21 Cdo 436/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. B., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a
organizací se sídlem v P., proti žalované Obci S., zastoupené advokátkou, o
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 5 C 197/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004, č.j. 23 Co
466/2004-223, takto :
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 27.8.1999 žalovaná (označená jako „Obecní úřad v S.“) sdělila
žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1
písm.f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně; zároveň ji
upozornila, že pracovní poměr končí dnem 31.10.1999. Důvod k tomuto opatření
spatřovala v tom, že
v období od 1.2.1999 do 1.6.1999 ve své pracovní době opakovaně používala
telefon
z telefonní stanice č. 689862 pro svoje soukromé potřeby, aniž by k tomu měla
souhlas nadřízeného a aniž by uhradila hovorné 1.879,80 Kč, což písemně uznala
při osobním projednání dne 24.6.1999 a v dopise starostovi obce dne 13.7.1999,
a v tom, že jako účetní neprovedla daňové přiznání na dary přijaté obcí v
hodnotě 4,8 mil. Kč, na což byl obecní úřad upozorněn protokolem o výsledcích
přezkoumání hospodaření obce S. za rok 1998, doručeným dne 23.7.1999.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne
4.11.1999 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo
určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné, a
aby žalované bylo uloženo zaplatit jí náhradu mzdy „ve výši průměrného výdělku
5.081,- Kč od 1.11.1999 do 31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč, dále úroky z
prodlení ve výši 11% počínaje dnem 12.12.1999 do zaplacení“. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že žalovaná, u níž je zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze
dne 31.1.1995, ve znění jejího dodatku ze dne 31.7.1995, jako „samostatná
účetní, pokladní a administrativa“, jí dala výpověď (doručenou „koncem srpna
1999“) „zcela účelově na základě vykonstruovaných důvodů“. S poukazem na
„přiloženou korespondenci“ rovněž namítala, že „již po delší dobu žalovaná na
základě smyšlených důvodů zneužívala svého postavení na její úkor“. Dopisem ze
dne 5.9.1999 (doručeným dne 6.9.1999) žalované sdělila, že „ve smyslu § 61
odst. 1 zák. práce výpověď
z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce považuje za
protiprávní a že trvá na dalším zaměstnání ve smyslu platné pracovní smlouvy“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, určil,
že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999, kterou dala žalovaná
žalobkyni, je neplatné, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit
žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do
31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč
s úrokem z prodlení 11% od 12.12.1999 do zaplacení a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že výpověď
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999, kterou považoval za doručenou ve smyslu
ustanovení § 266a odst. 3 zák. práce dnem 27.8.1999 (kdy žalobkyně její
převzetí odmítla), je neplatná. Ohledně uplatněného nároku na náhradu mzdy
dovodil, že žalobkyni nenáleží, i když po obdržení výpovědi oznámila žalované,
že trvá na dalším zaměstnávání; proto žalobu na náhradu mzdy zamítl s
odůvodněním, že „žalobkyně po 31.10.1999 o své vůli přestala do práce docházet,
i když nadále měla možnost pracovat“, a že „navíc si od žalované sama vyžádala
i zápočtový list, který je právě dokladem potvrzujícím skutečnost, že pracovní
poměr mezi účastníky smluvními stranami byl ukončen“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2001, č.j.
23 Co 348/2001-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení 60.972,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o
nákladech řízení zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud - na rozdíl od soudu
prvního stupně – dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně poté, co
obdržela neplatnou výpověď, písemně oznámila žalované, že trvá na dalším
zaměstnávání, a naproti tomu že nebylo prokázáno, že by žalovaná
nezpochybnitelným způsobem umožnila žalobkyni pokračovat
v práci i po uplynutí výpovědní lhůty; připomněl, že „podle ustálené judikatury
v případě, pokud zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru oznámil,
že trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce, je na zaměstnavateli, aby
práci zaměstnanci nabídl, respektive, aby prokázal, že tak učinil“, což se však
v daném případě žalované prokázat nepodařilo. Zavázal soud prvního stupně
právním názorem, že „žalovaná neumožnila žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty,
tj. po 31.10.1999, pokračovat v práci ani nedošlo
k tomuto datu ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou“ (§
226 odst. 1 o.s.ř.), a uložil mu, aby se zabýval důvodností žaloby o náhradu
mzdy především z hlediska výše žalované částky.
V dalším řízení (podáním ze dne 29.5.2002, doplněným podáním ze dne 4.11.2002
a poté ústně do protokolu o jednání ze dne 18.2.2003) žalobkyně – s
odůvodněním, že ji žalovaná nevyzvala k nástupu do zaměstnání (ani po vydání
rozhodnutí odvolacího soudu)
a že po celou dobu sporu nesehnala jiné zaměstnání – změnila žalobu tak, že
požaduje po žalované náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku 5.081,-
Kč od 1.11.1999 do 30.4.2002 v celkové výši 152.430,- Kč s úroky z prodlení,
které specifikovala.
Okresní soud v Berouně - poté, co usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. 5 C
197/99-127, připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, kterou požadovala
náhradu mzdy za další období (za dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002 celkem
152.430,- Kč s příslušenstvím), a poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne
18.2.2003 připustil změnu žaloby ohledně úroků
z prodlení - rozsudkem ze dne 21.2.2003, č.j. 5 C 197/99-162, žalované uložil,
aby žalobkyni zaplatila 152.430,- Kč s úroky z prodlení, jež ve výroku
specifikoval údaji o jejich výši
a době, za kterou se přiznávají, zamítl žalobu ohledně „dalšího úroku z
prodlení“, který rovněž specifikoval, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Berouně soudní poplatek
4.490,- Kč a žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.100,- Kč. Soud prvního
stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná po uplynutí
výpovědní lhůty, tj. po 31.10.1999, neumožnila žalobkyni pokračovat v práci
(ačkoli k tomu byla žalobkyní dopisem ze dne 5.9.1999 vyzvána) a že nedošlo k
tomuto datu ani ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou -
dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák.
práce žalobkyni náleží za celou dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002, kdy skončil
její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi
z pracovního poměru ze dne 30.1.2002 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce; podmínky pro nepřiznání, resp. přiměřené snížení požadované náhrady
mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce neshledal. Vycházel přitom z
toho, že žalobkyně nebyla po celé žalované období nikde soustavně zaměstnána (s
výjimkou dohody o provedení práce
v období od 1.9. do 20.11.2000, kdy za práce na „A. 2000“ obdržela čistý příjem
4.910,- Kč), že byla v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v B. od
2.11.2001 do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně
ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, jímž bylo určeno, že rozvázání pracovního
poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné (v této době žalobkyni nenáleželo
hmotné zabezpečení uchazeče
o zaměstnání), a dále od 1.5.2002 do 22.8.2002, kdy jí byl přiznán starobní
důchod. Při rozhodování o výši náhrady mzdy soud prvního stupně vycházel z
ustanovení § 61 odst. 1
a při zjišťování průměrného výdělku žalobkyně postupoval podle ustanovení § 275
zák. práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a
o průměrném výdělku; za rozhodné období považoval třetí kalendářní čtvrtletí
roku 1999, v němž žalobkyně podle „přehledu výplat mezd“ dosáhla úhrnu hrubých
mezd 15.244,- Kč, vypočetl, že průměrný denní výdělek žalobkyně činil 233,73 Kč
a že při pěti pracovních dnech v týdnu a průměrném počtu pracovních dnů v
měsíci (21,74) činil průměrný měsíční výdělek žalobkyně 5.081,-Kč. Náhradu mzdy
žalobkyni přiznal za období celkem 30 měsíců (od 1.11.1999 do 30.4.2002)
v celkové výši 152.430,- Kč. Při rozhodování o úrocích z prodlení vycházel z
ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a z toho, že výplatní termín
zaměstnanců žalované je 12. den
v měsíci. Protože žalovaná na náhradě mzdy žalobkyni ničeho nezaplatila,
dostala se vždy dnem následujícím po dni splatnosti mzdy (od 13. dne v každém
měsíci) do prodlení
s úhradou jednotlivých měsíčních částek náhrady mzdy (5.081,-Kč); žaloba byla
zčásti - ohledně žalobkyní požadovaných úroků z prodlení – zamítnuta, neboť
žalobkyně by získala úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních částek náhrady
mzdy „kumulovaně“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2003, č.j.
23 Co 189/2003-182, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v
rozsahu 54.489,- Kč „s 8% úrokem z prodlení p.a. z 3.679,-Kč od 13.7.2001 do
zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,- Kč od 13.8.2001 do
zaplacení, s 8,5% úrokem p.a. z 5.081,-Kč od 13.9.2001 do zaplacení, s 8,5%
úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.10.2001 do zaplacení, se 7,5% úrokem z
prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.11.2001 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení
p.a. z 5.081,-Kč od 13.12.2001 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z
5.081,-Kč od 13.1.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč
od 13.2.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od
13.3.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.4.2002
do zaplacení, s 6,5% úrokem
z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.5.2002 do zaplacení“ a ve výrocích o
nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; „jinak“, tj. ve vyhovujícím výroku ohledně jistiny 97.941,- Kč s úrokem
z prodlení „10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.12.1999 do zaplacení, 10% p.a. z
částky 5.081,- Kč od 13.1.2000 do zaplacení, 10% p.a.
z částky 5.081,- Kč od 13.2.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od
13.3.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.4.2000 do zaplacení,
10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.5.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky
5.081,- Kč od 13.6.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.7.2000
do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.8.2000 do zaplacení, 10% p.a.
z částky 5.081,- Kč od 13.9.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od
13.10.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.11.2000 do
zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.12.2000 do zaplacení,10% p.a. z
částky 5.081,- Kč od 13.1.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od
13.2.2001do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.3.2001 do zaplacení,
8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.4.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,-
Kč od 13.5.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.6.2001do
zaplacení a 8% p.a. z částky 1.402,- Kč od 13.7.2001 do zaplacení“, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na náhradu mzdy v důsledku neplatného
rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 a 2 zák. práce za
dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 co do základu i výše, včetně výše příslušenství
žalované pohledávky, jakož i se závěrem o nesplnění podmínek pro přiměřené
snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce; námitky
žalované, jimiž zpochybňovala správnost posouzení počátku vzniku nároku na
náhradu mzdy, odmítl s poukazem na právní názor odvolacího soudu k této otázce
vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 18.9.2001, č.j. 23 Co 348/2001-118.
Soudu prvního stupně však vytkl, že podle ustanovení § 61 odst 1 zák. práce
posoudil a přiznal žalobkyní požadovanou náhradu mzdy i za období po 9.6.2001,
kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j.
5C 197/99-102, jímž byla deklarována neplatnost výpovědi z pracovního poměru. S
poukazem na judikaturu („R 33/77, R 51/75-Sb. s. r. 9-10/75, str. 588“)
zdůraznil, že nárok na náhradu mzdy podle § 61 zák. práce náleží zaměstnanci,
se kterým byl rozvázán pracovní poměr a který oznámil zaměstnavateli, že trvá
na tom, aby ho dále zaměstnával, nejdéle do dne právní moci rozhodnutí soudu,
kterým bylo rozhodnuto o tom, že skončení pracovního poměru je neplatné;
jestliže zaměstnavatel ani po tomto dni zaměstnanci neumožní pokračovat v práci
ani jiným způsobem nedojde ke skončení pracovního poměru, přichází v úvahu
nárok zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zák. práce (v tomto
směru zavázal soud prvního stupně svým názorem na právní posouzení žalovaného
nároku). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
náhrady mzdy žalobkyně za období po 9.6.2001, včetně příslušenství, a výroků
o náhradě nákladů řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání žalované (které směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o přisouzení částky 97.941,- Kč s příslušenstvím) Nejvyšší
soud České republiky rozsudkem ze dne 24.6.2004, č.j. 21 Cdo 2504/2003-212,
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě ohledně zaplacení 97.941,-
Kč s příslušenstvím, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud námitky žalované odmítl a přisvědčil závěru odvolacího soudu, že
nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce trval
po celé období ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání
pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit (tj. od 1.11.1999, případně
od 1.12.1999), až do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v
Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru ze dne 27.8.1999. Vytkl však odvolacímu soudu, že skutkový
závěr o tom, že „žalovaná neumožnila žalobkyni po uplynutí výpovědní doby, tj.
po 31.10.1999, pokračovat v práci a že ani nedošlo k tomuto datu ke skončení
pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou“, který vychází ze zjištění
soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), že výpověď z
pracovního poměru ze dne 27.8.1999 byla žalobkyni doručena dne 27.8.1999, kdy
měla její převzetí odmítnout (§ 266a odst. 3 zák. práce), učinil dříve, než
dostatečně objasnil, kdy byla výpověď z pracovního poměru ze dne 27.8.1999
žalobkyni doručena, popřípadě se považuje za doručenou. Vzhledem k tomu, že
tento úsudek byl nezbytný pro posouzení, kdy uplynula výpovědní doba a v
důsledku toho skončil pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou (srov. § 45
zák. práce), a odkdy (zda od 1.11.1999 nebo od 1.12.1999) vznikl žalobkyni
nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, považoval
dovolací soud závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobkyně u žalované
skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.10.1999, za nesprávný pro jeho
předčasnost. Zdůraznil však, že samotný závěr odvolacího soudu o tom, že
žalobkyně poté, co obdržela neplatnou výpověď, písemně (dopisem ze dne 5.9.1999
doručeným žalované dne 6.9.1999) oznámila žalované, že trvá na dalším
zaměstnávání, zůstává nezpochybněn.
V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.2004, č.j. 23 Co
466/2004-223, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo vyhoveno žalobě o
zaplacení 97.941,- Kč s příslušenstvím, potvrdil. Poté, co účastníci u jednání
dne 9.11.2004 učinili nesporným, že žalobkyně odmítla převzetí výpovědi z
pracovního poměru ze dne 27.8.1999 téhož dne, tj. dne 27.8.1999, dospěl
odvolací soud – s poukazem na ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. – k závěru, že
účinky doručení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni nastaly dnem 27.8.1999,
že výpovědní doba uplynula a pracovní poměr žalobkyně u žalované podle této
výpovědi skončil dnem 31.10.1999 a že v důsledku toho od 1.11.1999 vznikl
žalobkyni nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, která
jí náleží - jak vyplývá
z tohoto ustanovení - ve výši průměrného výdělku; v dalším setrval na
skutkových a právních závěrech vyjádřených v usnesení ze dne 18.1.2001, č.j. 23
Co 348/2001-118, a v rozsudku ze dne 24.6.2003, č.j. 23 Co 466/2004-182, na něž
odkázal. V otázce zjištění výše průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období
- jako podkladu pro závěr o výši náhrady mzdy
z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 - se
odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, stejně jako s jeho
závěrem o neshledání důvodů pro snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce; za správné považoval i posouzení výše příslušenství
přisouzené pohledávky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodů uvedených
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolání. Vedle
rekapitulace dosavadního průběhu řízení a přehledu dosud vydaných rozhodnutí
soudům vytýká, že jí uložily povinnost zaplatit žalobkyni „částku odpovídající
hrubé mzdě“, čímž by žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, a dovozuje, že „ve
skutečnosti jí měla být přiznána náhrada ve výši čisté mzdy, které odpovídá
částka 4.210,- Kč a nikoli částka 5.081,- Kč“. I když nezpochybňuje správnost
výpočtu průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobkyně soudem, neboť odpovídá
ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., ani jeho zjištěnou výši (5.081,- Kč
měsíčně), je přesvědčena, že „pro účely výpočtu nároku žalobkyně na náhradu
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru dospěla judikatura k závěru, že
je třeba žalobkyni přiznat tento nárok ve výši průměrného měsíčního čistého
výdělku“; upozorňuje, že byla nucena jako plátce mzdy za žalobkyni odvést
srážky daně z příjmů ze závislé činnosti
a odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Setrvává nadále na
stanovisku, že „žalobkyně s ní dobrovolně ukončila pracovní poměr a netrvala na
dalším zaměstnávání, a to s účinností od 1.11.1999“, a vytýká soudům obou
stupňů, že rozhodly o nároku žalobkyně předčasně, a to i za situace, že
shodnými tvrzeními účastníků vyřešily otázku běhu výpovědní lhůty. Znovu
nastoluje otázku posouzení počátku vzniku nároku na náhradu mzdy a dovozuje, že
žalobkyni náleží nárok na náhradu mzdy v období od 5.11.1999, tj. následující
den poté, kdy podala žalobu, a nikoli tedy od „1.1.1999“ (správně od
1.11.1999), jak k tomu dospěly soudy obou stupňů, a to maximálně do 9.6.2001, s
přihlédnutím k tomu, zda se v této době žalobkyně zapojila či nezapojila do
práce. Považuje přitom za nesporné, že žalobkyně jí dopisem doručeným dne
6.9.1999 oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, že od tohoto dne
jí bylo umožněno pokračovat v práci, že však žalobkyně od 1.11.1999 přestala do
zaměstnání docházet a trvala na tom, že její pracovní poměr skončil ke dni
31.10.1999, a že až žalobou podanou soudu dne 4.11.1999 projevila, že trvá na
dalším zaměstnávání; v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byť
minimálně se zapojila do zaměstnání a pobírala mzdu. Kromě toho měly soudy
podle žalované zjistit, „kdy žalobkyni vznikl nárok na výplatu starobního
důchodu a odkdy starobní důchod pobírá, eventuálně, proč si o starobní důchod
nepožádala“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
kterým se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, v níž bylo vyhověno žalobě
ohledně zaplacení částky 97.941,- Kč s příslušenstvím, zrušil a aby věc vrátil
v tomto rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nesouhlasí s
názorem žalované, že nárok na náhradu mzdy je třeba přiznat ve výši průměrného
čistého výdělku, neboť ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. jednoznačně
stanoví, že průměrný výdělek pro pracovněprávní účely se zjišťuje z hrubé mzdy;
přisouzená náhrada mzdy má povahu příjmu ze závislé činnosti a daňové předpisy
ukládají zaměstnavateli provést srážku zálohy na daň z příjmů ze závislé
činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na všeobecné
zdravotní pojištění. Také pro posouzení otázky doby vzniku nároku na náhradu
mzdy a jeho trvání byl „skutkový stav řádně a úplně zjištěn“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných
v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a protože nebylo zjištěno ani
dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud mohl napadený rozsudek přezkoumat jen
z hlediska důvodů uvedených v dovolání žalované.
Žalovaná v dovolání - mimo jiné - uvádí, že „nadále setrvává na stanovisku, že
žalobkyně s ní dobrovolně ukončila pracovní poměr a netrvala na dalším
zaměstnávání, a to
s účinností od 1.11.1999“.
Touto námitkou se dovolací soud zabýval již ve svém předchozím rozsudku vydaném
v této věci ze dne 24.6.2004, č.j. 21 Cdo 2504/2003-212. Dospěl k závěru, že
je-li správné zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně poté, co oznámila
žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, své stanovisko nezměnila (nedala je
žalované adekvátním způsobem najevo)
a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o skončení pracovního poměru (ke dni
31.10.1999 ani později až do dne vydání rozhodnutí soudu ze dne 9.2.2001 o
určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999), je správný závěr odvolacího soudu také v
tom, že nárok žalobkyně podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce trval po celé
období ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání
pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit (tj. od 1.11.1999, případně
od 1.12.1999) až do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v
Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, jímž byla výpověď z pracovního
poměru ze dne 27.8.1999 byla prohlášena za neplatnou. Dovolací soud nemá důvod
na svém právním názoru cokoliv měnit. V dalším řízení se tak předmětem
dokazování stala jen otázka, od kterého dne nárok žalobkyně na náhradu mzdy
podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce vznikl, a jaká je jeho výše.
Odvolací soud, který v dalším řízení dovodil, že účinky doručení výpovědi
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 žalobkyni nastaly dnem 27.8.1999, že
výpovědní doba uplynula a pracovní poměr žalobkyně u žalované podle této
výpovědi skončil dnem 31.10.1999 a že v důsledku toho od 1.11.1999 vznikl
žalobkyni nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, který
trval až do 9.6.2001, věc rozhodl v souladu s tímto právním názorem.
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné
skutkové závěry než odvolací soud, zejména, že „žalobkyni bylo umožněno“ –
poté, co jí dopisem doručeným dne 6.9.1999 oznámila, že trvá na dalším
zaměstnávání – „od tohoto dne pokračovat v práci“, že však „žalobkyně od
1.11.1999 přestala do zaměstnání docházet
a trvala na tom, že její pracovní poměr skončil ke dni 31.10.1999“a že „až
žalobou podanou soudu dne 4.11.1999 projevila, že trvá na dalším zaměstnávání“,
z čehož dovozuje, že „žalobkyni náleží nárok na náhradu mzdy v období od
5.11.1999“, a to „maximálně do 9.6.2001, s přihlédnutím k tomu, zda se v této
době zapojila či nezapojila do práce“, napadá tak hodnocení důkazů soudem,
které - samo o sobě - není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.).
Namítá-li dovolatelka, že soudy nezjišťovaly, „kdy žalobkyni vznikl nárok na
výplatu starobního důchodu a odkdy starobní důchod pobírá, eventuálně, proč si
o starobní důchod nepožádala“, přehlíží, že žalobkyni byl - podle zjištění
soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal - přiznán starobní důchod
dne 22.8.2002 a že nárok žalobkyně na peněžité plnění po 9.6.2001 není
předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.
Dovolatelka dále namítá, že jí soudy uložily povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradě mzdy „částku odpovídající hrubé mzdě“, a dovozuje, že „jí měla být
přiznána náhrada ve výši čisté mzdy“ ( měsíční částka 4.210,- Kč a nikoli
částka 5.081,- Kč), neboť „pro účely výpočtu nároku žalobkyně na náhradu mzdy z
neplatného rozvázání pracovního poměru dospěla judikatura k závěru, že je třeba
přiznat tento nárok ve výši průměrného měsíčního čistého výdělku“.
Nárok žalobkyně na náhradu mzdy je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu vzniku tohoto nároku (od 1.11.1999) - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.11.1999 (dále jen „zák.
práce“) a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o
průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování
mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování
a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. § 1 zákona o
mzdě)
s výjimkou zaměstnanců, jejichž platové poměry upravují zvláštní právní
předpisy (srov. § 2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době
a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
odst. 1 zák. práce se tedy stanoví podle průměrného výdělku zaměstnance.
Zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon (srov. § 275
odst. 1 zák. práce); tímto zvláštním zákonem je zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.
Podle ustanovení § 275 odst. 2 zák. práce průměrným výdělkem zaměstnance pro
pracovněprávní účely se rozumí průměrný hrubý výdělek, pokud pracovněprávní
předpisy nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní
účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období.
Podle ustanovení § 17 odst.5 zákona o mzdě se průměrný výdělek zjišťuje jako
průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek.
Pokud se podle pracovněprávních předpisů vychází z průměrného měsíčního
výdělku, průměrný výdělek zjištěný podle věty první se přepočte na jeden měsíc
podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících v roce na jeden
měsíc.
Protože se v ustanovení § 61 zák. práce neuvádí, že by se nárok zaměstnance na
náhradu mzdy stanovil podle průměrného měsíčního výdělku, je třeba při jeho
určení vycházet - jak vyplývá z § 17 odst. 5 věty první zákona o mzdě - z
průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě z jeho průměrného denního
(směnového) výdělku, který se přepočte na přepočte na jeden měsíc podle
průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících
v roce na jeden měsíc (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. června 2004 k některým
otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, sp.zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod
č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2004).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá po žalované náhrady mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, které
nepochybně má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu
její práce. Protože jde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce žalobkyni jako zaměstnance a pro žalovanou jako
zaměstnavatele, je zřejmé, že má povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí
především zákoníkem práce.
V rozhodovací činnosti soudů byl v minulosti přijat právní názor - a v tom lze
s dovolatelkou souhlasit - že povinnost (zaměstnavatele) zaplatit náhradu
mzdy, která přísluší zaměstnanci - mimo jiné - podle ustanovení § 61 odst. 1
zák. práce, uloží soud v rozsudku po odpočtu daně ze mzdy, tedy v „čisté“ výši
(srov. závěr býv. Nejvyššího soudu ČSSR ve stanovisku ze dne 26.4.1983, sp.zn.
Sc 3/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 28, roč. 1983, nebo rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 13.11.1969, sp.zn. 6 Cz 43/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod
č. 53, roč. 1970).
Uvedené závěry judikatury soudů založené na právní úpravě účinné do 31.12.1992
nelze po 1.1.1993 v důsledku změněné právní úpravy v daňové oblasti (zrušení
zákona
č. 76/1952 Sb. o dani ze mzdy, ve znění pozdějších předpisů, a přijetí zákona
č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu) použít.
V „čisté“ výši je možné zaměstnanci přiznat náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru jen za dobu do 31.12.1992; to platí i tehdy, jestliže je o
takovém nároku rozhodováno po 1.1.1993, neboť náhrada mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru náležející podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce
za období před 1.1.1993, která je vyplacena po tomto datu, je osvobozena od
daně z příjmů (srov. § 40 odst.1 a odst.18 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru
náležející zaměstnanci po 1.1.1993 pak podléhá dani z příjmů (včetně vybírání
zálohy na tuto daň) a v době od 1.1.1993 do 30.6.1993 spadala též do
vyměřovacího základu pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti [srov. § 5 odst.1 písm.a) bod 4
zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona
č. 10/1993 Sb. a čl. I bod 1 zákona č. 160/1993 Sb.] a do vyměřovacího základu
pojistného na všeobecné zdravotní pojištění [srov. § 3 odst.1 písm.b) zákona č.
592/1992 Sb. ve znění zákonů č. 10/1993 Sb. a č. 15/1993 Sb. a čl. II bod 1
zákona č. 161/1993 Sb.]. Vzhledem
k tomu, že základem daně z příjmů je částka, o kterou příjmy plynoucí
poplatníkovi
v kalendářním roce přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení,
zajištění
a udržení, a že záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a
funkčních požitků se vybírá také podle hledisek, která jsou dána v době výplaty
těchto příjmů, nelze u výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního
poměru s případnou daní z tohoto příjmu (zálohou na tuto daň) uvažovat; obdobně
to platilo i pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění z
tohoto příjmu. Výši náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru
zaměstnanci od 1.1.1993 proto soud ve svém rozhodnutí stanoví v „hrubé“ výši;
je pak věcí plátce daně (pojistného), popřípadě samotného poplatníka
(pojištěného), aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a
placení (odvodu) daně (zálohy na daň, pojistného). Ustanovení § 38h a násl.
zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 8 a násl. zákona č.
589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 5 a násl. zákona 592/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, ukládají plátci daně, aby ve stanovených
případech srazil
z vymáhané pohledávky zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a funkčních požitků (popřípadě nedoplatky daně z příjmů fyzických osob), aby
jako poplatník pojistného ve stanovených případech z vymáhané pohledávky srazil
pojistné na sociální zabezpečení (pojistné na nemocenské pojištění a pojistné
na důchodové pojištění) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a aby jako
plátce pojistného ve stanovených případech srazil
z vymáhané pohledávky odpovídající část pojistného na zdravotní pojištění;
současně mu ukládají povinnost sražené částky odvést příslušným orgánům
(správcům daně, České správě sociálního zabezpečení, zdravotním pojišťovnám).
Provede-li plátce daně (pojistného) tyto stanovené srážky z plnění, které má
podle rozhodnutí soudu (nebo jiného titulu) vyplatit oprávněnému, a odvede-li
také sražené částky výše uvedeným příslušným orgánům, může se - bude-li
oprávněným podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - domáhat zastavení výkonu
rozhodnutí v takovém rozsahu, v jakém byl povinen z pohledávky, tvořící základ
pro stanovení zálohy na daň (nedoplatku daně, pojistného), tyto srážky provést.
V závislosti na tom, v jakém rozsahu by oprávněný takovou peněžitou pohledávku
vymáhal, by byl výkon rozhodnutí z tohoto důvodu zastaven zčásti nebo i zcela
(srov. § 268 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 61
odst.1 zák. práce vznikl od 1.11.1999, správně soudy vycházely ze závěru, že
pro zjištění průměrného výdělku žalobce je rozhodným obdobím předchozí
kalendářní čtvrtletí, tj. doba od 1.4. do 30.6.1999, a že průměrný výdělek je
třeba zjistit z hrubé mzdy zúčtované žalobkyni k výplatě a podle doby jí
odpracované v tomto období. Soudům je třeba rovněž přisvědčit, jestliže náhradu
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1
zák. práce za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 přiznaly žalobkyni ve výši
průměrného hrubého výdělku.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že pro účely
výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení
§ 61 odst. 1 zák. práce za dobu po 1.1.1993 se vychází z průměrného hrubého
výdělku zjištěného postupem uvedeným v ustanovení § 17 zákona o mzdě.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku týkajícím
se náhrady mzdy za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 ve výši 97.941,- Kč s
příslušenstvím
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí [rozsudkem odvolacího soudu
ze dne 24.6.2003, č.j. 23 Co 189/2003-182, byl rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku
o přisouzení další částky 54.489,- Kč (za dobu po 9.6.2001) s příslušenstvím
zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení, avšak soud prvního
stupně o této části uplatněného nároku dosud nerozhodl], bude o náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodnuto až
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu