U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně E. P., proti žalovanému Městu Rakovníku, se sídlem v Rakovníku,
Husovo náměstí č. 27, IČO 002 44 309, zastoupenému JUDr. Vladimírou Pajerovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, o neplatnost
odvolání z funkce a o neplatnost ukončení pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 215/2015, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2017 č.j. 23 Co 124/2017-304,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.5.2017 č.j.
23 Co 124/2017-304 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce zákonem upravené lhůty pro odvolání vedoucího
úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013; k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení
býv. Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve
Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne
3.11.1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6.12.1995 sp. zn. II. ÚS
56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80] a není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti nemůže být důvodná ani
námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces
nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Pokud dovolatel sám svými úkony odvolal žalobkyni z funkce opožděně, nemůže
nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním
řízení) porušení svých základních práv.
Namítá-li dovolatel, že byl „z výkladu soudu prvního stupně, který obsah normy
svým výkladem zcela změnil překvapen“, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího
soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby
odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ se
však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku
– nejedná.
V části, v níž žalovaný v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (podstatou námitek dovolatele je jeho
přesvědčení, že „rozhodující by tedy zcela zásadně měl být moment, od kdy se
dozví zaměstnavatel o pochybení vedoucího úředníka“ a že „Ministerstvo vnitra
se tedy přiklonilo k názoru, že rozhodným okamžikem pro počítání šestiměsíční
lhůty je den podání návrhu krajskému úřadu“, tedy dovolatel nesouhlasí s
hodnocením důkazů, na základě nichž odvolací soud dospěl k závěru, že důvod
pro odvolání tajemnice z funkce a tím i pro následnou výpověď pro nadbytečnost
nebyl naplněn a předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž buduje odlišné
právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty
druhé o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu