21 Cdo 4255/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D.
v právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem,
advokátem se sídlem v Bratčicích č. 137, proti žalovanému Ing. J. V.,
zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských
Horách, 28. října č. 438/219, o 520.345,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 119/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2013 č.j. 11 Co
601/2013-291, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 24.563,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Matěje Kopřivy, advokáta se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28.
října č. 438/219.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 6.12.2010
(a doplněnou podáními ze dne 21.7.2011, 29.7.2011, 29.5.2012, 23.7.2012 a
21.8.2012) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 520.345,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Ostravě
ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 byl proti žalobci (jako povinnému)
nařízen k uspokojení pohledávky žalovaného (jako oprávněného) výkon rozhodnutí
přikázáním peněžité pohledávky ve výši 396.322,60,- Kč s 3% úrokem od 28.6.1994
do zaplacení, kterou žalobce má podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18.10.2004 č.j. 24 Cm 289/94-256 za dlužníkem OKD, Ostravsko - karvinské
koksovny, a.s. (nyní OKK Koksovny, a.s.), a že dlužník žalobce OKK Koksovny,
a.s. složil dlužnou částku do úschovy soudu, neboť po nařízení výkonu
rozhodnutí "nevěděl komu a ke kterému okamžiku má plnit dlužnou částku, aby se
neocitl v prodlení". Předmět úschovy (částka 520.345,- Kč) byl poté vydán
žalovanému v souladu s pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
18.9.2007 č.j. 11 Co 877/2006-104 (o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu
úschovy), který však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21
Cdo 395, 3497/2009-162 zrušen. Žalobce dovozuje, že se žalovaný neoprávněně
obohatil na jeho úkor, neboť po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18.9.2007 č.j. 11 Co 877/2006-104 "odpadl právní důvod pro výplatu částky"
žalovanému. Navíc se žalobce domnívá, že "dohoda o postoupení pohledávek"
uzavřená dne 14.2.2000 mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a žalovaným jako
postupníkem, jíž byla postoupena pohledávka, pro kterou byl usnesením Okresního
soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 nařízen výkon
rozhodnutí, byla uzavřena "v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého
obchodního styku"; obě strany dohody totiž věděly, že je postupována pohledávka
přiznaná postupiteli proti žalobci pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10.2.1998 č.j. 17 Cm 84/96-24, avšak tuto skutečnost "záměrně v
dohodě neuvedli, aby tak účelově vytvořili zdání nižší hodnoty pohledávky", a
ani ověřovací doložky na uvedené dohodě ze dne 14.2.2000 nesplňují zákonné
náležitosti, jelikož "údaj o místu a datu ověření není kryt podpisem notářské
tajemnice Ivany Ligocké, tj. není součástí textu této ověřovací doložky jako
veřejné listiny". Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.9.2012 č.j. 16 C
119/2011-176 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 520.345,- Kč, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení zákonných úroků z prodlení, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co
dovodil, že je žalobce ve věci aktivně legitimován, soud prvního stupně dospěl
k závěru, že při uzavření dohody mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a
žalovaným jako postupníkem o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2000 - s ohledem
na dříve uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 22.2.1999 mezi
žalovaným jako postupitelem a VÍTKOVICE, a.s.
jako postupníkem, u níž byly
vážné pochybnosti o určitosti předmětu postoupení - "skutečným smyslem
(úmyslem) nebyl samotný převod pohledávky, nýbrž úhrada ceny za předcházející
postoupení pohledávek dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22.2.1999". Absolutní neplatnost dohody o postoupení pohledávky ze dne 14.2.2000 podle
soudu prvního stupně vyplývá rovněž z hrubého nepoměru mezi hodnotou pohledávky
(2.002.550,- Kč) a sjednanou cenou za postoupení (150.000,- Kč), což "vede k
závěru o rozporu dohody s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku". Protože dohoda o postoupení pohledávek ze dne 14.2.2000 je neplatná, vzniklo
žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že přijal spornou částku
ze soudní úschovy na základě rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Žalobu o
zaplacení zákonných úroků z prodlení soud prvního stupně zamítl s odůvodněním,
že by se takové "další zatížení" stalo pro žalovaného nepřiměřeným. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
6.12.2013 č.j. 11 Co 601/2013-291 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu o 520.345,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 135.290,- Kč a
na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.962,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Matěje Kopřivy. Odvolací soud poukázal na právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 a dovodil, že
žalovaný se nestal věřitelem dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s., neboť v
důsledku nařízení výkonu rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne
9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 mu mohlo vzniknout k přikázané pohledávce
toliko tzv. úkojné právo a dlužník žalobce OKK Koksovny, a.s. byl povinen dluh
odpovídající této pohledávce splnit žalovanému, jakmile se stal splatným. Povinnosti, které zákon ukládá dlužníku povinného (poddlužníku) při provedení
výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky ve smyslu ustanovení §
312 a násl. občanského soudního řádu, není možné splnit tím, že poddlužník
výkonem rozhodnutí postiženou pohledávku složí do úschovy u soudu; v případě,
že by poddlužník dluh odpovídající pohledávce přikázané oprávněnému složil do
úschovy u soudu, není tím – i kdyby soud takovou úschovu přijal - dotčeno tzv. úkojné právo. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se žalovaný
bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka žalobce OKK Koksovny, a.s., a že proto
žalobce není aktivně legitimován domáhat se jeho vydání. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá
v první řadě, že je - jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010
sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009 - "jediným hmotněprávním věřitelem" dlužníka OKK
Koksovny, a.s., a že se proto "stal dnem přijetí do soudní úschovy vlastníkem
složené částky". Předmět úschovy (částka 520.345,- Kč) byl žalovanému vydán na
základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.1.2008 č.j. 99 Sd
191/2004-79, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 28.5.2010 č.j.
21 Cdo 395, 3497/2009-162, a důvod plnění tedy "s účinky od
počátku" odpadl; žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a žalobce
má podle ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku právo na jeho vydání. Navíc, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky byl usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16 nařízen neoprávněně, neboť
vymáhaná pohledávka byla promlčena, a smlouva o postoupení pohledávek uzavřená
dne 14.2.2000 mezi VÍTKOVICE, a.s. jako postupitelem a žalovaným jako
postupníkem, jíž byla postoupena pohledávka vymáhaná výkonem rozhodnutí, byla
neplatná. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího
soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že peněžní
prostředky složené do soudní úschovy společností OKK Koksovny, a.s. náležely
složiteli OKK Koksovny, a.s. a že žalovaný se mohl bezdůvodně obohatit pouze na
úkor této společnosti; žalobce proto není ve věci aktivně legitimován. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k
tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 -
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013
(dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo dokazováním před soudy (mimo jiné) zjištěno,
že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16,
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2005 č.j. 9 Co
158/2005-33, byl k uspokojení pohledávky žalovaného za žalobcem ve výši
396.322,60 Kč s 3% úrokem od 28.6.1994 do zaplacení nařízen výkon rozhodnutí
přikázáním peněžité pohledávky, kterou má žalobce za svým dlužníkem
(společností OKK Koksovny, a.s.); usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise)
právní moci dnem 4.4.2005. Společnost OKK Koksovny, a.s. podala u soudu dne
14.12.2004 návrh, aby přijal do úschovy částku 520.345,- Kč; svůj návrh
odůvodnila tím, že po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky "neví,
kterému z příjemců - věřitelů má dlužnou částku a ke kterému okamžiku plnit,
aby se neocitla v prodlení".
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16.2.2005
č.j. 99 Sd 191/2004-15 návrhu na přijetí do úschovy vyhověl. Předmět úschovy
(částka 520.345,- Kč) byl vydán žalovanému, a to na základě usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 28.1.2008 č.j. 99 Sd 191/2004-79, které nabylo (podle
potvrzení ve spise) právní moci dnem 5.1.2009 a které bylo posléze rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395, 3497/2009-162 zrušeno. Za
tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné (mimo
jiné) vyřešení právní otázky, komu vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, bylo-li
plnění složeno do úschovy soudu (v řízení podle ustanovení § 185a a násl. občanského soudního řádu), aniž by k tomu byly splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 568 občanského zákoníku (nebo jiný zákonem stanovený důvod), a
byl-li předmět úschovy soudem vydán (na základě pravomocného rozhodnutí, které
bylo posléze zrušeno) někomu jinému než složiteli. Vzhledem k tomu, že uvedená
právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena,
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
době, v níž Okresní soud v Ostravě vydal předmět úschovy žalovanému - podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.")
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (srov. § 451 odst. 1 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.). Předmět bezdůvodného obohacení se musí
vydat tomu, na jehož úkor byl získán; nelze-li toho, na jehož úkor byl získán,
zjistit, musí se vydat státu (srov. § 456 obč. zák.). Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že
nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a dojde-li k tomu, že je
povinen takto získaný prospěch vrátit. K bezdůvodnému obohacení ve smyslu
ustanovení § 451 a násl. obč. zák. dojde tehdy, dostalo-li se jednomu z
účastníků majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a
to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho
očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným
vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat
předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn
požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010 č.j. 21 Cdo 395,
3497/2009-162, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč.
2012, byl vysloven právní názor, podle kterého "oprávněný, kterému byla v
řízení o výkon rozhodnutí přikázána tzv. jiná peněžitá pohledávka podle
ustanovení § 312 občanského soudního řádu, u níž bylo plnění za účelem splnění
dluhu složeno do úschovy u soudu (§ 185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013),
není z důvodu svého tzv. úkojného práva legitimován požadovat vydání předmětu
úschovy" a podle něhož "složením plnění do úschovy zůstává jeho tzv. úkojné
právo nedotčeno". Ze závěrů obsažených v uvedeném rozsudku dovolacího soudu
současně vyplývá, že poddlužník, který složil plnění za účelem splnění dluhu do
úschovy, protože nevěděl, jak má postupovat při provedení výkonu rozhodnutí
přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (zda má uspokojit svého věřitele nebo
oprávněného, kterému byla pohledávka přikázána cestou výkonu rozhodnutí a který
získal tímto způsobem k pohledávce tzv. úkojné právo), nepostupoval v souladu
se zákonem, neboť v takovém případě tu nebyl žádný z důvodů "úřední" úschovy
podle ustanovení § 568 obč. zák. a ani jiný zákonný důvod soudní úschovy
(složením plnění do úschovy soudu nenastaly ani soluční účinky úschovy vůči
věřiteli, ani tím nezaniklo tzv. úkojné právo oprávněného). Judikatura soudů již dospěla k závěru, že, nesložil-li dlužník předmět
plnění do úschovy u soudu v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, a nenastaly-li proto soluční účinky složení
předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá příjemce a ani přihlašovatel
právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se proto úspěšně
domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo
přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit; předmět úschovy se
v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti složiteli (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2015 sp. zn. 26 Cdo 2844/2015 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 3853/2015). Vzhledem k tomu, že společnost OKK Koksovny, a.s. složila částku
520.345,- Kč do soudní úschovy, protože po nařízení výkonu rozhodnutí
přikázáním pohledávky "nevěděla, kterému z příjemců - věřitelů má dlužnou
částku a ke kterému okamžiku plnit, aby se neocitla v prodlení", tedy že
nesložila plnění do úschovy soudu v souladu s ustanovením § 568 obč. zák. nebo
jiným zákonem stanoveným důvodem, měl Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném
pod sp. zn. 99 Sd 191/2004 předmět úschovy vrátit (kdykoliv, i bez návrhu)
složiteli; vydal-li však předmět úschovy žalovanému, došlo tím k bezdůvodnému
obohacení na úkor společnosti OKK Koksovny, a.s.
Není tu významné, že tak
učinil na základě pravomocného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí bylo
dodatečně zrušeno a nemůže představovat právní důvod, na základě kterého by
žalovanému soudem vydané plnění mohlo náležet, a ani to, že žalobce byl
"jediným hmotněprávním věřitelem" společnosti OKK Koksovny, a.s., když složení
úschovy nemělo - jak již uvedeno výše - soluční účinky a žalobce se tedy může
domáhat svých práv věřitele (jedině a pouze) vůči dlužníku OKK Koksovny, a.s. Námitka žalobce, podle kterého žalovanému nepatří pohledávka, kterou
vymáhal výkonem rozhodnutím nařízeným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze
dne 9.11.2004 č.j. 92 E 1203/2004-16, neboť je neplatná dohoda o postoupení
pohledávek ze dne 14.2.2000, na základě které ji nabyl od VÍTKOVICE, a.s., je -
s přihlédnutím k výše uvedenému - obsoletní, navíc nemůže obstát ani z pohledu
právního názoru, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
9.12.2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod č. 61 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o.s.ř. zamítl. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady potřebné k bránění práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k
tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení
v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 20.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v
paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr.
Matěj Kopřiva osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň
z přidané hodnoty ve výši 4.263,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 24.563,- Kč
žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který ho v dovolacím řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1
o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. května 2016