21 Cdo 451/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobkyně P. Č. S., zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalované České republice
– Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, , o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011 č.j. 62 Co 223/2011-102, takto:
Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22.
září 2010 č.j. 14 C 59/2010-60 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 7 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 25.2.2010 č.j. OKFK-30-ČJ-2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s
ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Jako důvod tohoto opatření uvedla, že po ukončení dočasné pracovní
neschopnosti dne 4.2.2010 žalobkyně „až do současnosti“ do práce nenastoupila,
a její „nepřítomnost v práci je od tohoto data posuzována jako neomluvená
absence“.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.4.2010 domáhala, aby bylo určeno, že
uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne
3.3.1999, a od 1.5.2006 byla zařazena do odboru korupce a ochrany zájmů
Evropské unie. Od roku 2006 měla dlouhodobé zdravotní problémy způsobené
bolestmi zad, z důvodu zhoršení zdravotního stavu byla od září 2007 do června
2008 v pracovní neschopnosti a rozhodnutím Pražské správy sociálního
zabezpečení ze dne 12.5.2008 byla uznána plně invalidní, neboť poklesla její
schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%. Žalovaná pak poskytla
žalobkyni na její žádost do 8.6.2009 pracovní volno bez náhrady mzdy, následné
žádosti o prodloužení pracovního volna bez náhrady mzdy do 31.8.2009 již
nevyhověla a vyzvala žalobkyni k nástupu do zaměstnání. Ošetřující lékařka
potvrdila žalobkyni od 15.6.2009 do 3.2.2010 pracovní neschopnost, a před
jejímž koncem, dne 2.2.2010, požádala žalobkyně žalovanou o převedení na jinou
práci. Žalovaná sice dopisem ze dne 17.2.2010 na tuto žádost „formálně
reagovala, ve skutečnosti však nikdy neměla zájem žalobkyni vyhovět“. Podle
názoru žalobkyně měla žalovaná „nepochybně hodnotit důvody neúčasti v práci v
době těsně před okamžitým zrušením pracovního poměru nejen z pohledu toho, že
žalobkyně je plně invalidní, ale zejména z toho pohledu, že žalobkyni zdravotní
stav výkon práce neumožňoval“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22.9.2010 č.j. 14 C 59/2010-60 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poukázal na skutečnost, že žalobkyně v žádosti o převedení na jinou práci
nepředložila lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb
nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který tento lékařský posudek
přezkoumává, „aby bylo možno uzavřít, že žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci“. Vzhledem k
tomu nebylo povinností žalované žádosti žalobkyně o převedení na jinou práci
podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a), e) zák. práce vyhovět. Podle názoru
soudu prvního stupně žalobkyně tím, že měla celkem 15 neomluvených absencí,
porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a naplnila tak zákonnou podmínku
pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť i přes své obtíže si „nutně musela
uvědomovat závažnost svého jednání.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2011 č.j. 62 Co
223/2011-102 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že
„žalobkyni po 4.2.2010 žádná zákonná překážka v práci v plnění pracovních
povinností nebránila, a bylo proto její povinností se do zaměstnání řádně
dostavit a konat práci podle původní pracovní smlouvy. Na tom nic nemění ani
to, že byla rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008
uznána plně invalidní a že podle lékařské zprávy MUDr. Ludmily Plockové by
mohla pracovat pouze dvě hodiny denně, pokud by tato práce byla adekvátní
jejímu zdravotnímu stavu, tedy pokud by se jednalo o práce administrativního
charakteru bez zvedání břemen, dlouhého stání, práce v předklonu apod.“
Lékařská zpráva MUDr. Plockové však není lékařským posudkem ve smyslu
ustanovení § 20 zákona č. 20/1966 Sb., a rozhodnutí Pražské správy sociálního
zabezpečení ze dne 12.5.2008 je rozhodnutím podle zákona č. 155/1995 Sb.,
nikoliv podle zákona č. 20/1966 Sb. Nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech od
4.2.2010 do 25.2.2010 lze tudíž považovat za neomluvené absence, neboť
žalobkyně porušila své povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 38 odst. 1
písm. b) zák. práce. Žalobkyně tak svým jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem a žalovaná byla oprávněna s ní okamžitě zrušit pracovní poměr
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za otázku
zásadního právního významu považuje, zda „i přes vědomí o tom, že zaměstnanec
nemůže konat dosavadní práci“, může zaměstnavatel požadovat „i přes neexistenci
lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí
příslušného správního úřadu (orgánu), která lékařský posudek přezkoumává, aby
zaměstnanec dále konal dosavadní práci v nezměněném rozsahu“, zda je právem
zaměstnance ve výkonu práce nepokračovat do doby úpravy podmínek výkonu práce,
aniž by takové nepokračování v práci představovalo porušení právní povinnosti.
Dovolatelka má za to, že zde není rozhodující existence lékařského posudku, ale
objektivní zdravotní stav zaměstnance. V uvedeném případě žalobkyně objektivní
zdravotní stav znemožňující její výkon dosavadní práce i přes neexistenci
lékařského posudku žalované doložila a oprávněně žádala o převedení na jinou
práci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov.
Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř. (jak bylo též napevno postaveno usnesením odvolacího soudu ze dne
2.9.2013 č.j. 62 Co 194/2013-134), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá –
srov. ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala u
žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.1999 jako hospodářsko-správní
referent, poté od 1.12.2004 jako administrativní a spisový pracovník v oddělení
závažné hospodářské kriminality a daní a od 1.5.2006 byla zařazena do odboru
korupce a ochrany zájmů Evropské unie. V období od 4.9.2007 do 8.6. 2008 byla v
pracovní neschopnosti a rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze
dne 12.5.2008 byla uznána plně invalidní, neboť „z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66%“. Žalovaná poté poskytla žalobkyni na její žádost od
9.6.2008 do 8.6.2009 pracovní volno bez náhrady mzdy, a následně byla žalobkyně
od 15.6.2009 do 3.2.2010 v pracovní neschopnosti. Po jejím ukončení však do
zaměstnání nenastoupila, ale dne 2.2.2010, požádala žalovanou o převedení na
jinou práci „s ohledem na skutečnost, že na základě lékařského posudku, který
byl vypracován lékařem závodní preventivní péče z důvodu změny pracovní
schopnosti dne 18.1.2010 a který vám byl tímto lékařem zaslán“, nesmí pro možné
ohrožení svého zdraví v současné době vykonávat svou práci v plném rozsahu.
Dopisem ze dne 17.2.2010 žalovaná žalobkyni sdělila, že s ohledem na lékařskou
zprávu MUDr. Plockové jí - za předpokladu, že žalobkyni bude ukončena pracovní
neschopnost a nastoupí do zaměstnání - může být upravena pracovní doba tak, aby
mohla svou práci v rámci stávajícího pracovního zařazení vykonávat a byla
vyzvána, aby předložila rozhodnutí příslušného orgánu o plné invaliditě.
Dopisem ze dne 25.2.2010 žalovaná se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť po ukončení dočasné
pracovní neschopnosti dne 4.2.2010 „až do současnosti“ do práce nenastoupila, a
její „nepřítomnost v práci je od tohoto data posuzována jako neomluvená
absence“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo
jiné vyřešení právní otázky, zda lze omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci,
není-li jeho neschopnost vykonávat práci podle pracovní smlouvy stanovena
lékařským posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo
příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává. Vzhledem k tomu, že
tato právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kterou jí dala
žalovaná dopisem ze dne 25.2.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění do 31.12.2010, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými
opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a zákon č.
427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem
zák. práce].
S názorem odvolacího soudu, že žalobkyni po 4.2.2010 žádná zákonná překážka v
práci v plnění pracovních povinností nebránila a že proto bylo její povinností
dostavit se do zaměstnání a konat práci podle původní pracovní smlouvy, nelze
souhlasit.
Mezi základní povinnosti zaměstnance – jak již bylo zmíněno - patří povinnost
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve
stanovené pracovní době [§ 38 odst. 1 písm. b), § 301 odst. 1 písm. a), b) zák.
práce]. Naproti tomu zaměstnavatel je - mimo jiné - povinen nepřipustit, aby
zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala
jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [§ 103 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Z uvedeného je zřejmé, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele
odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec
nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec
dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat
takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí
výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není
zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením právních předpisů, a tudíž
ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979
sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1980 pod č. 31). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad - nemůže být
posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v
práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není
schopen vykonávat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2006 sp.
zn. 21 Cdo 2779/2005, případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2012
sp. zn. 21 Cdo 3805/2010).
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobkyně vykonávala
(prakticky jen do září 2007), k jejímu zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z
rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 12.5.2008 č.j.
21291/050-4613-12.2.08/722/455/Pi/1, kterým byla uznána plně invalidní podle §
39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť „z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66%“. Zde není významné, že z formálního hlediska nejde o
„lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo
rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává“, s
nímž zákon uvažuje v jiných případech. Podstatné je, že z uvedeného rozhodnutí,
z něhož soud podle ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vychází,
vyplývá, že zdravotní stav žalobkyně jí neumožňoval (vylučoval) plnění
povinností vyplývajících z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj.
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve
stanovené pracovní době. Proto její jednání, které žalovaná skutkově vymezila
(srov. § 60 zák. práce) jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
(nenastoupení do práce „od 4. února 2010 do současnosti“), není porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané
práci, pro které by žalovaná mohla se žalobkyní platně okamžitě zrušit pracovní
poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu
7) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu