21 Cdo 4885/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se
sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí č. 299/8, proti žalované CM
TRANSPORT TACHOV s. r. o. se sídlem v Tachově, Oldřichovská č. 2125, IČ 626 19
969, zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově,
náměstí Republiky č. 87, o 164.943,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 127/2013 o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2014 č.j. 61 Co 318/2014-134 takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 164.943,96 Kč s úroky z prodlení,
které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán
jako řidič, že dne 17.6.2011 utrpěl pracovní úraz a že v přímé souvislosti s
tím mu byla přiznán invalidita třetího stupně. Protože nemohl nadále pro
žalovanou vykonávat sjednaný druh práce, byl pracovní poměr rozvázán dohodou ze
dne 29.6.2012 ke dni 30.6.2012. Vzhledem k tomu mu podle ustanovení § 67 odst.
2 zák. práce vznikl nárok na odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku
průměrného měsíčního výdělku, neboť k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů
uvedených v § 52 písm. d) zák. práce.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27.8.2014 č.j. 4 C 127/2013-101 žalobě
vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 141.517,56 Kč na náhradě
nákladů řízení k rukám „právního zástupce žalobce“. Ve věci samé dospěl k
závěru, že k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu
invalidity, která byla přiznána pro následky pracovního úrazu, a že tedy „došlo
k rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až
c) zák. práce, i když žalobce nepředložil lékařský posudek“. Proto mu přísluší
při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně 12 násobku průměrného
výdělku.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé dovodil, že v daném případě
nedošlo ke skončení pracovního poměru dohodou z důvodu uvedených v § 52 písm.
d) zák. práce, neboť tento zákonný důvod výpovědi je naplněn pouze tehdy,
jestliže zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci
pro pracovní úraz. Žádný takový lékařský posudek vydán nebyl, a „byť byl
žalobce v době uzavření dohody již shledán invalidním“ a invalidita třetího
stupně byla také uvedena jako důvod pro rozvázání pracovního poměru v dohodě
uzavřené mezi účastníky, neznamená to, že byl naplněn výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Uznání invalidity zaměstnance totiž není
žádným z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení, neboť uznání invalidity
je sice předpokladem pro vznik nároku na invalidní důchod, ale pro posouzení
způsobilosti zaměstnance nadále konat práci samo o sobě nemá význam. Vzhledem k
tomuto závěru bylo potom nadbytečné zabývat se tím, zda u žalované byl naplněn
liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce, pro úplné zproštění
odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázka hmotného
práva, na které závisí napadené rozhodnutí, spočívá ve výkladu pojmu „lékařský
posudek“ v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. Jedná se o posouzení, zda došlo
k ukončení pracovního poměru podle tohoto ustanovení za situace, kdy nebyl
žalobcem předložen znalecký posudek vydaný poskytovatelem pracovně lékařských
služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek
přezkoumává. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při výkladu této otázky
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže vyložil pojem
„lékařský posudek“ příliš formalisticky a úzce. Pod tímto pojmem je podle
názoru žalované třeba rozumět jakýkoliv důkaz, na základě něhož je zjištěno, že
zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro
pracovní úraz konat dosavadní práci. V daném případě bylo o invaliditě žalobce
rozhodnuto na základě posudku o invaliditě vypracovaného MUDr. Stanislavem
Úlovcem, z něhož vyplývá, že pro následky úrazu došlo ke snížení pracovní
schopnosti žalobce o 70%, v důsledku čehož „není schopen výdělečné činnosti za
zcela mimořádných podmínek“. Za tohoto stavu skutečným důvodem rozvázání
pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce nesměl pro pracovní úraz dále
konat dosavadní práci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná namítala, že, aby bylo možné dovodit, že pracovní poměr mezi účastníky
skončil z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, je třeba, aby
byl k dispozici posudek poskytovatele pracovně lékařských služeb o
nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci v důsledku pracovního úrazu.
Neexistenci posudku v době dání výpovědi nelze v případném sporu nahradit a to
ani znaleckým posudkem o zdravotním stavu zaměstnance. Rozhodnutí o přiznání
invalidního důchodu pro invaliditu kteréhokoli stupně není samo osobně důvodem
k uplatnění toho výpovědního důvodu a nedodržení těchto podmínek pak zakládá
neplatnost takové výpovědi. K ukončení pracovního poměru v dané věci došlo z
iniciativy zaměstnance, jehož motivací k ukončení pracovního poměru nebyla
skutečnost, že nemůže pro pracovní úraz dosavadní práci konat, a proto nárok na
odstupné není dán.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné
vyřešení právní otázky, zda podmínkou pro vznik nároku zaměstnance na odstupné
ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku při rozvázání pracovního poměru
dohodou ze zdravotních důvodů je, aby před rozvázáním pracovního poměru byl
zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek, že zaměstnanec nesmí
dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo
pro ohrožení touto nemocí. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto
otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že její
posouzení bylo v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru,
že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá odstupného, na které mu mělo vzniknout právo při skončení
pracovního poměru dohodou účastníků ke dni 30.6.2012 - podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2012, tj. předtím, než nabyl
účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o
archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých
dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k
rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v
§ 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při
skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného
výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle
lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím
příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat
dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a
zaměstnavatel se zcela zprostí své odpovědnosti podle § 367 odst. 1, odstupné
podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.
Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově
zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním jeho pracovního poměru a které má
zaměstnanci pomoci překonat často složitou sociální situaci, v níž se ocitl
proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze zákona právo na odstupné
(mimo jiné) tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci ze zdravotních důvodů,
neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z
povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice;
tím, že se odstupné poskytuje nejméně ve výši dvanáctinásobku průměrného
výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky,
jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň dvanácti
měsíců pokračoval.
Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o
jeho rozvázání přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce
jen a právě tehdy, byla-li důvodem (příčinou) rozvázání pracovního poměru se
zaměstnavatelem okolnost, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro
pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí.
Podle ustálené judikatury soudů není pro vznik práva na odstupné rozhodující,
zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení
pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž
pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné vždy,
jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů
uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až d) zák. práce; to platí i tehdy,
nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě
obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního
poměru, s nimiž zákon rozvázání pracovního poměru nespojuje (srov. například
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21
Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2002).
V projednávané věci bylo zjištěno, že v dohodě ze dne
29.6.2012, kterou byl pracovní poměr rozvázán ke dni 30.6.2012, uvedli
účastníci jako důvod rozvázání pracovního poměru „invalidita třetího stupně“, a
že podle posudku o invaliditě OSSZ Tachov č.j. LPS/2012/2176-TC_CSSZ je žalobce
invalidní „v souvislosti s úrazem ze dne 17.6.2011“.
Odvolací soud dovodil, že, „byť byl žalobce v době uzavření dohody o rozvázání
pracovního poměru již shledán Okresní správou sociálního zabezpečení Tachov
invalidním a invalidita třetího stupně byla také uvedena jako důvod pro
rozvázání pracovního poměru v dohodě uzavřené mezi účastníky, neznamená to, že
byl naplněn výpovědní důvod výpovědi zaměstnavatele zaměstnanci dle § 52 písm.
d) zákoníku práce“. S tímto názorem, na jehož podporu žalovaná zdůrazňuje, že
„neexistenci posudku v době dání výpovědi nelze v případném sporu nahradit“,
dovolací soud nesouhlasí.
Je jistě správné, že „uznání invalidity není žádným z důvodů taxativně
uvedených v § 52 zák. práce“, a že posuzování zdravotní způsobilosti
zaměstnance k práci se s účinností od 1.4.2012 děje na základě zákona č.
373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Lékařský posudek vydaný
poskytovatelem pracovnělékařských služeb o zdravotní způsobilosti zaměstnance k
práci však není aktem, z něhož by byl soud při zjišťování důvodu rozvázání
pracovního poměru [tj. při zjišťování, zda k rozvázání pracovního poměru mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm.
d) zák. práce] ve sporu o odstupné povinen vycházet. Vzhledem k tomu, že takový
lékařský posudek má povahu „dobrozdání“, může být zdravotní stav zaměstnance z
hlediska jeho schopnosti dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, pro
nemoc z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání posouzen lékařem i jinak,
a není vyloučeno ani to, že – nebyl-li poskytovatelem pracovnělékařských služeb
lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vůbec vydán - bude pro
účely zjištění důvodu rozvázání pracovního poměru zjišťován (zejména
prostřednictvím odborných vyjádření orgánů veřejné moci, popřípadě znaleckých
posudků) teprve v řízení o odstupné při skončení pracovního poměru ze
zdravotních důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o
rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě
uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody
poskytovatelem pracovnělékařských služeb vydán lékařský posudek o způsobilosti
zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného
výdělku, jestliže zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního
poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení
nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným
důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem
zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz
nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své
odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 983/2013, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura roč. 2015, pod č. 69, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 3320/2013, popřípadě rozsudek ze dne 18.12.2014 sp.
zn. 21 Cdo 448/2014).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. února 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu