21 Cdo 4409/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
exekuční věci oprávněného F. N., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné H. S.,
zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně,
Tržiště č. 366/13, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 2618/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 21 Co 369/2015-230, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra
Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tržiště č. 366/13.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016
č. j. 21 Co 369/2015-230 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nastolené
dovolatelem, zda jednak s využitím ustanovení § 853 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), a jednak s ohledem na zásady a na ustanovení § 3030
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen
„o. z.“), „není třeba dovodit, že zástavní právo se promlčuje v desetileté
promlčecí lhůtě, případně že se nepromlčuje vůbec“, srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl
uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl
uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, a v nich
vyslovený právní názor, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení,
neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva
– z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že
promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.), že bylo-li zástavní právo přiznáno
pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.),
a že v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do
důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo,
byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1
věta druhá obč. zák.), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2016, a v něm vyjádřený právní názor, že přechodné ustanovení
§ 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou
účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy
(poměry); k otázce, zda rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy je
rozhodnutím, kterým bylo přiznáno právo ve smyslu ustanovení § 110 obč. zák.,
jež způsobuje, že se zástavní právo promlčí až za deset let ode dne, kdy mělo
být podle rozhodnutí plněno, a k otázce stavení běhu promlčecí doby srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo
3892/2010, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, a v němž byl vysloven právní názor, že pravomocné usnesení o nařízení
prodeje zástavy, kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako
první fáze soudního prodeje zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve
smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák.
způsobovalo, že by se
zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode
dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, že uplatní-li věřitel v promlčecí
době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně
pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží, že to
platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§ 112 obč. zák.), že při
soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že
zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci
usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze
soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého
zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy
podle ustanovení § 251 a násl. občanského soudního řádu, popřípadě podáním
návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. exekučního řádu, že posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy
závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, že nepodal-li
zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem
zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu
běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že
v tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba
neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce prodejem zástavy; v době od podání žaloby o nařízení prodeje zástavy do
právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží]
a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Poukazuje-li dovolatel na přechodné ustanovení § 3030 o. z., pak (kromě toho,
že ustanovení § 3030 o. z. – jak uvedeno výše – neumožňuje pravou zpětnou
účinnost § 1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013) přehlíží, že
se toto ustanovení týká pouze použití ustanovení části první hlavy I o. z. i na
práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, že
lhůt a dob se týkají přechodná ustanovení § 3036 a 3037 o. z. a že podle
ustanovení § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého
zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu