21 Cdo 533/2024-565
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně PPF banka a. s. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2690/17, IČO 47116129, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, proti žalované ŠKODA PRAHA a. s. se sídlem v Praze 4, Duhová č. 1444/2, IČO 00128201, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí č. 193/2, o 42 996 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 139/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 36 Co 5/2021-489, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 74 778 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí č. 193/2.
380 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „… povaha (pohledávky) připouští zastavení jen tehdy, jde-li o pohledávku převoditelnou, tedy pohledávku, kterou lze postoupit jinému …“ a že „… v tomto případě bránilo zastavení pohledávek na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo ujednání účastníků …, jímž strany smlouvy sjednaly zákaz postoupení pohledávek jednou smluvní stranou bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany …“.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku absolutní či relativní neplatnosti zástavní smlouvy, při jejímž posouzení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1404/2019, nebo ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007), případně má být právní otázka posouzena jinak. Uvedla, že sjednaný zákaz postoupení pohledávek ve smlouvě o dílo jednoznačně sloužil ochraně pouze jedné smluvní strany (dlužníka), jak vyplývá i ze samotného ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku, a je tak aplikovatelné ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Namítla, že pokud odvolací soud shledal důvody k neplatnosti zástavní smlouvy, pak se jedná v intencích ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. o neplatnost relativní, dále že právo žalované namítat relativní neplatnost zástavní smlouvy je již promlčeno. Uvedla, že v judikatuře dovolacího soudu, na kterou v řízení odkazovala žalovaná, se nejedná o obchodně závazkové vztahy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005), nebo že vůbec není řešena otázka absolutní či relativní neplatnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Odo 821/2013).
3. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 2936/2022-528, jímž dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. Proti tomuto usnesení podala ústavní stížnost žalobkyně.
5. Nálezem ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1725/23, Ústavní soud vyslovil, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky (žalobkyně) na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a napadené usnesení zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že „… z obsahu rozsáhlého dovolání mohl Nejvyšší soud požadovanou právní otázku (neplatnost zástavní smlouvy), a tím i přípustnost
dovolání, vyložit, stejně jako dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení (ne)platnosti zástavní smlouvy, které je závislé na vyhodnocení, zda jejím předmětem byla (ne)převoditelná pohledávka. Přitom podrobná argumentace stěžovatelky o účincích postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem cese v právním vztahu mezi podnikateli (tj. hodnocení, zda jde o absolutní neplatnost, či relativní neplatnost) má podstatný právní význam pro určení (ne)platnosti zástavní smlouvy; tato argumentace, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu (bod 20., 24., 26 aj.) zůstala nevypořádaná ...“.
6. Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), se věcí opětovně zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) znovu projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky (relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná uzavřela dne 11. 3. 2010 jako objednatel se společností Chladící věže, a. s. jako zhotovitelem smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo“), v níž si strany sjednaly zákaz postoupení pohledávek bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany. Společnost Chladící věže, a. s. uzavřela dne 1. 12. 2010 s žalobkyní zástavní smlouvu, kterou bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno zástavní právo k veškerým pohledávkám na peněžitá plnění vůči žalované ze smlouvy o dílo. V příloze dodatku ze dne 28. 3. 2011 bylo žalované oznámeno zřízení zástavního práva spolu s požadavkem, aby bylo plnění poskytováno na účet žalobkyně. Žalovaná uhradila společnosti Chladicí věže na její účet ze smlouvy o dílo částku 478 957 934 Kč. Dne 23. 6. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka společnosti Chladicí věže, a. s., následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 42 996 380 Kč, a to jako pohledávku podmíněnou a zajištěnou majetkem dlužníka. Insolvenční správce dlužníka postoupil po zahájení insolvenčního řízení na žalobkyni žalobní pohledávku.
12. Otázku vzniku zástavního práva je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 1. 12. 2010 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (srov. ustanovení § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
13. Podle ustanovení 153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení 159 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného.
14. Při výkladu ustanovení § 153 odst. 1 obč. zák. byla teorie i praxe ujednocená v tom, že jako zástava může sloužit téměř cokoli, co má majetkovou hodnotu a splňuje požadavek převoditelnosti na jinou osobu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv.: Občanský zákoník I, komentář, C. H. Beck, 2008, str. 953, 956, a dále Bureš, J., Drápal, L.: Zástavní právo a soudní praxe, C. H. Beck, Praha 1996). Pakliže jako zástava má sloužit pohledávka, lze použít jak pohledávku peněžitou, tak i nepeněžitou, splňující požadavek převoditelnosti na peníze a zároveň (v obou případech) požadavek převoditelnosti na třetí osobu, tedy musí být způsobilým předmětem dohody o postoupení pohledávky. Převoditelnost je nutné posuzovat podle vůle dlužníka a věřitele; převoditelnosti brání ujednání smluvních stran, které by postoupení pohledávky vylučovalo (srov. Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 577, 578).
15. Pro ilustraci je možno doplnit, že uvedené závěry našly odraz v současné právní úpravě; z ustanovení § 1310 odst. 1 o. z. vyplývá, že zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat. Pojem „věc“ je definován v ustanovení § 486 o. z. jako „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“; pohledávka je většinově považována za věc nehmotnou (§ 496 odst. 2 o. z.). Odrazem těchto závěrů je potom úprava provedená v ustanovení § 1335 odst. 1 o. z.
16. Obchodovatelností (právním obchodem) jako právní kategorií lze obecně mínit možnost přechodu (tj. přechodu v širším smyslu, na základě zvláštních norem) věci z jednoho jmění do druhého (Sedláček, J. Občanské právo československé: všeobecné nauky. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 210.). Z ustanovení § 1310 odst. 1 o. z., jakož i § 1335 odst. 1 o. z., tak vyplývá, že věc (pohledávka), kterou není možné převádět, nemůže sloužit jako zástava.
17. Závěr, že zástavou může být pouze věc (právo, pohledávka), která je převoditelná na jiného (obchodovatelná), je tak všeobecně teorií i praxí bez výhrad přijímán, a není důvod se od něj odchylovat.
18. K otázce, podle jakého právního předpisu bylo (do 31. 12. 2013, tedy před účinností nového občanského zákoníku) nutno posuzovat problematiku vztahující se k zástavnímu právu (smluvnímu), dospěla soudní praxe k následujícím závěrům.
19. Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2048/2004, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že „… /Z/ástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 obč. zák.). Zástavní právo není – s výjimkou zastavení obchodního podílu – upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako právo k věci cizí. I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.] a i když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst.1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje – kromě postavení podnikatelů – obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou – jak uvádí již její nadpis – obchodní závazkové vztahy. S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než § 261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava byla přijata jen ve vztahu k zástavnímu právu k obchodnímu podílu [srov. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva …“.
20. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v důvodech rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněném pod číslem 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5156/2015, rozsudku ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4373/2011, a dalších.
21. Z uvedeného vyplývá, že otázka obligatorních náležitostí zástavní smlouvy (tedy i co může či nemůže být zástavou), jakož i důsledky jejich nedodržení, se za každých okolností řídí ustanoveními občanského zákoníku, a to i v případě, je-li zajištěna pohledávka, jejíž režim podléhá obchodnímu zákoníku, a jak zástavní věřitel, tak zástavce (zástavní dlužník), jsou obchodními korporacemi.
22. Aplikace ustanovení § 267 odst. 1 obchodního zákoníku na otázku ne/platnosti zástavní smlouvy je proto vyloučena; otázka, zda nedodržení smluveného zákazu převodu pohledávky způsobuje absolutní, anebo (jen) relativní neplatnost právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky), je tak pro řešení této věci zcela irelevantní.
23. V rozsudku ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 21 ICdo 30/2019, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že pakliže je v zástavní smlouvě sjednána zástava (věc, pohledávka), která nemůže být způsobilým předmětem zástavního práva, zástavní smlouva je (absolutně) neplatným právním úkonem pro počáteční (objektivní) nemožnost plnění (srov. § 37 odst. 2 a § 41 obč. zák.).
24. Závěr odvolacího soudu, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 1. 12. 2010 platně nevzniklo, je tak správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
25. S ohledem na závěry v předchozím textu vyjádřené je nutno odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu posoudit jako nepřípadné, neboť se vztahují k aplikaci ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák., které se však, ve vztahu k zástavní smlouvě (jak bylo vysvětleno výše) neuplatní; tyto odkazy v bodech 20., 24., 26., 30., 33. – 36. tak přípustnost dovolání nezakládají.
26. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva. Náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (k vyjádření žalované ze dne 25. 7. 2024 dovolací soud nepřihlížel, neboť je obsahově shodné s vyjádřením žalované ze dne 1. 8. 2022) ve výši 61 500 Kč [§ 7 bod 7., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, z jedné částky paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % u odměny za zastupování a paušální náhrady. Žalované tedy na náhradě těchto nákladů řízení náleží 74 778 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu