21 Cdo 5189/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph. D. v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s.,
Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530,
proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem
v Liberci II, Jungmannova č. 351/2, o 129.794,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 EC 276/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. června
2015 č. j. 35 Co 308/2014-217, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne
31. července 2013 č.j. 53 EC 276/2009-141 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne
11.11.2009 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 129.794,- Kč. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006
č.j. 23 Co 125/2006-82, kterým byla určena "neplatnost ukončení pracovního
poměru žalované" u žalobkyně ke dni 31.12.2003, vyplatila žalované náhradu mzdy
za dobu 6 měsíců ve výši 50.207,- Kč" a "musela žalované umožnit opakovaný
přístup na pracoviště"; protože pro ni "neměla práci, musela jí vyplácet
náhradu mzdy". Posléze však byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne
7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 a v dalším řízení byl rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co 416/2008-150 potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40, jímž byla
žaloba žalované o určení neplatnosti "ukončení pracovního poměru ke dni
31.12.2003" zamítnuta. Protože pracovní poměr žalované u žalobkyně po právu
skončil dnem 31.12.2003, žalobkyně vyplatila všechny náhrady mzdy žalované po
skončení pracovního poměru "bezdůvodně", a žalovaná je povinna z titulu
bezdůvodného obohacení jí vydat částku 129.794,- Kč. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 31.7.2013 č.j. 53 EC
276/2009-141 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.379,- Kč. Při svém rozhodování vycházel
ze zjištění, že žalobkyně na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, kterým byla "vyslovena neplatnost ukončení
pracovního poměru žalované", vyplatila žalované "jednorázovou náhradu mzdy za
šest měsíců (od 1.1. do 30.6.2004)" ve výši 48.776,- Kč, ode dne 2.10.2006 jí
umožnila výkon práce (vyplácela jí mzdu za vykonanou práci a náhradu mzdy za
dovolenou) a za neodpracované dny v době od 12.2. do 31.10.2008, kdy žalovaná
"fakticky" nepracovala pro žalobkyni pro překážky na straně zaměstnavatele, jí
vyplatila náhradu mzdy ve výši 74.185,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že
vyplacením náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru vzniklo
žalované bezdůvodné obohacení pro období do 31.12.2006 ve smyslu § 243 zákoníku
práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) a
pro období od 1.1.2007 podle ustanovení § 4 a § 324 zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) ve spojení s ustanovením § 451 odst. 1 občanského
zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů), neboť, netrval-li pracovní poměr účastnic, nemohl žalované vzniknout
nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Protože
žalobkyně umožnila žalované výkon práce "v důsledku" rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 17.5.2006 č.j.
23 Co 125/2006-82, ačkoliv pracovní poměr účastnic
ve skutečnosti skončil dnem 31.12.2003, soud prvního stupně dále dospěl k
závěru, že mezi účastnicemi vznikl faktický pracovní poměr, z něhož mohla
žalované náležet pouze mzda za vykonanou práci, nikoliv však také právo na
dovolenou a na náhradu mzdy za čerpanou dovolenou. Žalovaná nemá "s ohledem na
specifika faktického pracovního poměru" ani nárok na náhradu mzdy za
neodpracované dny v době od 12.2. do 31.10.2008, aniž by bylo rozhodné, zda
práce nebyla vykonávána z důvodu překážky na straně zaměstnance nebo
zaměstnavatele, neboť zaměstnanec má "nárok na náhradu mzdy pouze za skutečně
vykonanou práci". Žalovaná nemohla podle soudu prvního stupně přijímat náhradu
mzdy "v dobré víře", neboť žalobkyně jí náhrady mzdy vyplácela "se sdělením, že
současně podává dovolání", a nárok žalobkyně nemůže být ani promlčen, neboť
promlčecí doba je tříletá a jak podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31.12.2006, tak podle nyní platného zákoníku práce běží ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, což mohlo být až v době, kdy bylo
soudem pravomocně rozhodnuto, že pracovní poměr žalované skončil platně, tedy
po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16
Co 416/2008-150 (tj. až po 3.4.2009); do té doby byla žalobkyně vázána
pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co
125/2006-82 a "plnila na základě tohoto právního titulu". K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 10.6.2015 č.j. 35 Co 308/2014-217 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v
tom, že výkon práce žalovanou pro žalobkyni byl v době po 31.12.2003 pouze
"faktickým výkonem práce, za nějž žalované náleželo finanční plnění, které po
právní stránce ale nepředstavuje mzdu, nýbrž bezdůvodné obohacení žalobkyně
coby zaměstnavatele v rámci tzv. faktického pracovního poměru", a dovodil, že
žalobkyně nebyla povinna přidělovat žalované práci, ani ji zaměstnávat na
"původní pozici", že byla povinna poskytovat žalované "finanční plnění za
skutečně vykonanou práci", a že na poskytnutí náhrad mzdy žalovaná nemá právo,
neboť "náleží pouze zaměstnanci v platně sjednaném pracovním poměru". Námitku
promlčení vznesenou žalovanou odvolací soud odmítl s odůvodněním, že vyplacené
částky zjevně nebyly vyplaceny omylem, ani v nesprávně určené výši, když byly
poskytovány na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, a věc proto nelze posoudit podle ustanovení §
243 odst. 3 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů) nebo podle ustanovení § 331 "nynějšího" zákoníku práce, a
že promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé,
tedy okamžikem nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2008
č.j.
21 Cdo 3123/2007-129, který zrušil "pravomocný titul k výplatě náhrady
mzdy", tedy ode dne 11.9.2008. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalované, že
platby od žalobkyně přijímala v dobré víře, neboť, jak již z prokázaného
skutkového stavu dovodil soud prvního stupně, žalovaná byla žalobkyní
upozorněna, že žalobkyně podává proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 dovolání a nemá zájem na dalším zaměstnávání
žalované, a současně, že právo na nevrácení bezdůvodně vyplacených částek z
důvodu dobré víry má zaměstnanec pouze v případě, že jde o částky neprávem
vyplacené (nesprávně určené či omylem vyplacené), o což v daném případě nešlo. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že v době výplaty náhrady mzdy byla v dobré víře a že pouhé oznámení
žalobkyně o tom, že podává dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, ji nemohlo "zbavit" dobré víry; promlčecí
doba k uplatnění tohoto nároku běžela v souladu s ustanovením § 243 odst. 3
zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů) již od okamžiku, kdy jí byla částka žalobkyní vyplacena. Požadavek na
vrácení náhrady mzdy vyplacené za čerpanou dovolenou žalovaná odmítla s
odůvodněním, že zaměstnanci pracujícímu "v tzv. faktickém poměru přísluší v
podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru, se zákonem
stanovenými výjimkami", že nárok na dovolenou jí "vznikl platně" a že náhrada
mzdy za čerpanou dovolenou jí byla vyplacena oprávněně. Odvolací soud posoudil
nesprávně rovněž nárok žalobkyně na vydání vyplacených náhrad mzdy ve výši
74.185,- Kč za období od 12.2.2008 do 31.10.2008, když na základě neúplných
skutkových zjištění dovodil, že žalovaná v daném období nevykonávala práci a že
se z tohoto důvodu přijetím náhrady mzdy bezdůvodně obohatila, aniž by
vysvětlil, proč "je toto období automaticky pokládáno za období, kdy fakticky
nevykonávala pro žalobkyni žádnou práci", když žalovaná v té době plnila pokyn
zaměstnavatele, aby se "věnovala studiu podkladů". Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v
současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že
žalovaná pracovala u žalobkyně v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou a
že žalovaná (poté, co jí žalobkyně sdělila, že s ní "nadále nepočítá") podala u
soudu žalobu o určení, že "ukončení pracovního poměru ke dni 31.12.2003 je
neplatné", a že jí "náleží náhrada mzdy". Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze
dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40 žalobu zamítl, k odvolání žalované však
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 změnil
rozsudek obvodního soudu tak, že určil, že "ukončení pracovního poměru
žalobkyně ke dni 31.12.2003 je neplatné", a ve výroku o náhradě mzdy (a náhradě
nákladů řízení) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k
dalšímu řízení (městský soud dospěl k závěru, že u žalobkyně byl dán zákaz
sjednání pracovního poměru na dobu určitou, a že proto je třeba pracovní poměr
účastnic chápat za uzavřený na dobu neurčitou); rozsudek městského soudu nabyl
právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 15.8.2006. Žalobkyně umožnila
žalované opětovný výkon práce od 2.10.2006, spolu se mzdou za říjen 2006
vyplatila žalované také náhradu mzdy za dobu od 1.1. do 30.6.2004 ve výši
48.776,- Kč a vyplatila jí za vykonanou práci mzdu nebo náhradu mzdy za
dovolenou, kterou čerpala v říjnu 2006, v prosinci 2006, v srpnu 2007, v září
2007 a v únoru 2008. Od 12.2.2008 žalobkyně přestala žalované přidělovat práci
a žalované vyplácela náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně
zaměstnavatele. Za dobu do 31.10.2008 žalobkyně vyplatila žalované celkem
129.794,- Kč. Podáním ze dne 4.10.2006 podala žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 dovolání a
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení; rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise)
dnem 11.9.2008. Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 10.2.2009
č.j. 16 Co 416/2008-150 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40; rozsudek městského soudu nabyl právní moci
(podle potvrzení ve spise) dnem 3.4.2009. Za tohoto stavu věci bylo pro
rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, jaké jsou
předpoklady pro vznik tzv.
faktického pracovního poměru, jaké z tohoto
pracovněprávního vztahu vznikají jeho účastníkům práva a povinnosti a jaký
význam tu má okolnost, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že částky mu vyplacené byly "nesprávně určené nebo omylem
vyplacené". Protože odvolací soud posoudil tyto otázky zčásti v rozporu s
ustálenou judikaturou a že jejich výklad dosud nebyl ve všech souvislostech
vyřešen, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - u plnění,
které žalobkyně poskytla žalované v době do 31.12.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984
Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991
Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb.,
č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.,
č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004
Sb., č. 628/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen "ZP"),
a - u plnění, které žalobkyně poskytla žalované v době od 1.1.2007 - podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23.4.2009 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a § 4
zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů
č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990
Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996
Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000
Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č.
57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006
Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., tedy
občanského zákoníku ve znění účinném do 19.7.2009 (dále jen "obč. zák."). V projednávané věci bylo mezi účastnicemi sporné, na jakou dobu byl
uzavřen jejich pracovní poměr. Zatímco žalobkyně tvrdila, že byl sjednán na
dobu určitou do 31.12.2003, žalovaná měla za to, že šlo o pracovní poměr na
dobu neurčitou. Kdyby šlo o pracovní poměr na dobu určitou do 31.12.2003,
vyplývalo by z toho pro vztahy mezi účastnicemi ode dne 1.1.2004 zejména to, že
žalobkyně nebyla povinna (a oprávněna) přidělovat žalované práci, a že žalovaná
nebyla povinna (a oprávněna) konat pro žalobkyni podle jejích pokynů práci,
ledaže by mezi nimi došlo ke sjednání nového (dalšího) pracovní poměru nebo
jiného pracovněprávního vztahu. V případě, že by pracovní poměr byl uzavřen na
dobu neurčitou a že by žalobkyně v době po 31.12.2003 nepřidělovala práci
žalované, která byla připravena, schopna a ochotna konat sjednanou práci,
znamenalo by to zejména, že by žalovaná měla proti žalobkyni od 1.1.2004 právo
na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele ve výši
průměrného výdělku podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo ustanovení § 208 zák. práce, a to až do doby, než by žalobkyně opět začala přidělovat žalované práci
nebo než by pracovní poměr účastnic platně skončil. Soudní spor účastnic o to, zda jejich pracovní poměr trval
(pokračoval) také v době po 1.1.2004, zahájila žalobou podanou u soudu dne
27.2.2004 žalovaná (byť s nikoliv zcela "vhodným" žalobním petitem znějícím o
určení, že "ukončení pracovního poměru ke dni 31.12.2003 je neplatné") a byl
veden u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2004. Spor byl
pravomocně ukončen ve prospěch žalobkyně; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40, kterým byla žaloba podaná žalobkyní
zamítnuta, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co
416/2008-150 potvrzen a je tedy odůvodněn závěr, že rozhodnutím soudu bylo
(pravomocně a závazně) stanoveno, že pracovní poměr účastnic skončil uplynutím
sjednané doby dnem 31.12.2003. V průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15
C 76/2004 vydal Městský soud v Praze rozsudek ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co
125/2006-82, kterým (mimo jiné) změnil rozsudek obvodního soudu tak, že určil,
že "ukončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 31.12.2003 je neplatné", a
který nabyl právní moci dnem 15.8.2006. Dříve než Nejvyšší soud ČR k dovolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 uvedený rozsudek
městského soudu zrušil, žalobkyně na základě závěrů obsažených v rozsudku
městského soudu vyplatila žalované "šestiměsíční náhradu mzdy", umožnila jí
výkon práce, za odvedenou práci jí platila mzdu, umožnila jí čerpat dovolenou,
za kterou jí poskytla náhradu mzdy, a zaplatila jí náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku za dobu, co jí přestala přidělovat práci z důvodu překážky v
práci na straně zaměstnavatele.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastnic "poprávu" skončil již dnem
31.12.2003 a že žalobkyně plnila vůči žalované v době po 1.1.2004 (některá)
práva a povinnosti zaměstnavatele jen na základě závěrů obsažených v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, je nepochybné,
že žalobkyně vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při
překážkách v práci na straně zaměstnavatele a přidělovala ji práci bez právního
důvodu. Bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu
nebo plněním z neplatného právního důvodu (§ 243 odst.2 ZP). Získá-li
zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na
úkor zaměstnance, musí je vydat (§ 243 odst.1 ZP); vrácení neprávem vyplacených
částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže
zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky
nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty
(§ 243 odst.3 ZP). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů
(§ 451 odst.2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (§ 451 odst.1 obč.zák.); vrácení neprávem vyplacených částek
může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (srov. § 331
zák. práce). Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že - jak podle právní úpravy účinné
do 31.12.2006, tak i podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 - zaměstnavatel
nebo zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor druhého účastníka
pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je
ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným
zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v
tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a
ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo
omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z
okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené,
je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné
skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel. Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 ZP
nebo podle ustanovení § 208 zák. práce jen tehdy, nemohl-li konat práci pro
překážky v práci na straně zaměstnavatele. Žalobkyně v projednávané věci
vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně
zaměstnavatele s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82.
Při zvažování, zda žalovaná byla při
výplatě této náhrady mzdy "v dobré víře" (z hlediska ustanovení § 243 odst.3 ZP
a § 331 zák. práce), je třeba vzít především v úvahu, že v době poskytnutí
náhrady byl sice v pravomocném rozhodnutí soudu vysloven názor, že pracovní
poměr účastnic trval i v době po 1.1.2004, že však bylo proti tomuto rozhodnutí
podáno dovolání (mimořádný opravný prostředek), takže nebylo možné s jistotou
vědět, zda uvedený názor obstojí a zda žalovaná má vskutku právo na náhradu
mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 208 zák. práce. Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci podle
ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 208 zák. práce, musela
přitom vědět, že je jí poskytována jen s ohledem na závěry, vyslovené v
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, a
musela si být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí
náhrada mzdy nenáleží a že ji bude muset vrátit, jestliže rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 bude zrušen a jestliže
poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že pracovní poměr účastnic
skončil uplynutím sjednané doby již dnem 31.12.2003. Žalovaná tedy při přijetí
náhrady mzdy nemohla být "v dobré víře", že jí náhrada náleží, neboť si musela
být vědom nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že náhradu bude muset
vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady) bude její žaloba v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2004 zamítnuta. V důsledku toho, že žalobkyně ode dne 2.10.2006 začala - s ohledem na
závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co
125/2006-82 - žalované opět přidělovat práci, ačkoliv ve skutečnosti pracovní
poměr účastnic již skončil dnem 31.12.2003, a že nový (další) pracovní poměr
nebo jiný pracovněprávní vztah nebyl mezi nimi sjednán, vytvořil se mezi
účastnicemi - jak správně dovodily soudy - tzv. faktický pracovní poměr. Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní
vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho
vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nevznikl
platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě
platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) [srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009]. Právní vztah při
tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním a zaměstnanci v tzv.
faktickém pracovním poměru zásadně náleží (za předpokladu, že nezpůsobil sám
nedostatek platného pracovněprávního vztahu) stejná práva a povinnosti jako
zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu,
zejména má právo na mzdu (plat) podle fakticky vykonané práce, právo na
dovolenou, právo na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance,
právo na náhradu škody, za niž odpovídá zaměstnavatel, povinnost nahradit
škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním, apod. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o
skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného
rozvázání pracovního poměru apod. Vzhledem k tomu, že fyzické osobě, která pracovala pro zaměstnavatele
v tzv. faktickém pracovním poměru, musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které
zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci)
bez právního důvodu, a že tato fyzická osoba má (samozřejmě za předpokladu, že
nezpůsobila sama nedostatek platného pracovněprávního vztahu) od zaměstnavatele
právo na dovolenou za stejných podmínek jako zaměstnanec v platném pracovním
poměru, nemá žalobkyně v projednávané věci z důvodu bezdůvodného obohacení
právo na vydání plnění, které poskytla žalované jako mzdu za fakticky vykonanou
práci, a ani na vydání plnění, které žalované poskytla v souvislosti s
dovolenou (náhradu mzdy podle ustanovení § 110b odst.1 ZP nebo podle ustanovení
§ 222 odst.1 zák. práce), na niž žalované vzniklo (podle ustanovení § 100 a
násl. ZP nebo podle ustanovení § 211 a násl. zák. práce) právo. Pracovněprávní nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve
lhůtě stanovené v zákoníku práce (srov. § 261 odst. 1 větu první ZP). Nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které
zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve lhůtě tří let a
promlčecí lhůta počíná běžet od jejich výplaty (srov. § 243 odst.3 ZP). Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v zákoně
(srov. § 329 zák. práce a § 100 odst.1 větu první obč. zák.). Právo na vydání
bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel
neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve tříleté době a promlčecí doba
počíná běžet od jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce). Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že - jak podle právní úpravy účinné
do 31.12.2006, tak i podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 - nárok (právo) na
vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které
zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve lhůtě (době) tří
let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty. Žaloba v
projednávané věci byla podána u soudu dne 11.11.2009 a částka 48.776,- Kč,
která byla žalované poskytnuta jako náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 130
odst.1 ZP, byla (podle zjištění soudů) žalované vyplacena "spolu se mzdou za
říjen 2006".
Vzhledem k tomu, že dosud nebylo dokazováním zjištěno, kdy k této
výplatě "spolu se mzdou za říjen 2006" došlo, nebylo možné ani spolehlivě
uzavřít, zda se nárok žalobkyně na vydání tohoto bezdůvodného obohacení
promlčel. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Liberci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část
první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu