21 Cdo 4190/2017-162
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Švihance č. 1549/8, proti žalované Honeywell, spol. s r.o. se sídlem v Praze, V Parku č. 2326/18, IČO 18627757, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1079/3, o zaplacení částky 167 756 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 18/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016 č. j. 30 Co 406/2016-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Matějovského, advokáta se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1079/3.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016 č. j. 30 Co 406/2016-112 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že příspěvek na vozidlo ve výši 20 000 Kč měsíčně neměl být zohledňován při výpočtu průměrného výdělku žalobkyně, jelikož jde o plnění, které nemá žádnou vazbu na žalobkyní vykonávanou práci, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2671/2003, uveřejněný pod č. 118 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (nesouhlasí-li žalobkyně s tím, jaké důkazy soud prvního stupně provedl, jak tyto důkazy hodnotil, a jaký závěr o skutkovém stavu na jejich základě učinil), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Protože se žalobkyni nepodařilo založit přípustnost dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.), nezabýval se dovolací soud namítanou vadou řízení, že odvolací soud nemohl doplnit dokazování výslechem svědkyně K.; nicméně jen pro úplnost dovolací soud odkazuje na správnost postupu odvolacího soudu, respektujícího závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Námitkou žalobkyně o tom, že příspěvek na vozidlo byl nárokovou, či nenárokovou složkou její mzdy, se dovolací soud rovněž nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu (a jeho závěr o tom, že při výpočtu průměrného výdělku žalobkyně neměl být zohledněn příspěvek na vozidlo) na uvedené otázce nezávisí.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.