U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná č. 1493/8, proti žalované TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným se sídlem v Praze 5, Plaská č. 622/3, IČO 61944017, zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 10, Strašínská č. 3205/11, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2017, č. j. 8 Co 541/2014-1238, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Doležala, advokáta se sídlem v Praze 10, Strašínská č. 3205/11.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2017, č. j. 8 Co 541/2014-1238, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je – v otázce aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení – v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225 (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1016/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2733/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2138/2017) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Odvolací soud se vypořádal i s poznámkou uvedenou (jako obiter dictum) v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 875/17, vydaného v této věci.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, kterou uplatňuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 2 o. s. ř. (namítá-li, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce procesní, kdy o odvolání rozhodoval bez nařízení jednání a bez účasti účastníků“, čímž „došlo k porušení práva dle § 214 o. s. ř. a také práv dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“). Zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. – při obsahově shodné dřívější právní úpravě – právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82/2006 v časopise Soudní judikatura). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu