21 Cdo 540/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D. p. m.
M. a L., a.s., zastoupené advokátem, o 379.727,- Kč s úroky z prodlení, vedené
u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 2138/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2006 č.j. 9 Co
263/2005-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný
zaplatil celkem 379.727,- Kč s úroky z prodlení jako náhradu mzdy za období od
6. 2. 1995 do 28. 2. 1998. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 1997 č.j. 9 Co 279/97-43 byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 1996 č. j. 15 C 501/95-21,
kterým bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem
žalovaného ze dne 6.2.1995 je neplatné. Žalovaný však žalobce odmítl dále
zaměstnávat a náhradu mzdy mu poskytl pouze do výše odpovídající mzdě za 6
měsíců. Podle žalobce jej žalovaný „záměrně poškozoval“, když v několika
případech svým „zásahem“ znemožnil žalobci získat další zaměstnání.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002 č.j. 15 C 2138/99-45
mezitímně rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu od 13. 2. 1995 do
28. 2. 1998 je po právu“, a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí. Dospěl k závěru, že „nárok žalobce na náhradu mzdy je v
souladu s právem“, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn.
15 C 501/95 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem je
neplatné a že žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání.
Vyjádření žalobce k žalobě ve věci sp. zn. 15 C 501/95, že na dalším zaměstnání
u žalovaného netrvá, „je nepodstatné“, jelikož „nebylo učiněno přímo vůči
zaměstnavateli“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 10.
2003 č.j. 9 Co 178/2003-59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně „pominul
zcela skutečnost v řízení zmíněnou, že žalobce sám dal v prosinci 1997
žalovanému výpověď z pracovního poměru, s níž zřejmě skončení pracovního poměru
žalobce u žalovaného ke dni 28. 12. 1998 spojoval a výkladem vůle tohoto úkonu
se vůbec nezabýval“. Navíc nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního
rozsudku, když soud prvního stupně „nerozhodl, v jakém rozsahu je nárok na
náhradu mzdy po právu a ani neodkázal v rozsudku na skutečnost, že o výši
samotného nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku“.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 27.10.2004 č. j. 15 C 2138/99-74
žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit žalovanému na
nákladech řízení částku 50.444,50,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného
advokáta“. Soud prvního stupně zjistil, že „žalobce sice dopisem z 13. 2. 1995
oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho zaměstnával“, v žalobě ve věci sp.
zn. 15 C 501/95 se však vyjádřil tak, že na dalším zaměstnávání netrvá a v
prosinci roku 1997 dal navíc sám výpověď z pracovního poměru. Soud prvního
stupně tedy dospěl k závěru, že v daném případě platí fikce skončení pracovního
poměru dohodou, přičemž žalobci vznikl nárok na dvouměsíční mzdu, kterou „od
žalovaného již dříve obdržel, když mu byla vyplacena náhrada mzdy za šest
měsíců“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 2. 2006
č.j. 9 Co 263/2005-96 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl,
že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši
44.875,- Kč na účet právního zástupce žalované advokáta“. Odvolací soud vyšel z
názoru, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k ukončení pracovního poměru dohodou
podle ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce, přičemž s tím související žalobcův
nárok na náhradu mzdy po dobu výpovědní lhůty již žalovaný uspokojil. Jeho
požadavek uplatněný žalobou je tak podle názoru odvolacího soudu „nutno
považovat za nedůvodný“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a v ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř.“. Nesprávné právní posouzení věci soudem spatřuje dovolatel zejména v
tom, že odvolací soud „zcela pominul skutečnost, že se žalobce dopisem ze dne
13. 2. 1995 domáhal u žalovaného dalšího zaměstnávání“, a že z jeho jednání
„jednoznačně vyplývá jeho zájem být u žalovaného dále zaměstnán“, zejména
proto, že po celé řízení zpochybňoval větu obsaženou v žalobě, kterou bylo
řízení (ve věci neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedeného pod
sp. zn. 15 C 501/95) zahájeno, že „údajně netrvá na svém dalším zaměstnávání“,
„která se do žaloby dostala nikoliv z jeho vůle ale pravděpodobně z aktivity
sepisovatele žaloby…“. Odvolací soud se ani „nezabýval vztahem žalovaného k
JUDr. Z., který mu žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru sepisoval, a který vypovídal jako svědek, ačkoli žalovaného v předchozím
řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zastupoval“.
Podle názoru dovolatele odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
neboť „nikdy v průběhu řízení…z žádného jeho úkonu nebo prohlášení nemohla
vyplývat jeho vůle dále u žalovaného nebýt zaměstnán“. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu „je po právu“. Podle žalovaného „soudy hodnotily
prováděné důkazy dle jejich skutečného obsahu a v jejich vzájemné souvislosti“
a zdůraznil, že „dokonce vyplatil na náhradě mzdy žalobci více“, než mu zákon
ukládá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace
připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce
přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne
27.10.2004 č.j. 15 C 2138/99-74 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne
25.9.2002 č.j. 15 C 2138/99-45 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 6.10.2003
č.j. 9 Co 178/2003-59.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak
tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis
má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou
pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních
vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po
procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud
prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
27.10.2004 č.j. 15 C 2138/99-74 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho
usnesení ze dne 6.10.2003 č.j. 9 Co 178/2003-59 vyplývá, že názor odvolacího
soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud
totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že „soud prvního stupně
neměl všechny sporné otázky, týkající se základu nároku, vyřešeny“, když
zejména „pominul skutečnost“, „že žalobce sám dal v prosinci 1997 žalovanému
výpověď z pracovního poměru, s níž zřejmě skončení pracovního poměru žalobce u
žalovaného ke dni 28.12.1998 spojoval a výkladem vůle tohoto úkonu se vůbec
nezabýval“, a také, že „sice provedl některé důkazy ohledně pracovního zařazení
a evidence žalobce u úřadu práce, avšak tyto důkazy vůbec nehodnotil“. Závěr
soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 27.10.2004 č.j. 15 C
2138/99-74, že v případě žalobce „platí fikce skončení pracovního poměru
dohodou“ a vznikl mu „nárok pouze na dvouměsíční mzdu, kterou od žalovaného již
dříve obdržel, když mu byla vyplacena náhrada mzdy za šest měsíců“, nevyplynul
ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením
odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě
provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení
právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto
podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své
rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí
odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro
úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani
pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu mimo jiné spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení
důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek
odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací
soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil a také skutečnost, že odvolací soud nevzal
v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro
posouzení věcí významné (například, že se dopisem ze dne 13. 2. 1995 domáhal u
žalovaného dalšího zaměstnávání“, že zpochybňoval „závěrečnou větu v žalobě o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o tom, že údajně netrvá
na svém dalším zaměstnávání“…). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových
zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry ( že z
žádného jeho jednání nevyplývala jeho vůle u žalovaného nebýt dále zaměstnán),
na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci ( že „jeho pracovní poměr skončil dne 28. 2. 1998 na základě jeho výpovědi
ze dne 17. 12. 1997“, a že „jeho návrhu na zaplacení částky 379.727,- Kč s
příslušenstvím mělo být vyhověno“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových
závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení
věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení
věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle
ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není
bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací
soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů
přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že „napadá oba výroky“ rozsudku odvolacího soudu,
vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího
soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo
potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty
druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování,
z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% -
srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty],
tedy částka 1957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod
č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání
žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému
nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je
žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu