Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 419/2020

ze dne 2020-03-16
ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.419.2020.1

21 Cdo 419/2020-449

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 572/63, proti žalovaným 1) V. K., narozenému dne XY, správci konkursní podstaty úpadce J. K., se sídlem v XY, 2) NAXOS a. s. se sídlem v Praze 5 – Smíchov, Holečkova č. 103/31, IČO 26445867, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 2127/13, 3) K. M., narozenému dne XY, bytem v XY, 4) M. M., narozené dne XY, bytem v XY, o vyslovení neplatnosti veřejné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 350/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, č. j. 30 Co 420/2018 -350, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Švába, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 2127/13. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 30 Co 420/2018 -350, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

11. 2013, sp. zn.

29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Ostatně, pro rozhodnutí stěžejní závěr odvolacího soudu, že úpadce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 20/2000 Sb., o veřejných dražbách, je-li navrhovatelem dražby správce konkursní podstaty, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 25/2007).

Má-li žalobce za to, že odvolací soud se odchýlil od „novější judikatury“ Nejvyššího soudu k této problematice a odkazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem publikačním 48/2015, pak ovšem přehlíží, že napadené rozhodnutí je v obecné rovině s citovaným rozsudkem v naprostém souladu; uvedené rozhodnutí řeší skutkově naprosto odlišnou situaci, než napadený rozsudek - ve věci nebyla s ohledem na podání vylučovací žaloby k draženému majetku zřejmá aktivní věcná legitimace insolvenčního správce.

Ostatně, mezi týmiž účastníky stejnou situaci řešil dovolací soud již v usnesení ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3887/2019, od závěrů zde uvedených nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.

s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.