21 Cdo 4564/2017-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci žalobkyně M. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze, Široká č. 36/5, proti žalovaným
1) J. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Evou Matyášovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Na Šumavě č. 2242/4, a 2) J. Ü., narozenému dne
XY, bytem v XY, o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 86/2007, o dovolání žalovaného 1)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 15 Co
194/2016-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9.
2016 č. j. 15 Co 194/2016-268 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (k otázce rozložení důkazního břemene ohledně prokázání
pravosti soukromé listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009
sp. zn. 33 Cdo 472/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996 sp.
zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník
1997, pod číslem 22 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn.
20 Cdo 947/2012).
Odvolací soud tak správně odkázal na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu
a z ní vyplývající závěr, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp.
správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu
předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník
tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat
pravost či správnost soukromé listiny. Rovněž v odborné právní literatuře v
souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v §
134 o. s. ř., a listiny soukromé (tj. té, která povahu listiny veřejné nemá) je
zastáván názor, že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo
popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její
správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní
břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány
soukromou listinou.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl za prokázané, že zůstavitelka
nepodepsala holografní závěť ze dne 25. 9. 2005, ač takový závěr z provedených
důkazů jednoznačně nevyplývá, potom dovolatel vychází ze zjištění, které však
odvolací soud neučinil, neboť přehlíží, že odvolací soud nerozhodl ve věci na
základě toho, že by měl za prokázané, že zůstavitelka tuto závěť nepodepsala,
nýbrž na základě toho, že nebylo prokázáno, že by ji zůstavitelka podepsala.
Dovolatel tudíž neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že zůstavitelka
holografní závěť ze dne 25. 9. 2005 podepsala, a proto byl ve sporu neúspěšný.
Správným není ani tvrzení dovolatele, že napadené rozhodnutí není v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí ohledně otázky zohlednění znaleckých posudků. Ve
znaleckých posudcích PhDr. Václavy Musilové a PhDr. Milana Nouzovského,
vyhotovených pro dřívější řízení, byl vysloven závěr, že holografní závěť
nebyla napsána ani podepsána zůstavitelkou. Soudem ustanovený znalec Mgr. Aleš
Čulík následně ve svém znaleckém posudku uvedl, že holografní závěť byla
pravděpodobně sepsána zůstavitelkou a že přichází v úvahu, že jí byla i
podepsána. Tvrdí-li dovolatel, že soudy dostatečně nepřihlédly k následnému
znaleckému posudku Kriminalistického ústavu Praha, potom přehlíží, že ohledně
otázky, kdo holografní závěť sepsal a podepsal, vyznívá posudek v jeho
neprospěch (z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že zůstavitelka závěť
pravděpodobně nesepsala a ohledně pravosti podpisu závěti nelze rozhodnout,
neboť podle vyjádření znalkyně nelze vyloučit padělání podpisu, viz č. l. 207),
přičemž důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti podpisu zůstavitelky na
holografní závěti ze dne 25. 9. 2005 leželo na žalovaných. Vznáší-li následně
dovolatel naopak námitku, že vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích k nim
nemělo být přihlíženo vůbec, opět přehlíží, že to jej zatěžovalo důkazní
břemeno k prokázání věrohodně zpochybněné pravosti soukromoprávní listiny.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 IV. ÚS 167/96, ze
kterého dovolatel cituje pouze jeho narativní část, v níž Ústavní soud
rekapituluje argumentaci stěžovatele, považuje dovolací soud za nepřípadný. V
uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že soud nemůže některou z procesních
stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze
v kontextu všech relevantních okolností případu. V odkazovaném případě se však
Ústavní soud nevyjadřoval k rozložení důkazního břemene ohledně prokázání
pravosti podpisu na holografní závěti, nýbrž na alografní závěti podle
ustanovení § 543 občanského zákoníku z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), která
je kromě podpisu zůstavitele opatřována i podpisy dvou svědků. Na základě
uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že zatížit důkazním břemenem
žalovaného, který tvrdí platnost takovéto závěti, je v extrémním nesouladu s
celkovou konstrukcí, členěním a logikou tohoto typu alografní závěti, a to za
situace, kdy vzhledem k zásahům do závěti již nebylo možné posoudit pravost
podpisu zůstavitele. Podle dovolacího soudu tak uvedený nález Ústavního soudu
na projednávanou věc nedopadá, a v projednávané věci zároveň nedošlo k
jednostrannému zatížení důkazním břemenem bez zohlednění relevantních
okolností, když se jedná o holografní závěť, a na žalovaném bylo (poté, co její
pravost žalobce popřel) prokázat pravost podpisu zůstavitelky na této
soukromoprávní listině. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že na
žalovaném leželo i důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení nepravosti předchozí
závěti ze dne 23. 9. 2005, pořízené ve formě veřejné listiny, jež zněla v
neprospěch žalovaného 1).
V části dovolání, v níž se dovolatel snaží zpochybnit platnost závěti ze dne
23. 9. 2005, pořízené notářským zápisem, na základě tvrzení, že nebylo
zjišťováno, zda zůstavitelka požádala o přivedení notářky, z čehož dovozuje, že
tato závěť nebyla pořízena svobodně, dovolatel nevymezuje, které předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné,
proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu