U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce JUDr. V. R., zastoupeného Mgr. Monikou Hoffmannovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované Treinvest
s.r.o., se sídlem v Teplicích, Krupská 33/20, PSČ 415 01, identifikační číslo
osoby 25403087, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v
Praze, Jungmannova 745/24, o zaplacení 11 082 169 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 89/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Cmo
241/2015-241, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 241/2015-284,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 59 338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce JUDr. Tomáše Sequense.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201, v zamítavém
výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi
právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem
byla v souladu s § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do
31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), uzavřena smlouva o dílo. Podle jeho
posouzení sice nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodly na rozšíření
původně dohodnutého rozsahu díla, nicméně se tak nestalo písemnou formou,
kterou smlouva vyžadovala pro její případné změny. Ke změně smlouvy o dílo tak
nedošlo a nelze aplikovat § 549 obch. zák. Za situace, kdy se žalobcem tvrzené
vícepráce týkaly téhož díla, resp. spjatého s původním dílem a nikoli díla
jiného, nelze nárok žalobce na jejich zaplacení posuzovat ani z titulu
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto,
že v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na
základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto
prací. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možné vyhovět
ani v případě písemné změny smlouvy o rozšíření díla. K tomuto posouzení dospěl
na základě zjištění, že cena za vícepráce by mohla být – v souladu se smluvními
podmínkami – fakturována až v rámci vystavení poslední faktury, tedy po právní
moci kolaudačního rozhodnutí nově budovaných objektů. Vzhledem k tomu, že se
zhotovováním stavby se vůbec nezapočalo, tak žalobci právo fakturovat
požadované vícepráce dosud nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho
přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje
za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak hmotněprávní otázky
(otázky platnosti ústní dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy ve smlouvě
byla ujednána pro její případné změny písemná forma), která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, a rovněž i procesněprávní otázky (otázky neprovedení
důkazů navržených žalobcem k prokázání obsahu ústní dohody o změně smlouvy),
při jejímž posuzování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o neplatnosti ústní dohody
smluvních stran ohledně provedení víceprací právně pochybil, když na podporu
opačného názoru argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž obsahuje-li
písemně uzavřená smlouva ustanovení, podle něhož může být měněna nebo zrušena
pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy za následek
jen relativní (nikoli absolutní) neplatnost příslušného právního úkonu. V této
souvislosti akcentuje, že v řízení tvrdil a prokazoval ústní dohodu smluvních
stran ohledně provedení dalších prací (víceprací) a že žalovaná námitku
relativní neplatnosti takové dohody nevznesla. Navíc podle žalobce z
provedeného dokazování vyplynulo, že to byla právě žalovaná, která bráněním se
podpisu písemného dodatku ke smlouvě způsobila, že původně sjednaná písemná
forma pro změny smlouvy o dílo nebyla dodržena. Dále zdůrazňuje, že zákon
písemnou formu pro smlouvy o dílo, resp. jejich dodatky nevyžaduje. Pokud pak
odvolací soud připustil možnost existence ústní dohody o změně původní smlouvy
o dílo, měl podle dovolatele zjišťovat obsah této dohody; odvolací soud však
takto nepostupoval a jeho návrh na provedení důkazů zamítl.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ho označuje za nepřípustné, neboť podle jejího
přesvědčení se odvolací soud při vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního
práva od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Míní, že dovolatel ve své
argumentaci zcela pomíjí skutkový stav věci, který vyplynul z provedeného
dokazování. Žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž zastává a
obhajuje názor, že nedošlo ke změně smlouvy o dílo ani ústní formou. Jako zcela
nepřípadnou a absurdní označuje výtku dovolatele, že nevznesla námitku
relativní neplatnosti dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy nikdy
netvrdila ani nepřisvědčila tvrzení žalobce, že by s jeho právním předchůdcem
uzavřela dohodu o změně rozsahu původně dohodnutého díla a o posunutí termínu
splatnosti odměny.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho zamítnout pro
nedůvodnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3].
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí
přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, či jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005, a ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo
1172/2005, jež jsou – stejně jako dále jeho uvedená rozhodnutí – veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a dále například důvody
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného
pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17,
dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na
celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně, založeno na dvou důvodech. Prvním důvodem je
nedostatek písemné formy sjednané ve smlouvě o dílo pro její případnou změnu a
na to navazující nemožnost aplikace § 549 obch. zák. Druhým důvodem je závěr
odvolacího soudu o tom, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě písemné
změny smlouvy o dílo na jeho rozšíření, neboť právo fakturovat požadované
vícepráce žalobci dosud nevzniklo. Přestože každý z obou uvedených důvodů by samostatně obstál jako důvod pro
zamítnutí žaloby, dovolatel druhý z popsaných důvodů nenapadá a dovolacímu
přezkumu jej neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k
přezkoumání dovoláním otevřených otázek (vztahujících se k prvnímu důvodu
odvolacího soudu pro zamítnutí žaloby, založenému na nedostatku písemné formy
pro změnu smlouvy o dílo), neboť jejich věcný přezkum výsledek sporu ovlivnit
nemůže, je-li tu – i kdyby závěr o nedostatku písemné změny smlouvy na
rozšíření díla nebyl správný – ještě druhý samostatný důvod pro vydání
napadeného rozhodnutí (proto, že nebyl dovoláním napaden), a dovolání je
nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího
výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy
i v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Směřovalo-li
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této
části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah
dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání
v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné
právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od
níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající
části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť
lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost
dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o
nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu