21 Cdo 4394/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Ing. D. P., zastoupené JUDr. Alexejem Hájkem, advokátem
se sídlem v Praze 4, Hviezdoslavova č. 1600/13, proti žalované Sodexo s.r.o. se
sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 44569165, zastoupené Mgr. Jakubem
Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 7, o 90.000,- Kč s
úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C
168/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. listopadu 2009 č.j. 23 Co 471/2009-197, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.
května 2009 č.j. 15 C 168/2004-176 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5.10.2004 u Obvodního soudu pro Prahu 4
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 90.000,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši
2,5% za každý den prodlení" ode dne 1.7.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne
30.5.2003 jako manažer restaurace a že v dodatku pracovní smlouvy ze dne
1.7.2003 byla sjednána konkurenční doložka, podle níž žalobkyně nesměla "po
dobu 1 roku po skončení pracovního poměru vykonávat činnost, která byla
předmětem podnikání zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní
povahu vůči podnikání zaměstnavatele", a v níž se žalovaná zavázala zaplatit
žalobkyni "jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti ve výši trojnásobku hrubé
měsíční mzdy, splatnou spolu s poslední výplatou, na niž vznikne zaměstnanci
nárok v řádném výplatním termínu". Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne
31.5.2004 "ústní" dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004 a dne
30.6.2004 účastnice "spolupodepsaly" písemnost označenou jako "ukončení
pracovního poměru", která však byla bez vědomí žalobkyně dodatečně doplněna o
text "z důvodu předání provozu souhlasím s ukončením k 2.7.2004, nesouhlasím k
30.6.2004". Požadavek žalobkyně o zaplacení "jednorázové kompenzace" žalovaná
odmítla s odůvodněním, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 2.7.2004 a že v
tento den byla žalobkyně seznámena s tím, že žalovaná "ruší zákaz plynoucí z
konkurenční doložky".
Žalovaná namítala, že pracovní poměr účastnic skončil dohodou na základě
"protinávrhu" žalované dnem 2.7.2004 a že žalovaná oznámením ze dne 2.7.2004
konkurenční doložku v souladu s Článkem 5 dodatku pracovní smlouvy ze dne
1.7.2003 zrušila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.12.2005 č.j. 15 C 168/2004-49
žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 90.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení
od 1.7.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 18.975,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alexeje Hájka.
Soud prvního stupně z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně a žalovaná
spolu uzavřely "ústní" dohodu o ukončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004 a
že písemnost označená jako "ukončení pracovního poměru" datovaná dnem 30.6.2004
byla již jen stvrzením předchozí ústní dohody; protože se v konkurenční doložce
dohodly, že zaměstnavatel může jednostranně zrušit zákaz plynoucí z konkurenční
doložky jen po dobu trvání pracovního poměru, nemohla žalovaná platně vypovědět
konkurenční doložku až dne 2.7.2004. Žalobkyně má proto právo na sjednanou
"jednorázovou kompenzaci".
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co
315/2006-77 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovodil, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je "nesrozumitelné
a tím pro odvolací soud nepřezkoumatelné", a uložil soudu prvního stupně, aby
se v dalším řízení zaměřil "na správné hodnocení provedených důkazů a z toho
vyplývajících skutkových zjištění", zejména aby se zabýval tím, kdy došlo ke
shodě účastníků o obsahu dohody o ukončení pracovního poměru a k jakému datu
tedy pracovní poměr žalobkyně skončil.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 28.11.2007 č.j. 15 C
168/2004-102 znovu žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 90.000,- Kč s 2,5%
úrokem z prodlení od 1.7.2004 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 64.825,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Alexeje Hájka. Po doplněném dokazování soud prvního stupně opět dospěl k
závěru, že se žalobkyně a žalovaná ústně dohodly na skončení pracovního poměru
ke dni 30.6.2004, když tvrzení žalované, že se účastnice sice "dohodly na
ukončení pracovního poměru, ale nedohodly se na přesném termínu tohoto
ukončení, považoval za účelové a nesprávné". Žalobkyně má právo na sjednanou
"jednorázovou kompenzaci", neboť žalovaná nemohla od konkurenční doložky
odstoupit až 2.7.2004.
K odvolaní žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.10.2008 č.j. 23 Co
303/2008-126 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát. Vytknul
soudu prvního stupně, že nesplnil pokyn zjistit "skutečnosti podstatné pro
posouzení sporu mezi účastníky, tj. zda a k jakému datu došlo ke shodnému
projevení vůle obou stran" k ukončení pracovního poměru dohodou, když "z
projevů vůle vyplynulo, že vůle žalobkyně ke skončení pracovního poměru se
vázala na den 30.6.2004 a vůle žalované k 2.7.2004" a soud prvního stupně se s
rozhodnými hledisky ustanovení § 244 zákoníku práce nevypořádal, a že se
nezabýval "obsahem a závazky" z konkurenční doložky sjednané v dodatku pracovní
smlouvy ze dne 1.7.2003. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v
dalším řízení zabýval tím, zda a jakým způsobem došlo ke shodnému projevu vůle
obou stran k ukončení pracovního poměru, zda žalovaná učinila "nový návrh" na
ukončení pracovního poměru ke dni 2.7.2004, zda došlo k jeho doručení podle
ustanovení § 266a zákoníku práce a zda přítomnost žalobkyně na pracovišti ve
dnech 1.7. a 2.7.2004 "lze posoudit jako výkon její dosavadní práce".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradě
nákladů řízení 134.827,25 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Oniska. Žalobkyni se
podle soudu prvního stupně "nepodařilo prokázat" uzavření ústní dohody o
skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004; její písemný návrh "ukončení
pracovního poměru" datovaný k 30.6.2004 nebyl žalovanou akceptován, a proto je
třeba návrh učiněný dne 2.7.2004 žalovanou považovat na nový návrh směřující k
ukončení pracovního poměru dohodou, který se žalovaná "pokusila" žalobkyni
doručit spolu s vypovězením konkurenční doložky (odmítnutím převzetí písemnosti
ze strany žalobkyně nastaly účinky doručení). Žaloba proto musela být zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2009 č.j. 23
Co 471/2009-197 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady
nákladů řízení činí 130.424,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalované
se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z hlediska skutkového
stavu se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr účastnic
neskončil dnem 30.6.2004. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla podle dodatku k
pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 oprávněna "jednostranně zkrátit nebo zrušit
zákaz" ze sjednané konkurenční doložky a že žalovaná doručila žalobkyni zrušení
tohoto zákazu dne 2.7.2004, není pro věc již významné zjištění, zda pracovní
poměr účastnic skončil dohodou dne 2.7.2004 nebo až dnem 31.7.2004, kdy
uplynula výpovědní doba podle výpovědi žalobkyně z pracovního poměru z května
2004. Žalobkyně proto nemá na požadované plnění právo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že ke
skončení pracovního poměru účastnic došlo již dnem 30.6.2004, neboť se
žalovanou dne 31.5.2004 shodla na obsahu ústní dohody o rozvázání pracovního
poměru právě ke dni 30.6.2004. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že
neprovedl všechny jí navržené důkazy a že věc bezdůvodně přikázal "jinému
senátu". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že
žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění soudů o tom, kdy skončil pracovní poměr
účastnic, ačkoliv vycházejí z provedených důkazů a další navržené důkazy byly
nadbytečné. Při rozhodování o přikázání věci jinému senátu odvolací soud
postupoval v souladu s ustanovením § 221 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobkyně proti tomuto
rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobkyně
přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne
21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176 jinak než ve svých předchozích rozsudcích ze
dne 2.12.2005 č.j. 15 C 168/2004-49 a ze dne 28.11.2007 č.j. 15 C 168/2004-102
z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho
usneseních ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co 315/2006-77 a ze dne 29.10.2008 č.j. 23
Co 303/2008-126.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné - jak
vyplývá z jeho znění - jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a
výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je
u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být
ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem
významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být
pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro
neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě
jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní
stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního
stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
ze dne 21.5.2009 č.j. 15 C 168/2004-176 se závěry odvolacího soudu vyslovenými
v jeho usneseních ze dne 25.10.2006 č.j. 23 Co 315/2006-77 a ze dne 29.10.2008
č.j. 23 Co 303/2008-126 vyplývá, že právní názor odvolacího soudu nebyl pro
nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Závěr soudu prvního stupně,
podle kterého se žalobkyni "nepodařilo prokázat" uzavření ústní dohody o
skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2004, nevyplynul z toho, že by jeho
posouzení věci bylo usměrněno odvolacím soudem; k odlišnému rozhodnutí soud
prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně,
která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30.5.2003 jako
manažer restaurace, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 sjednala se
žalovanou konkurenční doložku, podle níž žalobkyně "nesmí po dobu 1 roku po
skončení pracovního poměru vykonávat činnost, která byla předmětem podnikání
zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči
podnikání zaměstnavatele", podle níž měla žalobkyně "po dobu trvání zákazu
činnosti nárok na jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti ve výši trojnásobku
hrubé měsíční mzdy, splatnou spolu s poslední výplatou, na niž jí vznikne i
nárok v řádném výplatním termínu zaměstnavatele", a podle níž žalovaná byla
"oprávněna délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit s tím, že
je povinna tuto skutečnost oznámit žalobkyni, a to nejpozději se skončením
pracovního poměru", a že v takovém případě žalobkyni nenáleží "jednorázová
kompenzace". Podle zjištění soudů nebyl pracovní poměr účastnic skončen ke dni
30.6.2004 a žalovaná dopisem bez data, který byl žalobkyni podle zjištění soudů
doručen dne 2.7.2004 (kdy žalobkyně odmítla písemnost převzít), sdělila
žalobkyni, že "v souvislosti s faktickým ukončením činnosti ke dni 2.7.2004 a
předání veškerých materiálů vypovídá konkurenční doložku k dnešnímu dni
2.7.2004".
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné
vyřešení právní otázky, zda žalovaná byla oprávněna ještě před skončením
pracovního poměru účastnic jednostranně "vypovědět" sjednanou konkurenční
doložku "bez uvedení důvodu", tedy, řečeno jinak, zda je platné ujednání o
oprávnění žalované "délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit"
nejpozději "se skončením pracovního poměru", obsažené v dodatku pracovní
smlouvy ze dne 1.7.2003. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (srov. též Čl. II zákona
č. 46/2004 Sb.) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb.
a č. 312/2002 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále
jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze
písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden
rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na
vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou
činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za
podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení
takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční
doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení v první řadě vyplývá, že předmětem právního vztahu
založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení
pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči němu
měla soutěžní povahu. Účel konkurenční doložky spočívá v tom, aby byl
zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli
prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru
seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou
takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v
hospodářské soutěži výraznou výhodu.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání konkurenční doložky současně nelze
opomíjet, že možnost jejího uzavření není neomezená v tom smyslu, že by se mělo
jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Ustanovení § 29
odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce výslovně stanoví, že konkurenční doložku
lze sjednat toliko "za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě
požadovat", že za porušení závazku zaměstnancem "může být sjednána přiměřená
smluvní pokuta", jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být žádná pochybnost o tom, že v případě konkurenčních doložek
uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce je třeba
mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na
svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne
1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek
na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z konkurenční
doložky vyplývají. Konkurenční doložku je proto třeba vždy chápat jako vzájemný
(synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru
poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli,
neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční
doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé zák. práce "od zaměstnance
spravedlivě požadovat" (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně
vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací
prostředek sjednána smluvní pokuta, která však - jak z ustanovení § 29 odst. 2
části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá - nesmí být nepřiměřená.
Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné
kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost
zaměstnavatele, která přináší v době trvání jeho závazku (po sjednanou dobu po
skončení pracovního poměru) zaměstnanci adekvátní hospodářský prospěch.
Konkurenční doložka se sjednává - jak vyplývá z výše uvedeného - pro dobu po
skončení pracovního poměru zaměstnance a zaměstnavatele. Požadavek, aby
konkurenční doložka byla sjednána jen za "podmínek, za nichž to lze od
zaměstnance spravedlivě požadovat", se týká - zejména proto, že jde o vzájemný
(synallagmatický) závazek - nejen stanovení doby jeho trvání a na poskytnutí
vzájemného hospodářského prospěchu po dobu jeho trvání, ale též na předpoklady,
za nichž může být od konkurenční doložky ještě před skončením pracovního poměru
odstoupeno, popřípadě za nichž by mohl být závazek z konkurenční doložky
předčasně (ještě před skončením pracovního poměru) jinak "zrušen", "vypovězen"
nebo "ukončen".
Podle ustanovení § 245 odst. 1 zák. práce může účastník od smlouvy odstoupit,
jen jestliže je to v tomto zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Neshodnou-li se účastníci na zrušení již uzavřené smlouvy, může zaměstnavatel
nebo zaměstnanec smlouvu zrušit tím, že od ní odstoupí. Odstoupení je přitom
možné jen v případech stanovených v zákoníku práce nebo v případech, které si
účastníci smlouvy dohodli. Odstoupení od smlouvy je účastníky dohodnuto jen
tehdy, jestliže si účastníci sjednali jednak vůbec možnost zrušit tímto
způsobem smlouvu, jednak důvody, které k tomu účastníky nebo některého z nich
opravňují.
Odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon účastníka smlouvy adresovaný
druhému účastníku, kterým se smlouva zrušuje (ztrácí právní účinky sledované
účastníky při jejím uzavření). Právní následky odstoupení nastávají, jakmile
dojde (je doručeno) adresátu a bylo-li provedeno důvodně (v souladu se zákonem
nebo dohodou účastníků).
Zaměstnanec, jemuž končí pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele, zpravidla
ještě před jeho skončením vybírá své další povolání, podnikání nebo jinou
výdělečnou činnost; sjednal-li se svým zaměstnavatelem konkurenční doložku,
musí nutně uvažovat také s tím, že je ve volbě své další výdělečné činnosti
omezen závazkem z konkurenční doložky a že jeho závazek je zaměstnavatel
povinen "vykompenzovat" poskytnutím pro něj odpovídajícího "hospodářského
prospěchu". Kdyby měl zaměstnavatel mít možnost až do dne skončení pracovního
poměru konkurenční doložku z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení
"zrušit" (odstoupením nebo z jiného právního důvodu), výrazně by se to muselo
dotknout práv a oprávněných zájmů zaměstnance. Zásadě "pacta sunt servanda" a
požadavku na stabilitu pracovněprávních vztahů proto odpovídá požadavek, že
zaměstnavatel smí, bylo-li to sjednáno, od konkurenční doložky jen v době do
skončení pracovního poměru účastníků odstoupit nebo ji jiným způsobem
jednostranně "zrušit", avšak pouze z důvodů, které byly se zaměstnancem předem
sjednány a které nepředstavují zneužití práva na jeho úkor.
V projednávané věci bylo v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2003 (mimo
jiné) sjednáno, že žalovaná byla - ve vztahu k závazku z konkurenční doložky -
"oprávněna délku trvání zákazu jednostranně zkrátit či zákaz zrušit s tím, že
je povinna tuto skutečnost oznámit žalobkyni, a to nejpozději se skončením
pracovního poměru", přičemž žalobkyni v takovém případě nenáležela sjednaná
"jednorázová kompenzace". Uvedené ujednání nejen nebylo v souladu s požadavky
na "dohodnuté" odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 245 zák. práce, ale
také v rozporu s účelem právní úpravy konkurenční doložky obsažené v ustanovení
§ 29 odst.2 větě druhé a třetí zák. práce; jde proto o neplatný právní úkon [§
242 odst.1 písm.a) zák. práce].
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení důvodnosti žaloby nebylo právně významné
zjištění, kdy (přesně) skončil pracovní poměr účastníků. Soudy vedeny chybným
právním názorem se pak nezabývaly zkoumáním dalších předpokladů pro to, zda
žalobkyně má právo na "jednorázovou kompenzaci", sjednanou v konkurenční
doložce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu tedy není správný; Nejvyšší
soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu