21 Cdo 4353/2017-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce v Praze 2 – Novém
Městě, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, proti žalované J. P., zastoupené
JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova č.
3360/47, o 348 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C
56/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
ledna 2017 č. j. 30 Co 456/2016-78, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.
července 2016 č. j. 17 C 56/2014-53 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 16. 5. 2014
(doplněnou podáním doručeným soudu dne 17. 9. 2014) domáhala, aby byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 310 061 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména
tím, že žalovaná (zaměstnanec) způsobila žalobkyni (zaměstnavatel) porušením
povinností uložených zaměstnavateli, jehož jménem jednala a za něhož
vystupovala v pracovněprávních vztazích, škodu na majetku, neboť bezprostředně
po svém jmenování do funkce ústřední ředitelky žalobkyně rozhodla o provedení
organizačních změn, na jejichž základě předala výpovědi z pracovního poměru, a
zaměstnanci, kteří tyto výpovědi obdrželi, písemně oznámili žalobkyni, že
trvají na tom, aby je nadále zaměstnávala, jejich výpovědi byly (až na výjimky)
soudem určeny za neplatné a žalobkyně jim byla - na základě soudních rozhodnutí
- povinna vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a náklady soudních
řízení. Uvedla, že žalovaná tím, že rozhodla o nadbytečnosti J. K. a o výpovědi
z jeho pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by
byly splněny základní podmínky stanovené pracovněprávními předpisy, porušila
právní povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm.
g) zákoníku práce a způsobila žalobkyni škodu ve výši 1 310 061 Kč. Dodala, že
žalovaná neomezila výši hrozící škody poté, co J. K. oznámil, že trvá na tom,
aby ho žalobkyně dále zaměstnávala, neboť mu neumožnila pokračovat v práci.
Žalovaná zejména namítala, že žalobkyně netvrdí a neprokazuje, jakým konkrétním
jednáním, které by mohlo být podřazeno pod ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku
práce, měla žalovaná zaviněně porušit povinnosti při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním a tím způsobit žalobkyni škodu, a že veškeré
úkony, které v rámci svého postavení u žalobkyně činila, byly vždy činěny v
souladu s jejími pracovními povinnostmi a oprávněními na základě rozhodnutí
celého vedení, po odsouhlasení příslušného odboru a po konzultacích s právníky
v rámci žalobkyně, či advokátními kancelářemi, které žalobkyni zastupovaly.
Zdůraznila, že veškeré kroky týkající se výpovědi J. K. byly konzultovány jak s
advokátní kanceláří, tak i s personálním oddělením žalobkyně a ministerstvem
průmyslu a obchodu.
Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 17. 2. 2015 č. j. 17 C
56/2014-31 řízení co do částky 952 786 Kč zastavil, neboť žalobkyně vzala svým
podáním ze dne 12. 2. 2015 žalobu částečně zpět - rozsudkem ze dne 26. 7. 2016
č. j. 17 C 56/2014-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 53 046,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry
Long Slámové. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná byla s účinností od
4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou žalobkyně, že téhož dne rozhodla o
organizační změně (opatřením ústřední ředitelky č. 130/2007 ve znění opatření
ústřední ředitelky č. 131/2007), na základě které byla vedoucím zaměstnancům
žalobkyně (včetně J. K.) předána výpověď z pracovního poměru z důvodu
nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že výpověď J. K.
ze dne 5. 4. 2007 byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010
č. j. 23 C 163/2009-127 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
11. 5. 2011 č. j. 11 Co 399/2010-163 pravomocně určena neplatnou, neboť J. K.
se pro žalobkyni nestal nadbytečným (po organizační změně byl na nově zřízené
místo ředitele sekce ekonomiky a práce se stejným druhem práce, který dříve
vykonával J. K., přijat nový zaměstnanec), že na základě dalších soudních
řízení o náhradu platu byla J. K. vyplacena náhrada platu ve výši 712 031 Kč a
že když J. K. dne 14. 8. 2007 písemně oznámil žalobkyni, jednající
prostřednictvím žalované, že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí a trvá
na dalším zaměstnávání, nebyl žalovanou zpět na svou pozici přijat. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty obecné
odpovědnosti žalované – jako bývalé zaměstnankyně žalobkyně – za škodu, kterou
žalobkyně spatřovala v uhrazení náhrady platu J. K. v důsledku neplatného
rozvázání pracovního poměru, že z navržených důkazů nevyplývá, že by žalovaná
porušila konkrétní povinnosti zaměstnance, že v ustanovení § 69 zákoníku práce
žádná povinnost v podobě přijetí zaměstnance zpět do práce, pokud zpochybňuje
platnost udělené výpovědi, stanovena není a že samotné nepřijetí J. K. zpět do
zaměstnání ani samotné rozhodnutí o organizační změně, které je manažerským
rozhodnutím žalované, vznik škody nezpůsobilo. Dále uvedl, že aby žalobkyně J.
K. vyplatila náhradu platu, musel namítnout neplatnost tohoto úkonu podle
ustanovení § 69 zákoníku práce, musel podat v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobu
na neplatnost výpovědi a musel být v tomto řízení úspěšný, a že proto mezi
tvrzeným protiprávním jednáním žalované a náhradou platu není příčinná
souvislost. Dodal, že nelze dovodit ani zavinění žalované, neboť organizační
opatření i postup žalované, kdy nepřijala propuštěné vedoucí zaměstnance zpět
ihned poté, co sdělili, že výpovědi považují za neplatné, jsou manažerskými
rozhodnutími, která nelze přezkoumávat, a že žalobkyně rozhodné skutečnosti k
této otázce ani netvrdila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2017 č. j. 30
Co 456/2016-78 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 200 Kč k
rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. Souhlasil se závěry rozhodnutí ve
věci sp. zn. 62 Co 460/2015, ve které se žalobkyně domáhala po žalované náhrady
škody ve stejné výši jako v dané věci na základě neplatného rozvázání
pracovního poměru výpovědí s jiným vedoucím zaměstnancem (J. N.), a to že
organizační změna je manažerským rozhodnutím, které nelze přezkoumávat a které
„samo o sobě“ ještě důvodem vzniku škody nebylo, neboť bylo třeba dalších kroků
– podání žaloby o neplatnost výpovědi, uplatnění nároku na náhradu mzdy apod.,
že vyplacená částka ani nepředstavuje škodu ve smyslu ustanovení § 257 zákoníku
práce, neboť jde o zákonný nárok ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce, a že
neshledává zavinění žalované (ani ve formě nevědomé nedbalosti), neboť žalovaná
přijala organizační opatření v dobré víře za účelem racionalizace činnosti
žalobkyně a úspory prostředků a jde o rozhodnutí, které nelze přezkoumávat.
Uzavřel, že v tomto řízení žalobkyně tvrdila, že porušení pracovních povinností
žalované spočívalo v nepřidělování práce po oznámení, že J. K. na zaměstnávání
trvá a výpověď má za neplatnou, avšak že vzhledem k tomu, že žalovaná rozhodla
organizačním opatřením o zrušení pracovní pozice J. K., nemohla mu práci
objektivně přidělovat, a jejím nepřidělováním proto své pracovní povinnosti
neporušila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
porušení pracovněprávních povinností je v daném případě dáno tím, že žalovaná
podepsala výpověď z pracovního poměru, která byla následně soudem určena za
neplatnou, a že ačkoliv rozhodla o organizační změně a pracovní místo zrušila,
vytvořila obsahově stejné pracovní místo, na které přijala jiného zaměstnance.
Má za to, že zaměstnanec musí při činění úkonů jménem zaměstnavatele dodržovat
právní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci [§ 301 písm. c) zákoníku
práce], v daném případě ustanovení § 50 a násl. zákoníku práce, že škodou je v
důsledku neplatně dané výpovědi vše, co musí zaměstnavatel v jejím důsledku
vynaložit (tedy i poskytnutá náhrada platu podle ustanovení § 69 zákoníku
práce), že účelem organizačních změn zcela zjevně nebyla racionalizace činností
a úspory, ale propuštění konkrétních zaměstnanců, že mezi neplatně danou
výpovědí a povinností poskytnout náhradu platu je dána příčinná souvislost a že
zavinění žalované spočívá v tom, že při dání výpovědi postupovala v rozporu s
právními předpisy. Dovolatelka má za to, že požadovaná náhrada škody ve výši
4,5násobku průměrného výdělku by se neměla posuzovat společně a najednou s
ohledem na všechny výpovědi, které byly určeny za neplatné, neboť „jednotlivou
škodní událostí a jednotlivým škodním skutkem je dání výpovědi konkrétnímu
zaměstnanci“, a škodu, která vznikne vyplacením náhrady platu konkrétnímu
zaměstnanci, je proto nutné posuzovat individuálně a jako jednotlivý škodní
případ. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť dovolání
podala z jiného důvodu, než stanovuje zákon (domáhá se přezkumu skutkových
tvrzení).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalovaná byla s účinností od 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou
žalobkyně, že téhož dne rozhodla opatřením ústřední ředitelky České obchodní
inspekce č. 130/2007 a č. 131/2007 o provedení organizačních změn, že na jejich
základě předala výpovědi několika vedoucím zaměstnancům ústředního inspektorátu
žalobkyně, včetně J. K. (vrchního ředitele správní sekce), že J. K. dne 14. 8.
2007 žalobkyni písemně oznámil, že s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
nesouhlasí, považuje je za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání, že jeho
výpověď byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010 č. j. 23
C 163/2009-127 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5.
2011 č. j. 11 Co 399/2010-163 pravomocně určena neplatnou pro nesplnění
podmínek pro udělení výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a
že žalobkyni bylo rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.
10. 2013 č. j. 28 C 31/2013-31 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25
C 50/2012-134 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 62 Co
297/2013-164 uloženo zaplatit J. K. náhradu platu jednak ve výši 282 087 Kč se
zákonným úrokem z prodlení a jednak ve výši 489 777 Kč s příslušenstvím.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda žalovaná naplnila svým jednáním
skutkovou podstatu ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, zejména, zda jí lze
v příčinné souvislosti s částkami vyplacenými J. K. vytýkat zaviněné porušení
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Protože
při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalovaná přijala organizační opatření dne 4. 4. 2007 a výpověď z pracovního
poměru předala J. K. dne 5. 4. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným
porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním
(§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností
ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst.
2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák.
práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst.
3 zák. práce).
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu
podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností
zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních
povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku
povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny
současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.
Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně
způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla
způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, § 257
odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zák.
práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle
ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel)
procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i
prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené
předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo
3555/2013, uveřejněného pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2015).
Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §
250 odst. 1 zák. práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v
penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení
majetku poškozeného zaměstnavatele. Žalobkyni lze přisvědčit, že jí vznikla
újma (že došlo ke zmenšení jejího majetku) tím, že zaplatila J. K. náhradu
platu poté, co byla výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala, soudem určena
neplatnou. Na tom, že náhrada platu vyplacená J. K. je skutečnou škodou
vzniklou žalobkyni, nic nemění okolnost, že z pohledu J. K. tato náhrada
představuje „zákonný nárok“ zaměstnance podle ustanovení § 69 odst. 1 zák.
práce.
O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které
mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností
zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu
buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to, zda ho zaměstnanec chtěl
způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje
psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí),
jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového
protiprávního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8.
2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp.
zn. 31 Cdo 2764/2016).
Podle ustanovení § 301 zák. práce jsou zaměstnanci povinni
a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci,
b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,
c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat
ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně
seznámeni,
d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a
ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a
zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Podle ustanovení § 302 zák. práce vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni
a) řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní
výkonnost a pracovní výsledky,
b) co nejlépe organizovat práci,
c) vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví
při práci,
d) zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle tohoto zákona,
e) vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců,
f) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů,
g) zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že mezi základní povinnosti vedoucího zaměstnance patří
mimo jiné povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím
vykonávané [§ 301 písm. c) část věty před středníkem zák. práce] a také
povinnost dodržování právních předpisů zabezpečovat [§ 302 písm. f) zák.
práce]. Činí-li proto vedoucí zaměstnanec při výkonu své práce jménem
zaměstnavatele pracovněprávní úkony (právní jednání), musí při tom postupovat v
souladu s pracovněprávními předpisy.
Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v
§ 52 zák. práce (§ 50 odst. 2 zák. práce), a to mimo jiné v případě, stane-li
se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách [§ 52 písm. c) zák. práce]. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou
výpověď [například proto, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 52 písm. c)
zák. práce] a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu
písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i
nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu; tato
náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce).
V posuzovaném případě žalovaná – jako ústřední ředitelka žalobkyně – rozhodla
dne 4. 4. 2007 o přijetí organizačního opatření, na základě kterého dala jménem
žalobkyně dne 5. 4. 2007 J. K. výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce, neboť pracovní funkce vrchního ředitele sekce správní,
kterou J. K. vykonával, byla uvedeným organizačním opatřením zrušena. J. K. dne
14. 8. 2007 žalobkyni písemně oznámil, že s rozvázáním pracovního poměru
výpovědí nesouhlasí, považuje je za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání,
avšak žalobkyně (žalovaná jednající v té době jejím jménem) mu ani poté práci
nepřidělovala. Následně bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14.
1. 2010 č. j. 23 C 163/2009-127 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 11. 5. 2011 č. j. 11 Co 399/2010-163 pravomocně určeno, že uvedená
výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť J. K. se pro žalobkyni nestal
nadbytečným a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebyl
dán. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nepřidělováním
práce J. K. poté, co oznámil žalobkyni, že výpověď z pracovního poměru považuje
za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná žádnou svoji pracovní
povinnost neporušila, neboť zákon takovou povinnost zaměstnavateli (vedoucímu
zaměstnanci jednajícímu jeho jménem) neukládá. S ohledem na výše uvedené je
však nutné dospět k závěru, že žalovaná tím, že J. K. dala (jménem žalobkyně)
výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž
by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky,
porušila svoji pracovní povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k
práci jí vykonávané [§ 301 písm. c) zák. práce]. Jedná se přitom o objektivní
stav, který nastal bez ohledu na to, zda jej žalovaná chtěla způsobit nebo zda
věděla, že může nastat.
O vztah příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností a vznikem
škody se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních
povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by
škoda zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné
souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit
pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení
povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto
postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být
jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou
důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi
jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní,
nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních
souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že
škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně,
toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí
přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého
řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které
jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). V projednávané věci vyplývá
ze skutkových zjištění soudů, že je dána příčinná souvislost mezi porušením
pracovní povinnosti žalovanou [tím, že J. K. dala (jménem žalobkyně) výpověď z
pracovního poměru, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky] a škodou
vzniklou žalobkyni (tím, že zaplatila J. K. náhradu platu poté, co byla uvedená
výpověď z pracovního poměru soudem určena neplatnou), neboť bez tohoto porušení
pracovní povinnosti žalovanou by uvedená škoda žalobkyni nevznikla tak, jak
vznikla (nebyla-li by J. K. dána neplatná výpověď, nemusela by žalobkyně
vynaložit náklady na náhradu platu uvedenému zaměstnanci). Okolnost, že ke
vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit J. K. náhradu platu bylo nutné, aby J. K.
podal žalobu o neplatnost výpovědi a oznámil žalobkyni, že trvá na dalším
zaměstnávání (srov. § 69 odst. 1 a § 72 zák. práce), na existenci příčinné
souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti žalovanou a škodou na straně
žalobkyně nic nemění.
Od porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním je třeba odlišovat zavinění, které vyjadřuje - jak bylo uvedeno výše -
psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí),
jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového
protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu,
ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že
škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže
zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí,
s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti
(nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může
způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost
vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit,
ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl
(nedbalost nevědomá).
Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho
jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy
psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování.
Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího
světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné
odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce. Má-li být
tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu
ustanovení § 250 odst. 3 zák. práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát
jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se
psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání
projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze
dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda
věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom
vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho
jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní
události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke
škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy
nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu
nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu
dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a
ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen
okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze
dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním
jednáním může způsobit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2015 sp. zn. 21 Cdo 4238/2014).
V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku zavinění
žalované (ani ve formě nevědomé nedbalosti) na tom, že žalovaná přijala
organizační opatření v dobré víře za účelem racionalizace činnosti žalobkyně a
úspory prostředků a že jde o rozhodnutí, které nelze přezkoumávat, přestože
tyto skutečnosti nejsou z hlediska zavinění – jak vyplývá z výše uvedeného –
samy o sobě významné. Protože tím, zda žalovaná vzhledem ke všem okolnostem
(včetně toho, zda své kroky činila „po konzultacích s právníky v rámci
žalobkyně, či advokátními kancelářemi, které žalobkyni zastupovaly“, jak uvedla
ve svém vyjádření k žalobě) a ke svým osobním poměrům (zejména vzhledem ke
svému vzdělání, dosavadní praxi a zkušenostem) měla a mohla vědět, že v
souvislosti s dáním výpovědi J. K. jedná protiprávně a že tímto jednáním může
žalobkyni způsobit škodu v podobě náhrady platu vyplacené J. K., se odvolací
soud nezabýval, nemůže být jeho závěr, že není dáno zavinění žalované (ani ve
formě nevědomé nedbalosti), a že proto nejsou splněny předpoklady pro její
odpovědnost za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce, (prozatím) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu