21 Cdo 4987/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr.
Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o neúčinnost
kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 242/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2013
č.j. 25 Co 125/2013-204, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 28.11.2011
domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 30.3.2010, kterou R. M. a L. M.
převedli na žalovaného "budovu v obci N., část obce L., v katastrálním území
L., postavenou na pozemku parc. č. 446 o výměře 89 m2, nacházející se v
katastrálním území L., zapsané na LV č. 3810 pro k.ú. L., obec N., u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník,
pozemek parc. č. 446 o výměře 89 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, v
katastrálním území L. a pozemek parc. č. 7/30 o výměře 293 m2, druh pozemku
zahrada, v katastrálním území L., oba zapsané na LV č. 3648 pro k.ú. L., obec
N., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník",
je vůči ní právně neúčinná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má proti R. M.
směnečnou pohledávku ve výši 15.202.149,- Kč, která jí byla přiznána směnečným
platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2011 č.j. 23 Cm
80/2011-34, a že R. M. (spolu s manželkou L. M.) převedl na žalovaného
předmětné nemovitosti kupní smlouvou, aniž by mu za ně byla poskytnuta
"rovnocenná náhrada", neboť za ně od žalovaného neobdržel "žádné protiplnění".
Žalobkyně je přesvědčena, že k prodeji nemovitostí "došlo pouze fiktivně s
úmyslem poškodit žalobkyni a znemožnit uspokojení její pohledávky", neboť
"prodávající R. a L. M. v nemovitosti nadále bydlí, přebírají zde poštu" a R.
M. má dosud na adrese nemovitosti uvedeno "své oficiální bydliště v obchodním
rejstříku", a dovozuje, že kupní smlouva ze dne 30.3.2010 je odporovatelným
právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.
Žalovaný namítal, že na kupní cenu za nemovitost byla započtena jeho pohledávka
proti R. M. ve výši 2.500.000,- Kč, které mu půjčil v letech 1999 až 2003 "za
účelem zlepšení ekonomiky" společnosti Michálek logistic s.r.o., a že žalobkyně
neprokazuje, že by měl o úmyslu R. M. zkrátit věřitele vědět, ačkoliv není R.
M. osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 22.11.2012 č.j. 6 C 242/2011-163 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 16.189,- Kč k rukám advokátky JUDr. Mariny Machytkové. Z výsledků
dokazování nejprve zjistil, že směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze
ze dne 10.5.2011 č.j. 23 Cm 80/2011-34, kterým byl žalobkyni přisouzen proti R.
M. směnečný peníz 4.000.000,- Kč a jeho příslušenství, nabyl právní moci dnem
20.12.2011, a dovodil, že žalovaný je ve smyslu ustanovení § 116 občanského
zákoníku osobou blízkou dlužníku R. M., neboť "matka manželky dlužníka R. M. L.
M. je manželkou žalovaného" a vztah mezi žalovaným a dlužníkem je takový, že
"újmu jednoho z nich by druhý pociťoval jako újmu vlastní". I když se "s
ohledem na rozpory a nesrovnalosti" nepodařilo "postavit na jisto", zda mezi
dlužníkem R. M. a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce a "finanční
prostředky byly žalovaným dlužníkovi předány", soud prvního stupně uzavřel, že
kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke zkrácení věřitele a že žalovanému se
nepodařilo prokázat, že by úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl ani při
náležité pečlivosti poznat. Kupní smlouva ze dne 30.3.2010 je proto vůči
žalobkyni neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského
zákoníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.10.2013 č.j. 25
Co 125/2013-204 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "výše náhrady
nákladů řízení činí 20.394,- Kč"; jinak ho potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.712,- Kč k
rukám advokátky MUDr. Mariny Machytkové. Na základě důkazů provedených před
soudem prvního stupně dovodil, že kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke
zmenšení majetku dlužníka R. M., když žalovaný neprokázal, že by oproti kupní
ceně ve výši 2.500.000,- Kč byla "započtena pohledávka žalovaného za R. M. ve
stejné výši z titulu půjčky"; tvrzení žalovaného o tom, že poskytl dlužníku R.
M. půjčku, odvolací soud současně označil za "účelové", neboť dlužník "nebyl
schopen uvést konkrétní tvrzení, na jaký konkrétní účel byly finanční částky
použity a jakým způsobem byly zaúčtovány v účetnictví firmy", a finanční
prostředky "měly být údajně půjčeny v letech 1999 až 2003 a k "řešení
pohledávky" došlo až v roce 2010, kdy "nároky z tvrzené půjčky byly již
promlčeny". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že
žalovaný uzavřel kupní smlouvu s R. M. "jako osoba blízká" ve smyslu ustanovení
§ 116 občanského zákoníku; žalovaný je totiž "dlouholetým přítelem dlužníka R.
M." ("byli ve velmi úzkém přátelském kontaktu od roku 1993, chodili spolu do
restaurace, navštěvovali se pracovně, řešili spolu podnikatelské aktivity
včetně finančního zajištění těchto aktivit"), "následně v roce 2005 uzavřel
žalovaný manželství s matkou tehdejší manželky dlužníka R. M." a lze podle
odvolacího soudu uzavřít, že žalovaný a dlužník R. M. "byli v dlouhodobém velmi
přátelském úzkém vztahu, kdy se jedná o osoby blízké". Protože žalovaný
neprokázal, že mu i při vynaložení náležité pečlivosti nemohl být znám úmysl
dlužníka zkrátit věřitele, je kupní smlouva ze dne 30.3.2010 vůči žalobkyni
neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že mezi
ním a dlužníkem R. M. nebyl vztah osob blízkých. Žalovaný se o podnikání
dlužníka zajímal pouze v letech 1999 až 2003, kdy mu poskytoval půjčky, a
nevěděl ani o tom, že by dlužník převzal "ručení za směnečný závazek
společnosti". Mezi žalovaným a dlužníkem - i když byli "osobami zešvagřenými" -
nebyly "fakticky tak intenzivní osobní a citové vztahy, že žalovaný pociťoval
újmu dlužníka žalobkyně jako vlastní, a naopak, zvláště když spolu nežili ve
společné domácnosti", a "občasná přátelská setkání tento následek nemohou mít".
Žalovaný navíc úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl poznat, neboť ze "žádného
veřejného seznamu nemohl k datu podpisu kupní smlouvy dne 30.3.2010 zjistit
žádný majetkový závazek nebo omezení R. M." a ručení R. M. za uspokojení
směnečné pohledávky. Žalovaný současně poukázal na zápočet své pohledávky na
kupní cenu a navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu
zamítl, popřípadě aby ho zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že svědeckou výpovědí R. M.
byla prokázána jeho blízkost se žalovaným ve smyslu ustanovení § 116 občanského
zákoníku a že o ní svědčí další okolnosti, zejména tvrzení o poskytnutí
bezúročné půjčky na základě ústní smlouvy. Žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit
věřitele podle názoru žalobkyně musel vědět, o čemž svědčí zejména to, že
získal "velmi nestandardním způsobem hodnotnou nemovitost, kterou posléze ani
sám fakticky neužíval".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázky, za jakých
předpokladů je právním úkonem zkracujícím uspokojení pohledávky věřitele kupní
smlouva, v níž byla na kupní cenu započtena pohledávka kupujícího proti
prodávajícímu, a kdo se ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013
(dále jen "obč. zák.") rozumí osobou blízkou dlužníku. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud se při řešení těchto otázek hmotného práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. § 42a
odst. 1 obč. zák.).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech
letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně
znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo
v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117
obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob,
s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i
při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. § 42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch
(srov. § 42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud,
že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným
úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu
vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. § 42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon
dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi
není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby
dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě
zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj.
že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O
úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem
chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit
své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp.
zn. 30 Cdo 653/2006).
Při posuzování právního úkonu dlužníka z hlediska, zda se jím maří možnost
uspokojení pohledávky věřitele, je třeba podle ustálené judikatury soudů
náležitě rozlišovat to, zda jde o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu
zkrátit věřitele a u něhož druhý (další) účastník o tomto úmyslu dlužníka věděl
(musel vědět), nebo zda se jedná o právní úkon, který učinili oba (všichni)
jeho účastníci v úmyslu zmařit jím v rozporu se zákonem (obejitím zákona)
uspokojení věřitele některého z nich. Zatímco v druhém z uvedených případů
nastává neplatnost právního úkonu (§ 39 obč. zák.), má úmysl dlužníka zkrátit
uspokojení pohledávky věřitele, který byl (musel být) druhému (dalšímu)
účastníku právního úkonu znám, právní význam při odporovatelnosti právnímu
úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.; odporovat lze úspěšně jen platnému
právnímu úkonu (srov. například právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134
v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Pro projednávanou věc z uvedeného vyplývá, že odpůrčí žalobě podané žalobkyní
lze vyhovět, jen je-li kupní smlouva ze dne 30.3.2010 platným právním úkonem. V
případě, že tvrzení o půjčce, která byla (měla být) započtena oproti kupní
ceně, je - jak uvedl odvolací soud - "jen účelové", pak tím - jestliže strany
kupní smlouvy ze dne 30.3.2010 opravdu pouze předstíraly započtení pohledávky,
která tu ve skutečnosti nikdy nebyla - nutně vzniká otázka, zda kupní smlouvu
ze dne 30.3.2010 (podle svého skutečného smyslu a účelu) neučinili všichni její
účastníci v úmyslu zmařit jím v rozporu se zákonem (obejitím zákona) uspokojení
věřitele dlužníka R. M. a zda tedy nejde ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. o
neplatný právní úkon; věcí z tohoto pohledu se však odvolací soud nezabýval.
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení
vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek
dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a
dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z
něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek
zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta
přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení
věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv.
ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení
věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu
svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům
nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových
věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí
zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu
práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem
převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez
dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní
právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo
jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich
obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná)
náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč.
zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo
4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který
nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající
uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k
započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti
kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného
(reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své
pohledávky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo
4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč.
2011).
V posuzovaném případě se žalovaný jako kupující a dlužník (spolu s manželkou L.
M.) jako prodávající v kupní smlouvě ze dne 30.3.2010 dohodli, že "kupní cena
předmětných nemovitostí je rovna pohledávce" kupujícího za dlužníkem z titulu
půjčky ve výši 2.500.000,- Kč a že "kupní cena bude uhrazena započtením
pohledávky" z uvedené půjčky. I kdyby - jak za řízení před soudy tvrdil
žalovaný - došlo k půjčce, je nepochybné, že v důsledku započtení se
prodávajícím za prodané nemovitosti nedostalo (nemohlo dostat) skutečného
(reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů
dlužníka, a že tedy kupní smlouvou ze dne 30.3.2010 došlo ke zkrácení
uspokojení věřitelů dlužníka.
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (tj.
osoba, která uzavřela partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění
pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají
za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich,
druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (srov. § 116 obč. zák.). Stupeň
příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé
pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka (§
117 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že osoba blízká je v ustanoveních § 116 a 117 obč. zák.
vymezena dvojím způsobem, a to jednak v závislosti na určitém příbuzenství nebo
manželství anebo partnerství fyzických osob, jednak v závislosti na jiných
vztazích. V první kategorii jde o příbuzné v řadě přímé, tj. o předky a potomky
(rodiče a děti, prarodiče a vnuky atd.) a o příbuzné v řadě pobočné
(sourozence) a spadají do ní také manželé (po dobu trvání jejich manželství) a
partneři (po dobu trvání partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění
pozdějších předpisů); tyto osoby se pokládají za osoby blízké bez dalšího, tedy
aniž by tu byla významná kvalita a intenzita jejich skutečných vzájemných
vztahů. Druhou kategorii osob blízkých tvoří jiné osoby v poměru rodinném nebo
obdobném, jejichž vzájemné vztahy jsou na takové úrovni, že by újmu, kterou
utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V rodinném
poměru jsou další příbuzní v pobočné řadě, jako jsou například strýc a teta,
synovec a neteř, bratranci a sestřenice atd. Za vztah obdobný poměru rodinnému
lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah manžela k příbuzným druhého
manžela), vztah manžela k dítěti druhého manžela a vztah druha a družky. V
těchto případech je ovšem podmínkou, aby kvalita a intenzita skutečných
vzájemných vztahů osob byla taková, že by újma vzniklá jedné z těchto osob byla
druhou z nich důvodně pociťována jako její vlastní újma; popsaný stav přitom
musí být dán u obou osob navzájem (nestačí, pociťuje-li důvodně újmu jedné z
těchto osob druhá z nich jako újmu vlastní, aniž by tomu tak bylo i obráceně).
Za splnění této podmínky mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném
postavení osob sobě navzájem blízkých bez ohledu na to, zda žijí ve společné
domácnosti. Jestliže je pro posouzení právního úkonu významné, zda k němu došlo
mezi osobami blízkými (a tak je tomu i v případě odporovatelnosti právního
úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák.), je nutno vzájemný vztah účastníků
právního úkonu posuzovat se zřetelem k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn. O
právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo který
dlužník učinil ve prospěch této osoby ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč.
zák., jde proto tehdy, jestliže dlužník a druhá strana byli v postavení osob
sobě navzájem blízkých v době, kdy byl právní úkon proveden (srov. též právní
názor, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2013 sp. zn.
21 Cdo 808/2012, uveřejněném pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013).
Odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že žalovaný a dlužník R. M. byli
osobami blízkými (ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák.), neboť byli "v
dlouhodobém velmi přátelském vztahu" ("byli ve velmi úzkém přátelském kontaktu
od roku 1993, chodili spolu do restaurace, navštěvovali se pracovně, řešili
spolu podnikatelské aktivity včetně finančního zajištění těchto aktivit"). Z
uvedených okolností však takový závěr ještě nevyplývá. Odvolací soud nevzal
náležitě v úvahu, že osobami blízkými mohou být - kromě příbuzných v řadě
přímé, sourozenců, manželů a partnerů - jen osoby, které jsou (byly) v poměru
rodinném nebo v poměru obdobném poměru rodinnému, popřípadě které byly v poměru
obdobném poměru rodinnému v době, kdy byl učiněn odpůrčí žalobou napadený
právní úkon, a blíže se touto otázkou - s výjimkou zjištění o tom, že "v roce
2005 uzavřel žalovaný manželství s matkou tehdejší manželky dlužníka R. M." -
nezabýval.
Závěr o tom, zda by újmu, kterou utrpěla jedna z osob v poměru rodinném nebo
obdobném poměru rodinnému, důvodně druhá z nich pociťovala jako újmu vlastní,
je založen především na citových vazbách těchto osob a na jejich intenzitě; jen
tehdy, kdyby vzájemný poměr mezi těmito osobami byl (zejména) po stránce citové
natolik intenzivní, že by újmu, která utrpěla jedna z nich, druhá důvodně
pociťovala (prožívala) jako újmu vlastní, je opodstatněné dovodit, že jde o
osoby (ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák.) blízké. V projednávané věci
odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný a dlužník R. M. měli
"dlouhodobý velmi přátelský vztah". I kdyby byli opravdu "blízkými přáteli",
ještě to samo o sobě nevypovídá vše podstatné o tom, zda by opravdu - vzhledem
ke svému poměru obdobnému poměru rodinnému - byly především jejich citové vazby
natolik intenzivní, aby újmu, kterou utrpěl jeden z nich, důvodně pociťoval
(prožíval) druhý z nich jako újmu vlastní. Otázkou, jaká byla kvalita a
intenzita skutečných vzájemných vztahů dlužníka R. M. a žalovaného v době
uzavření kupní smlouvy ze dne 30.3.2010, se tedy odvolací soud náležitě
nezabýval; jeho závěr, že dlužník a žalovaný byli osobami sobě navzájem
blízkými ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., založený pouze na jejich
"dlouhodobém velmi přátelském vztahu", proto nemůže být - pro svou předčasnost
- správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se
zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu