21 Cdo 4950/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce R. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
L. Č. r., s. p., zastoupenému advokátem, o neplatnost rozvázání pracovního
poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C
40/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 16. května 2008, č. j. 30 Co 167/2004-178, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 15. 12. 1999 (doručeným žalobci dne 23. 12. 1999) sdělil
žalovaný žalobci, že s ním podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce
rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Závažné porušení pracovní kázně žalobcem
spatřoval v tom, že „nevyznačil hmotu k těžbě při prodeji dříví nastojato
podnikatelskému subjektu“, že „vykazoval práce - výchovný zásah v porostě 819
B3, které nebyly provedeny“, že „bez písemného zmocnění od lesního správce
uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato v porostech“ a že „nechal
zpracovat samovýrobu v porostě bez příslušné smlouvy“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního
stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a
aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní
smlouvy ze dne 15. 7. 1994 jako revírník s místem výkonu práce v oblasti Lesní
správy J.. Namítl, že při prodeji dříví nastojato vyznačil hmotu k těžbě barvou
nebo sekerou a že výchovný zásah v porostě proveden byl. Smlouvu s panem Š. bez
písemného zmocnění lesním správcem Ing. Ch. ze dne 4. 1. 1999 skutečně sám
podepsal, avšak „učinil tak na základě slibu ing. Ch., že svůj písemný souhlas
dá dodatečně“; byl v dobré víře, že nečiní nic, čím by se dopustil porušení
pracovní kázně. Nedopatřením také došlo k tomu, že přehlédl jedno z čísel
porostu uvedených ve smlouvě a k těžbě došlo asi o 400 metrů dál (v porostu 885
C 10). Tímto jednáním však žalovanému škoda nevznikla a navíc toto nedopatření
muselo být žalovanému „známo nejpozději 16. 9. 1999, kdy porovnáním mezi
smlouvou a číselníky, boletou a výrobním lístkem musel žalobce tuto těžbu v
porostu zjistit“; lesní správce o umístění této těžby i v porostu věděl,
„protože ji přejímal svým cejchem již v první polovině září 1999“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 7 C
40/2000-57, určil, že výpověď z pracovního poměru „daná žalovaným žalobci dne
15. 12. 1999 a předaná dne 23. 12. 1999“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci 165.690,- Kč a „dále mu platit od 1. 5. 2001 do 1. dne
po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, 11.835,- Kč měsíčně“; zároveň
rozhodl, že žalobce je povinen „zaplatit s. – ČR soudní poplatek 6.628,- Kč“ a
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 31.938,- Kč k rukám
„právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
žalovaný se „jakožto zaměstnavatel žalobce“ o jeho chování, které bylo důvodem
k rozvázání pracovního poměru, dověděl dne 23. 9. 1999. S ohledem na to, že
výpověď byla žalobci dána dopisem ze dne 15. 12. 1999, a že žalobci byla
doručena 23. 12. 1999 (s odborovým orgánem žalovaného byla výpověď projednána
14. 12. 1999), dovodil, že žalovaný „tímto časovým posunem“ nedodržel běh
subjektivní lhůty daný ustanovením § 46 odst. 3 zák. práce a „z tohoto důvodu
nemohla před soudem jeho výpověď daná žalobci obstát“. Protože v průběhu řízení
„vznesl žalobce v souladu s § 61 zák. práce požadavek na další zaměstnání ze
strany žalovaného“ a žalovaný mu práci nepřiděloval, přiznal mu i „právo na
náhradu ušlé mzdy v plném rozsahu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
usnesením ze dne 28. 3. 2002, č. j. 30 Co 417/2001-91, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o určení neplatnosti výpovědi, o náhradě mzdy a o nákladech
řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (uvedl, že „ve výroku o soudním poplatku zůstává rozsudek okresního
soudu nedotčen“). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že „není
rozhodující, kdy se o tvrzených nedostatcích v práci žalobce dověděl statutární
zástupce žalovaného“, který rozhodl o tom, že žalobci bude dána výpověď z
pracovního poměru. Vytkl však soudu prvního stupně, že se blíže nezabýval tím,
co bylo ve zprávě ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) uvedeno a
zda skutečnosti uvedené ve zprávě jsou totožné se skutečnostmi, které byly
uplatněny žalovaným jako důvody pro výpověď z pracovního poměru. První
výpovědní důvod, že „žalobce na revíru Č. D. nevyznačil hmotu v těžbě při
prodeji dříví nastojato podnikatelskému subjektu“, je vymezen příliš široce
(není vymezen konkrétní porost, kde se tak mělo stát, není uvedeno, kdy k
tomuto opomenutí žalobce mělo dojít); kdyby byla dána výpověď z pracovního
poměru pouze z takto vymezeného důvodu, jednalo by se o výpověď neplatnou.
Další důvody uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nejsou ve zprávě ze dne
23. 9. 1999 uvedeny. Odvolací soud uzavřel, že „nemůže obstát závěr okresního
soudu, že žalovaný jako zaměstnavatel se dověděl o důvodech výpovědi právě ze
zprávy ze dne 23. 9. 1999“ a tedy ani závěr, že „nebyla zachována lhůta dvou
měsíců ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce“. Soudu prvního stupně
uložil, že, „pokud opětovně dospěje k závěru, že výpověď z pracovního poměru je
neplatná“, musí věnovat větší pozornost nároku na náhradu mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru. Soud prvního stupně totiž na procesní návrhy
ohledně náhrady mzdy v průběhu řízení nijak nereagoval a odůvodnění rozsudku
ohledně nároku na náhradu mzdy je pro svoji stručnost nepřezkoumatelné.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 12. 2003, č. j. 7 C
40/2000-138, žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným
žalobci dne 15. 12. 1999 a předaná žalobci dne 23. 12. 1999 je neplatná, zamítl
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení
14.525,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“ a že žalobce je povinen
zaplatit „státu – ČR na nákladech řízení“ 2.964,30 Kč. Rozsudkem ze dne 10. 8.
2005, č. j. 7 C 40/2000-157, doplnil předcházející rozsudek tak, že zamítl
žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 165.690,- Kč. Po doplnění
dokazování dospěl shodně s odvolacím soudem k závěru, že první výpovědní důvod
je neurčitý. Další tři výpovědní důvody byly vymezeny dostatečně konkrétně,
byly oprávněné a chování žalobce bylo natolik závažné, že „naplňuje skutkovou
podstatu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ a že zaměstnavatel –
žalovaný „nemohl mít nadále zájem na trvání zaměstnaneckého poměru s žalobcem“.
Vyšel z toho, že „za situace, kdy žalobce byl seznámen s vnitřními předpisy
zaměstnavatele, byl povinen takovéto akty respektovat a způsob výkonu své práce
jim přizpůsobit“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 16. 5. 2008, č. j. 30 Co 167/2004-178, rozsudek soudu prvního
stupně ve znění doplňujícího rozsudku v zamítavých výrocích a ve výroku o
náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku, jímž soud prvního stupně
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyšel z toho, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový
stav, provedené důkazy správně zhodnotil a nepochybil ani v právním posouzení
věci. Dovodil, že výpovědní důvod (že žalobce vykazoval práce – výchovný zásah
v porostu, které nebyly provedeny) není dán, neboť „není vyloučeno, že byla
provedena v daném porostu probírka, kterou lze považovat za výchovný zásah“. U
zbývajících výpovědních důvodů [že žalobce „bez písemného zmocnění od lesního
správce uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato“ a že „nechal
zpracovat samovýrobu v porostě bez příslušné smlouvy“] se odvolací soud „zcela
ztotožnil se závěry soudu I. stupně“, že oba dva výpovědní důvody nebyly
uvedeny ve zprávě ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) a že se
tímto jednáním žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Připomněl, že žalobce, „ač byl
seznámen s konkrétními vnitřními předpisy, tak v souladu s tímto konkrétním
vnitřním předpisem nepostupoval“, přičemž postupy, stanovené vnitřním předpisem
žalovaného měly zamezit ztrátám dřeva při samovýrobě a žalovanému tak nezbývalo
nic jiného, než požadovat po svých zaměstnancích dodržování přesných pravidel,
aby ke ztrátám dřeva nedocházelo.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. 7 C 40/20-184
uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 72.457,60 Kč k
rukám „právního zástupce žalovaného“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že, i když
odvolací soud dospěl k závěru, že dva výpovědní důvody nejsou dány, nevyvodil
žádné závěry o výpovědi jako celku. Podle názoru žalobce nemůže být
„formalita“, že neměl písemný souhlas k uzavření smlouvy o prodeji dříví
nastojato, považována za závažné porušení pracovní kázně, když souhlas měl
ústní a těžba dříví byla fakturována a prošla účetnictvím žalovaného nejpozději
v dubnu 1999. Výpověď za toto „údajné“ porušení pracovní kázně obdržel až 23.
12. 1999, tedy po uplynutí lhůty podle zákoníku práce. Nesouhlasí také s
tvrzením, že „zadal a nechal zpracovat samovýrobu v porostu“ bez příslušné
smlouvy. Od počátku tvrdil, že z jeho strany došlo „k přehlédnutí v čísle
porostu“, nikoliv k nedostatečné orientaci v terénu. V interní zprávě žalovaný
uvedl, že „zjistil na odvozním místě hmotu, která je samovýrobou Š.“, a že
„hmota k samovýrobě byla vyrobena současně se zpracovanou hmotou pro „L. M.,
a.s. v porostech“. Toto přehlédnutí žalobce zjistil žalovaný nejpozději 19. 9.
1999 a škoda L. M., a.s., nevznikla. Dovolatel je dále přesvědčen, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není
uvedeno, z jakých důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce
šlo o závažné porušení pracovní kázně, když „šlo o formální věc – nenechal si
potvrdit od nadřízeného písemný souhlas a došlo k administrativnímu přehlédnutí
v čísle při práci v terénu“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl.
II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobce „bez písemného zmocnění od lesního správce
uzavřel s p. Š. smlouvu o prodeji dříví nastojato“, že „nechal zpracovat
samovýrobu bez příslušné smlouvy“ a že se o těchto důvodech výpovědi z
pracovního poměru žalovaný nedověděl dříve, jak dva měsíce před dáním výpovědi
z pracovního poměru, odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud „zcela ztotožnil“) učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědků A. H., O. Š., Ing.
J. Ch., P. Ž., R. J., Ing. R. F., Ing. Š. K. a Ing. B. J. a z listinných důkazů
– smlouvy o prodeji dřeva nastojato v drobném ze dne 4/1/99, uzavřené jen
žalobcem s O. Š., smluv o prodeji dřeva nastojato v drobném, uzavřených
žalobcem „s dalšími subjekty – H., G., C., D.“, zápisu č. 72/246/99 ze dne 13.
12. 1999 o inspekční cestě P. Ž. a Ing. Ch., zápisu z porady č. 10 ze dne 14.
10. 1999, právy o provedeném šetření na LS J. ze dne 21. 9. 1999, obchodní
smlouvy č. 246/04/98 mezi žalovaným a L. M., a. s., zprávy o objemu vytěženého
dřeva v roce 1999 a číselníku dlouhého rovnaného dříví č. E 286132 ze dne 1. 9.
1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř., a
vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil.
Zdůvodnil, proč se žalovaný nemohl o důvodech k výpovědi z pracovního poměru
dovědět již ze zprávy ze dne „23. 9. 1999“ (správně ze dne 21. 9. 1999) –
zpráva obsahuje jiné údaje, než byly uplatněné výpovědní důvody. Protože
odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 132 o. s. ř., mají napadená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v
provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu
(provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo
jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti
logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133
až § 135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že z jeho strany došlo „k přehlédnutí v čísle
porostu, nikoliv k nedostatečné orientaci v terénu“ a že skutečnost, že neměl
písemný souhlas k uzavření smlouvy o prodeji dříví nastojato, je pouhá
„formalita“, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti
tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše –
není způsobilým dovolacím důvodem.
Obstát nemůže ani dovolatelova námitka, že, ačkoli odvolací soud dospěl
k závěru, že dva výpovědní důvody nejsou dány, nevyvodil žádné závěry o
výpovědi jako celku.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 15.
12. 1999 (doručeným dne 23. 12. 1999) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 6. 2000 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o
poštovních službách) a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965
Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále
jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může
dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem
zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák.
práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní
smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení
pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce [stejně jako ustanovení § 53 odst.
1 písm. b) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec
porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní
kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah
postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout
při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci,
kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke
způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům
porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním
zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu
širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise
Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.
1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik (z více) jednání označených
ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem
jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná)
porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z
nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena)
pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní
kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Ani závěr soudu,
že z více porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru
došlo k porušení pracovní kázně jen v několika případech, automaticky
neznamená, že tím intenzita porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem)
musí být posouzena soudem jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení
pracovní kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby
mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Správně
s poukazem na to, že žalovaný vzhledem k charakteru své činnosti nemá možnost
zamezit ztrátám dřeva např. oplocením, dovodil, že, jestliže žalobce
nepostupoval v souladu s konkrétními vnitřními předpisy, které měly zamezit
ztrátám dřeva při samovýrobě, ač s nimi byl seznámen, dopustil se závažného
porušení pracovní kázně ve smyslu § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Nelze totiž
přehlédnout, že nedodržování těchto předpisů je svojí povahou v podstatě
umožněním přímých útoků na majetek zaměstnavatele – žalovaného (srov. obdobně
ve vztahu k „nedovolené manipulaci s majetkem zaměstnavatele“ rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Mojmír
Putna,v.r.
předseda
senátu