21 Cdo 4274/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy, v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se
sídlem v Brně, Špitálka č. 23b, proti žalovanému MÍR, stavební bytové družstvo
se sídlem v Brně, Bedřichovická č. 21, IČ 00046906, zastoupenému JUDr. Zdeňkem
Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského č. 1, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 C 126/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 17. března 2009 č.j. 15 Co 355/2007-233, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn
rozsudek městského soudu tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního
poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 18.9.1995 je neplatné, se zamítá;
v dalším se dovolání žalovaného odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 18.9.1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k
tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce
1) neuposlechl pracovní pokyn ke dni 29.8.1995, kterým byl vyzván k nastoupení
plnění konkrétních pracovních úkolů na pracoviště ve správní budově družstva v
Brně, Bedřichovická č. 21, že pro neuposlechnutí pracovního pokynu byl opětovně
vyzván k jeho splnění dopisem ze dne 1. 9. 1995, takže jeho nepřítomnost na
pracovišti ve dnech 30.8., 31.8., 1.9., 4.9., 11.9., 12.9., 13.9., 14.9., 15.9.
a 18.9. 1995 (tj. celkem 10 pracovních dní) je považována za neomluvenou
absenci,
2) neuposlechl pokynu předsedy družstva specifikovaného interním sdělením č.
57/95 ze dne 9.8.1995 a nepředložil osobnímu oddělení doklad o ukončení
vzdělání – výuční list, a to ani přes opětovnou výzvu interním sdělením č.
62/95 ze dne 21.8.1995,
3) neuposlechl příkaz předsedy družstva ze dne 11.9.1995, podle něhož se měl
dostavit do pracovny předsedy družstva dne 12.9.1995 ve 13.00 hodin,
4) přes osobní upozorňování soustavně nedodržoval příkaz předsedy družstva o
pracovní kázni ze dne 4.8. 1994 a nevedl evidenci své docházky,
5) „do dnešního dne“ nedokončil plnění příkazů předsedy družstva daného dne
4.7.1995 interním sdělením č. 50/95,
6) nesplnil své pracovní povinnosti ve funkci vnitrodružstevní kontroly, neboť
nedokončil šetření stížnosti SO 84 ve věci účtování výměny radiátorů na ulici
Kotlanova 6 ze srpna 1994 a nedokončil šetření stížnosti SO 12 ve věci dotace
ze státního rozpočtu na odstraňování vad panelové technologie, která mu byla
předána v září 1994,
7) v materiálech „Zpráva referenta vnitrodružstevní kontroly“ ze dne 3.9. a
10.9.1995, které vypracoval a předložil představenstvu družstva na jeho
jednáních dne 4.9.1995 a 11.9.1995, uvádí nepravdivé údaje, čímž poškozuje
dobré jméno družstva.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „celé okamžité zrušení
pracovního poměru je výsledkem cíleného postupu předsedy družstva“, neboť
žalobce ve funkci samostatného referenta družstevní kontroly „zjistil a
publikoval vážné nedostatky výkonu funkce předsedy družstva“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.5.1996 č.j. 49 C 126/95-35 žalobě
vyhověl a žalovanému uložil „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2.610,- Kč
na účet jeho zástupce JUDr. Evžena Rašovského“. Ve věci samé dospěl k závěru,
že žalobce v prvním vytýkaném skutku pracovní kázeň neporušil, nestalo se tak
ani v případě druhého, čtvrtého a pátého skutku. Poslední vytýkaný skutek je
formulován nekonkrétně, navíc ani interně nemohlo jít o poškození dobrého jména
družstva. Žalobce porušil pracovní kázeň pouze v bodech 3) a 6), v obou
případech však s intenzitou zdaleka nedosahující zvlášť hrubého porušení
pracovní kázně. „V bodě 3). sice nebyl přítomen k dispozici předsedovi, byl
však ve správní budově a byl připraven k předsedovi přijít“. V bodě 6) nese
spoluodpovědnost za nevyřízení stížnosti, „jde ovšem o spoluodpovědnost menším
dílem ve vztahu k odborným útvarům“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.10.1999 č.j. 21
Co 536/96-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl,
aniž by náležitě objasnil skutkový stav věci, a že v jiných případech se pak
jeho právní posouzení nevypořádává vyčerpávajícím způsobem se skutečnostmi
vytýkanými žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru. „Ohledně hodnocení
třetího bodu zrušovacího projevu se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu
prvního stupně“, stejně tak se odvolací soud „ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně“ ohledně hodnocení porušení pracovní kázně pod body 6) a 7), avšak v
ostatním si náležité objasnění bude vyžadovat provedení dalších důkazů „a tyto
nově zjištěné skutečnosti bude třeba vyhodnotit a právně posoudit“. Proto
„nezbylo, než při respektování zásady dvojinstančnosti soudního řízení napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18.1.2001 č.j. 49 C 126/95-99 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení
částku 10.480,- Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly Horké. Po doplnění řízení
dospěl soud prvního stupně ve věci samé k závěru, že „žalobce se skutečně
dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Toto porušení
pracovní kázně spočívá v tom, že žalobce neposlouchal pokyny svého nadřízeného
- předsedy družstva, řádně nevedl svoji pracovní docházku, neodevzdal
fotoaparát a ani neuposlechl pokyn, kterým byl vyzván, aby se dostavil k výkonu
práce na ústředí družstva do Bedřichovické ulice. Kromě toho, že toto porušení
pracovní kázně by „samo o sobě u každého řadového pracovníka bylo porušením
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, soud prvního stupně přihlédl i k tomu,
že žalobce, „který pracoval ve funkci vnitrodružstevní kontroly, měl dohlížet
nad dodržováním předpisů, pokynů, a fakticky sám tyto pokyny nedodržoval“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21.5.2003 č.j. 49 Co
434/2001-115 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně
správně zjistil skutkový stav věci a posoudil věc jako porušení pracovní kázně
v případech uváděných v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 3) a 5).
Správně posoudil rovněž jednání vymezené v bodě 7), kdy ze slovního vyjádření
nevyplývá, jaké konkrétní jednání je žalobci vytýkáno, „přičemž neurčitost
tohoto projevu vůle žalovaného nelze odstranit ani výkladem“. Oproti tomu však
odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně při hodnocení
jednání žalobce vymezeného v bodě 2) okamžitého zrušení pracovního poměru,
neboť, jestliže žalobce nemá ukončeno jím deklarované vzdělání, je logické, že
nemohl předložit doklad o jeho ukončení, a jeho jednání zde proto není možno
hodnotit jako porušení pracovní kázně. Důsledkem toho je skutečnost, že, nemá-
li žalobce ukončeno střední odborné vzdělání a z tohoto důvodu nepředložil
doklad o jeho ukončení, může být jednání hodnoceno pouze jako nesplnění
předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce, nebo
nesplnění požadavků pro řádný výkon této práce bez zavinění zaměstnavatele,
nelze ho však hodnotit jako porušení pracovní kázně. Stejně tak nelze za
porušení pracovní kázně považovat jednání vytýkané žalobci v bodě 6) okamžitého
zrušení, neboť, měl-li žalobce z titulu své funkce dohlížet na vyřízení
stížností samospráv družstva a své povinnosti si neplnil, „nelze jeho jednání
hodnotit jinak, než jako neuspokojivé pracovní výsledky“. Jestliže soud prvního
stupně dále dospěl k závěru, že se žalobce dopustil jednání vymezeného v bodě
4) okamžitého zrušení tím, že soustavně porušoval příkaz předsedy družstva o
vedení docházky a evidenci docházky si nevedl, je rozsudek soudu prvního stupně
v tomto směru „pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný“. V případě jednání
vytýkaného žalobci v bodě 1) okamžitého zrušení pak soud prvního stupně
nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, že místem výkonu práce
sjednaným v pracovní smlouvě byla „adresa Mutěnická 8“ a v důsledku toho soud
prvního stupně nerespektoval ani pokyn, aby se zabýval tím, zda požadavek
žalovaného, aby žalobce k plnění pracovních úkolů nastoupil do správní budovy
žalovaného na ulici Bedřichovická 21, nepředstavoval vyslání žalobce na
pracovní cestu.
Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 29.6.2004 č.j. 49 C 126/95-173 žalobu
opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 20.355,- Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly Horké“. Ve věci
samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce „přes několikeré výzvy,
upozornění, předání interních pokynů, neplnil příkazy a pokyny, které mu byly
vytknuty v bodech 1), 3) a 4), a které se vztahovaly k vedení řádné evidence
docházky, neplnil pokyny, kterými byl vyzván ke služební cestě, těmito pokyny
mu bylo určeno, aby ve správní budově družstva plnil některé své pracovní
úkoly, neplnil pokyny k řádnému vedení evidence docházky do práce poté, co
předčasně odešel z jednání družstva a byl mu dán pokyn, aby se druhý den
dostavil k předsedovi družstva, nesplnil tento pokyn, a stejně tak nesplnil
pokyn a nepředal družstvu fotoaparát, který převzal“. Tímto způsobem podle
názoru soudu prvního stupně žalobce porušil pracovní kázeň a základní
povinnosti zaměstnance tak, jak jsou uloženy v ustanovení § 73 zák. práce. Toto
porušení pracovní kázně „posuzoval soud v celkovém kontextu, kdy žalobce jako
pracovník vnitrodružstevní kontroly neplnil pokyny předsedy družstva, nevedl
řádně svoji docházku, neodevzdal fotoaparát a neuposlechl pokyn, kterým byl
vyzván, aby se dostavil k výkonu práce do ústředí družstva“, a dovodil, že
zjištěná porušení pracovní kázně je třeba posoudit jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem; soud prvního stupně akcentoval okolnost, že žalobce
„pracoval ve funkci vnitrodružstevní kontroly a měl dohlížet na dodržování
předpisů a pokynů“. I když skutečnost, že žalobce nepředložil doklad o
dokončeném vzdělání, nebylo možno posoudit jako porušení pracovní kázně, pak „i
tato skutečnost svědčí o charakteru žalobce, který uvedl v osobním dotazníku
nepravdivé údaje“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.3.2006 č.j. 15 Co
69/2005-193 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 25.390,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Krejčího. Ve věci samé
odvolací soud setrval na svých předchozích závěrech o tom, že jednání vymezené
v bodě 7) okamžitého zrušení je „neplatné pro jeho neurčitost, neboť ani
výkladem vůle žalovaného nelze dospět k závěru, jaké konkrétní jednání je
žalobci vytýkáno“. Odvolací soud rovněž setrval na již dříve vyslovených
závěrech k bodu 2) a k bodu 6) okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť
vytýkaná jednání mohou být pouze důvodem pro postup podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, nemohou však být důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru, avšak vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně ohledně skutku
vytýkaného pod bodem 1). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
„bylo nutné vycházet z toho, že mezi účastníky bylo sjednáno místo výkonu práce
na ulici Brno, Mutěnická 8 a účastníky nebylo tvrzeno ani v řízení jiným
způsobem prokázáno, že by došlo písemně ke změně sjednaného místa výkonu
práce“. Protože nebylo prokázáno, že by žalobce byl vyslán na pracovní cestu k
plnění pracovních úkolů na pracovišti ve správní budově družstva v Brně,
Bedřichovická č. 21, nelze považovat nenastoupení na toto pracoviště za
neomluvenou absenci, a nelze považovat za porušení pracovní kázně ani to, že se
žalobce nedostavil k plnění pracovních úkolů na toto pracoviště. Bylo-li pod
bodem 5) okamžitého zrušení žalobci vytýkáno „nedokončení plnění příkazu
předsedy družstva“ ze dne 4.7.1995, který spočíval v tom, že žalobce nepředal
ve stanovené lhůtě do 7.7.1995 na sekretariát předsedy družstva svěřený
fotoaparát, pak podle názoru odvolacího soudu „nelze dospět k jinému závěru“,
než že zrušovací projev vůle byl ve vztahu k tomu skutku „učiněn po uplynutí
jednoměsíční prekluzívní lhůty“ (§ 53 odst. 2 zák. práce), neboť „za situace,
kdy fotoaparát měl být předán přímo na sekretariát předsedy, mohl se tento den
následující po 7.7.1995 dozvědět, že žalobce pracovní pokyn nesplnil“. Pokud
jde o jednání vytýkané pod bodem 4) okamžitého zrušení pracovního poměru,
„odvolací soud má za to, že žalobce neporušil pracovní kázeň, pokud evidenci
docházky v místě svého bydliště nevedl a považoval za postačující, že v závěru
měsíce byly vyplněny docházkové lístky sloužící k výplatě mzdy v následujícím
měsíci“. Jediného porušení pracovní kázně se podle názoru odvolacího soudu
žalobce dopustil tím, že se nedostavil do pracovny předsedy družstva dne
12.9.1995 ve 13.00 hodin. Z hlediska intenzity porušení pracovní kázně má však
podle názoru odvolacího soudu význam skutkové zjištění, že se žalobce na
sekretariátě předsedy družstva dne 12.9.1995 ohlásil a ohlásil svou přítomnost
na pracovišti s tím, že bude pro předsedu družstva k dispozici.
„I když
nesplnil konkrétní pracovní pokyn zaměstnavatele, nelze takové porušení
pracovní kázně vzhledem ke všem okolnostem hodnotit jako zvlášť hrubé porušení
pracovní kázně“.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 6.9.2007
č.j. 21 Cdo 3052/2006-218 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že při svém
rozhodování o tom, zda jednání vytčené žalobci pod bodem 6) má být posouzeno
jako porušení pracovní kázně, anebo zda v něm lze spatřovat neuspokojivé
pracovní výsledky, které by mohly být pouze podkladem k postupu podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, opominul, že rozhodující z tohoto
hlediska je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky
porušení pracovních povinností, které musí být zaviněno alespoň z nedbalosti.
Teprve tehdy, není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností,
nepůjde o porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem k rozvázání
pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale případně, při
splnění dalších zákonných požadavků, pouze neuspokojivé pracovní výsledky jako
výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák.
práce. Proto za situace, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že
v jednání žalobce uvedeném pod bodem 6) okamžitého zrušení pracovního poměru,
lze spatřovat neplnění pracovních povinností, příslušelo posuzovat, zda uvedené
porušení pracovních povinností nebylo zaviněno alespoň z nedbalosti. Protože
odvolací soud takto nepostupoval, je podle názoru dovolacího soudu zatím
předčasný rovněž jeho závěr o tom, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň
porušil. Odvolací soud totiž okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
18.9.1995 hodnotil z hlediska míry intenzity porušení pracovní kázně jen
vzhledem ke skutku uvedenému pod bodem 3), který považoval za „jediné“ porušení
pracovní kázně ze strany žalobce, a do rámce svých úvah vzhledem ke svému
(nesprávnému) právnímu názoru nezahrnul skutky uvedené pod bodem 6) okamžitého
zrušení pracovního poměru. Takovéto vymezení hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce proto podle názoru dovolacího soudu
nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolacím soudem uvažované
skutečnosti zatím nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují
náležitý podklad pro závěr, že by tu byly takové skutečnosti, které by
umožňovaly posoudit žalobcovo jednání jako porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem.
Krajský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 17.3.2009 č.j. 15 Co 355/2007-233
opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 31.790,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Krejčího. Odvolací soud
ohledně skutků vymezených pod body 1), 2), 3), 4), 5) a 7) okamžitého zrušení
pracovního poměru setrval na svých závěrech vyslovených v jeho předešlém
rozsudku ze dne 14.3.2006 č.j. 15 Co 69/2005-193, které nebyly dovoláním
žalovaného zpochybněny, a opětovně dovodil, že jednání vytčené žalobci v bodě
7) okamžitého zrušení je „neplatné pro jeho neurčitost, neboť ani výkladem vůle
žalovaného nelze dospět k závěru, jaké konkrétní jednání je žalobci vytýkáno“,
že vytýkané jednání pod bodem 2) okamžitého zrušení může být pouze důvodem pro
postup podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce a nikoli důvodem pro
okamžité zrušení pracovního poměru, a že ve vztahu k jednání vymezenému pod
bodem 5) okamžitého zrušení byl zrušovací projev vůle žalovaného „učiněn po
uplynutí jednoměsíční prekluzívní lhůty“ (§ 53 odst. 2 zák. práce). Odvolací
soud rovněž setrval na svém nesouhlasu se závěry soudu prvního stupně ohledně
skutků vytýkaných pod body 1) a 4), a opětovně dospěl k závěru, že za situace,
kdy „mezi účastníky bylo sjednáno místo výkonu práce na ulici Brno, Mutěnická
8“ a kdy nebylo prokázáno, že by došlo písemně ke změně sjednaného místa výkonu
práce nebo že by žalobce byl vyslán na pracovní cestu k plnění pracovních úkolů
na pracovišti ve správní budově družstva v Brně, Bedřichovická č. 21, nelze
považovat nenastoupení na toto pracoviště za neomluvenou absenci, a nelze
považovat za porušení pracovní kázně ani to, že se žalobce ve vytčených 10-ti
pracovních dnech nedostavil k plnění pracovních úkolů na toto pracoviště; pokud
jde o jednání vytýkané pod bodem 4), „odvolací soud má za to, že žalobce
neporušil pracovní kázeň, pokud evidenci docházky v místě svého bydliště nevedl
a považoval za postačující, že v závěru měsíce byly vyplněny docházkové lístky
sloužící k výplatě mzdy v následujícím měsíci“. Jako porušení pracovní kázně
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně opětovně posoudil jednání
žalobce vymezené pod bodem 3) okamžitého zrušení, kterého se žalobce dopustil
tím, že se nedostavil do pracovny předsedy družstva dne 12.9.1995 ve 13.00
hodin, a po doplnění řízení podle pokynů dovolacího soudu shledal odvolací soud
jako porušení pracovní kázně rovněž skutek vytčený žalobci po bodem 6)
okamžitého zrušení, ve kterém „lze spatřovat neplnění pracovních povinností
žalobcem“, který o vytčených nevyřízených stížnostech ve věci vyúčtování výměny
radiátorů v ulici Kotlanova 6 ze srpna 1994 a ve věci státní dotace na
odstraňování vad panelové technologie předané v září 1994 „měl vědomost a z
titulu své funkce měl dohlížet na jejich včasné vyřízení“.
Při hodnocení
intenzity všech v řízení prokázaných porušení pracovní kázně [vytčených žalobci
po body 3) a 6) okamžitého zrušení] odvolací soud „bral v potaz“ osobu žalobce
jako zaměstnance, funkci, kterou zastával, vztah k plnění pracovních úkolů,
dobu, kdy došlo k porušení pracovní kázně, charakter porušených pracovních
povinností a jejich význam. I když se „z pohledu zaměstnavatele jednalo v
případně žalobce (počínaje červencem 1995) o zaměstnance problematického, který
bez dalšího neplnil pokyny svého nadřízeného“, nelze podle názoru odvolacího
soudu na druhé straně přehlédnout, že z hlediska závažnosti a míry zavinění „se
jednalo o běžné pracovní povinnosti (dostavit se k nařízenému v určitou hodinu,
dohlížet na vyřizování stížností, byť byla jejich předmětem státní dotace a
vyúčtování výměny radiátorů), které žalobce nesplnil z nedbalosti“ a nikoliv
úmyslně, i když „na žalobci bylo, aby jako vnitrodružstevní kontrolor dbal na
vytvoření přehledného kontrolního systému vyřizování stížností, který by
zabránil jejich dlouhodobému založení, případně nevyřízení“. Protože odvolací
soud „na základě výše vytýčených hledisek intenzitu porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem neshledal“, posoudil okamžité zrušení pracovního poměru
se žalobcem jako neplatné, když navíc „je nutno zdůraznit, že okamžité zrušení
pracovního poměru je opatřením výjimečným“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho „výroků I. a II.“) podal
žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že
odvolací soud se ztotožnil s již dříve vyslovenými závěry ohledně jednání
vytčeného žalobci pod bodem 2) okamžitého zrušení, aniž náležitě přihlédl k
tomu, že žalobce bez vysvětlení (které učinil až v průběhu tohoto soudního
řízení) „zcela ignoroval“ pokyn nadřízeného zaměstnance ze dne 9.8.1995 a
21.8.1995, což „představuje porušení povinnosti dodržovat pracovní kázeň ve
smyslu § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce“, a to podle názoru dovolatele „zvlášť
hrubým způsobem“, neboť toto jednání žalobce „bylo nesporně motivováno
domněnkou, že pokud zjistí údajné porušování obchodní politiky vedoucím
pracovníkem družstva a přímým nadřízeným, potom již není povinen respektovat
žádný pokyn nadřízeného, ani dodržovat pracovní kázeň“. Za nesprávný dovolatel
považoval rovněž závěr odvolacího soudu, že žalobce neporušil pracovní kázeň
ani jednáním vymezeným pod bodem 4) okamžitého zrušení. Tím, že žalobce nevedl
evidenci docházky a rozsah pracovní doby v místě svého bydliště na zvláštních
archu a nevyznačoval nepřítomnost nebo překážky v práci, dopustil se podle
názoru dovolatele porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, spočívajícího
především v porušení závazného interního sdělení a pokynu zaměstnavatele ze dne
4.8.1995 a 8.8.1995. Nesprávně odvolací soud podle mínění dovolatele vyhodnotil
též intenzitu porušení pracovní kázně, kterých se žalobce dopustil jednáními
vymezenými po body 3) a 6), jestliže neshledal v těchto případech, které – jak
žalovaný zdůraznil - nelze považovat za „pouhé porušení běžných pracovních
povinností“, intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Odvolací
soud podle názoru dovolatele neposuzoval „úmyslnou ignoraci pokynů nadřízeného
žalobce ve všech souvislostech, které předcházely nerespektování pokynu
nadřízeného“, a v případě „flagrantního porušování pracovních povinností
žalobcem jako vedoucím pracovníkem družstva, kontrolorem“ vymezeného v bodě 6)
okamžitého zrušení „zjevně podcenil“ závažnost toho porušení a „bagatelizoval
výkon funkce kontrolora družstva“ , ačkoli „de facto tento důvod pod bodem 6)
okamžitého zrušení pracovního poměru – sám o sobě – podle názoru dovolatele
naplňuje skutkovou podstatu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem
podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Závěrem dovolatel vyslovil
názor, že, „pokud odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah do vymezení
hypotézy právní normy obsažené ve zmíněném ustanovení kromě bodu 6) i další
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem vytýkaná žalobci pod body 2),
3), 4), 5), potom jeho rozsudek není správný“. Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „věc přikázal k dalšímu
řízení jinému soudu II. stupně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a
že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný
žalobci dopisem ze dne 18.9.1995, je třeba i v současné době posuzovat podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1995, tedy do
dne, než nabyl účinnosti zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění zákon č. 74/1994
Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak dovolací soud uvedl již ve svém předchozím rozsudku ze dne 6.9.2007 č.j. 21
Cdo 3052/2006-218, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je
charakterizováno [obdobně jako ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce]
tím, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň
patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru
[srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které
jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními § 73, §
74 a § 75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k
rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení
pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák.
práce – důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru.
Žalovaný v dovolání - kromě jiného – namítá, že není správný závěr odvolacího
soudu o tom, že jednáními vymezenými pod body 2) a 4) okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 18.9.1995 se žalobce nedopustil porušení pracovní
kázně.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení
pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy,
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž
porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné
chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu,
nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně (srov. například rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod
poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod
poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Protože
důvod použitý zaměstnavatelem v okamžitém zrušení pracovního poměru je
charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, zda
zaměstnanec porušil pracovní kázeň, jen z těch skutků, které zaměstnavatel ve
zrušovacím projevu vůle označil (vylíčil).
Žalovaný spatřoval pod bodem 2) okamžitého zrušení pracovního poměru důvod k
tomuto opatření v tom, že žalobce „neuposlechl pokyn předsedy družstva
specifikovaný interním sdělením č. 57/95 ze dne 9.8.1995 a nepředložil osobnímu
oddělení doklad o ukončení vzdělání – výuční list, a to ani přes opětovnou
výzvu interním sdělením č. 62/95 ze dne 21.8.1995“. Tímto způsobem žalovaný
jasně, určitě a nezaměnitelně označil jednání, které podle jeho názoru
představuje porušení pracovní kázně ze strany žalobce. V projednávané věci však
bylo soudy zjištěno, že žalobce, ač do osobního dotazníku vyplněného dne
31.3.1994 před nástupem do práce k žalovanému, uvedl, že má „dokončené střední
odborné vzdělání“ na „OU Destila Slavkov, počet tříd 3, rok ukončení 1970“,
nebyl schopen na pokyn zaměstnavatele požadovaný „doklad o ukončení vzdělání –
výuční list“ předložit, neboť uvedené vzdělání dosud neukončil. Žalobci byl
tudíž z hlediska jeho možností, schopností a skutečně dosaženého vzdělání
uložen nadřízeným zaměstnancem zaměstnavatele nesplnitelný úkol, v jehož
„ignoraci“ ze strany žalobce nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Byť nelze
přehlédnout, že osobní dotazník žalobce podepsal s prohlášením, že „nic
nezamlčel“ a že „všechny jím uvedené údaje jsou pravdivé“, a že pokyn
nadřízeného pominul bez jakéhokoliv vysvětlení, nelze z hlediska závěru o tom,
zda jednáním vymezeným pod bodem 2) okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobce porušil pracovní kázeň, brát uvedené skutečnosti v úvahu, neboť v nich
žalovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nespatřoval (těmito
skutečnostmi žalovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem
neodůvodnil).
Přes námitky dovolatele nelze za porušení pracovní kázně považovat ani jednání
vytčené žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem 4), spočívající
v tom, že žalobce „přes osobní upozorňování soustavně nedodržoval příkaz
předsedy družstva o pracovní kázni ze dne 4.8.1994 a nevedl evidenci své
docházky“. Z obsahu spisu sice vyplývá, že interním sdělením žalovaného ze dne
4.8.1994, které žalobce převzal téhož dne, bylo „všem zaměstnancům SBD – správ.
složka“ uloženo, že „se musí zapisovat do knihy příchodů a odchodů“, a že
pokynem předsedy družstva ze dne 8.8.1995 byla žalobci uložena „povinnost
evidence jeho docházky“ tak, že „své příchody a odchody ze zaměstnání,
přerušení pracovní doby (včetně uvedení důvodu) bude zapisovat na zvláštní
arch, který je uložen na sekretariátě předsedy“, nelze však v této souvislosti
pominout, že v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne
31.3.1994 bylo mezi účastníky sjednáno jako místo výkonu práce „detašované
pracoviště Mutěnická 8“, tj. místo bydliště žalobce. Protože ujednání o místě
výkonu práce je (vedle ujednání o druhu práce a dni nástupu do práce) jednou z
podstatných náležitostí pracovní smlouvy (srov. § 29 odst. 1 zák. práce), jimiž
je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem (jeho pracovní
silou), měl žalobce za tohoto stavu povinnost plnit ve stanovené pracovní době
jen takové pracovní úkoly, které spadají do rámce sjednaného místa výkonu
práce. Žalovaný byl proto oprávněn požadovat po žalobci evidenci
„docházky“ (pracovní doby) pouze ve vztahu k místu výkonu práce, které bylo
sjednáno v pracovní smlouvě (tj. ve vztahu k místu jeho bydliště), a nikoli –
jak zmíněnými pokyny žalovaný zřejmě zamýšlel - ve vztahu ke správní budově
žalovaného na ul. Bedřichovická 21 v Brně, kde měla své pravidelné pracoviště
(místo výkonu práce) většina ostatních zaměstnanců žalovaného.
Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil
intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem. Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá
se shora podaného výkladu - závěry odvolacího soudu o tom, že jednáními
vymezenými v okamžitému zrušení pracovního poměru pod body 2) a 4) žalobce
neporušil pracovní kázeň, zůstaly přes námitky dovolatele nezpochybněny, a
protože závěry odvolacího soudu ohledně skutků vytčených žalobci pod body 1),
5) a 7) okamžitého zrušení dovolatel v dovolání nezpochybňuje [podle názoru
odvolacího soudu skutek pod bodem 1) není porušením pracovní kázně, ve vztahu
ke skutku pod bodem 5) bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno opožděně
a skutek pod bodem 7) je vymezen neurčitě], odvolací soud důvodně hodnotil
intenzitu porušení pracovní kázně pouze ve vztahu ke skutkům vytčeným žalobci
pod body 3) a 6), která posoudil jako porušení pracovní kázně, a následně
zkoumal, zda tato „prokázaná“ (zjištěná) porušení pracovní kázně ve svém
souhrnu dosahují (nebo alespoň jedno z nich dosahuje) intenzity požadované
ustanovením § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
V této souvislosti dovolací soud již ve svém předešlém rozhodnutí v
projednávané věci zdůraznil, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým
způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce
ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem“ definován. Protože - jak výše uvedeno - vymezení
hypotézy právní normy závisí na úvaze soudu, může soud při zkoumání intenzity
porušení pracovní kázně přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou
zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke
způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům
porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním
zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu
širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Zároveň nelze opominout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru
výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák.
práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
„Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně...“). K
okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují
závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze
okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li zjištěné porušení pracovní
kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) na základě posouzení všech rozhodných
okolností intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-
li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr
výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák.
práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance
zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Z uvedených právních názorů, k nimž
rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány,
se dovolací i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud. Při zkoumání,
zda se žalobce jednáními vymezenými pod body 3) a 6) okamžitého zrušení
pracovního poměru ze 18.9.2005 (spočívajícími v tom, že „neuposlechl příkaz
předsedy družstva ze dne 11.9.1995, podle něhož se měl dostavit do pracovny
předsedy družstva dne 12.9.1995 ve 13.00 hodin“, a že „nedokončil šetření
stížnosti SO 84 ve věci účtování výměny radiátorů na ulici Kotlanova 6 ze srpna
1994 a nedokončil šetření stížnosti SO 12 ve věci dotace ze státního rozpočtu
na odstraňování vad panelové technologie, která mu byla předána v září 1994“),
dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení
intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně
akcentoval, že, ačkoli se „z pohledu zaměstnavatele jednalo v případně žalobce
(počínaje červencem 1995) o zaměstnance problematického, který bez dalšího
neplnil pokyny svého nadřízeného“, nelze opominout, že nesplnění některých
pokynů zaměstnavatele [uvedených pod body 1), 2) a 4) okamžitého zrušení
pracovního poměru] neznamenalo porušení pracovní kázně ze strany žalobce a že k
ukončení pracovního poměru se žalobcem „výrazně přispělo“ především nesplnění
pokynu vymezeného pod bodem 1) okamžitého zrušení, kterým byl žalobce opakovaně
vyzýván k plnění pracovních úkolů na pracovišti, které – jak bylo soudy
zjištěno a dovolatel tuto skutečnost v dovolání nezpochybňuje - podle obsahu
pracovní smlouvy nebylo místem výkonu jeho práce. V rámci svých úvah přihlédl
odvolací soud důvodně rovněž k tomu, že žalobce jako vnitrodružstevní kontrolor
byl sice povinen dbát „na vytvoření přehledného kontrolního systému vyřizování
stížností, který by zabránil jejich dlouhodobému založení, případně
nevyřízení“, avšak, že z hlediska závažnosti a míry zavinění porušení pracovní
kázně se v daném případě jednalo o „běžné“ pracovní úkoly, které žalobce „z
nedbalosti“ neplnil. Uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze považovat za úplné a
dostatečné, neboť odvolací soud vzal v úvahu osobu žalobce a funkci, kterou
zastával, vztah žalobce k plnění pracovních úkolů a ke zjištěnému porušení
pracovní kázně, dobu, kdy došlo k porušení pracovní kázně, charakter porušených
pracovních povinností a jejich význam. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně
vytýkat, že v daném případě „intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem na základě výše vytýčených hledisek neshledal“, a že se zřetelem k
tomu, že „okamžité zrušení pracovního poměru je opatřením výjimečným“, dospěl k
závěru, že zjištěné porušení pracovní kázně vzhledem ke všem okolnostem případu
neopravňovalo žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr
okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „ve
výrocích I. a II.“, vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat
- podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Zdeněk
Novotný, v. r.
předseda senátu