21 Cdo 841/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně Mgr. I. D., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem
se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti žalovanému Domovu pro seniory Vlčice,
příspěvkové organizaci se sídlem ve Vlčicích č. 66, IČO 49180380, zastoupenému
JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Plzni -
jih pod sp. zn. 9 C 280/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 13. října 2014 č. j. 61 Co 258/2014-189, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2014
č. j. 61 Co 258/2014-189 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z
ustanovení § 73a odst. 2 věty první zákoníku práce je předpokladem pro podání
platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé
zákoníku práce, soudy správně podle stavu v době výpovědi (jejího doručení
žalobkyni) rovněž zkoumaly to, zda žalovaný splnil vůči žalobkyni povinnosti
podle těchto ustanovení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp.
zn. 21 Cdo 3980/2011).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že, přistoupil-li zaměstnavatel před podáním
výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládá ustanovení
§ 73a odst. 2 věty první zákoníku práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s
přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu [o takové jednání by mohlo jít
například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až
poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní
místa, která by mu mohl nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v
době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že
nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý
(hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu],
a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva, je na to
navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004
nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo
4897/2009). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť
žalovaný přistoupil k předmětné výpovědi ze dne 1. 7. 2013 bez zbytečného
odkladu po ukončení dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobkyně, během jejíhož
trvání (od 10. 9. 2012 do 16. 6. 2013) nemohl žalobkyni nabídnout žádné z
pracovních míst, která v té době obsadil jinými zaměstnanci, protože stav
pracovní neschopnosti žalobkyni znemožňoval tyto případné nabídky přijmout. Ze
skutkových zjištění soudů plyne, že po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně
žalovaný přijal do zaměstnání (na základě dohody o pracovní činnosti od 18. 6.
2013) pouze V. H. na práci pečovatelky, která je – jak vyplývá z výpovědi
svědkyně A. V. – prací fyzicky náročnou (spojenou se zvedáním lidí) a o níž
žalobkyně, která byla od 30. 1. 2013 uznána invalidní pro invaliditu II. stupně
z důvodu těžké poruchy statiky a dynamiky páteře, ani netvrdila, že by ji byla
schopna vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat.
Vzhledem k tomu, že zákoník práce zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali
počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen
takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá
jejich potřebám (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), je zaměstnavatel (bez ohledu na to, zda je
podnikatelem, nebo například příspěvkovou organizací jako žalovaný) oprávněn
rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále
zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním
vztahu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo
733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v něm
(ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený
právní názor, že, rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou
zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob
zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem
zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je
dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zákoníku práce, ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících
z předmětu jeho činnosti]. Žalovaný proto byl oprávněn přijmout rozhodnutí, že
zpracovávání personální, mzdové, ekonomické a účetní agendy si bude nadále
zajišťovat na základě smluv uzavřených podle jiných než pracovněprávních
předpisů. V tom, že žalovaný místo toho nenavrhl žalobkyni její zařazení na
práci spočívající ve zpracovávání uvedených agend, nelze spatřovat – zejména s
přihlédnutím k tomu, že v době změny ve způsobu jejich zajišťování byla
žalobkyně ve stavu pracovní neschopnosti, který jí neumožňoval takovou
případnou nabídku akceptovat – jednání, které by bylo v rozporu s ustálenými
dobrými mravy vedeno přímým úmyslem žalovaného způsobit žalobkyni rozvázáním
pracovního poměru výpovědí újmu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného - v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a protože není důvod,
aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu