419188, který zůstavitel „bezplatně převedl na Ing. J. S. na základě Smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 10.7.2008, která
nabyla účinnosti dne 11.7.2008“, jehož hodnota se dle soudem ustanoveného
znalce Ing. Otto Šmídy ke dni 11.7.2008 „pohybovala téměř se 100%
pravděpodobností uvnitř cenového intervalu definovaného hodnotami 2.000,- Kč až
46.000,- Kč, tj. v částce 24.000,- Kč“, a že mezi dědici „zůstal v otázce
zápočtu daru právní spor o to, zda zápočet provést či nikoliv“, soud prvního
stupně – poté, co dovodil, že „pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně
rozhodný skutkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele“, a tedy že „v
době smrti zůstavitele věcné břemeno zřízené pro jeho manželku trvalo“, že i
„znalkyně ve znaleckém posudku snížila o hodnotu věcného břemene obvyklou cenu
nemovitosti stanovenou k datu úmrtí zůstavitele“ a že soud „nemá úmrtí
oprávněné osoby z věcného břemene a s tím související zánik věcného břemene ani
za výjimečnou okolnost mající vliv na obvyklou cenu nemovitostí“, zejména
„nabývají-li všichni dědicové v rámci řízení o dědictví na této nemovitosti
spoluvlastnický podíl a z hodnoty nemovitosti se nevyplácejí“ – uzavřel, že dar
předmětného obchodního podílu „nepovažuje za obvyklé darování“, a to „s ohledem
na charakter i hodnotu daru“, když jednak dar spočívající v obchodním podílu ve
společnosti s ručením omezeným „nelze považovat za dar obvyklý v rámci rodiny“,
„je s ním spojená osobnostní a majetková účast společníka ve společnosti, zj. právo na podíl na zisku“, a protože „společnost byla založena za účelem
podnikání“ a „obdarovaný syn byl zároveň jmenován i jednatelem společnosti“,
lze předpokládat, že úmyslem zůstavitele bylo, aby „syn v podnikání
pokračoval“, když i „Ing. J. S.
obchodní podíl stále vlastní“, jednak hodnota
tohoto obchodního podílu „přesahuje hodnotu obvyklé ceny daru se zřetelem k
majetkovým poměrům zůstavitele“, který „byl důchodce, měl nevelké celoživotní
úspory, starší motorová vozidla, družstevní podíl ke garáži a spoluvlastnický
podíl na starším rodinném domě“, a proto potvrdil nabytí dědictví každému z
dědiců, který by měl obdržet částku rovnající se jeho dědickému podílu ve výši
1/3, a to po provedení zápočtu daru na dědický podíl Ing. J. S. tak, že z
kolační podstaty ve výši 3,449.034,- Kč (součet čisté hodnoty dědictví ve výši
3,425.034,- Kč a hodnoty daru ve výši 24.000,- Kč) by měl každý obdržet částku
1,149.678,- Kč, že „obdarovanému Ing. J. S. se od této částky odečte hodnota
daru“ a procentně nabývá z dědictví podíl 33% a že „u N. S. a Ing. L. S. k
zápočtu nedochází“, a procentně tak nabývají z dědictví podíl 33,5%.
K odvolání Ing. J. S. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 24.3.2015, č.j. 35 Co 469/2014-239, potvrdil usnesení soudu
prvního stupně a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení“. Odvolací soud předně dovodil, že „rozhodnutí o pokračování
řízení s R. F. namísto dosavadní účastnice řízení N. S. učinil Okresní soud v
Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 3.12.2012, č.j. 35 D 748/2008-181, které
nabylo právní moci 28.12.2012, tedy ještě před vydáním odvoláním napadeného
usnesení“, a že „nesprávné záhlaví usnesení krajského soudu ze dne 19.12.2012,
č.j. 35 Co 350/2012-180, opravil krajský soud usnesením ze dne 24.2.2015, č.j.
35 Co 469/2014-236, pravomocně ke dni 27.2.2015“. Ve vztahu k zápočtu na
dědický podíl odvolací soud uzavřel, že, nedefinuje-li zákon, co je obvyklé
darování, má za to, že „'obvyklost' je třeba posuzovat jak ve vztahu k typu
nebo druhu daru, tak vůči majetkovým poměrům dárce“, a „musí tedy jít o
hlediska objektivního, tak i subjektivního charakteru“, že v posuzovaném
případě „nejde o obvyklé darování“ ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, neboť
zůstavitel převedl na Ing. J. S. stoprocentní podíl obchodní společnosti JS
INTERMEX s.r.o., IČO 25419188, jejímž předmětem činnosti je podnikání a účelem
dosažení zisku, přičemž obdarovaný se stal současně i jednatelem společnosti,
čímž „ji představuje“, a že „i když motivací dárce mohly být špatné hospodářské
výsledky společnosti a jeho obtížný zdravotní stav, nelze přehlédnout, že jde
vždy o momentální situaci na trhu, která se v důsledku změn může v budoucnu
vždy zlepšovat“, ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o hodnotě
tohoto obchodního podílu k okamžiku převodu určené na základě znaleckého
posouzení Ing. Otto Šmídy, specialisty z oboru tržních odhadů podniků, s tím,
že „nejde o bezcenný subjekt, ale má hodnotu přinejmenším 24.000,- Kč“, a
dospěl k závěru, že „i při porovnání k poměrně vysokým hodnotám, jež jsou
předmětem dědictví, nelze převod takovéhoto podnikatelského subjektu považovat
za obvyklé darování“, a proto schválil započtení daru v hodnotě 24.000,- Kč na
dědický podíl Ing. J. S. Odvolací soud také shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že „pro zjištění zůstavitelova majetku je zásadně rozhodný skutkový
stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele“, že „soud nově přezkoumává
skutečnosti, které tu sice již byly v době smrti zůstavitele, ale doposud o
nich nevěděl“, že „výjimečně, vyplývá-li to z právního předpisu, může zkoumat i
okolnosti, které nastaly až po smrti zůstavitele“, ale že smrt N. S. dne
24.9.2012 (jako oprávněné z věcného břemene doživotního bezplatného bydlení v
hodnotě 360.000,- Kč, o kterou byla mimo jiné cena nemovitostí – rodinného domu
č.p. garáže a pozemků st.p.č. 2955/1, st.p.č. 2955/2 a p.č. 966/5 - snížena)
„nepovažuje za důvod k překročení základní zásady“ (ke dni smrti zůstavitele),
neboť tato okolnost „nebrání vymezení aktiv a pasiv dědictví ke dni smrti
zůstavitele“, a „opačný názor by tak představoval vybočení i z extenzivního
výkladu zákona“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Ing. J. S. dovolání. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jednak „v nesprávném započtení daru“, a to
s odůvodněním, že soud „nezohlednil individuální stav ohledně daru – obchodního
podílu ve společnosti, která k realizaci daru byla několik let ve ztrátě“, když
„kladná hodnota hospodářského výsledku společnosti byla vykázána naposledy v r.
2006 ve výši 4.000,- Kč a poté byla záporná“, že „s ohledem na majetek
zůstavitele a obvyklou cenu dědictví je hodnota daru v rozmezí od 2.000,- Kč do
46.000,- Kč v rozmezí od 0,058% do 1,33%, tedy zcela zanedbatelná“, a proto
„předmětný dar nebyl mimo rámec obvyklých darování“, neboť „ta se vztahují k
majetkovým poměrům zůstavitele a nikoliv k typu nebo druhu daru“, jednak „v
nesprávném určení, resp. přehodnocení obvyklé ceny dědictví“, která byla určena
usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23.4.2012, č.j. 35 D
748/2008-160, „s ohledem na omezení váznoucí na nemovitostech“ - (mimo jiné)
věcné břemeno bydlení pro N. S. oceněné částkou 360.000,- Kč, přestože N. S. „v
dědickém řízení nabude ke dni smrti spoluvlastnický podíl po zůstaviteli“, čímž
„věcné břemeno zanikne ze zákona“, neboť „jako věcné právo k věci cizí nemůže
existovat pro osobu, která se stala spoluvlastníkem a případné užívání
nemovitostí pak realizuje v rámci práva spoluvlastníka užívat věc“, a přestože
„s ohledem na úmrtí N. S. došlo k zániku věcného břemene bydlení“, tedy „ke dni
rozhodnutí již omezení vlastnictví nemovitostí zanikla“, a v daném případě tak
„jde o situaci dle § 175o odst. 2 občanského soudního řádu“, kterou však „soud
v obvyklé ceně majetku zůstavitele nezohlednil“. Dovolatel soudům vytýká také
procesní pochybení v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky Liberec pod sp. zn. 35 Co 350/2012 spočívající v tom, že dle záhlaví
usnesení č.j. 35 Co 350/2012-180 byla účastníkem odvolacího řízení také N. S.,
která však v průběhu řízení dne 24.9.2012 zemřela, a o vstupu jejího právního
nástupce (R. F.) do tohoto odvolacího řízení bylo rozhodnuto „až opravným
usnesením č.l. 236“, přičemž „o procesním nástupnictví po zemřelé manželce
zůstavitele bylo rozhodnuto až po usnesení a doručení usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky Liberec č.l. 180“, ačkoliv „o tom mělo být
rozhodnuto již v rámci odvolacího řízení, tj. před vydáním usnesení č.l. 180“,
a „v řízení tak bylo počítáno a doručováno osobě, která již nebyla účastníkem“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, popř. i
soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu, popř. až soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
R. F. a Ing. L. S. navrhli dovolání jako nedůvodné odmítnout. Dovolání Ing. J.
S. považují za „obstrukční krok“ dovolatele a „nepovažují je za důvodné“
vzhledem k tomu, že ve vztahu k hodnotě obchodního podílu „je napadáno
hodnocení důkazů“, že formální nedostatky týkající se průběhu řízení „nemohou
mít vliv na průběh řízení“ a že ve vztahu k hodnotě nemovitostí „nelze
přihlížet k tomu, že se dědic stane spoluvlastníkem“, neboť jednak „k tomu
nemusí dojít“ a jednak „hodnota nemovitostí se stanoví ke dni smrti
zůstavitele, tedy včetně všech závazků zatěžujících majetek zůstavitele“, a
navíc usnesení odvolacího soudu č.j. 35 Co 350/2012 (správně č.j. 35 Co
350/2012-180) „nabylo právní moci“ a „jeho závěry jsou tak závazné pro další
řízení ve věci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve
věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné
vyřešení právních otázek, zda smrt osoby oprávněné z věcného břemene v průběhu
řízení o dědictví má význam pro určení výše obvyklé ceny věcným břemenem
zatížené nemovitosti, která patří do dědictví po zůstaviteli, a zda při
posuzování „obvyklosti“ darování ve smyslu ustanovení § 484 věty druhé
občanského zákoníku lze zohlednit také druh daru, a v kladném případě zda lze
darování obchodního podílu bez dalšího považovat za neobvyklé darování.
Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního a hmotného práva doposud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a že jejich vyřešení bylo pro
rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání Ing. J. S. je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel Ing. A. S. zemřel dne 2.9.2008, je třeba v
řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle
„dosavadních právních předpisů“, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2009 (dále jen „OSŘ“;
srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II body 7. a
10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po
zůstaviteli se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do
19.10.2008 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Ing. J. S. namítá, že vzhledem k tomu, že manželka zůstavitele N. S., která
byla oprávněnou z věcného břemene bytu a užívání nemovitostí (domu č.p. a
garáže s pozemky st.p.č. 2955/1, st.p.č. 2955/2 a p.č. 966/5 na LV č. 2341 v
obci i k.ú. J. N.), které jsou součástí dědictví po zůstaviteli, v průběhu
řízení o dědictví po zůstaviteli zemřela, „došlo k zániku věcného břemene
bydlení“, čímž „se hodnota nemovitostí zvýšila“ a tato skutečnost odůvodňuje
postup podle ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ. S tímto názorem dovolatele však
dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 175o odst. 1 OSŘ na podkladě zjištění podle § 175m určí soud
obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši
jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Podle odstavce druhého téhož
ustanovení zjistí-li soud dříve, než dědické řízení je pravomocně skončeno,
nové skutečnosti, které vyžadují změnu tohoto usnesení, provede potřebnou
opravu novým usnesením.
Zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů je východiskem pro vyhotovení
soupisu aktiv a pasív dědictví (§ 175m OSŘ) a následně pro určení obvyklé ceny
majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví (§ 175o OSŘ). Zůstavitelův majetek
se zjišťuje zásadně podle stavu, jaký tu byl v době smrti zůstavitele;
výjimečně, vyplývá-li to z právního předpisu, jsou rozhodné i okolnosti, které
nastaly až po smrti zůstavitele [např. byla-li věc patřící do dědictví během
dědického řízení prodána nebo jinak převedena v souladu s ustanovením § 175e
odst. 1 OSŘ nebo ustanovením § 175r OSŘ, nepatří do aktiv dědictví prodaná věc
(převedená jiná majetková hodnota), ale výtěžek získaný prodejem věci
(zpeněžením jiné majetkové hodnoty)].
Obvyklou cenou majetku (věcí, práv a jiných majetkových hodnot) patřícího do
dědictví je třeba rozumět cenu, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele
tento majetek prodat s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen
platných v době smrti zůstavitele. Výchozím předpisem pro určení obvyklé ceny
zůstavitelova majetku je zákon č. 151/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
vyhláška č. 3/2008 Sb. Z těchto právních předpisů plyne, že se stanoví jako
cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného
majetku ke dni smrti zůstavitele (není-li rozhodný jiný okamžik ocenění), pokud
není stanoven jiný způsob oceňování, např. nákladový způsob, výnosový způsob,
porovnávací způsob, oceňování podle jmenovité hodnoty, oceňování podle kursové
hodnoty nebo oceňování sjednanou cenou. Cenovými předpisy o regulaci cen jsou
předpisy, které byly za účelem regulace cen podle zákona č. 526/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (provedené způsobem úředního stanovení ceny, věcného
usměrnění vývoje cen, časového usměrnění vývoje cen a cenového moratoria,
popřípadě jejich kombinací), vydány orgány, uvedenými v zákoně č. 265/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (srov. k tomu například právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2011,
nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004).
Usnesením o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví,
popřípadě výši jeho předlužení (§ 175o odst. 1 OSŘ) není soud vázán, i když se
jedná o meritorní rozhodnutí; ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ totiž soudu
umožňuje toto usnesení až do doby pravomocného skončení dědického řízení
změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichž je nepochybné, že usnesení
není správné. Skutečnost, že usnesení vydané podle § 175o odst. 1 OSŘ již
nabylo právní moci, provedení změny nebrání. Novými skutečnostmi ve smyslu §
175o odst. 2 OSŘ může být vše, co se projeví ve výši obvyklé ceny majetku nebo
ve výši dluhů ke dni smrti zůstavitele (nově najevo vyšlý majetek, dluh, k
němuž doposud nebylo přihlédnuto, nové a nyní správné určení obvyklé ceny
některé věci apod.) [srov. k tomu právní názor uveřejněný v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003], a co v době
původního rozhodnutí nebylo soudnímu komisaři ani účastníkům řízení známo
(srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze
dne 30.12.1965, sp. zn. 11 Co 659/65, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 56, ročník 1966).
O obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví v době smrti
zůstavitele již bylo v projednávaném případě rozhodnuto samostatným usnesením
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23.4.2012, č.j. 35 D 748/2008-160,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180, které bylo opraveno usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24.2.2015, č.j. 35
Co 469/2014-236, a které žádný z účastníků řízení nenapadl mimořádným opravným
prostředkem. N. S., jako osoba oprávněná z věcného břemene váznoucího na
nemovitostech patřících do dědictví po zůstaviteli, zemřela dne 24.9.2012, tj. až v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli. Z uvedeného lze dovodit, že,
dožila-li se N. S. smrti zůstavitele, její úmrtí (a s tím spojený zánik věcného
břemene váznoucího v její prospěch na nemovitostech patřících do dědictví) v
průběhu řízení o dědictví nepředstavuje novou skutečnost ve smyslu ustanovení §
175o odst. 2 OSŘ, neboť důvodem pro postup podle ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ,
tj. pro opravu usnesení o obvyklé ceně, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví,
případně výši jeho předlužení, je pouze zjištění dalšího – nově najevo vyšlého
– majetku či dluhu, které patřily zůstaviteli v době jeho smrti, nebo nového
správného určení jeho hodnoty v době smrti zůstavitele, a které se tak projeví
ve zvýšení obvyklé ceny majetku nebo výše dluhů a tím ve zvýšení čisté hodnoty
dědictví nebo jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Za situace, kdy
rozhodným okamžikem a stavem majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny
je zásadně doba smrti zůstavitele a kdy manželka zůstavitele N. S. zemřela až
po jeho smrti, není její úmrtí jednak - s ohledem na výše uvedené - okolností,
ke které by mělo být výjimečně přihlédnuto při zjišťování zůstavitelova
majetku, když v průběhu řízení o dědictví po zůstaviteli nedošlo v souladu s
ustanovením § 175e odst. 1 OSŘ nebo § 175r OSŘ např. ke zpeněžení předmětných
nemovitostí, a tyto tak jsou stále součástí dědictví po zůstaviteli, jednak
novou skutečností odůvodňující postup podle ustanovení § 175o odst. 2 OSŘ, a
nelze přisvědčit námitce dovolatele, že soud měl „v obvyklé ceně majetku
zohlednit“ skutečnost, že „ke dni rozhodnutí o dědictví již omezení vlastnictví
nemovitostí zanikla“, neboť stav majetku v době rozhodnutí o dědictví nemá při
určení výše obvyklé ceny majetku zůstavitele význam. Má-li Ing. J. S. dále za
to, že „věcné břemeno zanikne ze zákona“, když N. S. nabude v dědickém řízení
ke dni smrti zůstavitele spoluvlastnický podíl po zůstaviteli, a věcné břemeno
jako věcné právo k věci cizí tak nemůže existovat pro osobu, která se stala
spoluvlastníkem, přehlíží, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i
v případě, že by se N. S. jako osoba oprávněná z věcného břemene stala
spoluvlastnicí zatížených nemovitostí, nedošlo by z tohoto důvodu k zániku
věcného břemene (srov. k tomu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 20. října 1939, sp. zn.
V projednávané věci je dále z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání
sepsaného soudní komisařkou JUDr. Jitkou Skalskou dne 26.5.2009 na č.l. 85,
sepsaného dne 26.3.2012 na č.l. 155 a sepsaného dne 15.10.2014 na č.l. 220)
zřejmé, že v průběhu řízení o dědictví vznikl mezi dědici zůstavitele spor o
to, zda má být na dědický podíl Ing. J. S. provedeno započtení daru -
obchodního podílu ve společnosti JS INTERMEX s.r.o., IČO 25419188, který
zůstavitel na Ing. J. S. převedl „bezúplatně“ na základě Smlouvy o převodu
obchodního podílu ze dne 10.7.2008.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 obč.
zák.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z
nich stejným dílem (§ 473 odst. 1 obč. zák.). Je-li více dědiců, vypořádají se
u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (§ 482 odst. 1 obč. zák.). Nedojde-li k
dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno
(§ 483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484
věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to,
co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá
darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se
kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484 věta
druhá obč. zák.).
Z ustanovení § 484 obč. zák. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) má sloužit
spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do
majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi
dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele.
Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného
srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak
dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. Při dědění ze zákona
se započtení na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez rozdílu (ex
offo).
Podle ustálené judikatury soudů je při dědění ze zákona předmětem započtení na
dědický podíl vše, co dědic obdržel bezplatně od zůstavitele za jeho života nad
rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (zejména
obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, Vánocům, rodinným výročím, ukončení
studia, svatbě, narození dítěte apod.). V případě darování jako předmětu
zápočtu podle zmíněného ustanovení má zákon na zřeteli věnování bez
odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, přičemž
takovéto darování svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající
výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Konečně z možnosti započtení jsou dále
vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen, např. poskytovat
výživné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo
889/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20,
ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2015, sp. zn. 21 Cdo
2860/2013). Obvyklost či neobvyklost daru je třeba do značné míry posuzovat
objektivně podle obecné zkušenosti, zčásti však záleží také na konkrétních
poměrech v rodině, především na majetkových poměrech zůstavitele a na
zvyklostech v rodině (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v Holub, M. a
kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2002, str. 709).
Pro výše uvedené závěry právní teorie i soudní praxe svědčí také historický
vývoj institutu započtení na dědický podíl zákonného dědice. Podle právní
úpravy obsažené v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který s účinností
od 1.1.1951 nahradil Obecný zákoník občanský, platilo, že „zůstavitelovým
potomkům, jeho rodičům a starým rodičům započte se v poměru mezi nimi na jejich
dědické podíly vše, co za zůstavitelova života od něho bezplatně obdrželi.
Je-li dědicem potomek vzdálenější, započte se i to, co od zůstavitele obdržel
jeho předek. Nezapočítávají se však obvyklá darování, přiměřená výdělečným
poměrům zůstavitele, ani to, co poskytl na výživu a výchovu potomků a vůbec při
plnění své zákonné vyživovací povinnosti“ (srov. § 533 odst. 1 a 2 zákona č.
141/1950 Sb.). Již podle této právní úpravy bylo předmětem započtení vše, co
dědic, kterému se započítalo podle uvedeného ustanovení, od zůstavitele za jeho
života bezplatně obdržel, s výjimkou obvyklých darování, přiměřených výdělečným
a majetkovým poměrům zůstavitele (srov. k tomu Holub, R. Komentář k občanskému
zákoníku. Právo dědické. Praha: Orbis, 1957, str. 128).
V souladu s již zmiňovanými závěry a s přihlédnutím k historickému výkladu
institutu započtení na dědický podíl zákonného dědice lze dovodit, že při
určení, zda předmět daru přesahuje rámec „obvyklého darování“, nezáleží na tom,
„co“ zůstavitel daroval, ale „kolik“ daroval, a to ve vztahu k jeho majetkovým
a výdělkovým poměrům. Skutečnost, zda hodnota daru přesahuje rámec obvyklého
darování, je třeba vždy posuzovat individuálně, podle okolností každého
konkrétního případu; je tak třeba přihlédnout také k tomu, zda zůstavitel za
svého života uskutečnil nějaká darování, a to v jakém rozsahu a hodnotě, nebo
zda se jednalo o ojedinělou událost, jakož i ke konkrétním poměrům a zvyklostem
v rodině.
S ohledem na uvedené tedy Ing. J. S. právem odvolacímu soudu vytýká, že při
zkoumání okolností odůvodňujících provedení zápočtu daru na dědický podíl
zákonného dědice není pro soud podstatné, o jaký druh daru se jedná, neboť
rozhodujícím hlediskem pro posouzení, zda má být započtení daru provedeno, je
vždy zohlednění hodnoty daru ve vztahu k výdělkovým a majetkovým poměrům
zůstavitele.
Lze tedy uzavřít, že názor odvolacího soudu o tom, že „obvyklost“ ve smyslu
ustanovení § 484 věty druhé obč. zák. „je třeba posuzovat také ve vztahu k typu
nebo druhu daru“ a že v případě daru obchodního podílu ve výši 100% ve
společnosti JS INTERMEX s.r.o., který zůstavitel převedl za svého života na
Ing. J. S., „nelze i při porovnání k poměrně vysokým hodnotám, které jsou
předmětem dědictví, převod takovéhoto podnikatelského subjektu považovat za
obvyklé darování“, není správný a závěr odvolacího soudu o opodstatněnosti
započtení daru na dědický podíl Ing. J. S. je – za situace, kdy se odvolací
soud nezabýval posouzením hodnoty daru obchodního podílu ve výši 100% ve
společnosti JS INTERMEX s.r.o., který zůstavitel poskytl Ing. J. S., ve vztahu
k majetkovým a výdělkovým poměrům zůstavitele Ing. A. S. – předčasný, a proto
také nesprávný.
Ing. J. S. ve svém dovolání polemizuje také se závěrem odvolacího soudu o
hodnotě daru stoprocentního podílu ve společnosti JS INTERMEX s.r.o., IČO
25419188, kterou soud určil na základě znaleckého posouzení Ing. Otto Šmídy
částkou 24.000,- Kč, a to s odůvodněním, že „společnost byla k realizaci daru
několik let ve ztrátě“, a tedy „hodnota podílu ve společnosti byla v podstatě
nulová“.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 OSŘ), který
soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 OSŘ, od jiných se však liší
tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud
hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou
náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke
všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při
hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů znalce.
Napadá-li Ing. J. S. pouze závěr o hodnotě obchodního podílu ve společnosti
JSINTERMEX s.r.o., IČO 25419188, a to na základě zjištění o záporných
hospodářských výsledcích společnosti, z nichž – jak dovolatel sám poukazuje v
dovolání - (mimo jiné) vycházel také znalec Ing. Otto Šmída při zpracování
znaleckého posudku, přehlíží, že těmito námitkami napadá pouze věcnou správnost
odborného závěru znalce, který však soud – s ohledem na výše uvedené - není
oprávněn přezkoumávat.
Také v rozsahu, v němž Ing. J. S. vytýká Krajskému soudu v Ústí nad Labem –
pobočce v Liberci procesní vadu, jíž bylo zatíženo řízení vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 35 Co 350/2012 tím, že N. S. v průběhu řízení zemřela a nemohla tak
již být účastníkem řízení a do tohoto odvolacího řízení měl vstoupit její
právní nástupce R. F., přehlíží, že tyto námitky směřuje proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180, kterým bylo
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23.4.2012, č.j.
35 D 748/2008-160, ve výroku o určení obvyklé ceny dědictví, výše dluhů a čisté
hodnoty dědictví, které však nenapadl žádným mimořádným opravným prostředkem, a
že jimi nenamítá vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v
projednávané věci, bylo-li o procesním nástupnictví po N. S. rozhodnuto
usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3.12.2012, č.j. 35 D
748/2008-181, a bylo-li záhlaví usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 19.11.2012, č.j. 35 Co 350/2012-180, opraveno
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
24.2.2015, č.j. 35 Co 469/2014-236.
Odvolací soud však – jak vyplývá z obsahu spisu – rozhodl dovoláním napadeným
usnesením o odvolání Ing. J. S. proti usnesení soudu prvního stupně bez
nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci
samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení §
214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva
účasti na projednávání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto
nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též
například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon
1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997).
Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla
uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Při novém rozhodování věci odvolací soud přihlédne také k tomu, že dědička po
zůstaviteli Ing. A. S. – manželka N. S. – v průběhu řízení o dědictví po
zůstaviteli zemřela a že smrtí zanikla její způsobilost mít práva a povinnosti
(srov. § 7 odst. 2 větu první obč. zák.). Manželka zůstavitele N. S. tedy
nemůže být nositelem žádných práv (její majetek přešel dnem smrti na její
dědice - srov. § 460 obč. zák.) a nemůže nabývat práva a plnit povinnosti.
Účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli Ing. A. S. jsou tedy dědicové N. S.,
a to proto, že dnem její smrti nabyli jako dědictví též to, co jí připadne (má
připadnout) z dědictví po zůstaviteli Ing. A. S. (s účinností ke dni smrti
zůstavitele). Skutečnost, že N. S. nabyla majetek zůstavitele (podíl na něm),
neboť se dožila smrti zůstavitele a stala se dědičkou zůstavitele, je třeba
vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví tak, že se potvrzuje nabytí dědictví
(zcela nebo podílem) „dědicům po N. S., zemřelé dne 24.9.2012“, samozřejmě
pouze za předpokladu, že její dědické právo nebude v dalším řízení úspěšně
popřeno (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 21
Cdo 198/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2015, sp. zn. 21 Cdo
4110/2014).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu