ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce JUDr. J. K., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO
69797111, Územnímu pracovišti v Českých Budějovicích, zastoupené prof. JUDr.
Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
10 C 292/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. listopadu 2008 č.j. 14 Co 416/2008-73, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr.
Miroslava Běliny, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13.
Dopisem ze dne 14.6.2007 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru „dle § 52 písm. c) zák. práce ve spojení s § 73 odst. 6 zák.
práce“, neboť žalobce byl dnem 31.5.2007 odvolán z funkce vedoucího zaměstnance
– ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových a dne 12.6.2007 odmítl žalovanou nabídnuté „systemizované
pracovní místo vedoucího oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb“ a
dne 14.6.2007 odmítl i další nabídku „systemizovaného pracovního místa právníka
na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že „skutečnosti uváděné ve výpovědi s odkazem
na § 73 byly žalovanou vykonstruovány ryze účelově, aniž zohlednila platný
právní stav v této oblasti od 1.1.2007“, kdy „nový zákoník práce č. 262/2006
Sb. přistoupil k zásadní změně, a to, že až na výjimky považuje pracovní poměry
zaměstnanců jmenovaných do funkcí podle dřívějších právních předpisů, tedy před
1. lednem 2007, za pracovní poměry založené pracovní smlouvou, které se řídí
stejným režimem jako u běžných zaměstnanců“. Žalobce má zato, že „v tomto
kontextu předmětná pracovní pozice ředitele ÚP nespadá pod režim § 33 zák.
práce a od 1.1.2007 se tento pracovní poměr založený jmenováním před 1.1.2007
považuje za pracovní poměr založený pracovní smlouvou“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30.6.2008 č.j. 10 C 292/2007-38
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 13.328,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Soud
prvního stupně vycházel ze zjištění, že „žalovaná vykonávala svou činnost
prostřednictvím svých územních pracovišť v souladu s ust. § 14 zákona č.
201/2002 Sb.“ a že „Územní pracoviště České Budějovice žalované je tak vnitřní
organizační jednotkou úřadu jako organizační složky státu“, jejíž vedoucí
zůstal nadále i po 1.1.2007 „ve smyslu ust. § 33 odst. 3 zák. práce, respektive
ustanovení § 364 odst. 3 písm. c) zák. práce“ jmenovanou funkcí. Proto podle
názoru soudu prvního stupně pracovní místo zastávané žalobcem (ředitel Územního
pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových)
„bylo a je i po 1.1.2007 jmenovanou pracovní pozicí s možností odvolání z
pracovního místa“. Po odvolání žalobce z funkce vedoucího zaměstnance pak
žalovaná rovněž „splnila své povinnosti vyplývající z ust. § 73 odst. 1, 6 zák.
práce“, jestliže žalobci nabídla jinou vhodnou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Protože žalobce nabízené pracovní zařazení
bezdůvodně odmítl a „s ohledem na to“ tak vznikla na straně žalované překážka v
práci a současně byl dán výpovědní důvod podle ust. § 52 písm. c) zák. práce,
soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná „zcela důvodně“ dala žalobci dne
14.6.2007 výpověď z pracovního poměru.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2008 č. j. 14 Co
416/2008-73 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve
výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek „jen tak, že tyto činí 10.353,-
Kč“, „jinak“ jej „i v tomto výroku“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám
advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu
prvního stupně, že s ohledem na skutečnost, že Územní pracoviště České
Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je nepochybně (jak
vyplývá z ustanovení § 14 zákona č. 201/2002 Sb. i organizačního řádu žalované)
„vnitřní organizační jednotkou úřadu dle § 33 odst. 3 zák. práce, resp. § 364
odst. 3 písm. c) zák. práce“, nelze pracovní poměr žalobce na pozici ředitele
Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových po 1.1.2007 považovat „za založený pracovní smlouvou“, nýbrž nadále
jde „i po 1.1.2007 o jmenovanou pracovní pozici“, a že proto „žalobce byl z
funkce platně odvolán“. Protože žalovaná v souladu s ustanovením § 73 odst. 6
zák. práce navrhla žalobci další pracovní zařazení a nabídla mu dvě pracovní
místa systemizovaná v rámci Územního pracoviště České Budějovice (pozici
vedoucího oddělení pohledávek a IBV v odboru právních služeb a pozici právníka
na odboru odloučené pracoviště Český Krumlov), která „dle pracovní náplně obě
odpovídají jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci“, avšak žalobce obě nabízená
místa bezdůvodně odmítl, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního
stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci „dle § 52
písm. c) za použití § 73 odst. 6 zák. práce“ je platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
napadený rozsudek „je opřen o špatnou aplikaci nového Zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění platném do 31.12.2007 (zejména § 33 odst. 3, § 73 a §
364/3) v kontextu se zněním zvláštního zákona č. 201/2002 Sb.“, o Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových. Ze zmíněných ustanovení podle názoru
dovolatele vyplývá, že, „pokud jde o okruh vedoucích zaměstnanců, jejichž
pracovní poměr se zakládá jmenováním, má přednost před úpravou v zákoníku práce
zvláštní právní předpis“, jímž je v případě žalované zákon č. 201/2002 Sb.,
který upravuje toliko jmenování a odvoláváni generálního ředitele. Z toho
dovozoval, že u vedoucích zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním před 1.1.2007, „se
tento pracovní poměr změnil poté, co nový zákoník práce nabyl účinnosti, na
pracovní poměr založený pracovní smlouvou“ s tím, že „jejich postavení
vedoucích zaměstnanců se nezměnilo, zaměstnavatel je ale již nemůže
jednostranně z funkce odvolat, ani oni nebudou moci jednostranně se funkce
vzdát; ke změně bude moci dojít jen dohodou“. To však – jak zdůraznil –
„neplatí pro generálního ředitele, jehož postavení, jmenování a odvolávání
upravuje § 14 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb.“. Jestliže však soudy obou
stupňů v projednávané věci provedly jiný výklad, při němž odvolací soud navíc
v rozporu se zásadou retroaktivity „účelově využil znění novely účinné od
1.1.2008“ (která pojem „organizační jednotka“ organizační složky státu nově
nahradila pojmem „organizační útvar“), a posoudily jako jmenovanou funkci
rovněž pozici ředitele Územního pracoviště České Budějovice zastávanou
žalobcem, pak podle názoru dovolatele tím „rozšířili v rozporu s kogentním
vymezením taxativní výčet jmenovaných vedoucích zaměstnanců dle § 33 odst. 3
zák. práce o další vedoucí (vnitřních) organizačních útvarů s jejich vertikálně
podřízenými zaměstnanci“. Dovolatel rovněž namítal, že ze strany žalované
nedošlo k „relevantní“ nabídce jiné práce, jestliže bylo žalobci nabídnuto
místo vedoucího oddělení pohledávek, které žalovaná „neměla v době nabídky k
dispozici“ (v době této „fiktivní“ nabídky bylo obsazeno JUDr. Suchomelem), a
dále místo právníka v Českém Krumlově, ačkoli „bylo možno ze strany
zaměstnavatele obsadit tuto pozici v úrovni právního zástupce a toto řešení by
bylo dovolatelem bezproblémově akceptováno“. Žalobce má „odkazem na judikaturu“
zato, že „s ohledem na smysl a účel nabídkové povinnosti mu mělo být ze strany
zaměstnavatele nabídnuto pracovní místo za podmínek, co nejvíce se blížících
podmínkám původní pracovní smlouvy“. Žalobci přitom bylo známo, že žalovaná
měla kromě volných míst na ústředí v Praze také systemizované místo právního
zástupce v Táboře, případně místo ředitele odboru hospodářské správy územního
pracoviště České Budějovice či místo ředitele odboru Odloučené pracoviště
Písek, která byla v době výpovědi též volná, avšak žádné z nich nebylo žalobci
nabídnuto.
Podle názoru dovolatele je třeba jednání žalované, která v rozporu s
ustanovením § 73 zák. práce jednostranně odvolala žalobce z funkce a nesprávně
postupovala při plnění nabídkové povinnosti, hodnotit jako zneužití výkonu
práva a předmětná výpověď proto „nemůže požívat právní ochrany a je třeba ji
považovat za neplatný právní úkon“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu
soudu, že „naprosto nezvládl zásadu poučovací dle § 118a o.s.ř.“, a že napadané
rozhodnutí vychází z „neúplně zjištěného“ skutkového stavu věci, neboť soud
prvního stupně, ani soud odvolací „nepřipustil další návrhy relevantních důkazů
v projednávané věci“, hodnotil pouze důkazy svědčící ve prospěch jím zaujatého
závěru „převzatého bez dalšího od strany žalované zastoupené prof. JUDr. Bělinou“ a žalobci ani nedal možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo „jako nepřípustné“ odmítnuto, případně „pro
nedůvodnost“ zamítnuto, neboť podle jejího názoru je napadený rozsudek
odvolacího soudu věcně správný a navíc se žalovaná nedomnívá, že by napadené
rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce, který byl u žalované dne 12.9.2003
s účinností od 16.9.2003 jmenován do funkce ředitele Územního pracoviště České
Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl z této funkce
dne 28.5.2007 s účinností od 31.5.2007 odvolán. Dne 14.6.2007 byla žalobci
doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce,
kterou mu žalovaná dala z důvodu, že po odvolání z funkce žalobce dne 12.6.2007
odmítl nabídku systemizovaného pracovního místa „vedoucí oddělení Pohledávek a
IBV v odboru Právních služeb“ a dne 14.6.2007 i další nabídku systemizovaného
pracovního místa „právník na odboru Odloučené pracoviště Český Krumlov“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního
poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek,
jaký vliv na právní postavení žalobce u žalované, jehož pracovní poměr byl
založen jmenováním v době do 31.12.2006, měla počínaje dnem 1.1.2007 právní
úprava obsažená v přechodných ustanoveních § 364 odst. 1, 2 a 3 zákona č.
262/2006 Sb., a za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 73
odst. 6 věty druhé zákona č. 262/2006 Sb. povinen učinit odvolanému zaměstnanci
návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení. Protože uvedené právní otázky
dosud nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny a protože jejich
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru,
že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného
ode dne 1.1.2007 (dále též jen „zák. práce“) se podle tohoto zákona řídí také
pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních
předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního
poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další
právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po
tomto dni.
Podle ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce se pracovní poměry založené podle
dosavadních právních předpisů volbou nebo jmenováním považují za pracovní
poměry založené pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru
a) vedoucího organizační složky státu,
b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu,
c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu,
d) ředitele státního podniku,
e) vedoucího organizační jednotky státního podniku,
f) vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální orgán,
g) vedoucího příspěvkové organizace,
h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace,
i) ředitele školské právnické osoby a
j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007,
nahrazuje předchozí právní úpravu pracovněprávních vztahů, která byla obsažena
zejména v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že nový zákoník práce platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v
ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní
vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy
vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou
účinnost (retroaktivitu). Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364,
spočívá na principech nepravé retroaktivity, o kterou jde tehdy, jestliže se
novým právním předpisem sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho
účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních
vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového
právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Ve vztahu k
pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být
posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik
pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů,
k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode
dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006,
jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající,
které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007. Z ustanovení § 364 odst.
2 zák. práce je proto třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití
zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné
pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006,
se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle
dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat
(zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.
Vzhledem k tomu, že zákoník práce řeší některé právní instituty jinak (zčásti
nebo zcela) než dosavadní právní úprava pracovněprávních vztahů, přechodné
ustanovení § 364 odst. 3 zák. práce v této souvislosti reaguje na změny, které
přinesla nová právní úprava v oblasti zakládání pracovních poměrů. Dosavadní
právní předpisy (srov. § 27 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2006) umožňovaly, aby pracovní poměr byl
založen (vedle pracovní smlouvy) též jmenováním a volbou, přičemž jmenováním se
zakládal pracovní poměr u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle
zvláštních předpisů (tzv. vnějším jmenováním), a u vedoucích zaměstnanců, které
do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární
orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (tzv.
vnitřním jmenováním); vedoucí funkce, u nichž se pracovní poměr zakládal tzv.
vnitřním jmenováním, přitom zahrnovaly veškeré vedoucí pozice, které měly v
organizační struktuře zaměstnavatelů (právnických nebo fyzických osob, včetně
státu) z hlediska plnění jejich úkolů největší význam (srov. § 27 odst. 5 cit.
zákona). Pro právní postavení těchto vedoucích (a jiných) zaměstnanců, jejichž
pracovní poměr se zakládal jmenováním, bylo podle právní úpravy účinné do
31.12.2006 charakteristické, že mohli být z funkce (pracovního místa) odvoláni
nebo že se své funkce (pracovního místa) mohli vzdát (srov. § 65 odst. 2 cit.
zákona).
Oproti tomu zákoník práce (účinný od 1.1.2007) umožňuje založit pracovní poměr
(vedle pracovní smlouvy) pouze jmenováním, a to navíc jen u velmi omezeného
okruhu zaměstnanců. Podle nové právní úpravy se jmenováním zakládá pracovní
poměr pouze u vedoucích organizačních složek státu, vedoucích organizačních
jednotek organizačních složek státu, ředitelů státních podniků, vedoucích
organizačních jednotek státních podniků, vedoucích státních fondů, jestliže je
v jejich čele individuální orgán, vedoucích příspěvkových organizací, vedoucích
organizačních jednotek příspěvkových organizací a u ředitelů školské právnické
osoby, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (srov. § 33 odst. 3 věty
první zák. práce, ve znění účinném do 31.7.2007); takový vedoucí zaměstnanec je
poté v uvedeného místa odvolatelný podle ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce a
může se jej rovněž vzdát. U ostatních vedoucích (a jiných) zaměstnanců se
pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou s tím, že pokud zaměstnanec zastává
podle pracovní smlouvy vedoucí místo, které není v taxativním výčtu uvedeném v
ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta
možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí
zaměstnanec může tohoto místa vzdát (§ 73 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném
do 31.12.2007).
Protože – jak vyplývá z uvedeného – nová právní úprava výrazně omezila okruh
případů, v nichž se podle dosavadních právních předpisů pracovní poměr zakládal
jmenováním, a protože pracovní poměr nemůže nadále vzniknout volbou, ustanovení
§ 364 odst. 3 zák. práce řeší otázku právního postavení vedoucích (a jiných)
zaměstnanců po 1.1.2007, u nichž byl podle dosavadních právních předpisů
pracovní poměr založen volbou nebo jmenováním, na které však nová právní úprava
jmenování nedopadá. Uvedené přechodné ustanovení stanoví, že právní režim
jmenování platí jen u vedoucích (a jiných) zaměstnanců, kteří jsou v tomto
ustanovení označeni pod písmeny a) až j) a jejich okruh v zásadě odpovídá výčtu
uvedenému ve výše zmíněném ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném
do 31.12.2007). U ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl v
době do 31.12.2006 založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále
pokládá za založený pracovní smlouvou, mohou být v době po 1.1.2007 ze svého
vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou vzdát, neboť jejich právní postavení
je ode dne 1.1.2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u
nichž byl počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s
nimiž zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce
možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009).
V projednávané věci žalobce zastával před svým odvoláním (k němuž došlo s
účinností od 31.5.2007) funkci (pracovní místo) ředitele Územního pracoviště
České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože
jeho pracovní poměr byl založen podle právní úpravy účinné do 31.12.2006
jmenováním, bylo pro právní postavení žalobce po 1.1.2007 v první řadě
významné, zda založení pracovního poměru pro tuto vedoucí funkci upravuje
zvláštní právní předpis.
Postavení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen
Úřadu“) upravuje zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k obecné zákonné úpravě
obsažené v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce – jak lze dovolateli přisvědčit -
jde o lex specialis, který ovšem upravuje vznik pracovního poměru pouze u
ředitele Úřadu (srov. § 14 odst. 3 cit. zákona) a k ostatním vedoucím funkcím
(pracovním místům) vykonávaným v pracovním poměru k Úřadu, a tedy ani k vedoucí
funkci zastávané žalobcem, se nevyjadřuje. Protože z hlediska způsobu zakládání
pracovního poměru „zvláštní právní předpis nestanoví jinak“, je třeba vycházet
z obecné právní úpravy.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je organizační složkou státu
(srov. § 1 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb.), která svou činnost podle zákona
vykonává prostřednictvím svých územních pracovišť, která působí v sídlech
krajských soudů a v hlavním městě Praze pro územní obvody krajských soudů a pro
území hlavního města Prahy (srov. § 14 odst. 1 cit. zákona). Z takto zákonem
vymezeného postavení územních pracovišť Úřadu je zřejmé, že jednotlivá územní
pracoviště jsou – z hlediska organizační struktury Úřadu - nejvýše postavenými
složkami organizace a každé z nich lze ve smyslu ustálené judikatury (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon
1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1998) považovat za část organizace, kterou se rozumí organizační jednotka,
útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně
samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti)
organizace samotné; k tomu má vyčleněny určité prostředky a prostory k
provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním
předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí
vedoucí zaměstnanec organizace (v daném případě ředitel územního pracoviště -
srov. čl. VIII Katalogu pracovních činností organizační struktury Úřadu platné
od 1.8.2006).
Z uvedeného je zřejmé, že zastával-li žalobce před svým odvoláním funkci
ředitele Územního pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, působil u žalované jako vedoucí organizační jednotky
organizační složky státu. Protože se však po 1.1.2007 jmenováním zakládal
pracovní poměr pouze u organizačních jednotek organizačních složek státu
zmíněných v ustanovení § 3 a § 51 zákona č. 219/2000 Sb. [srov. poznámku 7) v §
33 odst. 3 zák. práce], nezastával žalobce nadále funkci, kde se pracovní poměr
zakládá jmenováním, nýbrž funkci, kde se pracovní poměr zakládá pracovní
smlouvou. Protože však pro právní postavení těchto zaměstnanců podle dosavadní
právní úpravy bylo současně charakteristické – jak bylo zmíněno již výše - že
mohli být z funkce (pracovního místa) odvoláni nebo že se své funkce
(pracovního místa) mohli vzdát, a protože nepravá zpětná účinnost (nepravá
retroaktivita) nové právní úpravy pracovněprávních vztahů a zásada ochrany
nabytých práv vylučují, aby účastníci pracovněprávních vztahů jen v důsledku
nové právní úpravy pozbyli práva a povinnosti, která měli podle dosavadní
právní úpravy a které upravuje (přiznává) také nová právní úprava, dospěl
dovolací soud k závěru (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009), že vedoucí (a jiní)
zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006 založen jmenováním
a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený pracovní smlouvou, mohou
být v době po 1.1.2007 ze svého vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou
vzdát. Právní postavení žalobce bylo tedy ode dne 1.1.2007 - jak bylo již výše
uvedeno - přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl
počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž
zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce možnost
odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa. Názor
žalobce, že po 1.1.2007 již jej zaměstnavatel „nemůže jednostranně z funkce
odvolat, ani on se nebude moci jednostranně funkce vzdát“, nýbrž že „ke změně
bude moci dojít jen dohodou“, tedy z uvedených důvodů nelze sdílet
Podle ustanovení § 73 odst. 6 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2007)
odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr
nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu
určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance
takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně
zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z citovaného ustanovení § 73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že
odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u
zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu
určitou) nekončí. Ustanovení § 73 odst. 6 věty druhé zák. práce ukládá
zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího
pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření
dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov.
§ 73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti
zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se
zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
S názorem dovolatele, že po odvolání žalobce z funkce ředitele Územního
pracoviště České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
ke dni 31.5.2007, mu žalovaná neučinila ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zák.
práce „relevantní“ návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení, dovolací
soud rovněž nesouhlasí.
Zákon v ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou
povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“
zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o
převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je
zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho
kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci
takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená
kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá
potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou.
Protože zákon nestanoví, že by další pracovní zařazení zaměstnance u
zaměstnavatele muselo být dohodnuto v určitém místě, může zaměstnavatel
nabídnout zaměstnanci i takovou jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu
a kvalifikaci, kterou by měl vykonávat v jiném místě, než kde dosud konal práci
nebo kde má své bydliště.
V posuzovaném případě žalovaná nabídla žalobci po odvolání z funkce nejprve
„systemizované pracovní místo vedoucího oddělení Pohledávek a IBV v odboru
Právních služeb“ v rámci Územního pracoviště České Budějovice, které ovšem bylo
v té době obsazeno jiným zaměstnancem; pracovní místo bylo žalobci nabídnuto s
tím, že dosavadní zaměstnanec, který tuto práci vykonává „bude odvolán a tato
práce bude vykonávána žalobcem“. V této souvislosti soudy obou stupňů
nepřihlédly náležitě k tomu, že řádnou ofertu směřující k uzavření dohody o
převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce, která by byla ze strany zaměstnance
akceptovatelná již v okamžiku nabídky (případně v přiměřené lhůtě stanovené
zaměstnavatelem), lze učinit pouze ve vztahu k volnému (v okamžiku nabídky
neobsazenému) pracovnímu místu, případně k místu, u něhož je předem jisté
(např. proto, že pracovní poměr dosavadního zaměstnance na tomto místě skončí k
určitému dni uplynutím doby nebo na základě již učiněného rozvazovacího projevu
vůle), že bude volné v dohledné době (v řádu dnů). Nelze tedy řádně splnit
nabídkovou povinnost tím, že zaměstnavatel – tak jako žalovaná v projednávané
věci - nabídne odvolanému zaměstnanci pracovní místo, které by eventuelně mohlo
být volné v budoucnu na základě jednostranného projevu vůle ze strany
zaměstnavatele (odvolání stávajícího zaměstnance, který dosud místo zastává),
který ovšem zaměstnavatel hodlá učinit teprve za předpokladu, že odvolaný
zaměstnanec nabídku tohoto, doposud obsazeného pracovního místa přijme.
Dalším pracovním místem, které žalovaná nabídla žalobci po odvolání z funkce,
bylo „systemizované pracovní místo právníka na odboru Odloučené pracoviště
Český Krumlov“. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedené pracovní místo odpovídalo
jak zdravotnímu stavu žalobce, tak jeho kvalifikaci (kvalifikačními předpoklady
pro toto místo jsou vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském
studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně
tříletá doba praxe v oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného
vzdělání - srov. § 16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb.). Namítá-li žalobce, že
toto místo odmítl z důvodu, že „bylo možno ze strany zaměstnavatele obsadit
tuto pozici v úrovni právního zástupce“, potom opomíjí, že z ustanovení § 73
odst. 6 věty druhé zák. práce nelze dovodit povinnost zaměstnavatele vytvářet
pro odvolaného zaměstnance nové (pro zaměstnavatele reálně nepotřebné) pracovní
příležitosti, aby mu mohl učinit srovnatelnou nabídku jiné práce. Jestliže tedy
v daném případě záleželo na úvaze žalované, aby si s ohledem na svoji reálnou
potřebu vybrala, zda systemizované pracovní místo na odboru Odloučené
pracoviště Český Krumlov obsadí právníkem nebo právním zástupcem, nelze jí
důvodně vytýkat, jestliže pro obě pozice platily stejné kvalifikační
předpoklady, že nesplnila řádně svou nabídkovou povinnost, pokud žalobci
nabídla - protože měla reálnou potřebu výkonu této práce - pozici právníka, byť
z jeho pohledu šlo o variantu pro něj méně výhodnou. Protože – jak vyplývá z
uvedeného – touto nabídkou žalovaná dostála své povinnosti, kterou jí ukládá
ustanovení § 73 odst. 6 větě druhé zák. práce, nebylo již zapotřebí, aby
žalobci nabízela další volná pracovní místa, která žalobce zmiňuje v dovolání.
Vzhledem k tomu, že žalobce nabídku pracovního místo právníka na odboru
Odloučené pracoviště Český Krumlov, kterou mu žalovaná učinila dne 12.6.2007,
odmítl „ve lhůtě do 14.6.2007 do 10:00 hodin“, kterou (jak se podává ze zápisu
z jednání mezi účastníky dne 12.6.2007) si žalobce sám „ponechal na
rozmyšlenou“, postupovala žalovaná při podání výpovědi z pracovního poměru ze
dne 14.6.2007 v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 věty druhé a třetí zák.
práce.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele, že jednání žalované ve
vztahu k žalobci, související s jeho odvoláním z funkce a následným plněním
nabídkové povinnosti, je třeba hodnotit jako zneužití výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy, a že proto předmětná výpověď „nemůže požívat právní ochrany a je
třeba ji považovat za neplatný právní úkon“.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících
z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy.
Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků
pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko,
že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu
práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším
následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka
právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze
považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy
vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn.
21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000,
ze kterého ve svých úvahách vychází i sám dovolatel).
Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatně
nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně,
by jednání žalované bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo
„vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však přes
obsáhlé námitky dovolatele z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná
(jako zaměstnavatelka) tím, že oprávněně využila svého práva podle ustanovení §
73 odst. 1 zák. práce odvolat žalobce z funkce ředitele Územního pracoviště
České Budějovice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, do níž ho
jmenovala, sledovala v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných
společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře
uznávaná) především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení vedoucí funkce vhodným
zaměstnancem, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává,
že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního
místa (vedoucí funkce)] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním)
vedlejším následkem jednání žalované, která toliko využila svého oprávnění
jednostranně (a bez nutnosti uvedení důvodu) rozhodovat o personálních změnách
v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační
struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam, které
dává zaměstnavatelům zvláštní právní úprava pracovního poměru zaměstnanců, u
nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení § 73 zák.
práce.
Stejně tak nelze důvodně namítat, že žalovaná nebyla vedena poctivým záměrem
při plnění nabídkové povinnosti uložené jí ustanovením § 73 odst. 6 věty druhé
zák. práce. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že, kdyby bylo prokázáno, že
žalovaná záměrně přistoupila k podání výpovědi (resp. k odvolání žalobce z
funkce) až poté, co u ní byla obsazena všechna pro žalobce vhodná volná
pracovní místa, která by mu mohla nabídnout, mohl by být odůvodněn závěr, že
žalovaná nepřistoupila k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich
účel (pokračování pracovním poměru bez nutnosti jeho rozvázání), ale v rozporu
s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (k tomu
srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2005 sp.
zn. 21 Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005). Taková situace však v projednávané věci nepřichází v
úvahu. Jak bylo uvedeno již výše, z výsledků dokazování nepochybně vyplynulo,
že žalovaná po odvolání žalobce z funkce učinila žalobci v souladu s
ustanovením § 73 odst. 3 věty druhé zák. práce nabídku pracovního místa
právníka na Odloučeném pracovišti Český Krumlov, které odpovídalo jeho
zdravotnímu stavu i kvalifikaci. Za tohoto stavu je proto vyloučeno, aby – jak
tvrdí dovolatel - „přímým úmyslem žalované bylo vytvářet na dovolatele
psychologický nátlak a vytvořit v době výpovědi takový stav, který by jí
umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance (žalobce) dále
zaměstnávat“.
Sdílet konečně nelze ani výtku dovolatele, že napadané rozhodnutí vychází z
„neúplně zjištěného“ skutkového stavu věci, neboť soud „nepřipustil další
návrhy relevantních důkazů v projednávané věci“, a žalobci ani nedal možnost se
vyjádřit k důkazům žalované svědčícím ve prospěch závěru, který soud „převzal
bez dalšího od strany žalované zastoupené prof. JUDr. Bělinou“.
V projednávané věci z obsahu spisu (především z obsahu protokolů o jednáních
před soudem prvního stupně dne 30.6.2008 a odvolacím soudem dne 28.11.2008)
vyplývá, že v průběhu jednání před soudy obou stupňů bylo žalobci umožněno
činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také
vyjádřit; žalobce, který má vysokoškolské právnické vzdělání, těchto procesních
práv v průběhu řízení rovněž plně využíval. Byť soud prvního stupně v průběhu
jednání dne 30.6.2008 po provedení ostatních, ze strany žalobce navržených
důkazů, jeho další důkazní návrhy zamítl, pak v odůvodnění svého rozhodnutí
vysvětlil, proč tyto další, žalobcem navrhované důkazy neprovedl. Protože soud
je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. oprávněn posoudit důkazní návrhy
účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou
provedeny (neprovede především důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou
směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně
nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor), nelze v takovém postupu
soudu spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,-
Kč. Vzhledem k tomu, že advokát prof. JUDr. Miroslav Bělina osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137
odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle
sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21
Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud
mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen přiznanou
náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám
advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu