21 Cdo 5380/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Mgr. A. B., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s.,
zastoupené advokátem, o 196.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2001 a 27 C 88/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2007 č.j. 20 Co
161/2007-166, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
20.610,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 196.000,- Kč s 10% úroky z
prodlení od 7.10.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době
trvání jeho pracovního poměru u žalované (pracovní poměr trval od 1.10.1993 do
31.10.2000) mu byl v kanceláři ředitele právní divize předán dopis, ve kterém
mu žalovaná „přiznala k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč spolu
s výplatou mzdy za měsíc září, tj. dne 6.10.2000“. Dne 6.10.2000 ani později
nebyla žalobci tato odměna vyplacena a na jeho upomínku ze dne 6.11.2000 mu
žalovaná sdělila, že odměna nebyla přiznána na základě nových skutečností
týkajících se pracovního výkonu žalobce. S tímto odůvodněním žalobce
nesouhlasí, neboť o jeho dobrých pracovních výsledcích „naopak svědčí
skutečnost“, že mu žalovaná nabídla pracovní místo v divizi audit a kontrola,
na které dne 1.10.2000 žalobce nastoupil. Tvrzení žalované, že byla oprávněna
přiznanou odměnu kdykoliv odejmout, považuje žalobce „za „protiprávní, neboť
„nevyplacení odměny je v rozporu s § 240 odst. 3 a § 7 odst. 2 zák. práce“.
Žalovaná namítala, že počátkem září 2000 se ředitel právní divize ústně dohodl
se žalobcem (který u žalované pracoval od 1.10.1993 jako právník v právní
divizi), že žalovaná vyplatí žalobci mimořádnou odměnu ve výši sedmi průměrných
měsíčních platů za podmínky, že žalobce ukončí se žalovanou pracovní poměr,
resp. bezprostředně nenastoupí do opětovného pracovního poměru se žalovanou. V
návaznosti na uvedenou ústní dohodu byla mezi účastníky uzavřena dohoda o
rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 a následně žalovaná dopisem ze dne
11.9.2000 sdělila žalobci, že mu přiznává mimořádnou odměnu ve výši 196.0000,-
Kč. Jelikož však žalobce ještě před ukončením pracovního poměru sjednal s
divizí vnitřního auditu a kontroly pokračování svého pracovního poměru u
žalované, stala se dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000
„bezpředmětná“ a její zrušení „mělo za následek zrušení závazku žalované
zaplatit žalobci odměnu za ukončení pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.5.2002 č.j. 27 C 140/2001-32 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve
výši 7.840,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena
dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 a že dopisem ze dne
11.9.2000 nadřízený žalobce (ředitel právní divize) žalobci oznámil, že mu s
odvoláním na ustanovení článku 11 a 17 platového řádu žalované přiznává k
vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč, aniž by tato výplata byla
vázána na splnění jakékoliv podmínky. Námitka žalované, že podmínkou pro
výplatu přiznané odměny bylo rozvázání pracovního poměru účastníků, že s
ohledem na pozdější chování žalobce bylo od výplaty odměny upuštěno a že tedy
žalobce na její výplatu nemá nárok, nemá podle názoru soudu prvního stupně pro
posouzení věci význam. Žalobce má totiž nárok na mzdu za vykonanou práci podle
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. a žalovaná jako zaměstnavatelka
upravila přiznání a výplatu odměn vnitřním mzdovým předpisem, s jehož obsahem
byli zaměstnanci seznámeni a na jehož základě přiznala žalobci mimořádnou
odměnu ve výši, jíž se žalobce důvodně domáhá.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 16 Co
98/2003-57 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 34.125,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 41.890,- Kč,
obojí k rukám advokáta. Vycházeje ze zjištění, že podle článku 6 platového řádu
žalované mimořádná odměna patří mezi „nenárokové“ složky mzdy, že vznik nároku
na tuto odměnu „je podmíněn splněním zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele,
resp. návrhu nadřízeného zaměstnance schváleného příslušným vedoucím
zaměstnancem“, a že v případě žalobce byl návrh na přiznání odměny z hlediska
platového řádu perfektní, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobci byla mimořádná odměna řádně přiznána. Jelikož ale nelze
přehlédnout, že stejným způsobem, tedy rozhodnutím nadřízeného zaměstnance a
příslušného vedoucího zaměstnance Mgr. V. S., bylo rozhodnutí o přiznané odměně
dne 29.9.2000 (ještě před datem její splatnosti) zrušeno, nárok žalobce na
výplatu mimořádné odměny tímto rozhodnutím zanikl. Protiprávnost tohoto postupu
neshledal odvolací soud pro rozpor s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce,
které se týká výkladu projevu vůle, ani pro rozpor s ustanovením § 7 odst. 2
zák. práce, neboť žalobce netvrdil, jakým způsobem žalovaná zneužívala výkonu
práv a povinností na jeho újmu.
K dovolání žalobce Nevyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.11.2004 č.j.
21 Cdo 537/2004-87 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti
uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to,
zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či
kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě,
je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo,
zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou
podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je
především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok,
který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané
předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o
takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších
sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě
zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv.
nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy – jak dále uvedl - je
charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy
povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou (obligatorní)
složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto
nároku zaměstnanci. Dovolací soud proto přisvědčil soudům obou stupňů, že
předmětná mimořádná odměna se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím
přiznání stala nárokem, kterého se žalobce může domáhat. Podle názoru
dovolacího soudu však takto vzniklý nárok na mzdu (její část) lze následně
zčásti nebo zcela zrušit (odebrat, odejmout) jen tehdy, je-li takovýto postup
možný podle vnitřního mzdového předpisu. Protože z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu není zřejmé, ze kterého ustanovení platového řádu žalované
odvolací soud dovodil, že lze přiznanou mimořádnou odměnu „zrušit“, dovolací
soud shledal závěr o tom, že zrušením mimořádné odměny nárok na její výplatu
zanikl, pro nedostatek důvodů, které k němu vedou, za nepřezkoumatelný.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 22.6.2005 č.j. 16 Co 168/2005-110
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud uvedl, že „argumentace obsažená v rozhodnutí dovolacího
soudu řeší zásadní otázku, kdy se z fakultativní složky mzdy stává složka
nároková, a to se závěrem, že složka mzdy mající povahu nároku pouze
fakultativního tuto povahu ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o
přiznání tohoto nároku zaměstnanci“. Protože „takovéto rozhodnutí
zaměstnavatele je právním úkonem ve smyslu ust. § 240 zák. práce“, je podle
názoru odvolacího soudu „uvedená argumentace plně využitelná za předpokladu, že
je tento právní úkon úkonem platným“. Protože dosavadní rozhodnutí soudů obou
stupňů se otázkou platnosti rozhodnutí žalované o přiznání mimořádné odměny
žalobci dosud nezabývala, „ač skutková tvrzení žalované a její důkazní návrhy
tuto otázku nanášely“ (žalovaná tvrdí, že přiznaná mimořádná odměna byla svou
podstatou „jakýmsi odstupným“ sjednaným v souvislosti s ukončením pracovního
poměru, zatímco platový řád takový důvod přiznání mimořádné odměny neupravuje),
odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení v tomto směru
zjednal nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 10.1.2007 č.j. 27
C 88/2005-141 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované
na nákladech řízení 203.490,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně z
výsledků provedeného dokazování „vzal za prokázané“, že v souvislosti s
restrukturalizací žalované fungoval u žalované tzv. projekt „shoda“, který byl
redukčním programem, jehož cílem bylo „motivovat vybrané zaměstnance žalované k
dobrovolnému rozvázání pracovního poměru“ mj. vyplacením sedminásobku
průměrného výdělku; v případě přechodu zaměstnance z jedné divize do jiné
divize žalované „nárok na vyplacení finančního plnění na základě uvedeného
programu nevznikal“. Do tohoto redukčního programu byl zahrnut i žalobce,
kterému byla „v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru
účastníků ke dni 30.9.2000 přiznána mimořádná odměna ve výši sedmi průměrných
platů“, kdy žalobce byl zároveň seznámen s tím, že vyplacení této odměny je
podmíněno ukončením pracovního poměru u žalované. Při posuzování platnosti
rozhodnutí žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci soud prvního stupně
vycházel z názoru, že dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout
zaměstnanci plnění (např. jednorázovou odměnu stanovenou násobkem jeho měsíční
nebo roční mzdy) v souvislosti s ukončením pracovního poměru, ke kterému
nedošlo výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c)
zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, s nimiž zákon spojuje vyplacení
odstupného, je pro rozpor se zákonem neplatná. Vzhledem k tomuto právnímu
názoru a protože „platový řád žalované v roce 2000 neumožňoval přiznání
mimořádné odměny z důvodu dobrovolného rozvázání pracovního poměru“, mohl být
žalobce podle názoru soudu prvního stupně v této věci úspěšný „pouze tehdy,
kdyby bylo v řízení prokázáno, že předmětná mimořádná odměna mu byla žalovanou
přiznána z některého, platovým řádem taxativně stanoveného důvodu“. Protože se
žalobci tuto skutečnost „nepodařilo v řízení prokázat“, nýbrž „naopak v řízení
bylo prokázáno, že tato odměna byla žalobci přiznána pouze a právě z důvodu
dobrovolného rozvázání pracovního poměru u žalované“, soud prvního stupně
uzavřel, že rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny ve výši 196.000,- Kč „nelze
považovat za platný právní úkon“, a že proto žalobci nárok na její vyplacení
nevznikl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem 14.6.2007 č.j. 20 Co
161/2007-166 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil, ve
výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil „jen tak, že jejich výše činí
211.330,- Kč“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech
odvolacího řízení 49.051,80 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že „v řízení bylo jednoznačně prokázáno“, že
žalovaná v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni
30.9.2000 „procházela restrukturalizací“, a že pokud se její zaměstnanec „sám
dobrovolně rozhodl pro rozvázání pracovního poměru se žalovanou za podmínky, že
ani v budoucnu s ní nenaváže pracovní poměr, byl mu vyplacen sedminásobek
měsíční mzdy (tzv. program „shoda“)“. Za situace, kdy platový řád žalované
„neumožňoval přiznání mimořádné odměny v souvislosti s uzavřením dohody o
rozvázání pracovního poměru“, bylo podle názoru odvolacího soudu na žalobci,
aby prokázal, že splnil některý z předpokladů pro přiznání mimořádné odměny
podle č. II bodu 1.1. písm. a) až e) platového řádu žalované. Tuto skutečnost
však žalobce ani přes výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst.
3 zák. práce neprokázal, nýbrž – jak odvolací soud zdůraznil – z provedených
důkazů „naopak vyplynulo“, že tzv. mimořádná odměna byla žalobci přiznána a
měla mu být poskytnuta „výhradně z důvodu jeho dobrovolného ukončení pracovního
poměru u žalované“ dohodou ke dni 30.9.2000, tedy podle názoru odvolacího soudu
„je nutno dovodit“, že žalobci přiznaná mimořádná odměna ve výši sedminásobku
jeho měsíčního výdělku „ve skutečnosti měla představovat odstupné, sjednané nad
rámec odstupného náležejícího zaměstnanci podle ustanovení § 60a zák. práce“
při rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a)
až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Odvolací soud proto „ve vztahu ke
zjištěným okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni
30.9.2000“ dospěl k závěru, že „je nepochybné“, že přiznání mimořádné odměny
žalobci „mělo charakter odstupného v souvislosti s ukončením pracovního poměru
a tento právní úkon žalované je tak simulovaným úkonem, jenž je pro nedostatek
vážnosti vůle a pro rozpor se zákonem (§ 60a zák. práce) právním úkonem
neplatným (§ 242 odst. 1 písm. b/ a písm. a/ zák. práce)“. Protože „náležitosti
platného disimulovaného právního úkonu tento simulovaný právní úkon
nesplňuje“ (neboť dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni
30.9.2000 žádný důvod tohoto rozvázání neobsahuje, tudíž nárok žalobce na
jednorázové odstupné „nemohla platně založit“), nelze podle názoru odvolacího
soudu „již z tohoto důvodu dovodit“, že žalobci, který nezpůsobil neplatnost
rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny výlučně sám, vznikla v důsledku
neplatnosti právního úkonu žalované škoda, kterou by mu měl zaměstnavatel
nahradit podle ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítal, že
odvolací soud „v rozporu“ s názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze
dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87 o splnění „všech“ podmínek pro poskytnutí
předmětné mimořádné odměny žalobci dospěl k závěru, že „žalobce neprokázal
naplnění některého z předpokladů pro přiznání mimořádné odměny“. Platnost
právního úkonu žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci pak odvolací soud
„posuzoval až z jednání žalované, která časově následovala po datu přiznání
odměny“, která ovšem podle názoru dovolatele „nemohou být relevantní pro
posouzení platnosti úkonu, neboť by tím byla zpochybněna zásada závaznosti
právních úkonů“. Kdyby „čistě teoreticky existovala možnost“, že právní úkon o
přiznání odměny je neplatný, pak podle názoru žalobce, prováděla-li žalovaná
úkony v rozporu se zákonem, je „absolutně“ odpovědná za škodu vzniklou na
straně žalobce spočívající v nákladech soudního řízení a ušlé mimořádné odměně. Dále namítal, že „nepravdivost“ tvrzení žalované, že přiznání mimořádné odměny
mělo souviset s její reorganizací v roce 2000, „dokazuje“ skutečnost, že
žalovaná sama navrhla žalobci pokračování pracovního poměru v jiné divizi (a to
v divizi vnitřního auditu a kontroly, kde žalobce – jak zdůraznil - „ještě před
datem přeložení informoval vedení o skutečnosti přiznání mimořádné odměny“), že
pracovní pozice žalobce v právní divizi zůstala zachována i po odchodu žalobce
a že úkony žalované a žalobce, které následovaly po přiznání mimořádné odměny,
„byly žalobcem akceptovány vždy až po návrzích a naléhání žalované“. Žalovaná
žalobci „nikdy nesdělila“, že by přiznání mimořádné odměny mělo „jakoukoli“
souvislost s reorganizací žalované a že by případné přeložení žalobce do jiné
divize mělo mít za následek její nevyplacení. Žalobce „zásadně nesouhlasí“ s
tvrzením žalované, že by „vázala vyplacení mimořádné odměny na splnění
jakékoliv podmínky a ani ji nemohla spojovat s jakoukoliv podmínkou, kterou by
se žalobce vzdával svých práv (§ 242 odst. 1 písm. c/ zák. práce)“. Rozhodnutí
žalované o přiznání mimořádné odměny, které mělo formu dopisu, v jehož záhlaví
bylo uvedeno jméno žalobce, dovolatel „považoval a dodnes dle svého názoru
oprávněně považuje za zasloužené ocenění své práce v předprivatizačním období
žalované, kdy žalovaná požadovala od žalobce mimořádné pracovní nasazení
projevující se mj. i v jejím požadavku na setrvávání žalobce v zaměstnání do
pozdních hodin po ukončení řádné pracovní doby“. Žalobce má za to, že neplatným
je právní úkon žalované na listině ze dne 29.9.2000, v níž sděluje žalobci, že
ruší své dřívější rozhodnutí ze dne 11.9.2000 o vyplacení mimořádné odměny,
neboť „se příčí dobrým mravům, obecným ustanovením občanského zákoníku
upravujícím náležitosti právních úkonů atd. (hlava čtvrtá obč. zák.), jakož i
pracovněprávním předpisům včetně interního mzdového předpisu (ust. § 39 obč. zák.).
Podáním ze dne 4.12.2007, odevzdaným na poštu dne 6.12.2007, žalobce doplnil
své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o další okolnosti, v nichž
spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání lze
doplnit o uvedení (dalších) dovolacích důvodů pouze v průběhu dvouměsíční
dovolací lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce (srov. § 241b
odst. 3 o.s.ř.), a protože tato lhůta marně uplynula dnem 25.9.2007, nemohlo
být k doplnění dovolání žalobce ze dne 4.12.2007 přihlédnuto.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo „jako bezdůvodné“ odmítnuto,
případně zamítnuto, neboť podle jejího názoru odvolací soud „posoudil věc po
právní stránce správně, když konstatoval, že jde nejsou důvody pro vyplacení
odměny žalobci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř
dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
uvedených skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že na základě pracovní
smlouvy ze dne 1.10.1993 žalobce pracoval u žalované (v její právní divizi)
jako „specialista-právník“. Podle „Platového řádu zaměstnanců Komerční banky,
a.s.“ z ledna 2000 mohou být zaměstnancům banky poskytovány – mimo jiné –
„mimořádné odměny“, které „mohou být zaměstnancům přiznány za mimořádný přínos
při plnění jednorázových mimořádných a stěžejních úkolů“, „za výjimečné zásluhy
o záchranu života, při živelních pohromách na pracovišti nebo v objektu banky
apod.“, „v případě trvalého poškození zdraví zaměstnance v souvislosti s
plněním pracovních povinností“, „za plnění mimořádných pracovních úkolů nebo
mimořádně dobré plnění hlavních pracovních úkolů poslední době před úmrtím
zaměstnance“ a „za splnění předem stanovených úkolů v rámci motivačních systémů
k podpoře prodeje produktů banky“ (srov. článek 11 bod 1.1. písm. a/ až e/
platového řádu). Dopisem ze dne 11.9.2000 sdělil ředitel právní divize žalované
Mgr. V. S. žalobci, že „v souladu s článkem 11, resp. 17 Platového řádu KB.,
a.s. mu tímto přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč,
která mu bude vyplacena spolu s výplatou za měsíc září 2000“. Podle nedatované
„dohody o rozvázání pracovního poměru“, podepsané oběma účastníky, se účastníci
dohodli, že pracovní poměr mezi nimi „se rozvazuje dohodou ve smyslu § 43 zák.
práce a končí dnem 30.9.2000“. Dopisem ze dne 29.9.2000 sdělil ředitel právní
divize žalované Mgr. V. S. žalobci, že „na základě nových skutečností, které se
přímo vztahují k výkonu jeho pracovního poměru v K. b., a.s., právní divizi
5800, tímto ruší své rozhodnutí ze dne 11.9.2000 o vyplacení mimořádné odměny
žalobci“. Dalším dopisem ze dne 29.9.2000 žalovaná sdělila žalobci, že
„vzhledem k jeho přeložení do divize 4300 – Vnitřní audit a kontrola se stává
bezpředmětnou dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000“, neboť
„pracovní poměr žalobce v K. b. a.s. centrála nadále trvá“. Nevyplacení částky
196.000,- Kč žalobci žalovaná odůvodňuje tím, že podmínkou pro přidělení
mimořádné odměny bylo rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni
30.9.2000, kterou však žalobce porušil, jestliže od 1.10.2000 pokračoval v
pracovním poměru u žalované v divizi vnitřního auditu a kontroly.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se žalobce domáhá po žalované
peněžitého plnění, které nepochybně má časový, místní a především věcný
(vnitřní účelový) poměr k výkonu jeho práce jako zaměstnance pro žalovanou jako
zaměstnavatele, je zřejmé, že jde o pracovněprávní vztah, který se řídí
především zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do
31.12.2000, tedy přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č.
220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. § 364
odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“,
případně jinými pracovněprávními předpisy. Aplikace „obecných ustanovení
občanského zákoníku upravujících náležitosti právních úkonů atd. (hlava čtvrtá
obč. zák.)“, kterou uvažuje žalobce v dovolání, je v projednávané věci
vyloučena, neboť jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem
nesamostatné (závislé) práce (byť již byl ukončen), včetně všech práv (nároků)
a povinností z něj vyplývajících, nelze posoudit podle jiného - než
pracovněprávního – předpisu, protože tehdejší zákoník práce ani ostatní
pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry
obsažené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997) -
použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňovaly.
Žalobce v dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud rozhodl „v rozporu“ s
právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozsudku ze dne
8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87.
Je mimo pochybnost, že právním názorem dovolacího soudu jsou vázány všechny
soudy, kterým byla věc po zrušení napadeného rozhodnutí (popřípadě též
rozhodnutí soudu prvního stupně) vrácena k dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1
věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). Při úvaze, v jakém směru je právní názor
dovolacího soudu obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším
řízení závazný, je třeba vzít mimo jiné v úvahu to, že vždy nutně vychází z
určitého skutkového základu, jehož východiskem byla zejména tvrzení účastníků a
výsledky dokazování v dosavadním průběhu řízení. Uvedený skutkový základ věci
se však může v řízení, které následuje po zrušovacím rozhodnutí dovolacího
soudu, změnit, neboť účastníci mohou uvést další skutková tvrzení a označit
důkazy a soud může dospět na základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním,
která jsou odlišná od původních tvrzení účastníků nebo od původních výsledků
dokazování. Dojde-li k tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci,
ze kterého vycházel právní názor dovolacího soudu, je nepochybné, že za
změněného skutkového základu věci se závaznost právního názoru dovolacího soudu
nemůže uplatnit, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci již nedopadá;
za této situace jsou soudy povinny samostatně posuzovat i po právní stránce
výsledky dokazování (srov. též právní názor vyjádřený v Rozboru a zhodnocení
úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze
dne 23.11.1967 sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o
občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, S. P. 1974, s.
96-97). Závaznost právního názoru dovolacího soudu se proto v dalším řízení
před soudy uplatní jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, nezmění skutkový základ věci
natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová
skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.12.2004 sp.zn.
21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník
2005).
V posuzovaném případě se soudy v původním řízení soustředily na vyřešení právní
otázky předpokladů vzniku nároku na žalobcem požadovanou mimořádnou odměnu,
případně na možnost odnětí již vzniklého nároku žalobce na toto plnění.
Dovolací soud, který odvolacímu soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho závěru o
tom, že zrušením mimořádné odměny nárok žalobce na její výplatu zanikl,
především vysvětlil rozdíl mezi tzv. nárokovými (obligatorními) složkami mzdy a
tzv. nenárokovými (fakultativními) složkami mzdy a vyslovil právní názor, za
jakých podmínek se nenároková složka mzdy stává složkou nárokovou a kdy lze již
vzniklý nárok mzdu zčásti nebo zcela zrušit; dovodil-li, že dosud nenároková
mimořádná odměna „se splněním předpokladů, za kterých měla být žalobci podle
článku 11 a 17 platového řádu žalované poskytnuta (včetně sdělení
zaměstnavatele o jejím přiznání), stala nárokem, kterého se žalobce může
domáhat“, učinil tak na tehdejším skutkovém základu sporu, který zatím
nezahrnoval skutkové zjištění soudů ohledně povahy předmětného plnění
označeného jako „mimořádná odměna“. V dalším řízení (následujícím po rozsudku
dovolacího soudu ze dne ze dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87) učinil soud
prvního stupně na základě pokynu odvolacího soudu skutkové zjištění (a odvolací
soud se s ním ztotožnil), že předmětná mimořádná odměna byla žalobci přiznána
„pouze a právě z důvodu dobrovolného rozvázání pracovního poměru u žalované“ a
nikoliv „z některého platovým řádem žalované taxativně stanoveného důvodu“, a
že proto měla charakter odstupného v souvislosti s rozvázáním pracovního
poměru. Předpoklad, na němž byl založen výše uvedený právní názor dovolacího
soudu, že mimořádná odměna byla žalobci poskytnuta za práci, tedy v dalším
řízení neobstál, a proto jím soudy nebyly vázány, neboť na odlišně zjištěný
skutkový základ věci se nemohl uplatnit.
Závěr odvolacího soudu, přijatý (ve shodě se soudem prvního stupně) v řízení
následujícím po kasačním rozsudku odvolacího soudu, že mimořádná odměna ve výši
196.000,- Kč přiznaná žalovanou žalobci „ve skutečnosti měla představovat
odstupné“ v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru u žalované,
představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení
důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom
pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(srov. § 132 o.s.ř.). Uvedený závěr odvolacího soudu žalobce v dovolání
zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že „tzv. mimořádná odměna byla žalobci přiznána a měla mu
být poskytnuta výhradně z důvodu jeho dobrovolného ukončení pracovního poměru u
žalované“, a že tedy „ve skutečnosti měla představovat odstupné“ v souvislosti
s ukončením pracovního poměru, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (především z výpovědí svědků Mgr.
V. S., ředitele právní divize žalované a Ing. P. B., personálního ředitele
žalované a z listinných důkazů – dohody účastníků o rozvázání pracovního poměru
ke dni 30.9.2000, dopisu ze dne 29.9.2000 oznamujícím zrušení této dohody s
ohledem na „přeložení žalobce do divize žalované 4300 – Vnitřní audit a
kontrola“, jakož i z obsahu dopisu Mgr. V. S. generálnímu řediteli žalované
Ing. R. V. ze dne 6.10.2000), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř. Důvodně přitom akcentoval, že žalovaná v době uzavření
dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 „procházela
restrukturalizací“, a že „žalobci žalovanou přiznaná mimořádná odměna ve výši
sedminásobku jeho měsíčního výdělku měla být žalobci poskytnuta v rámci tzv.
programu shoda“, podle kterého byl zaměstnanci, který se „sám dobrovolně
rozhodl pro rozvázání pracovního poměru se žalovanou za podmínky, že ani v
budoucnu s ní nenaváže pracovní poměr, vyplacen sedminásobek měsíční mzdy“.
Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení
vyšlo před soudy jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v
hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, byl logický
rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu o povaze plnění označeného
jako „mimořádná odměna“ tedy má oporu v provedeném dokazování. Namítá-li
dovolatel, že není pravdivé tvrzení žalované, že přiznání mimořádné odměny mělo
souviset s její reorganizací v roce 2000, že tuto skutečnost žalobci „nikdy
nesdělila“ a že mimořádnou odměnu žalobce „považoval a dodnes dle svého názoru
oprávněně považuje za zasloužené ocenění své práce v předprivatizačním období
žalované“, opomíjí zjištěné okolnosti a činí ve skutečnosti jiné skutkové
závěry než odvolací soud; žalobce tak napadá hodnocení důkazů soudem, které
samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že mimořádná odměna „ve skutečnosti měla
představovat odstupné“ v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce u
žalované, který – jak uvedeno výše – zůstal přes námitky dovolatele
nezpochybněn, správně vedl odvolací soud k úvaze, zda právním podkladem pro
vznik nároku žalobce na uvedené plnění mohlo být písemné sdělení žalované ze
dne 11.9.2000 o tom, že žalobci „v souladu s článkem 11, resp. 17 Platového
řádu KB, a.s. přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč“.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst.
1 zák. práce). Sama okolnost, jak je právní úkon označen, není pro jeho
posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy
zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být
svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný
[§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zatímco mimořádná odměna je
charakterizována tím, že zpravidla jde o pobídkovou složku mzdy, která je
zaměstnanci poskytována za vykonanou práci (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992
Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění
účinném do 31.12.2000), odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek
poskytnutý zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru, který
nelze považovat za mzdu (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.).
Při úvaze o charakteru právního úkonu žalované o přiznání mimořádné odměny
žalobci odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav důvodně zvažoval, zda
ve skutečnosti nešlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný
(disimulovaný) právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní
úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože
však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného
úkonu posoudit samostatně, a, má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné
náležitosti, je třeba uznat jej za platný (platí zastřený – disimulovaný právní
úkon).
V projednávané věci - jak vyplývá z výsledků dokazování - plnění označené jako
„mimořádná odměna“ ve výši 196.000,- Kč, které žalovaná přiznala žalobci
dopisem ze dne 11.9.2000, nemělo být žalobci poskytnuto za vykonanou práci, z
některého z taxativně vymezených důvodů (vesměs za plnění mimořádných
pracovních úkolů a mimořádné zásluhy) uvedených v článku 11 bodu 1.1 platového
řádu žalované, nýbrž mělo být žalobci vyplaceno za to, že dobrovolně ukončí se
žalovanou pracovní poměr. Za tohoto stavu je zřejmé – jak k tomu správně
dospívá odvolací soud - že právní úkon žalované obsažený v dopise ze dne
11.9.2000 „je simulovaným právním úkonem, který je pro nedostatek vážnosti vůle
právním úkonem neplatným“.
Při posuzování platnosti zastřeného (disimulovaného) právního úkonu žalované
obsaženého v dopise ze dne 11.9.2000 je pak třeba mít na zřeteli, že jeho
předmětem nebylo peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za
práci, ale – jak vyplývá z výše uvedeného - šlo o určitou formu hmotného
zabezpečení určenou žalobci v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru,
které nelze považovat za mzdu a které – s ohledem na tehdejší kogentní
charakter pracovněprávních předpisů spočívající na principu „co není povoleno,
je zakázáno“ - mohl zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci jen tehdy, jestliže
to stanovily právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními
předpisy stanovenými.
Za dovolenou formu jednorázového plnění poskytovaného zaměstnanci v souvislosti
se skončením pracovního poměru zákoník práce považoval odstupné, jehož výše
činila dvojnásobek zaměstnancova průměrného výdělku, které byl zaměstnavatel
povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal pracovní poměr výpovědí
danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce (tj. z tzv.
organizačních důvodů) nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů (srov. § 60a odst.
1 zák. práce). Odstupné představovalo jednorázový peněžitý příspěvek, který měl
zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl
proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní
práci. Odstupné mělo kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek
organizačních změn (spočívajících kupříkladu ve zrušení, přemístění nebo změně
úkolů zaměstnavatele anebo ve snižování stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce) a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající
hmotné zabezpečení. Protože v jiných, než shora uvedených případech zákoník
práce - vzhledem ke své již zmíněné kogentní povaze - poskytnutí odstupného
neumožňoval, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z hlediska platnosti
zastřeného úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 11.9.2000 bylo významné,
zda důvodem pro rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 30.9.2000
byly okolnosti uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.
Odvolací soud však v této souvislosti nepřihlíží náležitě k tomu, že, byl-li
pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok
na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody
rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru
se v dohodě uvádí. Ustanovení § 60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr
rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o
důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého
skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr
rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c)
zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem
stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda
obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v
dohodě o těchto důvodech uvedeno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněný pod č. 108 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je dohoda o
rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, stane-li se zaměstnanec nadbytečným
vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho
úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Pro tento důvod
rozvázání pracovního poměru je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může
(objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, avšak
jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším
období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zaměstnavatelům
zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a
jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců
a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám.
Z výsledků provedeného dokazování v této souvislosti vyplynulo (především z
výpovědi svědka Ing. P. B., personálního ředitele žalované a podpůrně i z
výpovědi Mgr. V. S., ředitele právní divize žalované), že k uzavření dohody o
rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 došlo v souvislosti s
„restrukturalizací“ žalované v rámci „tzv. projektu shoda“, jehož smyslem byla
„redukce počtu zaměstnanců banky“; tohoto „redukčního“ projektu (programu) se
zaměstnanec sice „měl možnost dobrovolně účastnit, na druhou stranu však nebyl
programem nárokovým, tedy pokud zaměstnavatel dospěl k závěru, že konkrétní
zaměstnanec je pro něj potřebný, mohl tohoto zaměstnance z programu vyloučit“.
Z toho je zřejmé, že konečné rozhodnutí o tom, zda pracovní poměr s konkrétním
zaměstnancem skončí, záviselo na úvaze žalované, nepochybně vedené potřebou
konkrétního zaměstnance nadále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní
smlouvě. Tím, že žalovaná se žalobcem uzavřela dohodu o rozvázání pracovního
poměru ke dni 30.9.2000, dala najevo, že práci žalobce nepovažuje v dalším
období za potřebnou, a proto je odůvodněn závěr, že skutečným důvodem rozvázání
pracovního poměru dohodou účastníků byly skutečnosti uvedené v ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, které byly způsobilé založit nárok žalobce vůči
žalované na plnění (mající povahu odstupného ve smyslu ustanovení § 60a zák.
práce) ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku; nad rámec tohoto plnění lze
sdílet názor odvolacího soudu, že „náležitosti platného disimulovaného právního
úkonu simulovaný právní úkon žalované obsažený v dopise ze dne 11.9.2000
nesplňuje“.
Účelem odstupného - jak bylo uvedeno již výše - je pomoc zaměstnanci
překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své
viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Nastoupí-li
proto zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující
pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou měsíců), znovu u
dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod,
proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť
zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z
poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z
pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být
spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné
za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl
odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v
ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli
odstupně zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu
kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatele do uplynutí doby, která
byla rozhodující pro určení odstupného.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že tím, že žalobce bezprostředně
po dni 30.9.2000, kdy měl jeho pracovní poměr u žalované (v právní divizi)
skončit na základě dohody účastníků, začal pracovat u žalované v jiné divizi
(divizi 4300 – Vnitřní audit a kontrola), odpadl důvod, proč žalovaná
„přiznala“ žalobci plnění uvedené v jejím dopise ze dne 11.9.2000. Z hlediska
důsledků, který pro žalovanou měl „přechod“ žalobce do jiné divize, je zřejmé,
že nárok žalobce na výplatu předmětného plnění, které – přes své formální
označení – mělo povahu odstupného podle ustanovení § 60a zák. práce, nevznikl
ani z části, a že žalovaná důvodně své rozhodnutí o jeho přiznání žalobci
dopisem ze dne 29.9.2000 zrušila.
Protože měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je, byť založen na ne
zcela přiléhavých důvodech, správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 20.310,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek
č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy
celkem 20.610,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Náhradu nákladů dovolacího
řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k
rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu