21 Cdo 3980/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Mgr. M. Z., zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Oldřichova č. 23, proti žalovanému NÁRODNÍMU MUZEU, příspěvkové
organizaci se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 68, IČO 00023272,
zastoupenému Mgr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci č. 11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 126/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011 č.j. 62 Co 6/2011-90,
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.
dubna 2010 č.j. 23 C 126/2009-66 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 20.1.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že
žalobkyně „byla dne 25.7.2008 odvolána z funkce vedoucí oddělení práce s
veřejností – výstavář podle § 73 odst. 6 zák. práce“ a že „v současné době jí
žalovaný nemůže nabídnout jiné místo, neboť není v Národním muzeu volné místo
odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že její pracovní poměr nebyl založen
jmenováním, nýbrž pracovní smlouvou ze dne 15.5.1986, „a také všechny ostatní
navazující změny tohoto pracovního poměru byly provedeny dohodami o změně této
pracovní smlouvy“. Ani její pracovní náplň, naposledy stanovená dne 31.12.2003,
„ne zcela odpovídá pojmu vedoucího zaměstnance podle § 11 odst. 4 zák. práce,
kterého by bylo možno jmenovat do funkce podle § 33 odst. 4 zák. práce“. Podle
jejího názoru „ji tak nebylo možné ze zastávaného pracovního místa odvolat“,
což vyplývá rovněž z organizačního řádu žalovaného ze dne 26.1.2009, podle
kterého generální ředitel Národního muzea jmenuje a odvolává vedoucí
organizačních útvarů ve své přímé řídící působnosti, což však žalobkyně,
zařazená v organizačním útvaru Náprstkova muzea, „nikdy nebyla“. Kromě toho
podle jejího mínění „nebyla splněna ani podmínka nabídky jiného pracovního
místa“, jak zaměstnavateli „ukládá ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce“. Ačkoli
žalobkyně „má vědomost o tom“, že rozhodnutím žalovaného o organizační změně ze
dne 27.11.2008 „byla s účinností od 1.2.2009 zřízena některá pracovní
místa“ (mj. místo „pracovníka vztahů k veřejnosti“, jehož nabídka byla
uveřejněna na internetových stránkách žalovaného „s nástupem 15.3.2009“),
žalovaný je žalobkyni před podáním výpovědi nenabídl. Žalobkyně „z toho
usuzuje, že žalovaný záměrně nejprve obsadil volná pracovní místa vzniklá v
důsledku přijaté organizační změny s účinností od 1.2.2009, aby jí nemusel
žádné místo nabízet“, když navíc „informací na úřadu práce zjistila, že
žalovaný v rámci své povinnosti sdělovat podle zákona o zaměstnanosti volná
místa, tuto povinnost vůči ÚP plnil v době, kdy doručil žalobkyni výpověď“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 12.160,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Z výsledků
provedeného dokazování dovodil, že funkce vedoucí oddělení práce s veřejností –
výstavář, kterou žalobkyně naposledy u žalovaného zastávala, „naplňuje znaky
ust. § 11 zák. práce“, když „z pracovní náplně žalobkyně a z popisu funkce,
kterou zastávala, jednoznačně vyplývá, že se jednalo o vedoucí funkci“, a že
tedy žalobkyní zastávaná funkce „se změnila po účinnosti novely zákoníku práce
na funkci jmenovanou, ze které byla odvolána“. Soud prvního stupně však „má za
to“, že po odvolání žalobkyně z funkce „nebyly splněny podmínky ust. § 73 odst.
6 zák. práce“, neboť „z provedeného dokazování vyšlo najevo“, že žalovaný po
organizační změně přijaté rozhodnutím ze dne 27.11.2008 věděl, že ke dni
1.2.2009 vzniknou nová pracovní místa, která mohla být žalobkyni, jež „byla od
21.1. do 31.3. ve výpovědi“, nabídnuta, když „s ohledem na konstantní
judikaturu zaměstnavatel nemůže postupovat striktně, pokud jde o nabídku
volných míst přímo ke dni výpovědi“, když „je mu zřejmé, že o deset dní později
bude volnými místy disponovat“. Žalobkyně tak podle názoru soudu prvního stupně
„mohla nastoupit na místo odborného referenta, když byli na tato místa
přijímáni ještě v době, kdy jí běžela výpovědní doba, noví zaměstnanci“, a
„mohlo jí být nabídnuto i místo, které původně zastávala paní K., místo
asistentky pracovníka vztahu k veřejnosti, které bylo postupně změněno na místo
pracovník vztahu k veřejnosti“. Protože jí však žádné pracovní místo nabídnuto
nebylo, je předmětná výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co
6/2011-90 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně v tom, že „žalobkyně byla vedoucí zaměstnankyní ve smyslu
§ 11 odst. 4 zák. práce“, neboť zastávala podle poslední dohody o změně
pracovní smlouvy s účinností od 1.1.2004 funkci vedoucí oddělení práce s
veřejností a výstaváře, a „byla tedy vedoucí organizační složky žalovaného, kdy
jí byli podřízeni zaměstnanci, jejichž práci organizovala, řídila a
kontrolovala“. Její pracovní poměr tak vznikl jmenováním a „žalovaný byl za
této situace oprávněn ji z tohoto pracovního místa odvolat postupem
předpokládaným v § 73 zák. práce“, a poté „bylo povinností žalovaného
postupovat podle § 73 odst. 6 zák. práce“. K námitce žalovaného, že ke dni
doručení výpovědi (tj. ke dni 21.1.2009) neměl pro žalobkyni žádné vhodné místo
odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci a že, pokud takovým místem
disponoval od 1.2.2009, je tato skutečnost nerozhodná, odvolací soud uvedl, že
„postup zaměstnavatele podle § 73 odst. 6 zák. práce ve znění od 1.1.2007 není
splněním nabídkové povinnosti tak, jak ji upravoval § 46 odst. 2 zák. práce ve
znění do 31.12.2006, ale tento postup je zcela odlišný“, kdy „povinností
žalovaného bylo projednat se žalobkyní další pracovní zařazení již dne
25.7.2008, kdy byla ze své funkce odvolána, protože však v té době byla až do
ledna 2009 v pracovní neschopnosti, je třeba vycházet z toho, že tuto povinnost
měl žalovaný po skončení její pracovní neschopnosti“. Odvolací soud „sdílí“
názor soudu prvního stupně o tom, že za stavu, kdy žalovaný přijal dne
27.11.2008 rozhodnutí o organizační změně, která měla nabýt účinnosti dne
1.2.2009, „muselo být žalovanému nepochybně již v lednu 2009 známo, že k
1.2.2009 bude mít k dispozici volná pracovní místa, která by žalobkyně vzhledem
ke své kvalifikaci (vysokoškolské vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy) mohla zastávat“; žalobkyně podle názoru odvolacího soudu „mohla být
dále zaměstnána na pozici obchodních referentů, kde není vyžadováno
vysokoškolské vzdělání nebo jiné speciální vzdělání“, „mohla také zastávat
místo, které původně zastávala paní K. – asistentka pracovníka ve vztahu k
veřejnosti, a nepochybně i pozici, kterou od 1.2.2009 zastávala Dr. S. –
vedoucí oddělení vnějších vztahů, pracovník vztahů k veřejnosti, nebo pozici
pracovníka vztahů k veřejnosti, která byla od 1.2.2009 obsazena Mgr. P. M.“.
Jestliže tedy „žalovaný v lednu 2009 disponoval pracovními místy, která
odpovídala zdravotnímu stavu žalobkyně i její kvalifikaci“, avšak žádné z
těchto míst žalobkyni nenabídl, odvolací soud uzavřel, že „za této situace není
výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce naplněn“ a „výpověď z pracovního
poměru je proto neplatná pro rozpor se zákonem podle § 18 zák. práce za použití
§ 39 obč. zák.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
„pro danou situaci je rozhodující stanovisko“ vyplývající z judikatury
dovolacího soudu, podle kterého platnost právních úkonů je třeba zkoumat podle
stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností,
které existovaly v minulosti anebo mohou eventuelně nastat v budoucnosti.
Vzhledem k tomu, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají
okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, je třeba splnění
nabídkové povinnosti zaměstnavatele zkoumat podle stavu ke dni, v němž byla
zaměstnanci výpověď doručena. Protože v daném případě „z provedeného dokazování
vyplynulo, že v den, kdy výpověď byla doručena žalobkyni, žalovaný žádné volné
pracovní místo neměl“, žalovaný podle názoru dovolatele důvodně dal žalobkyni
výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Žalovaný navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze
dne 15.5.1986 žalobkyně pracovala u žalovaného od 1.6.1986 na různých
pracovních pozicích, naposledy od 1.1.2004 se svým souhlasem ve funkci „vedoucí
oddělení práce s veřejností – výstavář“ v organizační složce (odboru)
žalovaného – Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, u níž
se pracovní poměr zakládá jmenováním. V průběhu pracovní neschopnosti trvající
od 23.5.2008 do 4.1.2009 byla žalobkyně dopisem žalovaného ze dne 7.7.2008 z
této funkce ke dni 25.7.2008 odvolána. Dne 5.1.2009 po návratu do zaměstnání po
skončení pracovní neschopnosti převzala žalobkyně na pracovišti dopis
vyhotovený téhož dne, ve kterém jí žalovaný sdělil, že „vzhledem k její
dlouhodobé pracovní neschopnosti, která počala dnem 25. května 2008, je nutné
konzultovat aktuální stav pracovních pozic v NM, a proto je až do vyřešení
situace žalobkyně doma, přičemž její řádná finanční odměna bude vyplácena po
tuto dobu jako za vykonání běžné pracovní náplně“. Dne 21.1.2009 převzala
žalobkyně od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
c) zák. práce odůvodněnou tím, že odvolané žalobkyni „nemůže žalovaný v
současné době nabídnout jiné místo, neboť není v Národním muzeu volné místo
odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu“. Na základě rozhodnutí o
organizační změně, které žalovaný přijal dne 27.11.2008, bylo s účinností od
1.2.2009 v odboru Generálního ředitele Národního muzea (ředitelství Národního
muzea) zrušeno oddělení vnějších vztahů a marketingu (se 4 zaměstnanci) a
namísto něj zřízeno oddělení vnějších vztahů (se 3 zaměstnanci) a oddělení
marketingu a obchodu (s 5 zaměstnanci); do oddělení vnějších vztahů byli (až na
jednoho) převedeni dosavadní zaměstnanci zrušeného oddělení vnějších vztahů a
marketingu a do oddělení marketingu a obchodu byli v průběhu období od 1.1. do
1.4.2009 přijati na pozice obchodních referentů 1 stávající a 3 noví
zaměstnanci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního
poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek,
za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 věty
druhé zák. práce povinen učinit odvolanému zaměstnanci návrh na změnu jeho
dalšího pracovního zařazení, a jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro
zjištění, zda zaměstnavatel tuto povinnost, která je po odvolání zaměstnance z
funkce předpokladem pro dání platné výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, splnil. Protože uvedené právní otázky
vyřešil odvolací soud jinak, než jak jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu,
a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí
byla doručena dne 21.1.2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 23.9.2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
326/2009 Sb., o podpoře hospodářského růstu a sociální stability) – dále jen
„zák. práce“.
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své
funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může
vzdát (srov. § 73 odst.1 zák. práce). Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce
odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr
nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu
určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně
zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z ustanovení § 73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce
ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou
situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Zákon v
ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou
povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“
zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o
převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je
zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci
takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k
tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). V případě, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření
dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov.
§ 73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti
zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se
zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních
úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je
třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon
učiněn (srov. § 18 zák. práce a § 34 a § 35 odst.2 obč. zák.). Tuto zásadu soud
uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání
pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební
době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla
doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění
povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce je
předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §
73 odst. 6 věty třetí zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího
doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda
zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k
tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97,
uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Na těchto obecně přijímaných právních názorech dovolací soud i nadále setrvává
a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy předmětná
výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 21.1.2009, bylo třeba
splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 73 odst. 6 věty
druhé zák. práce zásadně posuzovat podle stavu, jaký tu byl ke dni 21.1.2009.
Podle hledisek vymezených ustanovením § 73 odst. 6 zák. práce pak bylo významné
jedině, zda žalovaný disponoval volnými pracovními místy v okamžiku, kdy byla
žalobkyni dávána výpověď (tj. k 21.1.2009), přičemž jeho povinností nebylo
nabízet žalobkyni každé volné pracovní místo, ale pouze místo odpovídající
(kromě jejího zdravotního stavu) její kvalifikaci, tedy jejímu vysokoškolskému
vzdělání. Takto však odvolací soud v projednávané věci neuvažoval, jestliže –
jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z hlediska splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce považoval za relevantní, že
žalobkyně od 1.2.2009 „mohla být dále zaměstnána na pozici obchodních
referentů, kde není vyžadováno vysokoškolské vzdělání nebo jiné speciální
vzdělání“, že „mohla také zastávat místo, které původně zastávala paní Kličková
– asistentka pracovníka vztahů k veřejnosti, a nepochybně i pozici, kterou od
1.2.2009 zastávala Dr. S. – vedoucí oddělení vnějších vztahů, pracovník vztahů
k veřejnosti, nebo pozici pracovníka vztahů k veřejnosti, která byla od
1.2.2009 obsazena Mgr. P. M.“, ačkoli jde o okolnosti, které měly nastat teprve
v budoucnu, a bral v potaz rovněž pracovní místa (obchodní referent, pracovník
vztahů k veřejnosti, asistent pracovníka vztahů k veřejnosti), pro něž
postačovalo i středoškolské vzdělání.
Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost akcentovaná odvolacím soudem,
že žalovaný přistoupil dne 21.1.2009 k podání výpovědi, ačkoli mu „již v lednu
2009 muselo být známo“, jaká „personální situace“ a „obsazenost volných míst“ u
něj bude ke dni 1.2.2009. Tato okolnost by mohla mít význam pouze tehdy, kdyby
bylo prokázáno, že žalovaný záměrně přistoupil k podání výpovědi přede dnem
1.2.2009 veden přímým úmyslem vytvořit v době výpovědi takový stav, který by mu
umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže žalobkyni dále zaměstnávat. Pouze v
takovém případě by byl odůvodněn závěr, že žalovaný nepřistoupil k povinnostem
vyplývajícím z ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce s cílem (záměrem)
naplnit jejich účel (pokračování v pracovním poměru se žalobkyní bez nutnosti
jeho rozvázání), ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem
způsobit žalobkyni újmu, a jeho jednání by tak bylo závadné ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. obdobně právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl
uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
O takovou situaci se však v posuzované věci zřejmě nejedná. Z obsahu spisu se
podává, že žalovaný přistoupil k předmětné výpovědi bez zbytečného odkladu
poté, co po návratu žalobkyně po dlouhodobé pracovní neschopnosti do zaměstnání
učinil potřebná zjištění k tomu, zda disponuje prací, kterou by mohl žalobkyni
ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce nabídnout. Jestliže žalovaný - jak
vyplynulo z výsledků dokazování - takovou práci (odpovídající zdravotnímu stavu
a kvalifikaci žalobkyně) v té době neměl, a ani organizační změna účinná od
1.2.2009 nepřinesla – „jak muselo být žalovanému známo již v lednu 2009“ –
vznik nových pracovních míst odpovídajících kvalifikaci žalobkyně (vesměs – jak
uvedeno výše - pro ně postačovalo i středoškolské vzdělání), je za tohoto stavu
vyloučeno, aby žalovaný při plnění svých povinností vyplývajících z ustanovení
§ 73 odst. 6 věty druhé zák. práce byl veden nepoctivým záměrem. Ani v případě
„pozice, kterou od 1.2.2009 zastávala Dr. S. – vedoucí oddělení vnějších
vztahů, pracovník vztahů k veřejnosti“, nelze žalovanému důvodně vytýkat, že
tím, že tuto pozici nenabídl žalobkyni, ale obsadil ji dosavadní vedoucí
zaměstnankyní (ke dni 1.2.2009 zrušeného) oddělení vnějších vztahů a
marketingu, sledoval především poškození žalobkyně, zatímco dosažení vlastního
smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení funkce vedoucího (ke
dni 1.2.2009 vzniklého) oddělení vnějších vztahů vhodným zaměstnancem, bylo pro
něj zcela bez významu. Podle obsahu spisu je nepochybné, že újma, která tímto
byla žalobkyni způsobena (spočívající v tom, že po odvolání z funkce nedostala
od žalovaného nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák.
práce) je toliko nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání
žalovaného, což ovšem samo o sobě neznamená výkon práva v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce.
Z uvedené vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a
protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu