21 Cdo 4891/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova č. 25, proti žalované Cream & Dream s.r.o. se
sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 26168774, zastoupené Mgr. Michalem
Wijou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 14, o určení, že pracovní poměr
trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 34/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009 č.j. 39
Co 415/2008-138, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr vzniklý podle
pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 31.10.2004 se změnil
na pracovní poměr na dobu neurčitou a že nadále trvá“. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že u žalované pracovala jako prodavačka a servírka, a že pracovní
smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. listopadu 2004 do 31. října 2005.
„I po tomto datu byly žalobkyni zadávány pracovní úkoly a žalobkyně tedy dále v
práci pokračovala, a to s vědomím všech svých nadřízených“, a proto podle
jejího názoru došlo ke změně pracovního poměru na pracovní poměr uzavřený na
dobu neurčitou v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 zák. práce. Dne 22.11.2004
byla žalobkyně vyzvána, aby opustila pracoviště s tím, že její pracovní poměr
téměř před měsícem skončil. Žalobkyni bylo doručeno potvrzení o zdanitelných
příjmech, evidenční list důchodového pojištění a zápočtový list, upozornila
proto žalovanou, že došlo ke změně pracovního poměru na dobu neurčitou,
žalovaná však na tuto skutečnost nereagovala.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10.12.2007 č.j. 10 C 34/2006-87
určil, že „pracovní poměr vzniklý podle pracovní smlouvy uzavřené mezi
žalobkyní a žalovanou dne 31.10.2004 se změnil na pracovní poměr na dobu
neurčitou a že nadále trvá“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.216,50 Kč, k rukám advokáta Mgr. Ing.
Tomáše Vítka“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně
sjednaný na dobu určitou se změnil na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou
ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 zákoníku práce, neboť „bylo prokázáno, že
nejenom statutární zástupce žalované, ale její další zaměstnanci měli informace
o tom, že žalobkyně pokračuje v konání práce“. Podle názoru soudu prvního
stupně „je právně irelevantní, zda jednatel žalované byl vytížen nebo se
zdržoval mimo území České republiky“, žádnými přímými důkazy totiž nebylo
prokázáno, že by žalovaná „jakoukoliv formou projevila svůj nesouhlas, aby
žalobkyně pokračovala v konání v práci i po uplynutí sjednané doby“, naopak
sama žalovaná „nesporovala ani neprokazovala, že by neměla vědomí o konání
prací po uplynutí sjednané doby“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.2009 č.j. 39 Co
415/2008-138 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném
případě nedošlo k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně ke dni
22.11.2005, a tudíž ve smyslu § 64 zák. práce nemohlo dojít ani k započetí běhu
lhůty k podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobkyně, neboť „listina ze dne 22.11.2005, vyhotovená na vlastní žádost
žalobkyně, v níž je pouze konstatováno, že uvedeného dne jí bylo přikázáno
odejít z pracoviště v Praze 2, Husova 12 a byly jí odebrány klíče, a že
pracoviště opustila v 16.00 hod uvedeného dne, nemůže být v žádném případě
považována za okamžité zrušení pracovního poměru“. Žalobkyně - jak odvolací
soud dále dovodil - mohla podat podle § 80 písm. c) o.s.ř. žalobu na určení
trvání pracovního poměru, neboť „mezi účastníky panovala nejistota o jejich
vzájemném vztahu, žalobkyně však tímto způsobem žalobní petit neformulovala a
domáhala se určení, že pracovní poměr vzniklý podle zmíněné pracovní smlouvy se
změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou“, nemá proto na té části žalobního
petitu naléhavý právní zájem. Odvolací soud vycházel dále ze zjištění, že u
jednání před soudem prvního stupně žalobkyně výslovně uvedla, že „by souhlasila
s tím, že se uzavře nová dohoda na dobu určitou na jeden rok, avšak tento návrh
od žalované nedostala“, a také, že uvedla, že opis dodatku pracovní smlouvy
náhodou viděla dne 17.11.2005 ve skříni v zaměstnání, z čehož odvolací soud
dovodil, že „nejpozději dne 17.11.2005 měla žalobkyně vědomost o tom, že
žalovaná nemá zájem uzavřít s ní pracovní poměr na dobu neurčitou, ale její
vůlí je pouze prodloužit již skončený pracovní poměr na dobu určitou, a to
nejdéle o jeden rok“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na skutečnost, že
„žalobkyně pro žalovanou po ukončení pracovního poměru uzavřeného na dobu
určitou pracovala pouze krátký časový úsek představující 12 dnů a poté jí byl
přístup na pracoviště výslovně zakázán“, nelze aplikovat ustanovení § 56 odst.
2 zák. práce. V dopise ze dne 23.11.2005 žalobkyně pouze konstatovala, že „dne
1.11.2005 podle § 56 odst. 2 byla pracovní smlouva změněna na dobu neurčitou a
z toho důvodu pracovní poměr dále trvá“, a podle názoru odvolacího soudu „z
dikce tohoto dopisu je zřejmé, že v něm žalobkyně výslovně neprojevila vůli být
u žalovanou nadále zaměstnána, a po tomto dopise žalovanou již nikdy více
nekontaktovala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle názoru
dovolatelky odvolací soud zcela opomenul skutečnost, že „žalovaná měla již
počátkem listopadu 2005 vědomost o tom, že žalobkyně u ní pracuje i po
31.10.2005 a přesto projevila svůj nesouhlas prokazatelně teprve až
22.11.2005“, a nijak se s ní ve svém rozhodnutí nevyrovnal. Z obsahu spisu
podle názoru žalobkyně jednoznačně vyplývá, že „po 31.10.2005 konala práci s
vědomím zaměstnavatele, neboť pokračovala v práci s vědomím dalších zaměstnanců
a osob, kteří byli oprávněni stanovit a ukládat žalobkyni pracovní úkoly,
organizovat, řídit a kontrolovat její práci“, což dokazuje např. „rozvrh směn
zaměstnanců“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže
„nezdůvodnil ani nezkoumal, proč žalovaná neprojevila svou vůli ihned po
zjištění, že žalobkyně u ní i nadále pracuje“. Namítá dále, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť odvolací soud poskytl ochranu „jednání žalované, které představuje výkon
práv a povinností v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 7 odst. 2 zákoníku
práce“. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná „si byla vědoma, že u ní
žalobkyně i nadále pracuje, neboť dne 2.11.2005, a taktéž dne 17.11.2005,
jednatel společnosti pan B. osobně navštívil prodejnu, v níž žalobkyně
pracovala. Přesto jí při ani jedné z těchto návštěv v konání práce nezabránil a
řádným způsobem neprojevil, že si nepřeje, aby zde byla dále zaměstnána.
Žalobkyně byla nucena opustit pracoviště až dne 22.11.2005, a to na příkaz S.
I., poté, co žalovaná věděla, že je žalobkyně těhotná“. Závěr odvolacího soudu,
že žalobkyně věděla, že žalovaná s ní chce uzavřít pracovní poměr na dobu
určitou na další rok, nemá oporu v provedeném dokazování, a v tomto směru
namítá zejména, že předmětný dodatek k pracovní smlouvě, který dne 17.11.2005
náhodou viděla ve skříni, je „pouhým výtiskem bez podpisů stran a její obsah s
žalobkyní nebyl nikdy konzultován. Takový dokument se tedy nedá v žádném
případě považovat za návrh smlouvy v právním slova smyslu. Nemohlo tedy vůbec
ani platně dojít k jeho akceptaci, tím spíše, že dokument nebyl ani žalovanou
podepsán, aby z něj bylo patrno, že si jeho obsahem vůbec přeje být vázána“.
Žalovaná jí tento dokument řádným způsobem nepředložila, „ačkoli toho dne byla
osobně v prodejně, a ani tuto možnost jeho uzavření se žalobkyní
neprodiskutovala“; svým jednáním tak pouze „prodlužovala právní nejistotu
žalobkyně ohledně existence pracovněprávního vtahu mezi nimi“. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen o.s.ř.), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který
bal vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další souvisící
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně,
která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.2004
uzavřené na dobu určitou od 1.11.2004 do 31.10.2005 jako prodavačka - servírka,
konala práci i po 31.10.2005 v rozsahu celkem 12 dnů (správně 13 pracovních
dní) až do 22.11.2005. Uvedeného dne byla S. I. (zmocněným k jednání jednatelem
žalované) vyzvána, aby opustila pracoviště a odevzdala klíče; o této
skutečnosti žalobkyně pořídila zápis, který S. I., jako „manažer“, podepsal.
Projednávanou věc, je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že jde o posouzení,
zda pracovní poměr uzavřený na dobu určitou do 31.10.2005 nadále trvá - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. do
dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s
přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí
sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se tento
pracovní poměr změnil v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, pokud se
zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem jinak.
Vědomí zaměstnavatele (zde vědomost) je objektivní stav, který odráží, že se
zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že zaměstnanec po
uplynutí sjednané doby pokračuje dále v konání prací). Jde tedy o zjištění, zda
se taková informace skutečně k zaměstnavateli dostala (zda se zaměstnatel
dozvěděl) či nikoli. Okolnost, zda s obsahem této informace zaměstnavatel
souhlasí či nesouhlasí, je pro vědomost jako takovou nepodstatná. Taková
okolnost by vypovídala jen o tom, jaký je vnitřní (subjektivní) vztah
zaměstnavatele ke skutečnosti, o níž informaci získal (dozvěděl se). Nemá však
žádného vlivu na to, zda zde vědomost je nebo není (dozvěděl se nebo se
nedozvěděl).
Ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce se však nespokojuje jen s tím, že
zaměstnavatel má vědomost (dozvěděl se), ale klade další požadavek. Z jeho
obsahu totiž vyplývá, že pro naplnění tam uvedené skutkové podstaty nestačí, že
se zaměstnavateli pouze dostane informace (dozví se), že někdo pro něj koná
práce. Citované ustanovení předpokládá, že je s touto informací (vědomostí)
zaměstnavatel také srozuměn, že s ní souhlasí (srov. slova „Pokračuje-li ……s
vědomím zaměstnavatele“). Opačný výklad by znamenal, že by zaměstnavatel nemohl
důsledkům předpokládaným v § 56 odst. 2 zák. práce zabránit (jakákoli práce
bývalého zaměstnance by znamenala změnu délky trvání pracovního poměru již v
okamžiku, kdy se o ní zaměstnavatel dozví).
Jaký je vztah zaměstnavatele k informaci (vědomosti) o tom, že zaměstnanec
pokračuje v práci, lze usuzovat zejména z jeho vnějších projevů. Přitom z
logiky věci vyplývá, že nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci
zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas
projevil i navenek. Nedá-li zaměstnavatel nijak navenek na vědomí, že s další
prací zaměstnance nesouhlasí, nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím
zaměstnavatele“.
Pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s
vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (§ 9 odst. 3 zák. práce) (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002 sp. zn.
21 Cdo 2080/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2003, pod
poř. č. 8).
Z uvedeného vyplývá, že pro závěr, zda lze „v daném případě aplikovat
ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce“, či nikoliv, není významné, jak nesprávně
dovozuje odvolací soud, jak dlouhý „časový úsek“ zaměstnanec po uplynutí
sjednané doby dále konal práci, významné není ani to, zda zaměstnanec, kromě
toho, že pokračuje dále v konání prací, navíc zaměstnavatele (a kolikrát)
formálně „kontaktoval“, aby vyjádřil „vůli být dále zaměstnán (viz dopis
žalobkyně ze dne 23.11.2006, na který odvolací soud poukazuje), nýbrž to - tak
výslovně ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce - zda zaměstnanec fakticky
pokračoval v konání prací i po uplynutí sjednané doby a zda tak činil s vědomím
zaměstnavatele.
V projednávané věci opřel odvolací soud své (dovoláním napadené) rozhodnutí
mimo jiné o závěr, že „nejpozději dne 17.11.2005 měla žalobkyně vědomost o tom,
že žalovaná nemá zájem uzavřít s ní pracovní poměr na dobu neurčitou“, a
protože žalobkyně pracovala pro žalovanou „po ukončení pracovního poměru na
dobu určitou pouze krátký časový úsek představující 12 dnů, a poté jí byl
přístup na pracoviště výslovně zakázán, nelze podle názoru odvolacího soudu v
daném případě aplikovat ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce“. Dovolatelka
namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a uplatňuje tedy rovněž dovolací
důvod vyjádřený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci
z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak
dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu
odvolacího.
Závěr o tom, že „v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 56 odst. 2 zák.
práce“ (tedy, že žalobkyně nepokračovala v konání prací s vědomím
zaměstnavatele) odvolací soud učinil na základě vyjádření žalobkyně v průběhu
řízení před soudem prvního stupně, že „by souhlasila s tím, že se uzavře nová
dohoda na dobu určitou jeden rok“, jestliže by takovou ofertu vůbec dostala
(„tento návrh od žalované nedostala“), přihlédl ke konceptu „dodatku k pracovní
smlouvě ze dne 31.10.2004“, který žalobkyně „viděla, a to dne 17.11.2005
náhodou ve skříni v zaměstnání“ (který ale žalovaná žalobkyni jako ofertu nikdy
nepředala), a na základě toho dovodil, že „nejpozději dne 17.11.2005 měla
žalobkyně vědomost o tom, že žalovaná nemá zájem uzavřít s ní pracovní poměr na
dobu neurčitou“. Neuvedl však, jak hodnotí výpověď žalobkyně před soudem
prvního stupně, že jí „paní P.“ na upozornění, že „pracovní smlouva končí“,
sdělila, že má „nadále pokračovat v práci“, zda tato osoba byla ve vztahu k
žalobkyni „nejbližším nadřízeným zaměstnancem“, nebo jinou osobou, která není
ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele
jako jeho zástupce (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn.
21 Cdo 568/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2006, pod č.65),
nebo zda toto postavení měla také „paní H.“. Stranou neměla být ponechána ani
výpověď žalobkyně popisující její jednání s panem B., s nímž jednala
„naposledy“ 17.11.2005, který se k ní choval „normálně, neměl žádné námitky ani
ohledně její práce“, a to již vzhledem k procesnímu tvrzení žalované v řízení
před soudem prvního stupně, že dne 2.11.2005 (tedy již po uplynutí doby
sjednané v původní pracovní smlouvě) se jednatel žalované se žalobkyní „dohodl
na prodloužení výkonu práce o další jeden rok“. Činí-li odvolací soud závěr na
základě dopisu žalobkyně ze dne 23.11.2005, v němž žalobkyně sděluje žalované
svůj právní názor, že „dne 1.11.2005 podle § 56 odst. 2 byla pracovní smlouva
změněna na dobu neurčitou“, že žalobkyně v tomto dopise „výslovně neprojevila
vůli být u žalované dále zaměstnána“, pak nevysvětluje, z čeho v textu dopisu,
za situace, kdy až do vykázání z pracoviště bez přerušení konala svoji práci,
by měla taková vůle žalobkyně vyplývat, a jaký význam by měla mít tato případná
vůle z hlediska ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu