21 Cdo 4325/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9, proti žalované České
republice - České obchodní inspekci v Praze 2, Štěpánská č. 567/15, IČO
00020869, o 747.127,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 26 C 235/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. května 2014 č.j. 23 Co 325/2013-263, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,- Kč s
příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 2. května 2013 č.j. 26 C 235/2010-213 ve výroku,
kterým byla zamítnuta žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 30.9.2010
domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě platu z neplatného rozvázání
pracovního poměru za období od září 2007 do února 2008 celkem 747.127,- Kč s
úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u
žalované jako "ředitel sekce správní" a že pravomocným soudním rozhodnutím bylo
určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem
ze dne 5.4.2007 podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce. Po doručení
výpovědi žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala,
žalovaná mu však další výkon práce - poté, co dnem 30.6.2007 uplynula výpovědní
doba - neumožnila; vzhledem k tomu, že žalobce nemůže prokázat "dřívější
doručení oznámení", požaduje náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst.1
zákoníku práce až ode dne 1.9.2007, když žalovaná "sama potvrdila", že jí
žalobcovo písemné oznámení bylo doručeno dne 28.8.2007. Žalovaná namítla, že žalobce převzal výpověď z pracovního poměru dne
5.4.2007, že výpovědní doba podle této výpovědi uplynula dne 30.6.2007, že dne
9.7.2007 bylo žalobci vyplaceno odstupné a že "skutečnost, že žalobce trvá na
dalším zaměstnávání, oznámil žalobce žalované až dne 28.8.2007, téměř dva
měsíce po uplynutí výpovědní lhůty a pět měsíců poté, kdy převzal výpověď". Žalovaná má za to, že žalobce nesplnil zákonnou povinnost oznámit
zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání, a
dovozuje, že pracovní poměr účastníků skončil "fikcí dohody, a to uplynutím
výpovědní doby"; žalobce proto nemá nárok na náhradu platu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30.3.2012 č.j. 26 C
235/2010-145, opraveným usnesením ze dne 21.8.2012 č.j. 26 C 235/2010-190,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů 64.140,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha. Na základě
provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce doručil žalované listinu o
tom, že trvá na dalším zaměstnávání, teprve dne 14.8.2007, a že tedy s ohledem
na ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce nesplnil podmínku takového oznámení
vůči žalované "bez zbytečného odkladu"; za "maximální dobu, v níž učiněné
oznámení lze považovat za včasné, je nutno mít dobu do skončení výpovědní
lhůty, tj. do 30.6.2007, poté již pracovní poměr končí, ať už na základě platné
výpovědi, či na základě výpovědi neplatné, fikcí dohody". Požadované plnění
žalobci nenáleží také proto, že převzetím odstupného, které se vyplácí pouze v
případech skončení pracovního poměru, dal žalobce najevo, že na dalším
zaměstnávaní netrvá. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.11.2012
č.j. 23 Co 340/2012-196 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Poté, co zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 22.1.2010 č.j. 23 C 163/2009-127 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 11.5.2011 č.j.
11 Co 399/2010-163, který nabyl právní moci dnem
9.8.2011, byla výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 5.4.2007
shledána neplatnou a že žalobce oznámil žalované dopisem ze dne 8.8.2007, který
byl žalované doručen dne 14.8.2007, že trvá na dalším zaměstnávání, odvolací
soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle kterého "oznámení o trvání na
dalším zaměstnávání musí zaměstnanec učinit nejpozději do konce výpovědní doby,
jinak jeho nárok zaniká", a s poukazem na judikaturu soudů dovodil, že žalobce
mohl oznámit žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, kdykoliv poté,
co mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, tedy již ode dne 5.4.2007, až
do doby, kdy mu zaměstnavatel umožnil pokračovat v práci, nebo kdy došlo k
platnému skončení pracovního poměru, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž
bylo řízení o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního
poměru. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení
zabýval výší požadované náhrady platu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2.5.2013 č.j. 26 C
235/2010-213 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 493.584,- Kč "s úrokem z
prodlení ročně ve výši repo sazby stanovenou Českou národní bankou zvýšené o 7
procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v
němž prodlení trvá z částky 75.934,- Kč od 13.10.2007 do zaplacení, z částky
87.325,- Kč od 13.11.2007 do zaplacení, z částky 83.538,- Kč od 13.12.2007 do
zaplacení, z částky 79.731,- Kč od 13.1.2008 do zaplacení, z částky 87.325,- Kč
od 13.2.2008 do zaplacení a z částky 79.731,- Kč od 13.3.2008 do zaplacení",
žalobu o zaplacení dalších 253.543,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 67.250,- Kč. Na
základě právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dovodil, že
žalobci náleží za požadované období náhrada platu ve výši pravděpodobného
výdělku, neboť žalobce v období rozhodném pro zjištění průměrného výdělku (ve
druhém čtvrtletí roku 2007) odpracoval pouze 4 dny (v době od 5.4. do 30.6.2007
žalobce nepracoval pro překážku v práci na straně zaměstnavatele). Při určení
pravděpodobného výdělku podle ustanovení § 355 zákoníku práce soud prvního
stupně vycházel jednak z platového výměru č. 522/2007 ze dne 29.1.2007, v němž
byly stanoveny "měsíční platový tarif ve výši 26.540,- Kč, osobní příplatek ve
výši 16.000,- Kč a příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč", tedy "obligatorní
složka platu" celkem ve výši 47.540,- Kč, jednak z "fakultativní složku platu v
podobě odměny, jež by byla pravděpodobně žalobci přiznána", kterou zjistil na
základě mzdového listu spoluzaměstnance Ing. Bc. M. P., jenž vykonával "práci
obdobnou práci žalobce v období po doručení neplatné výpovědi z pracovního
poměru žalobci", a který na odměnách v období od 1.4.2007 až do 31.12.2007
obdržel odměny v celkové výši 315.000,- Kč (35.000,- Kč měsíčně).
Soud prvního
stupně uzavřel, že pravděpodobný výdělek žalobce činil celkem 82.540,- Kč za
měsíc a 474,59 Kč za hodinu, a že proto mu náleží za období od září 2007 do
února 2008 celkem 493.785,- Kč.
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2014 č.j.23 Co 325/2013-263 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci 29.890,- Kč "s úrokem z prodlení z částky 4.600,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.10.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7.5% ročně od 1.7.2012do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 5.290,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.11.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 1.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 5.050,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.12.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 4.830,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z
částky 5.290,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.2.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 4.830,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.3.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované; ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku, kterým byla žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.900,- Kč.
Odvolací soud vzal za prokázané, že "pracovní pozice
žalobce u žalované byla jedinečná, neodpovídá jí tak žádná jiná pracovní
pozice, a to jak z hlediska pracovní náplně, tak z hlediska přiznaných odměn",
přičemž "pracovní pozice žalobce v organizační struktuře žalované po 4.4.2007
našla svůj téměř identický odraz v pracovním místě ekonomiky a práva, které od
4.4.2007 zastával Ing. Bc. M. P.", a že žalobce pobíral u žalované odměny,
jejichž výše činila "v roce 2004 v průměru 18.817,- Kč, v roce 2005 v průměru
34.983,- Kč, v roce 2006 v průměru 44.167,- Kč a v prvním kalendářním čtvrtletí
2007 v průměru 70.000,- Kč, a dovodil, že - "odpovídala-li pracovní pozice Ing. Bc. M. P. de facto pracovní pozici žalobce" a "obdržel-li Ing. Bc. M. P., který
byl stejně jako žalobce zařazen do 13. platové třídy, za 2. kalendářní
čtvrtletí 2007 odměnu v celkové výši 120.000,- Kč" - je pravděpodobné, že
odměnu ve výši 40.000,- Kč měsíčně by obdržel ve 2. kalendářním čtvrtletí roku
2007 také žalobce. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že žalobce by odměny
nedostával, i kdyby nedostal výpověď z pracovního poměru, neboť by nadále nebyl
zařazen na vedoucí funkci, a názor žalobce, který poukazoval na to, že za 1. kalendářní čtvrtletí 2007 dostal odměny ve výši 210.000,- Kč a že "objem
finančních prostředků na odměny pro rok 2007 se zvýšil", neboť to "neznamená,
že by odměny v rozhodném období nutně musely být vyšší než v 1. kalendářním
čtvrtletí roku 2007, když i v předchozích obdobích byla výše odměn v
jednotlivých měsících proměnlivá a v tomto směru neměla jejich výše stoupající
tendenci", a uzavřel, že žalobce "by v rozhodném období pravděpodobně dosáhl
platu ve výši 87.540,- Kč měsíčně, který se skládá z platového tarifu ve výši
26.540,- Kč, osobního příplatku ve výši 16.000,- Kč, příplatku za vedení ve
výši 5.000,- Kč a odměny ve výši 40.000,- Kč", čemuž odpovídá průměrný hodinový
výdělek zjištěný ke dni 1.7.2007 ve výši 503,34 Kč, a žalobce má proto za
období od září 2007 do února 2008 právo na náhradu platu celkem ve výši
523.474,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,- Kč s
příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání. Ve
věci samé namítá, že odvolacím soudem stanovený pravděpodobný plat ve výši
odměny není správný, neboť nelze vycházet z odměny přiznané zaměstnanci Ing. Bc. M. P., protože - jak uvedl i odvolací soud - "pracovní pozice žalobce byla
jedinečná, neodpovídá jí tak žádná jiná pracovní pozice, a to jak z hlediska
pracovní náplně, tak i z hlediska výše přiznaných odměn". Dokazování o výši
jeho odměn v letech 2004 až 2006 považuje dovolatel za "nepřípadné", neboť
odvolací soud nezohlednil, že "plynule po sledovaná kalendářní období se objem
prostředků na platy u žalované zvyšoval" a že "není tedy pravděpodobné, že by
výše mimořádné složky platu u žalobce dosahovala nižší výše této složky, kterou
žalobce pobíral dokonce v roce 2006, kdy mu před zvýšením objemu prostředků na
platy byla přiznána průměrná měsíční odměna ve výši 44.167,- Kč". Odvolací soud
měl postupovat "stejně jako ve věci sp.zn. 62 Co 341/2013 a sp.zn. 62 Co
203/2013" a žalobci přiznat takovou náhradu platu, kterou "by pravděpodobně
pobíral ve výši skutečně dosaženého průměrného platu přiznaného mu v prvním
čtvrtletí roku 2007, popřípadě ve výši za delší období, například 1 rok před
skončením jeho pracovního poměru výpovědí dne 30.6.2007". Žalobce rovněž
nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů řízení, neboť žalovaná jako
organizační složka státu je osvobozena od soudních poplatků a k tíži žalobce
nelze provést "odpočet poměrného úspěchu žalované od žalobcem vynaložených
nákladů, které žalované vůbec nevznikly". Žalobce navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem,
když při určení "hrubého platu žalobce v rozhodném období přihlédl k platu
zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty". Navíc je
přesvědčena, že "věcnému rozhodnutí o žalobě brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté", neboť o pravděpodobném hodinovém výdělku žalobce bylo již dříve
rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9.4.2013 č.j. 25 C
50/2012-134, když v jeho výroku, který byl odvolacím soudem potvrzen, byla
stanovena "částka pravděpodobného hodinového výdělku žalobce, a to ve výši
474,59 Kč", a z této částky měl odvolací soud vycházet rovněž v napadeném
výroku. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v
době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že
žalobce, jenž pracoval u žalované jako "ředitel sekce správní", dostal od
žalované dopisem ze dne 5.4.2007 výpověď z pracovního poměru, která byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22.1.2010 č.j. 23 C 163/2009-127,
potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2011 č.j. 11 Co
399/2010-163, určena jako neplatný právní úkon; rozsudek nabyl právní moci dnem
9.8.2011. Po doručení výpovědi z pracovního poměru žalobce až do 30.6.2007, kdy
měla uplynout výpovědní doba podle této výpovědi, nevykonával práci z důvodu
překážky na straně zaměstnavatele, a žalovaná mu neumožnila výkon práce ani
poté, co jí žalobce sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobce se domáhá náhrady platu podle ustanovení § 69 odst.1 zákoníku
práce za dobu od 1.9.2007 do 29.2.2008. Vzhledem k tomu, že v rozhodném období
druhého kalendářního čtvrtletí 2007 žalobce odpracoval pouze 4 dny, bylo pro
rozhodnutí soudu významné vyřešení právní otázky, podle jakých hledisek má být
pro účely zjištění pravděpodobného výdělku stanoven hrubý plat zaměstnance,
který by zřejmě v rozhodném období dosáhl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se
při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na
dobu, kdy žalobci vzniklo (mělo vzniknout) právo na náhradu platu při neplatném
rozvázání pracovního poměru - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy ve znění účinném do
31.12.2007 (dále jen "zák. práce"). Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru
a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá
na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a
zaměstnavatel je povinen mu poskytnout náhradu platu ve výši průměrného výdělku
ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do
doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému
skončení pracovního poměru (srov. § 69 odst.1 zák. práce).
Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k
výplatě v rozhodném období z odpracované doby v rozhodném období (srov. § 353
odst.1 zák. práce). Jestliže však zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval
alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (srov. § 355 odst.1 zák. práce). Pravděpodobný výdělek se zjišťuje z hrubého platu, který zaměstnanec
dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubého platu, který by zřejmě
dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek platu
zaměstnance nebo k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci
stejné hodnoty (srov. § 355 odst.2 zák. práce). Rozhodným pro zjištění žalobcova průměrného výdělku bylo v
projednávané věci - jak vyplývá z ustanovení § 354 zák. práce a jak správně
dovodily soudy - období druhého kalendářního čtvrtletí 2007. Podle již ustálené judikatury soudů může být pravděpodobný výdělek
zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, zjištěn z
hrubého platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen
jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod poř. č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006). Žalobce v projednávané věci odpracoval v rozhodném
období druhého kalendářního čtvrtletí 2007 pouze 4 dny; jeho pravděpodobný
výdělek proto může být zjištěn pouze z hrubého platu, který by zřejmě (ve
druhém kalendářním čtvrtletí 2007) dosáhl, kdyby (u žalované) pracoval. Ustanovení § 355 odst.2 zák. patří - jak dále dovodila judikatura
soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) – k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že jde o zjištění
pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném
období "zřejmě dosažen", soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých
složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném
období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných
předpisů pobírat "pohyblivé" složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v
rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v
tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k
platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákon
zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl
vskutku "pravděpodobný", tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby
pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce).
Žalobci lze přisvědčit v tom, že soudy v projednávané věci v otázce
odměn, které by žalobce ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007 "zřejmě dosáhl",
náležitě nevymezily relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení § 355
odst.2 zák. práce. Soudy přihlédly k výši odměny přiznané v tomto období
zaměstnanci žalované Ing. Bc. M. P. a vzaly v úvahu výši odměn vyplacených
žalobci v předchozích obdobích, avšak náležitě neuvážily, jaký vůbec měla
žalovaná ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007 k dispozici objem prostředků na
výplatu odměn svým zaměstnancům. Pro zjištění toho, jakou odměnu by žalobce ve
druhém kalendářním čtvrtletí 2007 "zřejmě dosáhl", jistě nebylo samo o sobě
významné, jak vysokou odměnu obdržel v prvním kalendářním čtvrtletí 2007 (nebo
v dalších předchozích kalendářních čtvrtletích), nicméně dříve vyplacené odměny
nepochybně vypovídaly o tom, jak byla jeho práce hodnocena a jak by žalovaná
zřejmě, kdyby nedošlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, přistupovala k
poskytování odměn žalobci také ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007. Za této
situace se soudy měly zabývat především tím, v jakém poměru (ve vztahu k
celkovým prostředkům vyplaceným na odměnách zaměstnancům žalované vůbec,
popřípadě zaměstnancům žalované zařazeným v sekci správní, jejímž ředitelem byl
žalobce) byly žalobci v předchozích obdobích poskytovány odměny a zda je
"zřejmé" ("pravděpodobné"), že by v tomu odpovídajícím poměru žalobce obdržel
odměny také ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007. Soudy se však v důsledku
nedostatečně vymezené hypotézy ustanovení § 355 odst.2 zák. práce věcí z tohoto
pohledu nezabývaly a jejich závěry (zatím) nemohou obstát. Se žalobcem nelze souhlasit v tom, že by soudy při rozhodování o
náhradě nákladů řízení neměly přihlížet k úspěchu žalované. V projednávané věci
nepochybně nešlo o případ, že by žalobce měl neúspěch ve věci jen v poměrně
nepatrné části nebo že by rozhodnutí o výši žalobcem požadovaného plnění
záviselo na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. O náhradě nákladů řízení proto
muselo být rozhodováno podle ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu;
při něm je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků, od úspěchu "vítězného"
účastníka odečíst jeho neúspěch (tj. úspěch "poraženého" účastníka) a ve výši
rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část
nákladů, které vynaložil v dosavadním řízení (před soudy všech instancí) při
účelném uplatňování nebo bránění práva. Okolnost, zda k náhradě nákladů řízení
povinný účastník je ze zákona osvobozen od soudních poplatků a zda, popřípadě
jaké, mu vznikly náklady řízení, tu je - jak je nepochybné z ustanovení § 142
odst.2 občanského soudního řádu - nevýznamné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,-
Kč s příslušenstvím, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§
243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku o náhradě nákladů
řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 2) k dalšímu řízení (§ 243 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.