21 Cdo 525/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Z.. P. C., a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. D.,
zastoupené advokátem, o 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp.zn. 5 C 322/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2003 č.j. 6 Co
406/2003-56 takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,000.000,- Kč. Žalobu
odůvodnil tím, že žalovaná u něj pracovala od 1.6.1998 do 29.5.2001, naposledy
ve funkci asistentky obchodního ředitele. Protože v této funkci žalovaná „měla
možnost a musela se i seznámit s výrobou a ostatními informacemi
zaměstnavatele, které mají povahu obchodního tajemství“, uzavřel s ní žalobce
dne 8.1.2001 „manažerskou smlouvu“ a vedle toho „smlouvu o konkurenční
doložce“, v níž se žalovaná mimo jiné zavázala, že po skončení pracovního
poměru u žalobce nebude po dobu jednoho roku vykonávat pro jiného
zaměstnavatele činnost, která byla předmětem činnosti žalobce. Protože žalovaná
tento závazek nedodržela (v roce 2001 začala pracovat u společnosti M. P.,
spol. s r.o. se stejným předmětem činnosti jako žalobce), vznikla jí povinnost
zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 18.11.2002 č.j. 5 C 322/2002-30 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve
výši 46.725,- Kč „na účet jejího právního zástupce“. Dospěl k závěru, že
ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o konkurenční doložce
ze dne 8.1.2001 a v manažerské smlouvě uzavřené téhož dne, ze kterého žalobce
dovozuje uplatněný nárok, je neplatné, neboť sjednaná výše smluvní pokuty
odpovídající „více jak 66-násobku hrubého příjmu“, který žalovaná dosahovala u
žalobce, „odporuje zákonnému požadavku přiměřenosti smluvní pokuty“ uvedenému v
ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce a kromě toho byly zmíněné smlouvy uzavřeny
subjektem, který nebyl zaměstnavatelem žalované a nebyl tudíž k jejich
uzavírání oprávněn.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
1.4.2003 č.j. 6 Co 406/2003-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že „žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na povahu ujednání o konkurenční doložce
jako vzájemného závazku musí závazku zaměstnance využívat po skončení
pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu odpovídat jiný
závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje. Protože však v daném
případě tomu tak nebylo (žalobci neplynou z konkurenčních ujednání žádné
povinnosti), ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků o
konkurenčních doložkách jsou podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce
neplatné a že z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť -
jak zdůraznil - „Nejvyšší soud otázku platnosti konkurenční doložky uzavřené
dle novely zákoníku práce platné od 1.1.2001 ještě neřešil“. Podle názoru
dovolatele odvolací soud nerozhodl správně a jeho argumentace rozhodnutím
Nejvyššího soudu, uveřejněným v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník
2002, není v daném případě možná, neboť sporné ujednání o konkurenční doložce
bylo mezi účastníky uzavřeno v době, kdy bylo již platné a účinné znění
zákoníku práce, které v ustanovení § 29 odst. 2 upravuje možnost sjednání
konkurenční doložky jako zvláštní smluvní typ. Z uvedeného ustanovení přitom
nevyplývá, že by se jednalo o závazek vzájemný, nýbrž je z něj zřejmé, že „bylo
do zákona včleněno na ochranu zaměstnavatele před únikem informací ke
konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého
zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního
tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu
podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu“. V daném případě – jak
dovolatel zdůraznil - žalovaná pracovala u žalobce jako asistentka ředitele,
byla zodpovědná zejména za obchodní kontakty se smluvními partnery ze stran
obchodních řetězců a musela se proto seznamovat s informacemi ohledně tvorby
cen, marketingu a dalších, které „bezesporu jsou pro konkurenčního podnikatele
velmi cenné“. Za situace, kdy „konkurence na trhu s masnými výrobky je
obrovská“, má dovolatel zato, že závazek, který žalovaná na základě
konkurenčního ujednání převzala, bylo možno po ní ve smyslu ustanovení § 29
odst. 2 zák. práce spravedlivě požadovat, neboť s ohledem na její kvalifikaci
(všeobecné středoškolské vzdělání – gymnázium) neznamenal omezení jejího práva
svobodně volit své zaměstnání či podnikat garantovaného v čl. 26 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (žalovaná mohla „bez sebemenších obtíží
vykonávat práci jakoukoliv či stejnou, avšak pro zaměstnavatele s jiným
předmětem podnikání“) a rovněž sjednaná výše smluvní pokuty je v tomto případě
„zcela odpovídající a přiměřená zájmu, který byl předmětnou konkurenční
doložkou chráněn“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalovaná pracovala u žalobce na
základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.1998 jako zástupkyně obchodního ředitele,
dnem 1.6.2000 byla jmenována do funkce asistentky obchodního ředitele a dne
8.1.2001 uzavřela se žalobcem „manažerskou smlouvu“; dne 8.1.2001 uzavřela
rovněž dohodu „podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce“ označenou jako
„smlouva o konkurenční doložce“. V článku VIII. bodu 2 „manažerské smlouvy“ a v
článku I. bodu 2 „smlouvy o konkurenční doložce“ se žalovaná zavázala, že „ode
dne skončení pracovního poměru u zaměstnavatele (žalobce) nebude po dobu
jednoho roku vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost,
která byla předmětem činnosti zaměstnavatele (žalobce)“. Pro případ nedodržení
uvedeného závazku byla mezi účastníky sjednána „smluvní pokuta“ ve výši
1,000.000,- Kč (čl. VIII bod 3 „manažerské smlouvy“ a čl. II. „smlouvy o
konkurenční doložce“). Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni
29.5.2001 a žalovaná ještě v témže roce nastoupila do pracovního poměru k
jinému zaměstnavateli podnikajícímu ve stejném předmětu činnosti jako žalobce
(zpracování masa, výroba masa a masných výrobků).
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, zda uvedená ujednání - konkurenční
doložky účastníků obsažené v „manažerské smlouvě“ a „smlouvě o konkurenční
doložce“, které účastníci uzavřeli v průběhu pracovního poměru dne 8.1.2001,
jsou platnými právními úkony.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že současná judikatura, představovaná rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp.zn. 21 Cdo 1276/2001,
uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132,
nabízí východiska pro posuzování platnosti tzv. konkurenčních doložek
uzavřených mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v době do 31.12.2000, a že v
daném případě jde o posouzení platnosti konkurenčních ujednání uzavřených po
1.1.2001, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, jenž pro účastníky pracovního poměru v ustanovení § 29 odst. 2,
větě druhé a třetí (oproti stávající právní úpravě) možnost sjednání tzv.
konkurenční doložky výslovně zakotvil. Vzhledem k tomu, že právní otázka
platnosti konkurenční doložky z hlediska podmínek uvedených ustanovení § 29
odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že konkurenční doložky
byly mezi účastníky uzavřeny dne 8.1.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti
zákon č. 155/2001 Sb.,kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004 (tj. předtím,
než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě
lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však
jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele
nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele,
nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání
zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě
požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní
pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu
založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení
pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla
soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl
zaměstnavatel chráněn - jak dovozuje žalobce v dovolání – „před únikem
informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v
průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu
obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat
konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu“. Přitom je
třeba rovněž uvážit, že uvedený charakter předmětu ochrany je totožný bez
ohledu nato, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1.2001 nebo
později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného zřejmé - o ujednání
vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až § 20 obch. zák.)
upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního
poměru. Proto nelze sdílet názor dovolatele, že v případě konkurenčních doložek
uzavřených „v době, kdy bylo již platné a účinné znění zákoníku práce, které
upravuje možnost sjednání konkurenční doložky jako zvláštní smluvní typ“, není
možné vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel při posuzování povahy
a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější době.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze
opomíjet, že ani podle nové právní úpravy není možnost jejího sjednání
neomezená v tom smyslu, že by se mělo nadále jednat pouze o jednostranný
závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení § 29 odst. 2 zák.
práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) totiž výslovně stanoví, že
konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od
zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může
být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka je
neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce
uzavřených podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli
zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu
povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS
192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč.
1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv
a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z
hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro
uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních
doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl
účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud, že
ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je
třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí
účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si
navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze
sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce
„od zaměstnance spravedlivě požadovat“. K tomuto - nikoliv jednostrannému,
nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální
zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z
ustanovení § 29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá –
musí být přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce
(posuzovaného zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z
hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím
kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty,
apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
V daném případě výraznému omezení žalované po dobu jednoho roku v jejím právu
na svobodnou volbu povolání a právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek
žalobce (ať již na peněžité, či jiné plnění), který by přijatý závazek žalované
vyvažoval tím, že by žalované v době trvání jejího závazku přinášel hospodářský
či jiný prospěch; k jednostrannému závazku žalované naopak přistupuje její
další znevýhodnění v podobě smluvní pokuty, jejíž výše – jak soud prvního
stupně uvádí – „činí více, jak 66-násobek hrubého příjmu, který žalovaná u
žalobce dosahovala“. Z těchto důvodů je správný závěr odvolacího soudu, který
již s poukazem na skutečnost, že žalobci z ujednání účastníků o tzv.
konkurenčních doložkách „neplynou žádné povinnosti“, dovodil neplatnost těchto
dohod.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu