21 Cdo 5033/2016-131
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v
Brně, Veveří č. 486/57, proti žalované J. I., zastoupené JUDr. Petrem
Kučerákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova č. 131/61, o neúčinnost
kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 205/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2016,
č. j. 49 Co 328/2014-100, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení, že „kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 mezi společností
I., s. r. o. a J. I., na základě níž došlo ke změně vlastníka nemovitostí, a to
nebytového prostoru č. 838/48, situovaného v domě na zast. pl. a podílu na
společných částech domu na zast. pl. a pozemku ve výši id. 1105/167523, vše
zapsáno na LV k. ú. Z. obec B., okres B. s právními účinky vkladu práva ke dni
3. 3. 2010, jsou vůči žalobci právně neúčinné.“ Žalobu odůvodnil zejména tím,
že půjčil D. L. dne 9. 1. 2009 částku 700.000 Kč a dne 20. 1. 2010 částku
1.400.000 Kč, že na obě tyto částky byly vystaveny směnky vlastní, které „jako
aval připodepsala“ společnost I., s. r. o., jejímž jednatelem byl v té době
mimo jiné i manžel žalované M. I., a že dne 1. 3. 2010 žalovaná a její manžel
jakožto jednatel společnosti I., s. r. o., uzavřeli kupní smlouvu týkající se
shora popsaných nemovitostí. Žalobce vyzval D. L., „stejně tak i avala“ ke
splnění dluhu. Ke dni podání této žaloby však nebylo plněno a žalobce podal
„příslušnou žalobu“ ke Krajskému soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 326/2010. Vzhledem k tomu, že majetek převáděný ze společnosti I., s. r. o., byl hlavním
majetkem této společnosti, znemožnil jednatel M. I. uplatnění nároků z titulu
ručitelských závazků společnosti I., s. r. o. „Tento úkon byl učiněn v době
kratší tří let a s úmyslem zkrátit žalobce a došlo k němu mezi společností I.,
s. r. o., jednající manželem žalované a žalovanou, tj. osobou jemu blízkou“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 33 C 205/2010-77,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení
ve výši 11.900,- Kč „k rukám zástupce žalované“. Vyšel ze zjištění, že ke dni
rozhodnutí soudu žalobce má vůči dlužníku - společnosti I., s. r. o.,
vymahatelnou pohledávkou ve výši 700.000 Kč přiznanou směnečným platebním
rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, č. j. 42 Cm 161/2011-14, že
společnost I., s. r. o., kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2010 převedla na žalovanou
tam označené nemovitosti, a že sjednaná kupní cena byla zaplacena tak, že
částka 871.609 Kč byla poukázána na účty Finančního úřadu a zbývající částka
2.188.391 Kč na účet společnosti I., s. r. o. Vzhledem k tomu, že sjednaná (a
skutečně zaplacená) kupní cena byla určena znaleckým posudkem, jehož správnost
se žalobci nepodařilo zpochybnit ani „potvrzením o cenách předmětných
nebytových jednotek, ze kterého se navíc podává, že ceny za prodej vždy závisí
na poloze a charakteru nebytového prostoru“, neměl dlužníkův právní úkon za
následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené nemovité věci mu byla
poskytnuta rovnocenná náhrada. Žalovaná (která je ve vztahu k dlužníkovi osobou
blízkou) mimo to nemohla předpokládaný úmysl dlužníka zkrátit věřitele seznat
ani při vyvinutí náležité pečlivosti; prodej předmětných nemovitých věcí byl
totiž realizován prostřednictvím advokátní kanceláře.
Kupní cena byla sjednána
na základě znaleckého posudku, následně složena do advokátní úschovy a v plné
výši uhrazena v souladu s příslušnými ustanoveními kupní smlouvy; navíc bylo
prokázáno, že žalovaná s určitostí věděla pouze o závazku společnosti I., s. r. o., vůči finančnímu úřadu (tj. závazku ve výši necelé třetiny sjednané kupní
ceny) a o jejích ostatních závazcích nebyla a ani nemohla být informována. Žalobce proto nemůže označené kupní smlouvě s úspěchem odporovat. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 49 Co
328/2014-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.600 Kč k rukám
advokáta JUDr. Petra Kučeráka. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že
kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 uzavřená mezi dlužníkem I., s. r. o., a
žalovanou není právním úkonem zkracujícím uspokojení vymahatelných pohledávek
žalobce, neboť šlo o tzv. ekvivalentní právní úkon, v jehož důsledku nedošlo ke
zmenšení dlužníkova majetku, který mohl sloužit k uspokojení věřitelových
vymahatelných pohledávek. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Staňka
ze dne 22. února 2010 činila cena jednotky k datu podání posudku 3.053.920 Kč,
přičemž žalobce v řízení netvrdil žádné relevantní skutečnosti, z nichž by
vyplývalo, že cena takto určená nedosahuje obvyklé ceny nemovitosti (z jím
předloženého „Potvrzení o cenách a cenách pronájmů ploch v I.“ - jak uzavřel i
soud prvního stupně - takové skutečnosti nevyplývají); sjednaná kupní cena
přitom byla žalovanou skutečně (reálně) uhrazena a částka, která byla fakticky
vyplacena dlužníku, tj. částka 2.188.391 (po odečtu částky 871.609 Kč poukázané
finančnímu úřadu) postačovala k úhradě vymahatelných pohledávek žalobce. Nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že výše uvedenou kupní smlouvou „muselo
dojít a skutečně došlo ke zkrácení uspokojení žalobce jako věřitele“, neboť
dlužník neměl ke dni podání žaloby žádný významný majetek a finanční částku
získanou prodejem nemovitostí nepoužil na úhradu závazků vůči žalobci, ačkoli
směnky byly splatné dne 9. 1. 2010 a dne 20. 2. 2010. Pro posouzení, zda se
jednalo o ekvivalentní právní úkon, je totiž rozhodující, zda dlužník za
převedené majetkové hodnoty získal rovnocennou náhradu (přičemž rozhodným
okamžikem je účinnost tohoto úkonu, tj. v daném případě den, k němuž nastaly
účinky vkladu práva do katastru nemovitostí), nikoliv to, zda finanční
prostředky takto získané skutečně použil k úhradě pohledávek věřitele. Protože
se v projednávaném případě jednalo o ekvivalentní právní úkon, lze bez dalšího
uzavřít, že nebyly splněny zákonné předpoklady odporovatelnosti tohoto úkonu,
aniž by bylo třeba zabývat se dále správností (žalobcem zpochybňovaného) závěru
soudu prvního stupně o tom, že žalovaná nemohla i při náležité pečlivosti
poznat (předpokládaný) dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud
„zcela pominul, respektive nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování“, a že
„nesprávně vyložil smysl a účel institutu neúčinnosti, jak je normován v
ustanovení § 42a o. z.“. Závěr o rovnocennosti (ekvivalenci) kupní ceny
stanovené znaleckým posudkem pro tento konkrétní případ, postrádá respekt k
požadavku obecné ceny, která je charakterizována místem a časem uzavření kupní
smlouvy. Dohodnutá cena není s těmito kritérii v souladu a směřovala tak jen k
vytvoření fikce korektně uzavřeného právního úkonu. „Izolované posouzení věci
odvolacím soudem je výrazem formalistického přístupu k právnímu posouzení,
příčí se elementárním zásadám logiky a respektování životní reality“. Teprve
při komplexním posouzení celého případu bylo možno učinit právu odpovídající
správný závěr o tom, že kupní smlouva ze dne 1. 3. 2010 je vůči žalobci jako
věřiteli neúčinná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. června 2014, č. j. 33 C 205/2010-77,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť žalobcovo
dovolání považuje „za zmatečné“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení právní otázky, jaké jsou předpoklady pro vyslovení právní neúčinnosti
právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák., kterou odvolací soud nevyřešil
v souladu s ustálenou judikaturou soudů, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc (neúčinnost kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2010) je třeba
posuzovat i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 30. 6. 2010, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 227/2009 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních
registrech (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále též
jen „obč. zák.“. Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.
Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je - uvažováno z
pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým bude určeno,
že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu,
kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se
věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova
majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen
osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i
ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární
povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit
pohledávku věřitele (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015). Došlo-li po zahájení řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. k zahájení insolvenčního řízení u dlužníka, který učinil odpůrčí žalobou
napadený právní úkon, je třeba přihlédnout rovněž k právní úpravě obsažené v
ustanoveních § 235 až § 243 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“). Po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze
insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají
povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové
podstaty (srov. § 239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Rozhodne-li
o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li
v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání
odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit
podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé
poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst. 2 větu
první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve
lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v
této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst. 3 ins. zák.). Neúčinnost
dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst. 2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných
právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst. 4 větu první ins. zák.). Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení §
239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně insolvenční správce a
že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. například
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 ICdo 3/2013, které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2014). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným
subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného -
ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl
k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z
jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen
podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě
bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí
žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné
peněžní prostředky. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o stejném
právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou osobou
(než insolvenčním správcem), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení
pokračovat (srov. § 239 odst.
1 větu druhou ins. zák.). Jestliže dlužníkův
věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního
úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se
domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto
neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty (§
243 ins. zák.). Z ustanovení § 239 odst. 1 věty druhé a § 243 ins. zák. je
třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující
věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního
návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný,
nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě
podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při
přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení
pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má
za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit
procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která
byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vydána
před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané
podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením
insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí
usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení
své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení)
majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě
uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je
povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž
by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat)
do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí
žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým
by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec
insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky
věřitele. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že věřitel nemá po zahájení
insolvenčního řízení ohledně dlužníka aktivní věcnou legitimaci k podání
odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné
právní úkony jeho dlužníka (§ 42a obč. zák.), a že v řízení o odpůrčí žalobě,
kterou je požadováno určení, že jsou vůči věřiteli právně neúčinné dlužníkovy
právní úkony, nelze v době od zahájení insolvenčního řízení u dlužníka až do
jeho skončení pokračovat (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, který byl
uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5656/2015).
V projednávané věci bylo u dlužníka I., s. r. o. v likvidaci, zahájeno
insolvenční řízení dne 30. 10. 2015 (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 30. října 2015, č. j. KSBR 52 INS 27240/2015-A-2). Odvolacímu soudu je
třeba vytknout, že pokračoval v řízení o žalobcově odpůrčí žalobě i v době po
zahájení insolvenčního řízení a vydal ve věci rozhodnutí, ačkoliv mu to
ustanovení § 239 odst. 1 věty druhé ins. zák. neumožňovalo (zakazovalo). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není v souladu se zákonem,
protože byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku I., s. r. o. v likvidaci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený
rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Žalobcem napadenými závěry rozsudku odvolacího soudu se
Nejvyšší soud ČR pro předčasnost nezabýval. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem a
věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu