21 Cdo 4690/2009

21 Cdo 4690/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze

2, Trojická č. 20, proti žalované Správě a údržbě silnic Plzeňského kraje,

příspěvkové organizaci se sídlem v Plzni, Škroupova č. 18, IČO 72053119, o

151.314,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp.

zn. 3 C 194/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze

dne 2. července 2009 č.j. 13 Co 185/2009-179, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen

rozsudek okresního soudu ve výroku I. o uložení povinnosti žalované zaplatit

žalobci 26.522,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen

rozsudek okresního soudu ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o uložení

povinnosti žalované zaplatit žalobci 31.198,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá.

III. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního

soudu ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované

zaplatit žalobci 93.594,- Kč s úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení,

a rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 8.1.2009 č.j. 3 C 194/2007-145

ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované

zaplatit žalobci 93.594,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích III. a IV., se

zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu

řízení.

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu

žalovaná zaplatila 151.314,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě

specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalované od

1.4.1973 do 30.4.2007, naposledy jako stavbyvedoucí, a že dne 28.2.2007 převzal

od žalované výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák.

práce z důvodu nadbytečnosti. Před obdržením výpovědi byl žalobce v dlouhodobé

pracovní neschopnosti, která byla ukončena dne 12.2.2007, a od 13.2.2007 do

27.2.2007 čerpal řádnou dovolenou. Poté, co žalované dne 5.3.2007 předložil

posudek o zdravotní způsobilosti, z něhož vyplývá, že žalobce „nemůže nadále

konat dosavadní práci a s ohledem na zdravotní stav není u zaměstnavatele

schopen práce“, zůstal na pokyn žalované po zbytek výpovědní doby (tj. do

30.4.2007) doma, neboť žalovaná pro něj neměla jinou práci odpovídající jeho

zdravotnímu stavu, na kterou byla povinna ho převést. Ačkoli za tohoto stavu

podle názoru žalobce vznikla na straně žalované překážka v práci, po dobu

jejíhož trvání (tj. do skončení pracovního poměru) náležela žalobci náhrada

mzdy ve výši průměrného výdělku, žalovaná žalobci zaplatila na mzdě za měsíc

březen a duben pouze 4.838,- Kč za dobu, kdy se fyzicky zdržoval na pracovišti.

Při výpočtu mzdy (platu) za uvedené měsíce, stejně tak jako při výpočtu

odstupného náležejícího žalobci podle kolektivní smlouvy ve výši šestinásobku

průměrného výdělku, žalovaná navíc vycházela z nesprávně stanoveného průměrného

(pravděpodobného) výdělku ve výši 15.680,- Kč, namísto 31.279,- Kč, který

odpovídá průměrnému výdělku ostatních stavbyvedoucích vykonávajících v rozhodné

době „stejnou práci jako vykonával žalobce před nástupem na pracovní

neschopnost“. Žalobce proto po žalované požadoval jednak doplatek náhrady mzdy

(platu) za březen 2007 ve výši 29.506,- Kč a za duben 2007 ve výši 28.214,- Kč,

a jednak doplatek odstupného ve výši 93.594,- Kč.

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 8.1.2009 č.j. 3 C 194/2007-145

žalované uložil, aby žalobci zaplatila 26.522,- Kč s úroky z prodlení, které ve

výroku specifikoval, co do částky 124.792,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl

a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že

žalobce je povinen zaplatit na „účet Okresního soudu Plzeň – sever“ soudní

poplatek ve výši 2.530,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne

28.2.2007 byla žalobci po skončení jeho roční pracovní neschopnosti a po

navazující dovolené dána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti v

důsledku organizační změny spočívající ve zrušení žalobcem zastávaného

pracovního místa stavbyvedoucího ke dni 28.2.2006, na jejímž základě pracovní

poměr účastníků skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dnem 30.4.2007, a

že žalobci tak vznikl podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce nárok na

odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že

žalobce po doručení výpovědi předložil žalované lékařský posudek, podle něhož

„není schopen práce“, avšak o jeho invalidním důchodu zatím nebylo rozhodnuto,

„nastupovala povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance po dobu výpovědní

doby na jinou práci s přihlédnutím k tomu, aby tato práce byla pro něho vhodná

vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem, a pokud možno i k jeho

kvalifikaci (§ 41 odst. 6 zák. práce)“. Jestliže však žalovaná takovou práci

neměla, jde podle názoru soudu prvního stupně o jinou překážku v práci na

straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, po dobu jejíhož

trvání náleží zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu. Protože „jiný výklad

nepovažuje soud za správný“, přísluší žalobci náhrada mzdy (platu) za část

měsíců března a dubna 2007, po kterou mu žalovaná nepřidělovala práci. Při

výpočtu výše uplatněného nároku na náhradu mzdy (platu) a na odstupné soud

prvního stupně vycházel z toho, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného

výdělku za březen 2007 je IV. čtvrtletí roku 2006, a za duben 2007 (a také pro

výpočet odstupného) je to I. čtvrtletí roku 2007. Vzhledem k tomu, že žalobce

neodpracoval v rozhodném období 21 dnů, „je namístě použít pravděpodobný

výdělek“, který podle názoru soudu prvního stupně „s přihlédnutím k provedené

organizační změně (kdy žalobcem zastávaná pracovní pozice stavbyvedoucího od

1.3.2006 neexistovala) a zdravotnímu stavu žalobce a současně i platu

zaměstnanců vykonávajících stejnou práci“ odpovídá částce 15.680,- Kč, který

použila žalovaná vycházeje z platového výměru účinného od 1.1.2007, „jímž byl

plat žalobce stanoven ve tř. 9 a stupni 12 na 15.680,- Kč bez osobního

příplatku a příplatku za vedení“. Protože žalobce „nebyl tímto postupem

poškozen“, je vyplacené odstupné ve výši 94.080,- Kč „s uvedenými závěry v

souladu“, a žalobci náleží toliko doplatek náhrady platu za březen a duben 2007

v celkové výši 26.522,- Kč.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.7.2009 č.j. 13 Co 185/2009-179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce

je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.718,- Kč k

rukám advokátky JUDr. Evy Kabelkové. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu

prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu mzdy (platu) za období březen a

duben 2007, kdy žalobci běžela výpovědní doba odvíjející se od výpovědi z

pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce doručené žalobci

(vzhledem k jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti trvající od 13.2.2006 do

12.2.2007 a následnému čerpání dovolené do 27.2.2007) až dne 28.2.2007,

přestože k organizační změně, v důsledku níž se žalobce stal pro žalovanou

nadbytečným, došlo již o rok dříve dne 28.2.2006, „je dán podle § 208 zák. práce“. Jestliže totiž „zcela prokazatelně po toto období žalobce nemohl z

lékařského hlediska vykonávat dosavadní práci a žalovanou mu žádná práce s

ohledem na jeho zdravotní stav přidělena nebyla“, pak podle názoru odvolacího

soudu „za situace, kdy zaměstnavatel nevyužil možnosti skončení pracovního

poměru s ohledem na zdravotní stav žalobce ve smyslu ustanovení § 52 písm.e)

zák. práce, nelze dospět k jinému závěru, než k jakému dospěl soud prvního

stupně“, tedy že se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele, po dobu

jejíhož trvání náleží žalobci náhrada mzdy (platu). Za správné odvolací soud

považoval i závěry soudu prvního stupně týkající se výpočtu pravděpodobného

výdělku žalobce, když soud prvního stupně „naprosto správně“ vycházel z

ustanovení § 355 odst. 1 a 2 zák. práce, podle kterého se pravděpodobný výdělek

použije tehdy, jestliže zaměstnanec v rozhodném období (tak jako žalobce)

neodpracoval alespoň 21 dnů, a zjišťuje se z hrubé mzdy nebo platu, které

zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, případně které by zřejmě

dosáhl, s tím, že se přitom přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých

složek mzdy (platu) zaměstnance nebo ke mzdě (platu) zaměstnanců vykonávajících

stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Pro stanovení výše pravděpodobného

výdělku žalobce pro účely uplatněných nároků na doplatek náhrady mzdy za březen

a duben 2007 a na doplatek odstupného považoval odvolací soud v daném případě

jako „zásadní“ okolnost, že ještě před nástupem žalobce do pracovní

neschopnosti (12.2.2006) bylo žalovanou rozhodnuto v lednu 2006 o organizační

změně spočívající v tom, že od 1.3.2006 došlo ke zrušení funkce stavbyvedoucího

střediska 52, kterou vykonával žalobce podle pracovní smlouvy, a že v důsledku

této organizační změny se žalobce stal nadbytečným.

Protože žalovaná následně

vydanými platovými výměry žalobce, jimiž došlo ke změně jeho platu v důsledku

provedené organizační změny (plat byl stanoven bez osobního příplatku a

příplatku za vedení), i platovými výměry dalších svých zaměstnanců

vykonávajících v rozhodném období práci srovnatelné hodnoty, „kterou by žalobce

mohl vykonávat v důsledku jak provedené organizační změny, tak i jeho

zdravotního stavu“, podle názoru odvolacího soudu „doložila, že by plat žalobce

do 31.12.2006 činil 15.030,- Kč hrubého měsíčně a od 1.1.2007 částku 15.680,-

Kč hrubého měsíčně“, ztotožnil se odvolací soud s postupem soudu prvního

stupně, který „při výpočtu náhrady mzdy (platu) za měsíc březen 2007 a duben

2007, jakožto i pro výpočet odstupného, použil pravděpodobný výdělek stejně

jako žalovaná, tedy ve výši 15.680,- Kč“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že

odvolací soud v projednávané věci nesprávně stanovil pravděpodobný výdělek

žalobce rozhodný pro výpočet požadované náhrady platu za březen a duben 2007 a

odstupného, neboť podle názoru dovolatele důsledně nevycházel z ustanovení §

355 zák. práce, které „má rigorosní povahu a zaměstnavatel nemůže toto

ustanovení modifikovat odkazem na jakékoli skutečnosti (organizační změny,

dlouhodobá pracovní neschopnost apod.)“. Podle zmíněného ustanovení je třeba

při stanovení pravděpodobného výdělku, kterého by žalobce „zřejmě dosáhl, kdyby

pracoval“, přihlédnout „k obvyklé výši jednotlivých složek platu nebo k platu

zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty“. Z

uvedeného lze podle mínění žalobce „jednoznačně dovodit, že součástí

pravděpodobného průměrného výdělku je průměrný osobní příplatek, příplatek za

vedení, přesčasová práce, příplatek za práci v sobotu a neděli, odměny apod.,

které jiní zaměstnanci ve stejné funkci v rozhodném období pro výpočet

průměrného výdělku pobírali“. V posuzované věci však soudy při výpočtu

pravděpodobného výdělku žalobce „nezohlednily jednotlivé složky platu a

vycházely pouze z holé pracovní třídy stanovené pro stavbyvedoucího v

příspěvkové organizaci (žalované) s odůvodněním, že s přihlédnutím k

organizační změně z ledna 2006 bylo již v únoru 2006 rozhodnuto, že žalobci

nepřísluší ani osobní příplatek ani příplatek za vedení“. Žádný ze soudů se

však nezabýval tím, že toto rozhodnutí bylo učiněno v době pracovní

neschopnosti žalobce a že „bylo v rozporu se zákonným postupem při odejmutí

těchto složek platu“. Protože u žalované i po organizační změně i nadále

zůstaly tři střediska stavební výroby, nečiní stanovení pravděpodobného výdělku

žalobce podle názoru dovolatele „žádný problém“, neboť „tímto pravděpodobným

výdělkem je průměrný výdělek ostatních stavbyvedoucích v rozhodném období“, z

jehož výše (31.279,- Kč) vycházel žalobce při výpočtu uplatněného nároku.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek

soudu prvního stupně a „tomuto soudu přikázal znovu ve věci jednat a

rozhodnout“:

V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaná Správa a údržba silnic

Kralovice, příspěvková organizace se sídlem v Kralovicích, Žatecká č. 732, IČO

00075779 zanikla. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne

10.3.2011 č.j. 21 Cdo 4690/2009-204 rozhodl v souladu s ustanovením § 107 odst.

1 a 3 o.s.ř., že v řízení bude na místě dosavadního žalovaného pokračováno se

Správou a údržbou silnic Plzeňského kraje, příspěvkovou organizací se sídlem v

Plzni, Škroupova č. 18, IČO 72053119, a nadále jednal s touto žalovanou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné

lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a

objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání

do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který

rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není

účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo

povinnosti.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze

dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání

jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,

kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla

tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím

přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy

lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak

by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také

nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní

skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš

významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění

podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá

poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl

založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil,

je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené

rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997,

sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč.

1998).

V posuzovaném případě nebyla dovolateli potvrzující částí rozsudku odvolacího

soudu ve vyhovujícím výroku ohledně částky 26.522,- Kč s úroky z prodlení

způsobena na jeho právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této

části napadeného rozsudku, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu)

vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný

skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání

proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn

(subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce

v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že jinak je žalobce k podání dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu subjektivně legitimován, se dovolací soud dále zabýval otázkou objektivní

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]

nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Žalobce svým subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,

kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně zamítnutí žaloby

co do částky 124.792,- Kč s úroky z prodlení) potvrzen. Podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci

nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo

odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy

může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,

příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní

význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a

odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1973

žalobce pracoval u žalované na různých pracovních pozicích, naposledy jako

stavbyvedoucí. Podle rozhodnutí žalované o organizačních změnách ze dne

19.1.2006 bylo ke dni 28.2.2006 zrušeno mj. žalobcem zastávané pracovní místo

stavbyvedoucího na „středisku 52“. Od 13.2.2006 do 12.2.2007 byl žalobce v

pracovní neschopnosti, v jejímž průběhu žalovaná s ohledem na výše přijatou

organizační změnu odňala žalobci od 1.3.2006 příplatek za vedení a osobní

příplatek a upravila dosavadní plat žalobce na 15.030,- Kč měsíčně a od

1.1.2007 na 15.680,- Kč měsíčně. Po ukončení pracovní neschopnosti žalobce

čerpal do 27.2.2007 řádnou dovolenou a dne 28.2.2007 po nástupu do práce mu

žalovaná předala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)

zák. práce s odůvodněním, že se „v souvislosti s rozhodnutím ředitelky o

organizačních změnách stal od 1.3.2006 pro žalovanou nadbytečným“. Dne 5.3.2007

žalobce předal žalované „posudek o zdravotním stavu pracovníka“ vyhotovený dne

5.3.2007 ošetřujícím lékařem MUDr. J. H., podle kterého s ohledem na zdravotní

stav nemůže vykonávat dosavadní práci, ani žádnou jinou práci, neboť je

„neschopen práce, důchod invalidní“; pracovní poměr účastníků skončil uplynutím

dvouměsíční výpovědní doby dnem 30.4.2007. Žalobce se touto žalobou domáhá

jednak náhrady mzdy (platu) za měsíce březen a duben 2007, kdy mu žalovaná po

dobu výpovědní doby nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy a ani ho

nepřevedla na jinou práci, a jednak požaduje doplatek odstupného z důvodu

rozvázání pracovního poměru pro organizační změny, při jehož výpočtu žalovaná

podle jeho názoru vycházela z nesprávně stanoveného průměrného

(pravděpodobného) výdělku.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006

Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyl

účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o

Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů) – dále jen „zák.

práce“.

V podaném dovolání žalobce vyslovuje nesouhlas s tím, jakým způsobem odvolací

soud podle ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce stanovil pravděpodobný výdělek

žalobce, který v daném případě, kdy žalobce po celé rozhodné období byl v

pracovní neschopnosti a neodpracoval ani minimální počet dní uvedený v

ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce, je rozhodný jak pro výši uplatněného

nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce, tak pro výši nároku

na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce.

V této souvislosti odvolací soud v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění

jeho rozsudku - řešil právní otázku, jaké skutečnosti jsou ve smyslu ustanovení

§ 355 odst. 2 zák. práce rozhodné pro zjištění pravděpodobného výdělku. Protože

uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech

vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci

významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k

závěru, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel

z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z

odpracované doby v rozhodném období.

Podle ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném

období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

Podle ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek zjistí

zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku

rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl;

přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu

zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci

nebo práci stejné hodnoty.

Z uvedeného vyplývá, že jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je

stanoveno odpracování alespoň 21 dnů. Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v

rozhodném období neodpracuje, používá se pro pracovněprávní účely místo

průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy nebo

platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, anebo z hrubé

mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl. Jestliže zaměstnanec odpracuje takový

počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů, může být pravděpodobným

průměrným výdělkem již samotný výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy (platu)

zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období, který

není třeba dále upravovat, prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k

okolnostem případu „pravděpodobný“. Nedosáhne-li však zaměstnanec v rozhodném

období – tak jako žalobce v projednávané věci - žádné mzdy (platu), anebo

jestliže je pochybné, že by dosažený výdělek mohl být výdělkem, jehož by

zaměstnanec dosáhl, kdyby pracoval, je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla

ve smyslu ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce hrubá mzda nebo plat, které by

zřejmě dosáhl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

21.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, uveřejněný pod poř. č. 35 v časopise Soudní

judikatura, ročník 2006, jehož závěry v tomto směru jsou při v podstatě

nezměněné právní úpravě aplikovatelné i v posuzované věci).

Zákon taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba

vycházet při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném

období „zřejmě dosáhl“. Ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v

každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,

předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení

pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy

právě v rozhodném období, je zřejmé, že je třeba při zkoumání

„pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě

přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období

konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných

předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy,

apod. V tomto rámci lze potom - jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž

k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci dotčeného

zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon také

formou demonstrativního výčtu dává soudu k úvaze, aby při zjišťování

pravděpodobného výdělku přihlédl „zejména k obvyklé výši jednotlivých složek

mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících

stejnou práci nebo práci stejné hodnoty“. Ostatní hlediska zákon ponechává

zcela na úsudku soudu tak, aby se jím stanovený průměrný výdělek skutečně jevil

jako „pravděpodobný“. V tomto rámci tedy nemusí být vyloučeno - odůvodňují-li

to okolnosti případu – přihlédnout i k jiným okolnostem, jestliže jsou významné

pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“

dosáhl.

Odvolací soud vycházel správně z toho, že vzhledem ke skončení pracovního

poměru dne 30.4.2007 je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku

žalobce pro účely odstupného první čtvrtletí 2007. S jeho úvahou, že

pravděpodobným průměrným výdělkem je za těchto okolností částka 15.680,- Kč,

neboť takovou částku by byl žalobce mohl vzhledem k výši mzdy stanovené

platovým výměrem v průběhu jeho pracovní neschopnosti vydělávat, však nelze

souhlasit.

Je nepochybné, že rozhodnutí o organizačních změnách bylo přijato 19.1.2006,

tedy –jak uvádí odvolací soud - ještě „před nástupem žalobce do pracovní

neschopnosti (12.2.2006)“. Z této skutečnosti však nevyplývá, že pravděpodobným

výdělkem žalobce má být mzda stanovená žalovanou v průběhu jeho pracovní

neschopnosti poté, co organizační změna nabyla dne 28.2.2006 účinnosti, a to

již z toho důvodu, že funkce stavbyvedoucího zastávaná žalobcem byla zrušena

jako taková, a nikoliv jen zčásti. Protože se tedy žalobce vzhledem k ukončení

činnosti stavbyvedoucího střediska 52 stal zcela nadbytečným, nemůže být

„pravděpodobné“, že by (nebýt jeho pracovní neschopnosti) vykonával práci

stavbyvedoucího, aniž by kohokoli vedl (že by byla jeho práce potřebná).

Ostatně sama žalovaná v dokladu, jímž žalobci snižuje od 1.3.2006 dosavadní

výši osobního příplatku a příplatku za vedení „na částku 0,- Kč“ (žalobce

„převzal“ dne 10.5.2006), jako důvod uvádí „ukončení činnosti stavbyvedoucího

střediska 52 – organizační změna“. Toto stanovení platu žalobci v průběhu jeho

pracovní neschopnosti je tedy spíše administrativní reakcí na zákaz výpovědi

pro organizační změny podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce v

ochranné době [§ 47 odst. 1 písm. a) zák. práce], než výrazem toho, že by

žalovaná nadále počítala s jeho výkonem práce. Z uvedeného vyplývá, že

podkladem úvah o pravděpodobném průměrném výdělku žalobce i za dané rozhodné

období musí být výdělek, jehož dosahoval (by dosahoval) ve funkci

stavbyvedoucího střediska 52, kterou reálně vykonával; „ukončení činnosti

stavbyvedoucího střediska 52“ k 28.2.2006 v důsledku organizačních změn ostatně

bylo vlastním důvodem výpovědi i důvodem vzniku nároku na odstupné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť v části,

v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ve výroku II., jímž

byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 93.594,-

Kč s úroky z prodlení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší

soud ČR jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. v

odpovídajícím rozsahu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud České republiky v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i

toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

S odvolacím soudem nelze rovněž souhlasit v tom, že uplatněný nárok žalobce na

náhradu mzdy za měsíce březen a duben 2007 „je dán podle § 208 zák. práce“ z

titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Uvedený závěr odvolacího

soudu totiž nepřihlíží náležitě k tomu, že podle ustálené judikatury (srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo

2584/2006, uveřejněný pod poř. č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne

7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 a ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002) o

překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce jde tehdy, neplní-li

nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního

poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§ 38 odst. 1 písm.

a/ zák. práce), a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto

práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat

práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se

zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil

(případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobce mohl mít za požadované

období nárok na náhradu mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku podle

ustanovení § 208 zák. práce, jen jestliže byl sám schopen (zejména vzhledem ke

svému zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a

jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku

postupu zaměstnavatele. Z výsledků dokazování před soudy obou stupňů ovšem

vyplývá, že žalobce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejenže nebyl schopen

konat práci podle pracovní smlouvy, nýbrž dokonce – jak vyplývá z „posudku o

zdravotním stavu pracovníka“ ze dne 5.3.2007 - nebyl schopen jakékoliv práce.

Za tohoto stavu, kdy v průběhu výpovědní doby nepřipadala v úvahu ani změna

sjednaného druhu práce, ani převedení na jinou práci, je tedy vyloučeno, že by

žalobce mohl mít nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce, a -

nelze-li žalované vytknout porušení právní povinnosti - nelze uvažovat ani o

případném nároku žalobce na náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 2 zák.

práce. Protože se však nesprávný právní názor odvolacího soudu v tomto směru

neprojevil ve věcné správnosti zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu

ohledně této části předmětu řízení (v rozsahu, jímž byl rozsudek odvolacího

soudu napaden přípustným dovoláním), nemůže být nesprávné právní posouzení věci

odvolacím soudem za této situace důvodem pro zrušení dotčené části jeho

rozhodnutí (týkající se uplatněného nároku žalobce na náhradu mzdy).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl

potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o

uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 31.198,- Kč s úroky z prodlení, je

z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno

(ani dovolatelem tvrzeno), že by v této části byl rozsudek odvolacího soudu

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v uvedeném

rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř.

zamítl.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu