32 Cdo 1404/2019-303
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce V. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou
Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované
Treinvest s.r.o., se sídlem v Teplicích, Krupská 33/20, PSČ 415 01,
identifikační číslo osoby 25403087, zastoupené JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem,
advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o zaplacení 11 082 169 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm
89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
6. 2016, č. j. 4 Cmo 241/2015-241, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j.
4 Cmo 241/2015-284, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 241/2015-241,
ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 241/2015-284, a rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201, v zamítavém
výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi
právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem
byla v souladu s § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do
31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), uzavřena smlouva o dílo. Podle jeho
posouzení sice nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodly na rozšíření
původně dohodnutého rozsahu díla, nicméně se tak nestalo písemnou formou,
kterou smlouva vyžadovala pro její případné změny. Ke změně smlouvy o dílo
proto nedošlo a nelze aplikovat § 549 obch. zák. Za situace, kdy se žalobcem
tvrzené vícepráce týkaly téhož díla, resp. spjatého s původním dílem a nikoli
díla jiného, nelze nárok žalobce na jejich zaplacení posuzovat ani z titulu
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto,
že v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na
základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto
prací. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možné vyhovět
ani v případě písemné změny smlouvy na rozšíření díla. K tomuto posouzení
dospěl na základě zjištění, že cena za vícepráce by mohla být – v souladu se
smluvními podmínkami – fakturována až v rámci vystavení poslední faktury, tedy
po právní moci kolaudačního rozhodnutí nově budovaných objektů. Vzhledem k
tomu, že se zhotovováním stavby nebylo vůbec započato, žalobci právo fakturovat
požadované vícepráce dosud nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho
přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje
za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak hmotněprávní otázky
(otázky platnosti ústní dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy ve smlouvě
byla ujednána pro její případné změny písemná forma), která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, a rovněž i procesněprávní otázky (otázky neprovedení
důkazů navržených žalobcem k prokázání obsahu ústní dohody o změně smlouvy),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o neplatnosti ústní dohody
smluvních stran ohledně provedení víceprací právně pochybil, když na podporu
opačného názoru argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž obsahuje-li
písemně uzavřená smlouva ustanovení, podle něhož může být měněna nebo zrušena
pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy za následek
jen relativní (nikoli absolutní) neplatnost příslušného právního úkonu. V této
souvislosti akcentuje, že v řízení tvrdil a prokazoval ústní dohodu smluvních
stran ohledně provedení dalších prací (víceprací) a že žalovaná námitku
relativní neplatnosti takové dohody nevznesla. Navíc podle žalobce z
provedeného dokazování vyplynulo, že to byla právě žalovaná, která bráněním se
podpisu písemného dodatku ke smlouvě způsobila, že původně sjednaná písemná
forma pro změny smlouvy o dílo nebyla dodržena. Dále zdůrazňuje, že zákon
písemnou formu pro smlouvy o dílo, resp. jejich dodatky nevyžaduje. Pokud pak
odvolací soud připustil možnost existence ústní dohody o změně původní smlouvy
o dílo, měl podle dovolatele zjišťovat obsah této dohody; odvolací soud však
takto nepostupoval a jeho návrh na provedení důkazů zamítl. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání ho označuje za nepřípustné, neboť podle jejího
přesvědčení se odvolací soud při vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního
práva od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Míní, že dovolatel ve své
argumentaci zcela pomíjí skutkový stav věci, který vyplynul z provedeného
dokazování. Žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž tvrdí, že
nedošlo ke změně smlouvy o dílo ani ústní formou. Jako zcela nepřípadnou a
absurdní označuje výtku dovolatele, že nevznesla námitku relativní neplatnosti
dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy nikdy netvrdila ani nepřisvědčila
tvrzení žalobce, že by s jeho právním předchůdcem uzavřela dohodu o změně
rozsahu původně dohodnutého díla a o posunutí termínu splatnosti odměny. Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho zamítnout pro
nedůvodnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 1172/2017-288,
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího
výroku ve věci samé odmítl pro nepřípustnost a ve zbývajícím rozsahu, v němž
směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, ho odmítl pro
vady a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3206/17, zrušil v předchozím odstavci označené usnesení Nejvyššího soudu s
odůvodněním, že jím dovolací soud porušil základní právo stěžovatele na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když
nedostatečnou a vadnou odpovědí na jeho dovolání mu zabránil v přístupu k
soudu.
Podle Ústavního soudu bylo dovolání meritorně projednatelné. Nejvyššímu
soudu vytkl, že při posuzování přípustnosti dovolání pochybil, když bez
náležité kritičnosti převzal dva nosné a údajně navzájem nezávislé důvody, pro
které odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Klíčovým
bylo totiž podle Ústavního soudu posouzení platnosti změny smlouvy o dílo (její
formy) jako důvodu hlavního, zatímco posouzení v úvahu přicházejícího změněného
termínu plnění (termínu fakturace) mohlo být jen důvodem závislým. Nejvyšší
soud se tedy měl především zabývat, byť zatím v rámci úvah o přípustnosti
dovolání, judikatorním aspektem otázky, zda případná ústní dohoda o změně
smluvní podmínky musela být absolutně neplatná či nikoli, a poté mohl, opět z
hlediska přípustnosti dovolání, zvažovat otázku opomenutého důkazu. Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2
ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky), znovu projednal
dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení
části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení
otázky změny smlouvy o dílo spadající pod režim obchodního zákoníku v jiné
(ústní) než sjednané (písemné) formě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu vyjádřené zejména v rozsudcích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32
Cdo 4167/2008, a ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, a je tedy i
důvodné. Rozdílné rozhodování Nejvyššího soudu v této otázce v dalších
rozhodnutích (v rozsudcích ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne
26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1095/2012, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo
3798/2009), na něž rovněž poukazoval dovolatel, dovolací soud neshledal, neboť
tato rozhodnutí se nezabývají otázkou relativní neplatnosti ústní dohody o
změně smlouvy, nýbrž otázkami aplikace § 549 obch. zák., případně nároku z
bezdůvodného obohacení, přičemž pro řešení právě těchto otázek odvolací soud v
napadeném rozsudku na uvedená rozhodnutí odkázal. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek
přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že ke změně smlouvy o dílo (k
dohodě o rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla) mezi účastníky nedošlo,
neboť podle ujednání ve smlouvě o dílo se tak mohlo stát pouze písemnou formou,
která však dodržena nebyla (k uzavření písemného dodatku ke smlouvě o dílo na
rozšíření díla nedošlo). Odvolací soud vyšel při řešení otázky případné změny smlouvy o dílo z dikce §
272 odst. 2 obch. zák., podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená smlouva
ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné
formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Pakliže k uzavření
písemného dodatku ke smlouvě na rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla
nedošlo, změna smlouvy o dílo nenastala, byť podle odvolacího soudu nelze
vyloučit, že se strany dohodly na rozšíření ve smlouvě sjednaného rozsahu díla. Podle § 267 odst. 1 obch. zák. jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena
pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze
tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona. Podle § 40a věty první, druhé a třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti
právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, §
701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný,
pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž
platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků
(§ 40). Nejvyšší soud již v cit. rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008,
formuloval a odůvodnil právní závěr, že obsahuje-li písemně uzavřená kupní
smlouva (uzavřená v režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může být měněna
nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena
pouze písemně. Případná konkludentní dohoda by tedy neměla formu sjednanou
účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je
důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, neuplatní se § 267
obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních
vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je
proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů
obsažená v § 40a obč. zák. Z tohoto závěru Nejvyšší soud vyšel například i v
dalším již cit. rozsudku ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, a jeho
správnost potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I.
ÚS
1264/11, uveřejněném pod číslem 130/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, podle něhož písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v
písemné podobě lze změnit i jinou formou (například ústně učiněnými právními
úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se
netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Uvedený závěr se beze zbytku uplatní i v souzené věci, v níž jde rovněž o
smlouvu (konkrétně o smlouvu o dílo) uzavřenou v režimu obchodního zákoníku,
obsahující ujednání o možnosti její případné změny či zrušení pouze písemnou
formou, a pro niž zákon nevyžaduje písemnou formu. Z výše uvedeného vyplývá, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva, pro kterou
písemnou formu nestanoví zákon, ujednání, podle něhož může být měněna či
zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy pro
její změnu či zrušení za následek pouze relativní (a nikoli absolutní)
neplatnost příslušného právního úkonu. Odvolacímu soudu je třeba v souzené věci vytknout, že v souladu se shora
uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu (a potažmo i Ústavního soudu)
nepostupoval, jestliže v napadeném rozhodnutí naprosto pominul žalobcem
namítanou ústní změnu smlouvy o dílo včetně provedení navrhovaných důkazů k
prokázání ústní změny smlouvy o dílo, vznik a obsah případné ústní dohody o
změně smlouvy o dílo neposuzoval, natož aby se zabýval otázkou platnosti či
neplatnosti (relativní) takové ústní změny smlouvy o dílo. Omezil-li se proto
odvolací soud ve svém právním posouzení jen na závěr o tom, že k písemné změně
smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo, je toto jeho právní posouzení neúplné a
tudíž nesprávné, když opomenul vypořádat se s § 267 odst. 1 obch. zák. vymezujícím tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních vztahů,
jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého
účastníka, a případně vyložit a aplikovat § 40a obč. zák., obsahující obecná
pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů. Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
ve věci samé (i v jeho akcesorických rozhodnutích o nákladech za řízení před
soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o
nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu