21 Cdo 447/2023-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci zástavní věřitelky SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III č. 168,
IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami,
náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti zástavnímu dlužníkovi J. Z., narozenému
dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve
Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o soudní prodej zástavy, vedené u
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 337/2018, o dovolání
zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze
dne 4. října 2022, č. j. 54 Co 166/2021-376, takto:
I. Dovolání zástavní věřitelky se odmítá.
II. Zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu dlužníku na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám Mgr. Pavla Dvořáka,
advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v
Jihlavě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 54 Co 166/2021-376, není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání
přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání
přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována
rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých
rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem
vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých
vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Zástavní věřitelka, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu
soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Dovolací námitky vycházejí z ne zcela přesné premisy, že „řízení o nařízení
soudního prodeje zástavy je sporným řízením“, a navíc přehlížejí, že k
tvrzenému nesprávnému procesnímu postupu v řízení u odvolacího soudu nedošlo. Soudní praxe je naprosto jednotná v závěru [který ostatně vyplývá ze znění
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)],
že řízení o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za řízení tzv. nesporné (srov.
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 504/2020, vydaného v této věci). S dovolatelkou lze sice souhlasit, že s ohledem na vyloučení aplikace
ustanovení § 28 z. ř. s. (srov. ustanovení § 357 věta druhá z. ř. s.) se pro
odvolací řízení uplatní princip neúplné apelace stejně jako v řízení sporném
(srov. ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s., § 205, § 211a o. s. ř.), avšak
dovolatelka přehlédla, že již v řízení před soudem prvního stupně byla
skutečnost, že ohledně nemovitostí – pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY,
stojící na témže pozemku, v katastrálním území XY, bylo pravomocně rozhodnuto,
že tyto nemovitosti „nejsou zatíženy zástavním právem podle smlouvy ze dne 16. 2. 2016“, uplatněna, a že tato skutečnost byla i doložena (srovnej podání
zástavního dlužníka ze dne 10. 11. 2020 na č. l. 275 spisu). Následně jak
zástavní věřitelka, tak zástavní dlužník poukázali na to, že proti rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. 9. 2020, č. j. 72 Co
153/2020-220, podali dovolání a požádali o přerušení řízení (podání ze dne 14. 1. 2021, resp. ze dne 21. 1. 2021). Z uvedeného přehledu je zřejmé, že
rozhodující skutečnosti, vážící se k zatížení pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY, stojící na témže pozemku, sice nastaly již v řízení před soudem prvního
stupně, avšak byly i řádně zástavním dlužníkem uplatněny, vč. předložení
příslušných listin (rozsudků). Ostatní rozhodné skutečnosti, na něž odvolací
soud poukázal, nastaly (a byly uplatněny) až v odvolacím řízení (zejména ve
vztahu k pozemku par. č. XY v k. ú. XY). Soudní praxe dospěla k závěru, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako
první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných
okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se
vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke
sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358
odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke
sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy
charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením
účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na
nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal
prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny,
nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby
rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v
řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v
úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou
legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017; z
recentních rozhodnutí potom odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn.
21 Cdo 3355/2022). Uvedené však neznamená, že by nebylo možno až v odvolacím řízení uvést (a
doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v tomto řízení posuzovaných
skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují
[typicky půjde nejenom o případ, kdy např. neplatnost zástavní smlouvy vyplývá
již z jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015); obecněji lze formulovat závěry výše uvedeného usnesení
tak, že je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením,
nebo z jiného důvodu, skutečnost, že je neplatná zástavní smlouva, nebo
skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou
promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak,
že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další
dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na
nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021)]. Nepůjde pouze o v předchozím odstavci vymezené situace, ale i o situace, kdy k
zástavním dlužníkem tvrzeným skutečnostem není zapotřebí provádět dokazování,
protože např. jsou soudu známy (nebo by měly být známy) z jeho úřední
činnosti, nebo jsou účastníkům známy a jsou mezi nimi nesporné. Pakliže tedy
zástavní věřitel osvědčuje existenci zástavního práva jednak předložením
smlouvy o zřízení zástavního práva (titulus adquirendi) a jednak právní způsob
jeho nabytí výpisem z katastru nemovitostí (modus adquirendi) a pakliže
zástavní dlužník ve snaze o zpochybnění osvědčení existence zástavního práva
předloží (aktuálnější) výpis z katastru nemovitostí, z něhož plyne, že
příslušné zástavní právo v katastru nemovitostí zapsáno není, a pakliže důvod,
pro který zápis v katastru absentuje, tkví v pravomocně rozsudkem soudu určené
„neexistenci zatížení příslušných nemovitostí zástavním právem“, je zřejmé, že
zástavní věřitel neosvědčil (a ani nemohl osvědčit) skutečnost, významnou pro
nařízení soudního prodeje zástavy. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Nejvyšší soud proto dovolání zástavní věřitelky podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.