Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 505/2009

ze dne 2010-06-17
ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.505.2009.1

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní

věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovaným 1) České republice – Finančnímu

ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 28, a 2) České

republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15,

zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října

č. 3, o náhradu nemajetkové újmy, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2007, č. j. 1 Co

52/2007-70, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 31/2007, o

dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č.

j. 11 Cmo 13/2008-47, ve znění usnesení ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 11 Cmo

13/2008-71, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů

dovolacího řízení 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

JUDr. Alana Korbela, advokáta se sídlem v Praze 5, nám. 14. října č. 3.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :

Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008, č. j.

11 Cmo 13/2008-47, ve znění usnesení ze dne 26. 11. 2008, č. j. 11 Cmo

13/2008-71, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.

11. 2007, č. j. 66 C 31/2007-30, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost

(tak, že žaloba pro zmatečnost se zamítá), není přípustné podle ustanovení §

238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s.

ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno

před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to

již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro

zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani

podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2, § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní

stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, č. j. 1 Co 52/2007-70, jímž bylo pro

nepřípustnost odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 16. 11. 2006, č. j. 32 C 138/2006-61 (kterým byl žalobce vyzván k zaplacení

soudního poplatku za žalobu ve výši 80.000,- Kč), a to z důvodu uvedeného v

ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.; z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také

soudy věc posuzovaly.

Závěr odvolacího soudu, že proti usnesení, jímž byl žalobce podle ustanovení §

9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších

předpisů, vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu (vzor č. 064 o. s.

ř.), není odvolání přípustné [§ 218 písm. c) o. s. ř.], je v souladu s

ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit

[srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 1. 1980, sp. zn. 2

Cz 108/79, který byl uveřejněn na straně 797 Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR,

Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o

řízení před státním notářstvím (Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a

soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, 1970-1983, který vydal

Nejvyšší soud ČSSR, SEVT, Praha 1986), nebo obdobně - ve vztahu k výzvě k

zaplacení zálohy na náklady konkursu - právní názor vyslovený v rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, který byl

uveřejněn pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001].

Odvolací soud tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou

pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, č.

j. 1 Co 52/2007-70, není postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 4

o. s. ř.

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní

stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího

důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který byl žalobcem v

dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) - rovněž

uplatněn [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze

dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže

tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení

důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].

Další námitky uplatněné žalobcem v dovolání již nepolemizují se závěry

odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby.

Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatele s usnesením napadeným

zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z

pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; proto nejsou

způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř.

Konečně ani námitkou, že „řízení o žalobě pro zmatečnost je tak samo zmatečné

a trpí vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř.“, žalobce nezpochybňuje

správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost; neuplatňuje tedy

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale (nově)

zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (tvrdí, že v řízení o

žalobě pro zmatečnost mu byla odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnosti

však nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým

dovolacím důvodem [dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout

(a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání

přípustné – srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů

řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167

odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.), a to

bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení

nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné

pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí

dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o. s.

ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované 2) náklady (spojené s vyjádřením k

dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího

práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §

10 odst. 2 a 3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.

ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a

č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13

odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000

Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.300,-

Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2) advokát JUDr. Alan Korbel

osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor

vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo

1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3,

§ 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a

paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z

této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst.

1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve

výši 460,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu

ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

uložil, aby tyto náklady žalované 2) nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst.

1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.760,- Kč

zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo

rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151

odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na

výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované 1) v

dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2010

JUDr. Mojmír Putna, v.

r.

předseda senátu