ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opletalova č. 5, proti žalovanému RFE/RL, Inc. se sídlem ve 100 West Tenth
Street, Wilmington, County of Newcastle 19801, Delaware, Spojené státy
americké, zastoupenému JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní
poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 44/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května
2011 č.j. 19 Co 130/2011-237, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.901,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše
Zagara, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8.
Dopisem ze dne 3.11.2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru („ze služeb u společnosti RFE/RL“) s tím, že „počínaje
zítřejším dnem t.j. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní
lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude její pracovní poměru u RFE/RL ukončen“.
Vedle toho – jak žalovaný kromě jiného uvedl – má žalobkyně „podle zásad
odstupného společnosti RFE/RL nárok na vyplacení odstupného“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná a že pracovní poměru účastníků trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím,
že jako arménská občanka u žalovaného pracovala „na základě dvou samostatných
pracovních smluv“ ze dne 14.7.1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu
neurčitou s tím, že v pracovních smlouvách bylo mezi účastníky dohodnuto, že
práva a povinnosti z pracovního poměru se mají řídit zákony Spojených států
amerických, zákony District of Columbia nebo politikou (pracovním řádem)
zaměstnavatele“. Dne 3.11.2006 žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z
pracovního poměru, v níž však nebyl uveden žádný důvod tohoto rozvázání.
Žalobkyně má za to, že oprávnění žalovaného rozvázat pracovní poměr „je třeba
posuzovat podle českého práva, konkrétně podle § 46 zák. práce ve znění platném
k 31.12.2006“, neboť – jak uvedla – účinky použití sjednaného práva District of
Columbia by se „příčily takovým zásadám právního řádu České republiky, na nichž
je nutno bez výhrady trvat (§ 36 ZMPSaP)“.
Poté, co ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.6.2008
č.j. 27 C 44/2007-58 a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2008 č.j. 19
Co 435/2008-103, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j.
21 Cdo 1779/2009-133 uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že dovolatelka
v dovolání nezpochybňuje platnost ujednání účastníků ze dne 14.7.1997 o volbě
práva District of Columbia, USA, na jehož základě byly sjednány obě pracovní
smlouvy mezi účastníky, a nezpochybňuje v dovolání ani závěr odvolacího soudu o
tom, že možnost obou účastníků pracovního poměru ukončit pracovně právní vztah
bez uvedení důvodu, zakotvená v právu cizího státu aplikovaného v důsledku
volby práva, se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení České
republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, přičemž
uvedený závěr dovolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou na
níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. právní závěr vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo
4196/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009,
pod poř. č. 104). Dovolatelka však s poukazem na skutečnost, že soudy v
projednávané věci nedostatečně zjistily obsah rozhodného práva, vyslovila
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení není dán
naléhavý právní zájem. Dovolací soud dospěl v tomto směru na rozdíl od soudů
obou stupňů k závěru, že vzhledem k opačným stanoviskům účastníků na trvání
jejich vzájemného vztahu je objektivně dán naléhavý právní zájem žalobkyně na
vyjasnění tohoto stavu. I kdyby – jak zdůrazňuje dovolací soud – rozhodnutí
soudu o určení neplatnosti výpovědi nezakládalo podle rozhodného práva obnovení
původního pracovního poměru účastníků ex tunc, není vyloučeno, že právě
vyřešení otázky neplatnosti (protiprávnosti) rozvázání pracovního poměru může
být předpokladem pro případné podání žaloby, kterou by se zaměstnanec mohl
domáhat odškodnění zahrnujícího rozdíl mezi skutečným platem a platem, který
měl zaměstnanci náležet, obnovení výsad a požitků a jakoukoli náhradu škody
vyplývající z protiprávního propuštění. Dovolací soud vzhledem k tomu uzavřel,
že závěr odvolacího soudu zatím nemůže obstát.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 30.11.2010 č.j. 27 C 44/2007-182
vyslovil, že se určuje, že výpověď daná žalobkyni žalovaným dne 3.11.2006 je
neplatná a že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 94.444,90 Kč k
rukám JUDr. D. U. Dovodil, že „si je sic vědom existence rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 8.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 ze kterého plyne, že
imperativní ustanovení ve smyslu čl. 3 odst. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro
smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) nelze ztotožňovat s kogentními
ustanoveními českého právního řádu; ustanovení § 44 odst. 2 a § 46 odst. 1
písm. a) až f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
31.12.2006 samy o sobě imperativními ustanoveními podle čl. 6 odst. 1 Římské
úmluvy nejsou“. Nicméně soud prvního stupně má za to, že „provedená volba práva
nebyla učiněna platně, když žalobkyně nebyla řádně seznámena s právem Spojených
států amerických a Districtu of Columbia či pravidly Common Law, které mělo být
aplikováno na její pracovní poměr se žalovaným, navíc v důsledku volby práva,
kdyby bylo v konkrétním případě aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl
od českého zákoníku práce neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní
úpravy skutkových podstat pro jednostranné rozvázání pracovního poměru
zaměstnavatele v podobě požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele
obsahoval skutkové vymezení důvodu skončení pracovního poměru“. Nebylo možné
přehlédnout ani skutečnostnost, že žalobkyně, byť arménská občanka, je
postavena na roveň českým občanům, když trvale žije v ČR a vykonává práci pro
žalovaného rovněž v ČR, a navíc - žalovaná má svoje sídlo nikoli v Districtu of
Columbia nýbrž ve státě Delaware. Soud prvního stupně poukázal rovněž na
skutečnost, že čl. 10 pracovní smlouvy je stranami sporu vykládán odlišně, dále
rozebral vnitřní předpis žalovaného v části upravující profesionální jednání a
disciplínu na pracovišti, zdůraznil, že žalobkyni nebylo umožněno zvolit si,
zda se vzájemný vztah „bude řídit českým právem či právem státu District of
Columbia“, a dovodil, že za těchto okolností oprávnění zaměstnavatele rozvázat
pracovní poměr, je třeba posuzovat podle českého práva, konkrétně podle
ustanovení § 46 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění platném k 31.12.2006. „Účinky
použití sjednaného práva District of Columbia by se příčily takovým zásadám
právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrad trvat (§ 36
ZMPSaP)“. Takovými zásadami je princip ochrany zaměstnance v pracovněprávních
vztazích jakožto slabší smluvní strany, princip rovnosti zaměstnanců bez ohledu
na jejich státní příslušnost a princip vázanosti organizační složky zahraniční
právnické osoby zákonem. Výpověď ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu je
podle českého práva neplatná. V právním řádu District of Columbia neexistuje
zákoník práce ani obdobná zákonná úprava pracovněprávních vztahů, soudy
posuzují pracovní spory podle obecných zásad Common law a podle precedentních
rozhodnutí.
I když rozhodnutí soudů District of Columbia posuzují rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele volněji než soudy české, nesmí být
takový postup v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele. V předmětném
případě zaměstnavatel nepostupoval v souladu se svými vlastními interními
předpisy, jejichž dodržování naopak od zaměstnanců vyžaduje. „Zejména
postupoval v rozporu s čl. 5.5 pracovního řádu, podle kterého lze pracovní
poměr se zaměstnancem na dobu neurčitou rozvázat jen postupem v souladu s
progresivní disciplínou nastíněnou v čl. 5.16, a v rozporu s čl. 5.16“. Zpochybňovala-li žalobkyně platnost ujednání účastníků ze dne 14.7.1997 o volbě
práva District of Columbia, USA, v čl. 10 pracovní smlouvy, má soud prvního
stupně za to, že dohoda ohledně volby práva je neplatná, když žalobkyně nebyla
řádně seznámena s obsahem amerického práva a s následky souvisejícími s jeho
použitím. „Volba „amerického práva“ založená na neinformovanosti žalobkyně a na
podvodném jednání žalovaného nemůže být považována za dobrovolnou“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 19
Co 130/2011-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba
na určení, že výpověď daná žalobkyní žalovaným dne 3.11.2006 je neplatná, že se
zamítá žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 68.040,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 20.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Podrobně
zdůvodnil, že v posuzovaném případě „volba amerického práva byla účastníky
provedena platně“, a samotná okolnost, že se žalobkyně nemůže domáhat ochrany u
amerického soudu, resp. že by u amerického soudu neuspěla, není důvodem k tomu,
aby na souzenou věc bylo použito české právo. V posuzovaném případě nebylo
tvrzeno žádné diskriminační jednání, a z výpovědi z pracovního poměru, kterou
zvolené právo umožňuje, nelze dovozovat, že by se žalobkyní bylo zacházeno
nespravedlivě a že by nebyla právem chráněna. Zvolené americké právo stojí na
zásadě tzv. volného pracovního poměru, což znamená, že, není-li v pracovní
smlouvě dohodnuto jinak, může být pracovní poměr ukončen jak ze strany
zaměstnance, tak i ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu. Tato možnost
zakotvená v právu cizího státu, aplikovaného v důsledku volby práva, se nepříčí
zásadám společenského a státního zřízení ČR a zásadám právního řádu, na nichž
je nutno bezvýhradně trvat. Nelze přehlédnout, že i cizí zvolené americké právo
zaměstnance chrání, neboť ani volný pracovní poměr nelze ukončit z důvodů
diskriminačních, což však žalobkyně netvrdí. Domáhá-li se žalobkyně aplikace
ustanovení § 36 zákona č. 97/1993 Sb. pomocí velmi extenzivního výkladu, pak
tento výklad ve svém důsledku směřuje k tomu, že by cizí právo nemohl český
soud aplikovat nikdy, neboť lze předpokládat, že vždy je možno najít rozdíly
mezi konkrétní úpravou právních vztahů v právních předpisech různých států. Účinky zvoleného práva proto nejsou v rozporu s českým veřejným pořádkem ani v
rovině možnosti dát výpověď bez uvedení důvodu, ani v rovině dopadu takové
výpovědi do poměrů žalobkyně. Dovolávání se zpětného odkazu v případě volby
práva je přinejmenším problematické, neboť na cizí právo v tomto případě
neodkazuje přímo kolizní norma zákona č. 97/1963 Sb., a zpětným odkazem by
volba práva ztratila smysl, došlo by k popření vůle účastníků projevené právě
volbou práva. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nevyšly najevo žádné
okolnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že pracovní smlouva byla uzavřena
neplatně, ostatně touto pracovní smlouvou se obě strany pracovního poměru po
dobu téměř deseti let řídily. Namítá-li žalobkyně, že je výpověď neplatná
proto, že žalovaný porušil své vnitřní předpisy, potom přehlíží, že se jednalo
o výpověď bez uvedení důvodu, nikoli o výpověď z důvodu porušení pracovní
kázně, na kterýžto případ vnitřní předpisy dopadají. Účastníci se tedy platně
dohodli na volbě amerického práva založeného na tzv.
doktríně volného
pracovního poměru (tato možnost dohodnout podle práva District of Columbia
pracovní poměr jako volný byla spolehlivě zjištěna), kterému podřídili svůj
pracovněprávní vztah, zvolené právo neodporuje českému veřejnému pořádku, není
důvod, aby pracovněprávní vztah byl posuzován podle českého práva v důsledku
zpětného odkazu. Odvolací soud tedy uzavřel, že účastníci sjednali podle
zvoleného práva platnou pracovní smlouvu, a výpověď, kterou žalovaný dal
žalobkyni, je platná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou spočívající v tom, že odvolací
soud postupoval v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2, 3 o.s.ř., když nepoučil
žalobkyni, že hodlá věc (tj. zejména platnost ujednání o rozhodném právu)
posoudit jinak, než žalobkyně a soud prvního stupně, a neumožnil jí se vyjádřit
k takovému posouzení, doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy. V pracovní
smlouvě samotné není žádný odkaz na „employment – at – will doktrínu“ a podle
čl. 12 pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní pracovní poměr nebyl založen jako
volný pracovní poměr, neboť trvání tohoto pracovního poměru bylo učiněno
závislým na uspokojivých pracovních výsledcích žalobkyně. Odvolací soud také
porušil ustanovení § 213 odst. 3 o.s.ř., když přihlédl k důkazům, z nichž soud
prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění. Celá oblast posouzení věci
podle práva USA zůstala bez relevantního dokazování a bez možnosti, aby se
strany k provedeným důkazům vyjádřily. Po právní stránce pak odvolací soud
posoudil ujednání čl. 10 pracovní smlouvy chybně, když je považoval za platnou
volbu amerického práva. V tomto článku není určitě řečeno, že se strany dohodly
na volbě práva USA na místo práva českého, či zda pouze konstatují, že se
smlouva řídí právem USA na základě jiné skutečnosti. Žalobkyně nikdy
neprojevila vůli dohodnout se s žalobcem na tom, že jejich pracovněprávní vztah
se bude řídit právem USA, namísto právem českým. Je rovněž skutečností, že
žalobkyně nebyla poučena před uzavřením smlouvy o následcích případné volby
amerického práva, kdy by bylo dostačující sdělení jejího nastávajícího
zaměstnavatele, že souhlasem s navrženou smlouvou se vystavuje nebezpečí
bezdůvodné výpovědi. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu o nemožnosti
zpětného odkazu. Vzhledem k precedentnímu charakteru anglosaského práva potom
nemělo být pominuto, že, odmítl-li by americký soud aplikovat na souzenou věc
americké právo, musí jeho aplikací odmítnout i soud český. Nesprávné je i
zjištění soudu, že se žalobkyně v důsledku výpovědi neocitla v hmotné nouzi,
nýbrž naopak, lze mít za to, že byla překvapivě vystavena životnímu strádání.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl zejména, že dovolatelka nesprávně ztotožňuje své očekávání co do
výsledku sporu s postupem odvolacího soudu v řízení. Založila-li svůj nárok na
tom, že zvolené právo se nepoužije (volba práva je neplatná, anebo zvolené
právo odkazuje zpět na právo tuzemské), nemůže odvolacímu soudu vytýkat, že jí
neposkytl možnost dodatečně se vyjádřit k platnosti skončení pracovního poměru
podle zvoleného práva. Nelze-li - jak z tohoto názoru vychází - zvolené právo
na předmětný spor aplikovat, potom ale nemůže chtít, aby se odvolací soud
zabýval otázkou platnosti skončení pracovního poměru podle zvoleného práva.
Jestliže se dovolatelka soustředila na otázku neaplikovatelnosti zvoleného
práva, poněvadž v případě správnosti tohoto názoru by měla zaručený úspěch ve
věci, nelze potom mluvit o vadě odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal (srov. rovněž ustanovení § 48 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním – dále též jen „ZMPSaP“) podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též
jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti rozsudku, proti
kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně jako
arménská občanka a žalovaný jako právnická osoba založená podle práva USA,
uzavřeli dne 14.7.1997 pracovní smlouvy, v nichž bylo ujednáno, že žalobkyně
bude pracovat jako „hlasatel II“ a že místem výkonu práce bude jednak
organizační složka žalovaného – „RFE/RL, Inc., Vinohradská 1, Praha 1, Česká
republika“, a jednak „RFE/RL, Inc., 1201 Connecticut Avenue, N. W. Washington,
D. C. 20036 nebo takové jiné místo, které společnost může určit“. Dále si
účastníci dohodli (bod 9, resp. 10), že „se tato smlouva řídí zákony Spojených
států amerických. Veškeré podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými
zákony Spojených států, District of Columbia nebo politikou společnosti“.
Dopisem ze dne 3.11.2006 žalovaný kromě jiného sdělil žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru s tím, že „počínaje zítřejším dnem, tj. 4.
listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince
2006“, kdy „bude její pracovní poměr u RFE/RL ukončen“; důvod rozvázání
pracovního poměru neuvedl.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení otázky, podle jakých hmotněprávních
ustanovení má být posuzován úkon žalovaného ze dne 3.11.2006 směřující ke
skončení pracovněprávního vztahu účastníků, v první řadě významný závěr, zda si
účastníci sjednali platně, že se jejich vztah bude řídit příslušnými zákony
Spojených států, District of Columbia nebo politikou společnosti.
Dovolací soud - vycházeje z ustanovení 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2002) - v
tomto směru již ve svém předchozím rozsudku ze dne 15.6.2010 č.j. 21 Cdo
1779/2009-133 uvedl, že v oblasti pracovního práva zákon účastníkům umožňuje
stanovit si vlastním projevem vůle, že jejich právní vztah se má řídit určitým
právem. Zdůraznil, že jde o samostatné smluvní ujednání, které je právně
nezávislé na smlouvě, kterou byl založen vlastní pracovněprávní vztah, což
znamená, že v první řadě - vztaženo na posuzovanou věc - je třeba zvlášť podle
českého práva (protože je to české právo, které volbu práva umožňuje a
připouští) posuzovat platnost právního úkonu, kterým byla volba práva
provedena, a teprve potom - je-li to třeba - platnost pracovní smlouvy či
jejích jednotlivých ustanovení jako takové (i když se obě ujednání nacházejí na
téže listině), a konečně je třeba zvlášť posoudit platnost jednostranného
právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru.
V posuzovaném případě je nepochybné, že účastníci uzavřeli dne 14.7.1997
pracovní smlouvu, v jejímž čl. 10 bylo uvedeno, že „strany jsou srozuměny s
tím, že se tato smlouva řídí zákony Spojených států amerických. Veškeré
podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými zákony Spojených států,
zákony District of Columbia nebo politikou společnosti“.
Dovolatelka v nyní podaném dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud
uvedené ustanovení pracovní smlouvy nesprávně vyložil, neboť volba práva, jímž
se má řídit pracovněprávní vztah účastníků, nebyla provedena (podpisem textu -
jak uvádí v dovolání - pouze „bere na vědomí, že je s ním srozuměna“),
popřípadě volba nebyla provedena platně. Je-li obsah ujednání o zvoleném právu
v této smlouvě obsažený sporný, je třeba otázku výkladu tohoto ujednání
posuzovat – jak již výše uvedeno – podle českého práva (neboť je to české
právo, které volbu jiného práva umožňuje), a tím je, vzhledem k datu uzavření
pracovní smlouvy, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do
30.9.1999 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se
mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním
nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci - mohou
vzniknout pochybnosti. Ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pro tento případ
uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu
vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či
výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace
neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje
účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou
účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný
záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit
smysl a obsah právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření
(podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je
třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno
(zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam
přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom
jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové
zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a
občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli,
ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - při rozhodování o otázce volby práva a její platnosti vycházel z
obsahu čl. 10, z něhož „je přitom zcela jednoznačné, že strany se dohodly na
tom, že jejich pracovněprávní vztah se bude řídit právem (zákony) USA, District
of Columbia, je naprosto zřejmé, že předmětem této dohody je podřízení vztahu
účastníků právu americkému“. Že se nejednalo jen o pouhé „konstatování“, jak
dovolatelka namítá, nýbrž o souhlasný projev (ujednání) obou účastníků, je
zřejmé i z výslovného prohlášení žalobkyně učiněného na závěr listiny, kde
projevuje souhlas „s touto smlouvou“. Tvrdí-li žalobkyně až nyní - když se od
samotného vzniku pracovního poměru v červenci 1997 uzavřenou pracovní smlouvou
bez námitek řídila, že část pracovní smlouvy obsažená v čl. 10 nemá povahu
smluvního ujednání, jde o tvrzení o chybějícím projevu vůle provést volbu
práva, které nemá oporu ani ve smlouvě samotné, ani ve skutkových okolnostech
vyplývajících ze spisu.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že volba práva nebyla provedena platně.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu (a v tomto směru lze na jeho
závěry odkázat), že ujednání účastníků není neplatné pro rozpor se zákonem [§
242 odst. 1 písm. a) zák. práce] již proto, že předpokladem platnosti dohody o
volbě cizího práva uzavřené podle ustanovení § 16 odst. 1 ZMPSaP není splnění
tzv. předsmluvní povinnosti podle ustanoveni § 28 zák. práce, jak to dovozoval
soud prvního stupně. Toto ustanovení se týká povinnosti zaměstnavatele před
uzavřením pracovní smlouvy seznámit zaměstnance s právy a povinnostmi, které by
pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly, a s pracovními a mzdovými podmínkami, za
nichž má práci konat (nesplnění této povinnosti ze strany zaměstnavatele
ostatně podle ustálené judikatury ani nezakládalo neplatnost pracovní smlouvy).
Už vůbec z něho zaměstnavateli nevyplývala povinnost seznámit zaměstnance s
právním řádem jako takovým, s jeho celkovým obsahem bez ohledu na to, zda a kdy
(v daném případě téměř po deseti letech) by aplikace příslušných ustanovení
přicházela v úvahu. Nelze tedy ani na tomto základě dovozovat, že by provedená
volba práva byla v rozporu nejen se zákonem, ale ani s dobrými mravy, tj.
souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).
Klade-li žalobkyně konečně důraz na to, že „prokázala, že v její věci by
americké soudy odmítly americké právo použít“, je tato argumentace – a v tom
lze rovněž sdílet názor odvolacího soudu – „pro rozhodnutí věci nepodstatná“,
neboť neřeší otázku volby práva v tomto řízení. Dovolatelka opomíjí, že se ve
své věci obrátila na český soud, jehož pravomoc vzhledem k jeho příslušnosti
podle umístění organizační složky žalovaného (§ 87 odst. 1 písm. c) o.s.ř., §
37 odst. 1 ZMPSaP) je dána, že tento soud musí v řízení postupovat podle
českých procesních předpisů (§ 48 ZMPSaP) a že je tedy nadále – jak ze shora
uvedeného vyplývá - jedině „podstatné“, podle jakého hmotného práva bude v
probíhajícím řízení pracovněprávní vztah účastníků posuzován.
Z uvedeného vyplývá, že účastníci platně využili možnosti obsažené v ustanovení
§ 16 odst. 1 ZMPSaP, a dohodou ze dne 14.7.1997 si sjednali rozhodné právo,
kterým se mají řídit poměry z pracovní smlouvy. Současně, na téže listině,
uzavřeli pracovní smlouvu, v níž si dohodli esenciální podmínky pracovního
poměru, tj. místo výkonu práce, druh práce, den vzniku pracovního poměru a výši
sjednané mzdy. Obsah rozhodného práva v této pracovní smlouvě uveden není
(takový požadavek neklade ani české právo), je však nepochybné, že jde o
pracovní poměr „at will“, v němž pracuje většina zaměstnanců v USA. V těchto
případech je zvlášť významné smluvní ujednání pracovních podmínek, včetně
podmínek, za nichž může být pracovní poměr rozvázán, kde se – stručně řečeno -
projevuje zásada „nechť si každý střeží svá práva“. Tam, kde možnost propuštění
není vázána na splnění dohodnutých podmínek (tak, jako v posuzované věci nejsou
žádné podmínky smluvně sjednány), může být pracovní poměr rozvázán kteroukoli
ze stran i bez uvedení důvodu. O propuštění protiprávní by se v takovém případě
mohlo jednat, jestliže by k němu došlo kupř. v rozporu se sjednanými
podmínkami, pro porušení federálních a státních diskriminačních zákonů,
jednalo-li by se o propuštění jako formu sexuálního obtěžování, jestliže by šlo
o propuštění za to, že zaměstnanec vůči zaměstnavateli podal stížnost nebo
vznesl nárok apod. Tvrdí-li žalobkyně, že pracovní poměr bylo možné rozvázat
výlučně postupem v souladu „s progresivní disciplínou“, pak tento závěr
nevyplývá ani z pracovní smlouvy, ani z vnitřních předpisů žalovaného.
Z uvedeného je zřejmé, že k rozvázání pracovního poměru na základě účastníky
zvoleného práva došlo řádně. K otázce, zda použití cizího práva, v daném
případě práva Spojených států, District of Columbia, mohlo v oblasti českého
právního řádu vyvolat účinky, které neodpovídají nebo odporují poměrům v České
republice a jsou zde nepřijatelné, a zda by tedy nemělo být na místě uplatnit
obranu proti těmto účinkům prostřednictvím tzv. výhrady veřejného pořádku, se
Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v obdobné věci v rozsudku ze dne
8.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007. Dovodil tehdy, že, bylo-li v důsledku volby
práva aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl od českého zákoníku práce
neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní úpravy skutkových podstat
pro jednostranné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem a v podobě
požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele obsahoval skutkové
vymezení důvodu skončení pracovního poměru, nepůsobí tato okolnost v poměrech
České republiky účinky, které by ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 97/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, představovaly rozpor s veřejným pořádkem
takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu. Na
tomto názoru setrvává Nejvyšší soud i v současné době a nemá důvod na něm
cokoli měnit.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že „odvolací soud postupoval v
rozporu s ustanovením § 118a odst. 2, 3 o.s.ř., když nepoučil žalobkyni, že
hodlá věc (tj. zejména platnost ujednání o rozhodném právu) posoudit jinak, než
žalobkyně a soud prvního stupně“.
K tomuto pojetí postupu soudu nutno uvést, že poučovací
povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení § 5 o.s.ř., podle něhož soudy
poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z
citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani
oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné
poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto
účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně
povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučovací
povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a
o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 a
úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního
řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se
účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví § 5, ale
jednotlivá ustanovení. Poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. slouží k tomu,
aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a
o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; naopak, postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení
a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
O posléze uvedený případ se jedná v posuzované věci. Žalobkyně nemohla vážně
stavět na tom, že odvolání žalovaného (jehož předmětem byla právě otázka, podle
jakého hmotného práva výpověď z pracovního poměru posuzovat) bude bez dalšího
shledáno nedůvodným, a že nepřichází v úvahu jiné právní posouzení věci, než k
němuž dospěla ona a soud prvního stupně. Poukazuje-li žalobkyně na to, že
nemohla „doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy“, nelze pominout, že jí v
tom postupem odvolacího soudu nebylo zabráněno (okolnost, že rozhodné okolnosti
žalobkyně nevyhodnotila správně, je tu nerozhodná), a že ani v dovolání
žalobkyně neuvedla po skutkové stránce nic takového, co by mohlo mít vliv na
změnu v právním posouzení věci.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že zásada, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.),
neznamená, že by se odvolací soud mohl odchýlit od skutkového zjištění soudu
prvního stupně bez dalšího. Názor, na který dovolatelka v této souvislosti
poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu
prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně
doplnit, má ovšem místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí
účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž
je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení
těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti
(např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které - ač nejsou bez
vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 1968).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k
opačnému závěru, než soud prvního stupně na základě hodnocení pouze listinných
důkazů, a zejména na základě jiného právního posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II
vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Tomáš Zagar osvědčil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za
dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 851,-
Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.901,- Kč nahradila. Žalobkyně
je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu