21 Cdo 449/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. P.
K., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadce V. s., a.s.,
zastoupenému, advokátem, a 2) Mgr. P. K., jako správci konkursní podstaty
úpadce V. s. CZ a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 31/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006 č.j.
13 Co 435/2006-51, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2.6.2005 domáhal
(v podobě změněné se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaní zaplatili
na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
částečné invalidity) za dobu od 1.9.2004 do 28.2.2006 celkem 468.407,- Kč s
úroky z prodlení, které vyčíslil, s tím, že \"zaplacením pohledávky\" jedním ze
žalovaných zaniká platební povinnost druhého žalovaného. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že byl zaměstnancem \"V. s., a.s. O. E.\" a poté - až do 1.3.1994
– V. s., a.s. V roce 1992 u něho byla zjištěna nemoc z povolání a pravomocným
rozhodnutím soudu mu byla přiznána náhrada za ztrátu na výdělku; žalobce byl
částečně invalidní a vedle svého částečného invalidního důchodu pobíral mzdu u
jiného zaměstnavatele. V. s., a.s. mu náhradu za ztrátu na výdělku vyplácely do
31.3.2000 a od 1.4.2000 do 31.8.2004 mu vyplácely náhradu za ztrátu na výdělku
V. s. CZ a.s. Ode dne 1.9.2004 odmítly V. s. CZ a.s. nadále náhradu poskytovat
s tím, že jim tato povinnost \"nesvědčí\". Dopisem ze dne 18.11.2004 mu
žalovaný 2) oznámil, aby se se svými nároky obrátil na žalovaného 1), žalovaný
1) však povinnost hradit žalobci ztrátu na výdělku neuznává.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5.4.2006 č.j. 23 C 31/2005-33
rozhodl, že \"základ nároku žalobce proti žalovanému 1) je opodstatněn\" s tím,
že \"o výši plnění a nákladech řízení ve vztahu k tomuto žalovanému bude
rozhodnuto v konečném rozsudku\", žalobu proti žalovanému 2) zamítl a rozhodl,
že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Z
provedených důkazů zjistil, že žalobce byl zaměstnancem \"V. s., a.s.\" od
4.12.1972 do 31.1.1994, že v roce 1992 u něj byla zjištěna nemoc z povolání
(profesní traumatická vasoneuroza), a že ke dni 10.9.1993 mu byl přiznán
částečný invalidní důchod. V roce 1992 došlo k privatizaci \"podniku V. s.\"
formou založení společnosti V. s. a.s., na kterou přešla veškerá práva a
povinnosti z pracovněprávního poměru žalobce včetně závazku k poskytování
náhrad. Úpadce \"V. s. CZ\" vznikl dnem 3.8.1998 zápisem do obchodního
rejstříku a podle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 30.3.1999 \"týkající
se odštěpného závodu P.\" s účinností od 1.4.1999 \"fakticky převzal závazek
společnosti V. s., a.s. k poskytování náhrad za ztrátu na výdělku\". Soud
prvního stupně dovodil, že \"závazek k odškodňování nemoci z povolání žalobce\"
přešel podle ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. z \"podniku V. s., s.p.\" na
úpadce \"V. s., a.s.\", že však nemohlo dojít k jeho dalšímu přechodu na úpadce
\"V. s. CZ\", neboť v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne
30.3.1999 žalobce již nebyl zaměstnancem úpadce \"V. s., a.s.\" (jeho pracovní
poměr skončil dnem 31.1.1994). Náhradu za ztrátu na výdělku je proto povinen
žalobci poskytnout žalovaný 1).
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.11.2006 č.j.
13 Co 435/2006-51 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu proti
žalovanému 1) zamítl, a rozhodl, že žalovanému 1) se proti žalobci nepřiznává
náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co přezkoumal rozsudek
soudu prvního stupně \"v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal jeho
přezkoumání\", odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že
\"privatizací organizace V. s., s.p.\" přešla podle ustanovení § 15 a § 17
zákona č. 92/1991 Sb. práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce
včetně \"závazku k náhradě škody způsobené mu nemocí z povolání\" na úpadce V.
s., a.s.. Oproti soudu prvního stupně však dospěl - též s přihlédnutím k
ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího
přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje - k závěru, že
přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 480
obchodního zákoníku, k němuž dochází při prodeji podniku, se týká \"všech práv
a povinností, které z pracovněprávního vztahu vyplývají\", a tedy i práva na
náhradu škody vzniklé nemocí z povolání \"ve formě ušlého výdělku po skončení
pracovní neschopnosti\", i když pracovněprávní vztah již zanikl. Náhradu za
ztrátu na výdělku proto není povinen žalobci poskytovat žalovaný 1), ale
žalovaný 2).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud při výkladu ustanovení § 480 obchodního zákoníku nepřihlédl k
ustanovení § 250 odst.2 zákoníku práce, podle něhož práva a povinnosti
dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům převáděné části zaměstnavatele,
jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčené, a že
ustanovení § 480 obchodního zákoníku \"hovoří o vztazích k zaměstnancům podniku
a nikoliv bývalým zaměstnancům\". Protože žalobce pro úpadce \"V. s. CZ\" nikdy
nepracoval, nemůže být považován za jeho zaměstnance a nemůže mít vůči němu ani
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že podle smlouvy
o převodu části podniku ze dne 30.3.1999 přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu se žalobcem na úpadce \"V. s. CZ\" v souladu se zákonem
(§ 251b zákoníku práce), a že je proto rozsudek odvolacího soudu správný.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání vyhověl. Uvedl, že podle
judikatury soudů se přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů při
smlouvě o prodeji podniku nebo části podniku vztahuje \"výlučně na tzv. aktivní
zaměstnance\" a že povinnost poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku má
proto úpadce \"Vojenské stavby, a.s.\". Odvolací soud navíc v rozporu se
zákonem nejednal se žalovaným 2) jako účastníkem odvolacího řízení; \"zamítavý
výrok mezi žalobcem a žalovaným 2)\" totiž nenabyl samostatně právní moci,
neboť na projednávanou věc plně dopadá ustanovení § 206 odst.2 věty druhé
o.s.ř., protože v ní šlo o vypořádání vztahu mezi účastníky, jehož určitý
způsob vyplývá z právního předpisu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce
pracoval od 4.12.1972 u \"V. s., a.s.\" (správně šlo zřejmě o V. s., n. p. a po
zániku národního podniku V. s. žalobce pracoval od 1.7.1989 u V. s. - koncern,
s. p., který nyní nese obchodní jméno (firmu) V. s. – s. p.; po jeho
privatizaci, která proběhla v roce 1992, se žalobce stal ve smyslu ustanovení §
17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění pozdějších předpisů zaměstnancem V. s., a.s. (nyní V. s., a.s. v
likvidaci), s nimiž ke dni 31.1.1994 rozvázal pracovní poměr. V roce 1992 byla
u žalobce zjištěna nemoc z povolání (profesní traumatická vasoneuroza), dnem
1.7.1992 byl žalobce pro následky nemoci z povolání převeden na jinou práci a
ode dne 10.9.1993 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. V. s., a.s. (nyní
V. s., a.s. v likvidaci) smlouvou o prodeji části podniku ze dne 30.3.1999
převedly na V. s. CZ a.s. svou vnitřní organizační jednotku označenou jako
\"odštěpný závod P.\" a kupující podle smlouvy převzal též \"závazky z
odpovědnosti za škodu na zdraví zaměstnanců odštěpného závodu\", mezi nimiž byl
uveden též žalobce. Na majetek V. s., a.s. prohlášen konkurs dnem 17.6.2002 a
na majetek V. s. CZ a.s. byl prohlášen konkurs dnem 11.10.2000. Žalobce
požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu
od 1.9.2004 do 28.2.2006.
Vzhledem k tomu, že žalobcem uplatněná náhrada za ztrátu na výdělku představuje
pracovní nárok ve smyslu ustanovení § 31 odst.3 písm. i) a § 31 odst.4 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(žalobcova náhrada za ztrátu na výdělku totiž není - s ohledem na dobu vzniku
nároku - hrazena jinak, tj. z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu
při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), který lze uspokojit, aniž by byl
přihlášen, kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 31 odst.1 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) a že oba žalovaní
odmítají jeho nárok uspokojit dobrovolně, soudy správně posuzovaly, kdo z
úpadců je jako zaměstnavatel (přejímající zaměstnavatel) povinen poskytnout
žalobcem požadované plnění.
O tom, že práva a povinnosti ze žalobcova pracovního poměru přešla při
\"privatizaci\" V. s. – s. p., provedené v roce 1992, podle ustanovení § 17
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění pozdějších předpisů na úpadce V. s., a.s., nejsou žádné pochybnosti.
Sporné je, zda dále přešla na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne
30.3.1999 na úpadce V. s. CZ a.s.
Uvedenou otázku je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy
byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 251b zák. práce k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen podle
zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních § 249 až 251a zák. práce
(ustanovení § 251 zák. práce ovšem upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců
zaměstnavatele, který byl zrušen), ale i v dalších případech stanovených jinými
právními předpisy, například podle ustanovení § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487
obchodního zákoníku nebo podle ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů. K přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného
zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno,
aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji
podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§ 476 a násl. obchodního
zákoníku); vyplývá to z ustanovení § 480 obchodního zákoníku, podle něhož
\"práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům
podniku přechází z prodávajícího na kupujícího\", což podle ustanovení § 487
obchodního zákoníku platí \"i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku
tvořící samostatnou organizační složku\". K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku
(části podniku) stala účinnou.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při
smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu
ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota
hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480
obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně
podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování
podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně
neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s
prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku
(části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem,
zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených
nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku)
nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku
(části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek
podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v
převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Nejvyšší soud proto
již dříve dovodil, že při prodeji podniku (části podniku) nepřechází na
kupujícího práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů těch zaměstnanců,
jejichž pracovněprávní vztah do účinnosti smlouvy již skončil (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon
1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997,
nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2006 sp. zn. 21 Cdo 310/2006,
který byl uveřejněn pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Protože žalobcův pracovní poměr byl rozvázán ke dni 31.1.1994, nemohla práva a
povinnosti z jeho pracovněprávního vztahu přejít na základě smlouvy o prodeji
části podniku ze dne 30.3.1999 na úpadce V. s. CZ a.s. Na tomto závěru nic
nemění ani to, že žalobce je vypočten mezi (bývalými) zaměstnanci, vůči nimž
převzal podle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 30.3.1999 kupující
\"závazky z odpovědnosti za škodu na zdraví zaměstnanců a bývalých zaměstnanců
podniku\", neboť přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů jen na
základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů je vyloučen.
Žalovanému 2) je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací soud měl k odvolání
žalovaného 1) přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně nejen v mezích, v nichž
se odvolatel přezkoumání domáhal, ale i vůči žalovanému 2).
Je-li sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů,
závisí vyřešení této otázky na zjištění, zda z hlediska ustanovení § 251b zák.
práce nastal některý z případů, s nímž zákon takovýto přechod spojuje (zda se
splnila některá ze skutkových podstat stanovených zákonem pro přechod práv a
povinností z pracovněprávních vztahů). Účastní-li se řízení ten, z nějž (podle
tvrzení účastníka) měla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít, a
osoba, která měla (podle tvrzení účastníka) tato práva a povinnosti od něj
nabýt, soud při řešení této otázky (po stránce skutkové i právní) dospívá k
rozhodnutí, které ve svých důsledcích řeší kogentními právními předpisy
upravený vztah mezi více účastníky (mezi více osobami, které jsou účastníky
řízení), z nichž jen jeden z nich může být skutečným nositelem práv a
povinností z pracovněprávních vztahů (zaměstnavatelem) vůči zaměstnanci, který
žalobou uplatňuje své nároky nebo vůči nimž se v řízení uplatňují nároky ze
sporných pracovněprávních vztahů. V tomto specifickém střetu, kdy jen jeden z
více účastníků, jichž se týká tvrzený případ (skutková podstata) přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů, může být zaměstnavatelem, tedy osobou,
která jako skutečný nositel práv a povinností z pracovněprávních vztahů je
oprávněna uplatňovat nároky z těchto vztahů nebo je uspokojovat, a kdy
východiskem pro jeho řešení je kogentní právní úprava (srov. § 251b zák.
práce), je nutno spatřovat určitý způsob vypořádání vztahu, jak jej mají na
mysli ustanovení § 153 odst.2, § 206 odst.2, § 212 odst.1 písm.d) a § 242
odst.2 písm.d) o.s.ř. Podle ustálené judikatury soudů tedy k případům, kdy z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, patří
rovněž vypořádání mezi účastníky o tom, zda došlo k přechodu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů (zda nastal některý z případů, se kterým zákon
takovýto přechod spojuje) a kdo z nich má práva a povinnosti zaměstnavatele
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 7/99, který byl
uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). V
důsledku odvolání podaného žalovaným 1) tedy rozsudek soudu prvního stupně
nenabyl právní moci ve vztahu vůči oběma žalovaným a v tomto rozsahu také měl
být odvolacím soudem přezkoumán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že je postižen
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
ČR jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu