21 Cdo 4321/2018-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně H. O., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím
Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha č. 14,
proti žalovanému L. V. se sídlem v XY, IČO XY, jako insolvečnímu správci
dlužníka ČOV Český Krumlov s. r. o. se sídlem v Českém Krumlově, Horní Brána č.
509, IČO 28160363, zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v
Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 61/2017, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
24. května 2018 č. j. 19 Co 1825/2017-390, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala
Briaského, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
24. 5. 2018 č. j. 19 Co 1825/2017-390 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité
činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než
prostřednictvím osob zaměstnávaných
v pracovněprávním vztahu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003
sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2004, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud
vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob
zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem
zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je
dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zákoníku práce (nyní podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce), ledaže jde
o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti
(k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo
841/2015, které vychází z obdobného skutkového děje jako v projednávané věci –
zrušení místa zaměstnankyně, jejíž pracovní náplň zahrnovala mimo jiné
personální a mzdovou agendu s tím, že jí vykonávané pracovní činnosti budou
nadále zajišťovány na základě smluv uzavřených podle jiných než
pracovněprávních předpisů); k otázce nadbytečnosti zaměstnance při odpadnutí
jen části jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některých z více dosud
vykonávaných prací srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
21. 11. 1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 262/2012 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014; k otázce, v jakém okamžiku ve vztahu ke dni
účinnosti přijatých organizačních změn může zaměstnavatel dát zaměstnanci
výpověď, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2
Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo
346/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že okolnost, že pracovní poměr skončí
na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce až po
dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na
platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační
změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance; z toho též plyne, že výpověď podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce může být zaměstnanci dána i po
účinnosti přijatých organizačních změn, se kterými musí být zaměstnanec i v
tomto případě seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé
ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je
– jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z
nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování,
zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce (zejména skutková zjištění týkající se cíle sledovaného
organizační změnou přijatou žalovaným a jejího účelu, jakož i toho, zda byla
žalobkyně s organizační změnou seznámena nejpozději ve výpovědi z pracovního
poměru)].
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu