21 Cdo 4916/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č.
2096/4, IČO 63980401, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovaným 1) V. H., zastoupenému JUDr. Olgou
Sovovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Krči, Bartákova č. 1109/34, 2)
P. V., zastoupené JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském
Hradišti, Všehrdova č. 525, 3) D. H., zastoupené JUDr. Marií Šupkovou,
advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební č. 1294, a 4) D. H.,
zastoupenému JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 - Krči,
Bartákova č. 1109/34, o 2.037.661,82 Kč s úroky z prodlení prodejem zástavy,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 110/2008, o
dovoláních žalobce a žalovaných 1) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 28. března 2014 č. j. 27 Co 149/2013-282, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 4) se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Společnost CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg,
Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské vévodství, registrační číslo B
90447, se žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 5. 5. 2008
domáhala, aby jí žalovaný 1), žalovaná 2), V. H., (dále jen „V. H.“), a B. H.
společně a nerozdílně zaplatili 2.037.661,82 Kč s úrokem ve výši 20,9 % z
1.494.160,- Kč od 1. 4. 1998 do 22. 4. 1998, s úrokem ve výši 20,6 % z
1.494.160,- Kč od 23. 4. 1998 do 9. 12. 1999 a s úrokem ve výši 20,6 % z
844.160,- Kč od 10. 12. 1999 do zaplacení, s tím, že žalobce se může domáhat
uspokojení své pohledávky vůči žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to „budovy, na pozemku parc. č. st. 338, rodinný dům, v části
obce P., pozemek parc. č. st. 338 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc.
č. 166/2, zahrada, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 916 pro katastrální
území P. u U. H., vedeno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Uherské Hradiště“, a vůči V. H., a B. H. pouze z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to „budova, na pozemku parc. č. st. 501, rodinný dům, v části
obce P., pozemek parc. č. st. 501 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc.
č. 4462/2, orná půda, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 979 pro
katastrální území P. u U. H., obec P., vedeno u Katastrálního úřadu pro Zlínský
kraj, Katastrální pracoviště Uherské Hradiště“. Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že zástavní smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu č. NZ 365/94, N
382/94 dne 17. 5. 1994 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako zástavní věřitelkou,
I. Č. jako dlužníkem a žalovanými 1) a 2), B. H., V. H., J. H., J. H., M. P. a
A. P. jako zástavci, bylo zřízeno zástavní právo mimo jiné k předmětným
nemovitostem k zajištění pohledávky České spořitelny, a. s. za dlužníkem I. Č.
ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 5. 1994 č. 2508-217755-658 poskytnutém dlužníkovi
ve výši 1.600.000,- Kč a splatném ke dni 6. 5. 1998, že dlužník svůj závazek z
úvěrové smlouvy zcela neuhradil, avšak dne 12. 2. 1999 uznal své závazky z této
smlouvy ve výši 2.705.979,82 Kč a dne 9. 12. 1999 zaplatil částku 650.000,- Kč,
která byla použita na úhradu jistiny, že od tohoto dne „nebylo na pohledávku
plněno“, že společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. byla tato pohledávka
České spořitelny, a. s. postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17.
7. 2003 č. BBL03P1417 a že žalobou uplatněná částka 2.037.661,82 Kč sestává z
jistiny 844.160,- Kč, úroků 940.332,62 Kč a smluvní pokuty 253.169,20 Kč.
Okresní soud v Uherském Hradišti nejprve usnesením ze dne 9. 3. 2010 č. j. 5 C
110/2008-77 zastavil řízení proti žalované B. H., která dne 20. 7. 2007
zemřela, usnesením ze dne 9. 3. 2010 č. j. 5 C 110/2008-79 připustil změnu
žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 18. 2. 2010 v rozsahu, v němž byl
nárok uplatňován vůči V. H., a B. H., tak, že V. H., žalovaná 3) a žalovaný 4)
jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 2.037.661,82 Kč s úrokem ve
výši 20,9 % z 1.494.160,- Kč od 1. 4. 1998 do 22. 4. 1998, s úrokem ve výši
20,6 % z 1.494.160,- Kč od 23. 4. 1998 do 9. 12. 1999 a s úrokem ve výši 20,6 %
z 844.160,- Kč od 10. 12. 1999 do zaplacení, přičemž žalobce se může domáhat
uspokojení pohledávky vůči V. H., pouze z výtěžku prodeje 1/2, vůči žalovanému
4) pouze z výtěžku prodeje 1/6 a vůči žalované 3) pouze z výtěžku prodeje 2/6
nemovitostí - „budova, na pozemku parc. č. 501, rodinný dům, v části obce P.,
pozemek parc. č. st. 501 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 4462/2,
orná půda, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 979 pro katastrální území P.
u U. H., obec P., vedeno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Uherské Hradiště“, usnesením ze dne 9. 3. 2010 č. j. 5 C 110/2008-82
vyloučil žalobu v části týkající se žalovaných 1) a 2) k samostatnému řízení,
usnesením ze dne 10. 8. 2011 č. j. 5 C 110/2008-98 zastavil řízení vůči
žalovaným 3) a 4) „co do nároku žalobce na uspokojení úroku ve výši 20,6 % z
částky 844.160,- Kč od 22. 11. 2010 do 17. 3. 2011“ z důvodu zpětvzetí žaloby v
této části a opětovně spojil ke společnému řízení část žaloby vyloučenou
usnesením ze dne 9. 3. 2010 č. j. 5 C 110/2008-82, usnesením ze dne 27. 2. 2012
č. j. 5 C 110/2008-113 rozhodl, že v řízení bude namísto dosud žalovaného V.
H., který zemřel dne 12. 12. 2009, pokračováno se žalovanou 3), žalovaným 4) a
žalovaným 1) jako jeho dědici, a usnesením ze dne 22. 5. 2012 č. j. 5 C
110/2008-141 zastavil řízení vůči žalovaným 1) a 2) „co do nároku žalobce na
uspokojení úroků ve výši 20,6 % z částky 844.160,- Kč od 22. 11. 2010 do 17. 3.
2011“ z důvodu zpětvzetí žaloby v této části.
Okresní soud v Uherském Hradišti poté rozsudkem ze dne 28. 11. 2012 č. j. 5 C
110/2008-187 doplněným usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. 5 C 110/2008-197
uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 2.037.661,82 Kč s úrokem ve
výši 20,9 % z částky 1.494.160,- Kč od 1. 4. 1998 do 22. 4. 1998, s úrokem ve
výši 20,6 % z částky 1.494.160,- Kč od 23. 4. 1998 do 9. 12. 1999, s úrokem ve
výši 20,6 % z částky 1.494.160,- Kč od „10. 12. 1999“ do 9. 12. 1999, s úrokem
ve výši 20,6 % z částky 844.160,- Kč od 15. 8. 2010 do 21. 11. 2010 a s úrokem
20,6 % z částky 844.160,- Kč od 18. 3. 2011 do zaplacení s tím, že se žalobce
může domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje „id. ? nemovitostí budova, na pozemku parc. č. st. 338, rodinný dům, v části obce P.,
pozemek parc. č. st. 338 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 166/2,
zahrada, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 916 pro Katastrální území P. u
U. H., obec P., vedeno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální
pracoviště Uherské Hradiště“, zamítl žalobu proti žalovaným 2), 3) a 4) a
zastavil řízení „v rozsahu úroku 20,6 % z částky 844.160,- Kč od 1. 3. 2009 do
14. 8. 2010“ z důvodu zpětvzetí žaloby v této části; současně rozhodl, že
žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 90.031,40 Kč
k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové a že žalobce je povinen zaplatit na
náhradě nákladů řízení žalované 2) 79.553,- Kč k rukám advokátky JUDr. Anny
Kapsové, žalované 3) 95.463,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Šupkové a
žalovanému 4) 100.988,- Kč k rukám advokátky JUDr. Olgy Sovové, Ph.D. Dospěl k
závěru, že vůči žalovanému 1) je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své
pohledávky pouze prodejem jedné poloviny nemovitostí (budovy a pozemků parc. č. st. 338 a parc. č. 166/2 v katastrálním území P. u U. H.), protože ke dni
podpisu zástavní smlouvy (17. 5. 1994) nebyly již tyto nemovitosti v
bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaného 1) a žalované 2), neboť jejich
manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 18. 3. 1994, mezi žalovanými 1) a
2) nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou a toto
spoluvlastnictví nebylo vypořádáno ani soudem, a proto jsou uvedené nemovitosti
v podílovém spoluvlastnictví žalovaných 1) a 2) s tím, že každý je
spoluvlastníkem jedné poloviny. Ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 4) dovodil, že
tito žalovaní se „domohli promlčení“, neboť desetiletá promlčecí doba podle
ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, která začala běžet – vzhledem k
ujednání v úvěrové smlouvě, že poslední splátka bude zaplacena ke dni 31. 12. 1997 - od 1. 1. 1998, uplynula dnem 1. 1. 2008 (bez ohledu na to, že konečný
termín splatnosti úvěru byl sjednán ke dni 6. 5. 1998, neboť rozhodující je
podle názoru soudu prvního stupně splatnost jednotlivých splátek, které mohly
být vymáhány samostatně, a pokud poslední splátka měla být uhrazena 31. 12. 1997, musí být promlčecí doba „počítána“ ode dne následujícího po dni
splatnosti této splátky).
Ve vztahu k žalované 2) dodal, že ustanovení zástavní
smlouvy týkající se této žalované jsou neplatná, neboť zástavní smlouvu
neuzavřela a žalovaný 1), který tuto smlouvu podepsal i za ni, k tomu nebyl
oprávněn, protože žalovaná 2) jej v plné moci pověřila „pouze k vyřízení úvěru
v její prospěch a nikoli ve prospěch I. Č.“, a zástavní právo proto mělo být
zřízeno k úvěru poskytnutému žalované 2) a nikoliv I. Č., a v plné moci je
uvedeno, že žalovaná 2) souhlasí se zřízením zástavního práva u rodinného domu,
a nikoliv, že pověřila žalovaného 1), aby za ni podepsal zástavní smlouvu na
zřízení zástavního práva k domu a pozemkům parc. č. st. 338 a parc č. 166/2 v
katastrálním území P. u U. H. Uvedl, že vůči žalované 3) [nenamítla-li by
promlčení], by byl žalobce úspěšný pouze v rozsahu částky 870.352,62 Kč s tím,
že by se mohl domáhat uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje jedné
poloviny domu a pozemků parc. č. st. 501 a parc. č. 4462/2 v katastrálním území
P. u U. H., neboť žalovaná 3) jako dědic po V. H., odpovídá za jeho závazky
pouze do výše ceny nabytého dědictví, které nabyla „v čisté hodnotě 870.352,62
Kč a nemovitosti, které jsou předmětem zástavní smlouvy dům, parc. č. 501 a
parc. č. 4462/2 v katastrálním území P. v rozsahu id. 1/2“. Shledal, že
žalovaný 4) nebyl v řízení pasivně legitimován, neboť z dědictví po V. H.,
nenabyl ničeho.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Brně – poté, co usnesením ze
dne 9. 9. 2013 č. j. 27 Co 149/2013-255 rozhodl, že do řízení namísto
dosavadního žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. vstupuje společnost CASPER
CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401, na
kterou byla smlouvou ze dne 20. 6. 2013 postoupena pohledávka ze smlouvy o
úvěru vůči I. Č. – rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 č. j. 27 Co 149/2013-282 ve
věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči žalovanému
1) zamítl, a potvrdil jej ve výroku o zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2), 3) a
4), ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými
2), 3) a 4) jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě
nákladů řízení žalované 2) 6.500,- Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Kapsové,
žalované 3) 8.833,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Šupkové a žalovanému 4)
14.298,84 Kč k rukám advokátky JUDr. Olgy Sovové, Ph.D., a rozhodl, že ve
vztahu žalobce a žalovaného 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů
odvolacího řízení žalovanému 1) 11.046,57 Kč k rukám advokátky JUDr. Olgy
Sovové, Ph.D, žalované 2) 4.897,55 Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Kapsové a
žalovanému 4) 3.267,- Kč k rukám advokátky JUDr. Olgy Sovové, Ph.D, že ve
vztahu žalobce a žalované 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání
žalovaného 1) ve výši 5.000,- Kč a doplatit soudní poplatek za odvolání ve výši
4.000,- Kč, oboje „na účet“ Okresního soudu v Uherském Hradišti. Odvolací soud
především shledal, že žalobce se nemůže po žalovaných domáhat realizace
zástavního práva ve vztahu k dlužníkem I. Č. uznaným nárokům ze smluvních pokut
ve výši 253.169,20 Kč, neboť zástavním právem byla zajištěna „pohledávka
věřitele včetně jejího příslušenství z úvěrové smlouvy“, ovšem smluvní pokuta
není příslušenstvím pohledávky a nebyla proto zástavním právem zajištěna. Dovodil, že termín splatnosti úvěru „do 6. 5. 1998“ byl sjednán jako „obecná
doba“ splnění závazků ze smlouvy o úvěru, že však současně byly ve vztahu k
dlužné jistině, úrokům a poplatkům sjednány samostatné doby splatnosti, jež
mají „před obecným termínem ‚do 6. 5. 1998‘ přednost“, a že je proto při určení
počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k povinnostem dlužníka nutné vycházet z
ustanovení § 392 odst. 2 věty první obchodního zákoníku, podle něhož u práva na
dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Protože
poslední splátka jistiny ve výši 115.000,- Kč měla být podle smlouvy o úvěru
zaplacena 31. 12. 1997, promlčecí doba ve vztahu k této splátce začala plynout
1. 1. 1998. Vzhledem k tomu, že posledním dnem „maximální“ desetileté promlčecí
doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bylo pondělí 31. 12. 2007 a že řízení ve věci bylo zahájeno dne 5. 5. 2008 [ve vztahu k žalovaným 3)
a 4) až návrhem žalobce doručeným soudu dne 22. 2. 2010], dospěl odvolací soud
k závěru, že, uplynula-li promlčecí doba ve vztahu k poslední splátce jistiny,
uplynula i ve vztahu k dříve splatným splátkám, jakož i k úrokům, jejichž
splatnost byla sjednána „přednostně před splátkou úvěru“. Dovodil, že uznáním
závazku ve výši 2.705.979,82 Kč dlužníkem I. Č. vůči věřiteli, jež mělo vliv i
na již promlčené splátky, počala v souladu s ustanovením § 407 odst. 1
obchodního zákoníku dnem 13. 2. 1999 běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která
uplynula dne 12. 2. 2003, a že je proto závazek obligačního dlužníka od 13. 2. 2003 (resp. od 10. 12. 2003, jestliže by částečné plnění ve výši 650.000,- Kč,
k němuž došlo dne 9. 12.
1999, znamenalo uznání zbytku závazku dlužníkem)
promlčen. Při posouzení otázky promlčení zástavního práva odvolací soud
vycházel z toho, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a že běží ode
dne, kdy věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy,
a dovodil, že v posuzovaném případě počala plynout dne 1. 1. 1998, neboť
splatnost poslední splátky úvěru byla sjednána na 31. 12. 1997. S přihlédnutím
k tomu, že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, dospěl
k závěru, že promlčecí doba zástavního práva uplynula dnem, kdy došlo k
promlčení nároku ze smlouvy o úvěru, tedy dnem 12. 2. 2003 (resp. 9. 12. 2003). Námitku žalobce, že proti zástavním dlužníkům bylo dne 5. 5. 1998 zahájeno
soudní řízení podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (vedené u Okresního
soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 426/98), které vedlo ke stavení
promlčecí doby, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť toto řízení nelze
považovat za skutečnost, která by vedla ke stavení běhu promlčecí doby
zástavního práva ve smyslu § 112 občanského zákoníku, když návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí podaný proti žalovaným (jejich předchůdcům) byl usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Co 339/2002-139, které nabylo
právní moci dne 30. 6. 2008, zamítnut s odůvodněním, že oprávněným (věřitelem)
předložený exekuční titul (notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti)
neměl potřebné náležitosti, a ve vztahu k úrokům kapitalizovaným částkou
940.332,62 Kč a smluvní pokutě ve výši 253.169,20 Kč byl návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vůči nim zamítnut již usnesením
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 2006 č. j. 1 E 426/98-124,
které nabylo právní moci dne 22. 11. 2006; stejně tak posoudil skutečnost, že
dne 5. 5. 2008 byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti I. Č., který
byl veden u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11Nc 7746/2008 a
kterému bylo usnesením ze dne 13. 5. 2008 vyhověno. Odvolací soud uzavřel, že
žaloba není důvodná též proto, že zástavní právo bylo v zástavní smlouvě (čl. XI) sjednáno na dobu určitou, a to do doby splatnosti úvěru, tj. do 6. 5. 1998. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení odůvodnil
odvolací soud tím, že vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
kterou při rozhodování o nákladech řízení použil soud prvního stupně, byla
zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, že
je proto třeba výši odměny advokáta stanovit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a
že soud prvního stupně o výši této odměny rozhodl chybně, neboť vycházel ze
sazby odměny „jako by předmětem řízení bylo přiznání peněžité částky, kterou
zástavnímu věřiteli dluží obligační dlužník“, přestože předmět řízení „tohoto
typu“ je nutno chápat jako penězi neocenitelný.
Žalobce ve svém dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že počátek
běhu promlčecí doby je nutné vztáhnout na splatnost jednotlivých splátek úvěru
sjednaných v úvěrové smlouvě, a namítá, že odvolací soud „ignoruje“ konečný
termín splatnosti úvěru „tak, jak byl v úvěrové smlouvě také sjednán“. Zdůrazňuje, že projev vůle není právní normou, kterou by bylo možné vykládat
pravidlem „ustanovení speciální ruší ustanovení obecné“, že občanský zákoník
klade důraz na skutečnou vůli účastníků a na její projev obsažený v právním
úkonu, že sjednání plnění ve splátkách je „obecně a zásadně“ výhodou, kterou
věřitel poskytuje dlužníkovi k zaplacení dlužné částky, nikoli povinností, a že
právě smlouva o úvěru je typickým příkladem „výhody splátek“, neboť věřiteli
vzniká nárok na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a nikoli nárok na
zaplacení splátek úvěru. Má za to, že desetiletá promlčecí doba podle
ustanovení § 408 obchodního zákoníku, které upravuje promlčecí dobu pro
vykonatelné či pravomocně přiznané pohledávky, začala běžet dne 6. 5. 1998
[poté, co žalobce dne 5. 5. 1998 podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vůči
zástavním dlužníkům podle notářského zápisu s přímou vykonatelností (který se
později ukázal jako nevykonatelný)] a že ke dni 5. 5. 2008, kdy byl podán návrh
na nařízení exekuce vůči obligačnímu dlužníkovi, pohledávka promlčena nebyla,
neboť podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vůči zástavním dlužníkům
podle notářského zápisu s přímou vykonatelností je skutečností, které promlčecí
dobu staví, resp. přerušuje. Dovolatel je toho názoru, že pokud nebyla ke dni
5. 5. 2008 promlčena pohledávka, nemůže být k tomuto dni promlčeno ani zástavní
právo, a že pokud podal dne 6. 5. 1998 „řádně a včas“ před uplynutím tříleté
promlčecí doby zástavního práva návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle
notářského zápisu s přímou vykonatelností, o němž řízení probíhalo deset let,
tak žalobu v projednávané věci podal dříve, než „konečné“ usnesení v řízení o
výkon rozhodnutí nabylo právní moci, dříve, než pro zajištěnou pohledávku
uplynula promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 408 obchodního zákoníku, a
dokonce dříve, než uplynula přerušená tříletá promlčecí doba pro zástavní
právo. Skutečností mající za následek přerušení běhu promlčecí doby je podle
názoru dovolatele takové řízení, které věřitel zahájil řádně před uplynutím
promlčecí doby a v němž řádně pokračoval, a nikoliv takové, v němž bylo
„meritorně či vyhovujícím způsobem“ rozhodnuto; proto nemůže být významné, že
exekuční titul (notářský zápis) byl shledán nevykonatelným. Dovolatel
zdůrazňuje, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nevzal zpět a neučinil ani
jiný úkon, který by bylo možné považovat za porušení povinnosti „řádně
pokračovat v řízení“ podle ustanovení § 112 občanského zákoníku. Nesouhlasí
také se závěrem odvolacího soudu, že vůlí zástavního věřitele bylo sjednat
zánik zástavního práva dnem splatnosti úvěru, neboť takové smluvní ujednání by
bylo „zcela proti právům a oprávněným zájmům zástavního věřitele“ a nemohlo by
mít ani „podobu legitimního očekávání ze strany zástavních dlužníků“.
Žalovaní 1) a 4) dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že
žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 4) 14.298,84
Kč, a ve výrocích, kterými byla žalobci uložena povinnost zaplatit na náhradě
nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 11.046,57 Kč a žalovanému 4) 3.267,-
Kč. Namítají, že odvolací soud vycházel při posouzení nákladů řízení z toho, že
předmětem žaloby je penězi neocenitelná věc, ačkoliv podle jejich názoru se
žaloba „týká plnění v konkrétní částce, byť je možno ji uspokojit pouze z
výtěžku zpeněžení“, a že žaloba nebyla podána jako žaloba „na uznání zástavního
práva“, ale jako žaloba na plnění. Vytýkají odvolacímu soudu, že jim
„neumožnil“, aby se vyjádřili k výroku o nákladech řízení, a že je ani „se svým
právním názorem neseznámil“. Žalovaní 1) a 4) navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo v projednávané
věci zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaných 1) a 4) napadající rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o
nákladech řízení není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v této části (v závěru, že předmět řízení v
projednávané věci, ve které se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili
společně a nerozdílně 2.037.661,82 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobce je
oprávněn uspokojit se z výtěžku prodeje zástavy, je penězi neocenitelný, z
něhož odvolací soud vycházel při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení), v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3887/2014 a v něm
vyslovený právní názor, že předmětem řízení zahájeného žalobou, kterou se
zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné
zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku
prodeje zástavy, není samotná pohledávka zajištěná zástavním právem (i když
právo uplatněné zástavním věřitelem je v této žalobě vyjádřeno jako nárok na
zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se
oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy), ani
zástava, nýbrž právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, na
základě jehož přiznání vykonatelným rozhodnutím soudu může zástavní věřitel
toto právo uplatnit při výkonu rozhodnutí prodejem zástavy; takový předmět
řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit penězi]. Protože není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak, a protože v části, v níž žalovaní 1) a 4)
uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. (namítají-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud jim
neumožnil vyjádřit se k rozhodnutí o nákladech řízení a že je neseznámil se
svým právním názorem na tuto otázku), dovolání trpí vadami, pro které nelze v
dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných
1) a 4) podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
dne 6. 5. 1994 Česká spořitelna, a. s. a I. Č. uzavřeli smlouvu o úvěru, podle
níž byl I. Č. poskytnut úvěr ve výši 1.600.000,- Kč, který se dlužník zavázal
splácet ve čtvrtletních splátkách po 115.000,- Kč počínaje dnem 30. 9. 1994
splatných vždy k poslednímu dni posledního měsíce příslušného čtvrtletí s tím,
že první splátka bude zaplacena k 30. 9. 1994 ve výši 105.000,- Kč a poslední
ve výši 115.000,- Kč dne 31. 12. 1997 a že sjednané úroky a poplatky budou
dlužníkem placeny vždy k poslednímu dni čtvrtletí počínaje červnem 1994;
„konečný termín splatnosti“ úvěru byl sjednán do 6. 5. 1998. K zajištění
pohledávky České spořitelny, a. s. z úvěru včetně jejího příslušenství bylo
zástavní smlouvou uzavřenou dne 17. 5. 1994 formou notářského zápisu NZ 365/94,
N 382/94 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako zástavní věřitelkou, I. Č. jako
dlužníkem a žalovanými 1) a 2), B. H., V. H., J. H., J. H., M. P. a A. P. jako
zástavci zřízeno zástavní právo mimo jiné k nemovitostem - domu a pozemkům
parc. č. st. 338 a parc. č. 166/2 v katastrálním území P. u U. H. v
bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaného 1) a žalované 2) a domu a pozemkům
parc. č. st. 501 a parc. č. 4462/2 v katastrálním území P. u U. H. v
bezpodílovém spoluvlastnictví B. H. a V. H. V čl. IX. zástavní smlouvy byla
mezi zástavní věřitelkou a „zástavním dlužníkem“ dohodnuta „přímá vykonatelnost
smlouvy o úvěru“ a v čl. XI. této smlouvy bylo ujednáno, že zástavní právo se
zřizuje „do doby splatnosti úvěru“. Úvěr nebyl splácen, dlužník I. Č. dne 12.
2. 1999 písemně uznal svůj závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 2.705.979,82 Kč
sestávající z dlužné jistiny ve výši 1.494.160,- Kč, úroků ve výši 940.332,62
Kč, poplatků ve výši 18.318,- Kč a smluvních pokut ve výši 253.169,20 Kč a dne
9. 12. 1999 došlo k částečnému plnění ve výši 650.000,- Kč, které věřitel
započetl na jistinu. Dne 5. 5. 1998 podala Česká spořitelna, a. s. u Okresního
soudu v Uherském Hradišti návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem mimo
jiné předmětných nemovitostí podle notářského zápisu ze dne 17. 5. 1994 NZ
365/94, N 382/94, který byl ve vztahu k úrokům kapitalizovaným částkou
940.332,62 Kč a smluvní pokutě ve výši 253.169,20 Kč zamítnut usnesením
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 8. 2006 č. j. 1 E 426/98-124,
které nabylo právní moci dne 22. 11. 2006, a ve zbývající části byl zamítnut
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2007 č. j. 12 Co 339/2002-139,
které nabylo právní moci dne 30. 6. 2008, s odůvodněním, že oprávněným
předložený exekuční titul (notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti)
neměl potřebné náležitosti. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2003
postoupila Česká spořitelna, a. s. svou pohledávku ze smlouvy o úvěru vůči I.
Č. společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., která ji smlouvou ze dne 20. 6.
2013 postoupila žalobci.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda se staví běh promlčecí doby zástavního
práva podáním návrhu na výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí podle
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Protože tato právní otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 5. 1994, která byla zajištěna zástavním
právem na předmětných nemovitostech, se stala zcela splatnou - jak bylo soudy
zjištěno - dnem 31. 12. 1997, kdy byla splatná poslední splátka. Protože právo
na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998, soudy v
souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením § 151f
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a dalšími
právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998 (srov. též právní názory
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo
1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn.
21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb.,
kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110); k promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva
majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do
31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se
zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od
vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní
povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani
z ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8.
1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje
uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná
pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení
z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který
byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla
zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového
vztahu. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní
práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení
zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění
nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také
promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné
pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl
majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem [zákon č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12.
2013 (dále jen „obch. zák.“)] se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze
smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé [tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.)]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno
pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.);
v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do
důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo,
byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1
věta druhá obč. zák.). Uplatní-li zástavní věřitel v promlčecí době zástavní
právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto
uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o zástavním právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí (srov. § 112 obč. zák.).
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle
právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze
zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se
může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité
zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro
výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co
1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1996). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení
ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se
uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 občanského zákoníku), nebyla-li zástavním
právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem
vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též
jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný
zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Právním
prostředkem sloužícím k tomu, aby zástavní věřitel dosáhl uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy, je tedy žaloba, kterou se zástavní věřitel domáhá po
zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že
zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy.
Podá-li zástavní věřitel podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu,
kterým bylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení pohledávky zajištěné zástavním
právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje
zástavy, u soudu nebo u jiného příslušného orgánu návrh na výkon rozhodnutí
prodejem nemovité zástavy, promlčecí doba zástavního práva (desetiletá) od
podání tohoto návrhu po dobu řízení o výkonu rozhodnutí – jak vyplývá z
ustanovení § 112 obč. zák. - neběží (staví se). Protože zástavní věřitel se
může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité
zástavy nejen – jak vyplývá z výše uvedeného - na základě vykonatelného
rozhodnutí, ale i na základě jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího
proti zástavnímu dlužníkovi, a protože jiným titulem pro výkon rozhodnutí je
též notářský zápis, který obsahuje občanskoprávní závazek a v němž jsou
vyznačeny osoba oprávněná a povinná, právní důvod, předmět a doba plnění,
jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila [srov. § 274
písm. e) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 8. 1998)], staví se
běh promlčecí doby zástavního práva také podáním návrhu na výkon rozhodnutí
prodejem nemovité zástavy podle notářského zápisu, který obsahuje závazek
zástavního dlužníka zaplatit zástavnímu věřiteli pohledávku zajištěnou
zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku
prodeje zástavy, a ve kterém zástavní dlužník svolil k vykonatelnosti.
V projednávané věci začala tříletá promlčecí doba zástavního práva zřízeného k
předmětným nemovitostem zástavní smlouvou ze dne 17. 5. 1994 běžet nejpozději
dne 1. 1. 1998, kdy zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení celé
zajištěné pohledávky z úvěrové smlouvy ze zástavy, neboť poslední splátka
úvěru, který nebyl dlužníkem I. Č. řádně a včas splácen, byla splatná dne 31.
12. 1997. Běh této promlčecí doby se nezastavil tím, že dne 5. 5. 1998 podal
zástavní věřitel (Česká spořitelna, a. s.) u Okresního soudu v Uherském
Hradišti návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem (mimo jiné) předmětných
nemovitostí podle notářského zápisu ze dne 17. 5. 1994 NZ 365/94, N 382/94,
neboť tento notářský zápis neobsahoval závazek zástavních dlužníků zaplatit
zástavnímu věřiteli pohledávku zajištěnou zástavním právem s tím, že zástavní
věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, se svolením
zástavních dlužníků k vykonatelnosti (mezi zástavním věřitelem a „zástavním
dlužníkem“ byla ve smlouvě sepsané uvedeným notářským zápisem dohodnuta pouze
„přímá vykonatelnost smlouvy o úvěru“), a proto podání tohoto návrhu na výkon
rozhodnutí nemohlo mít na běh promlčecí doby zástavního práva účinky stanovené
v § 112 obč. zák. Vzhledem k tomu, že zástavní práva se nepromlčují - jak
vyplývá z ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. - dříve než zajištěná
pohledávka, nepromlčelo se zástavní právo k předmětným nemovitostem uplynutím
tříleté promlčecí doby běžící ode dne 1. 1. 1998, nýbrž až uplynutím promlčecí
doby pohledávky z úvěrové smlouvy. K promlčení této pohledávky došlo – jak
správně dovodil odvolací soud – nejpozději dne 10. 12. 2003, tedy po uplynutí
nové čtyřleté promlčecí doby spojené s částečným plněním na pohledávku z
úvěrové smlouvy ve výši 650.000,- Kč, která začala běžet – za předpokladu, že
šlo o plnění dlužníka I. Č. a že z něj bylo lze usuzovat, že tímto plněním
dlužník uznává i zbytek závazku (srov. § 407 odst. 1 a 3 obch. zák.) – dne 9.
12. 1999 [v případě, že by uvedené předpoklady pro běh nové čtyřleté promlčecí
doby spojené s částečným plněním dluhu nebyly splněny, promlčela by se
pohledávka ze smlouvy o úvěru již uplynutím čtyřleté promlčecí doby běžící od
písemného uznání závazku dlužníkem dne 12. 2. 1999 (srov. § 407 odst. 1 obch.
zák.)]. Vzhledem k tomu, že žalobce (jeho právní předchůdce) své právo na
uspokojení ze zástavy uplatnil u soudu (podáním žaloby) až dne 5. 5. 2008 [vůči
žalovaným 3) a 4) až podáním doručeným soudu dne 22. 2. 2010] a že žalovaní
vznesli námitku promlčení, je závěr soudů, že zástavní právo zřízené k
předmětným nemovitostem zástavní smlouvou ze dne 17. 5. 1994 (bez ohledu na to,
zda doba jeho trvání byla vskutku omezena dnem 6. 5. 1998, jak dovodil odvolací
soud) nelze žalobci přiznat, v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení ve věci samé na
náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení v souvislosti s
dovoláním žalobce žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu