21 Cdo 5447/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce MUDr. P. W., zastoupeného advokátkou, proti žalované N. ve
F. – M., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o 31.433,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C
148/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. září 2007 č.j. 16 Co 108/2007-111, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.152,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 13.6.2006)
domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 31.433,- Kč s úroky z prodlení, které
vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je zaměstnán u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 2.5.2002, a to od 1.6.2002 jako primář gynekologicko -
porodnického oddělení, a že mu byla \"k 1.9.2005 stanovena tarifní mzda ve výši
23.810,- Kč dle 14. platové třídy, 8 stupně a osobní příplatek ve výši 14.831,-
Kč\". Ode dne 1.10.2005 nabyl účinnosti nový platový výměr, kterým byl jeho
osobní příplatek \"na základě rozhodnutí ředitele nemocnice o plošném zkrácení
osobních příplatků zaměstnancům nemocnice\" snížen na 12.405,- Kč a dalším
platovým výměrem účinným ode dne 1.2.2006 byl žalobcův osobní příplatek snížen
na 10.000,- Kč. Žalobce se snížením osobního příplatku nesouhlasí a dovozuje,
že \"zaměstnavatel může rozhodovat o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí
osobního příplatku pouze za okolností uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 a
odst. 2 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., tedy v případě, že dojde ke změně
podmínek, za kterých bylo rozhodnuto o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí
osobního příplatku\", a že k takové změně v jeho \"případě nedošlo, neboť o
snižování osobních příplatků bylo opakovaně rozhodováno plošně u všech
zaměstnanců oddělení, čímž bylo porušeno ustanovení článku II. odst. 6.
Kolektivní smlouvy uzavřené dne 1.2.2006\". Žalovaná tímto způsobem
\"neoprávněně krátila osobní příplatek žalobce v době od 1.10.2005 do 1.1.2006
o částku 2.426,- Kč měsíčně a v době od 1.1.2006 do 30.5.2006 o 4.831,- Kč
měsíčně\".
Žalovaná namítala, že osobní příplatek ve výši 14.831,- Kč byl žalobci přiznán
s účinností ode dne 1.7.2005 jen na dobu do 30.9.2005 a že i k dalšímu přiznání
osobního příplatku došlo jen na určitou dobu (s účinností od 1.10.2005 do
31.12.2005 a s účinností od 1.1.2006 do 31.3.2006). Není proto správné
žalobcovo tvrzení, že by mu byl osobní příplatek \"plošně krácen\". Osobní
příplatek je nenárokovou složkou platu, žalovaná ho žalobci \"přiznat mohla (po
splnění stanovených podmínek), ale nemusela\", a je \"ve výlučné kompetenci
žalované, zda osobní příplatek žalobci (stejně jako každému jinému zaměstnanci)
přizná či nikoli a na jakou dobu\"; žalovaná osobní příplatek žalobci
\"opakovaně přiznala, a to vždy na dobu určitou\".
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22.2.2007 č.j. 16 C 148/2006-66
řízení \"o zaplacení částky 7.215,- Kč\" z důvodu vzetí žaloby zčásti zpět
zastavil, \"ve zbytku\" žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 11.858,- Kč k rukám advokáta. Z provedených
důkazů zjistil, že žalobce, který je u žalované v pracovním poměru založeném
pracovní smlouvou ze dne 2.5.2002, pracuje u žalované od 1.6.2002 jako primář
gynekologicko - porodního oddělení, že mu byl žalovanou přiznán osobní
příplatek, a to za dobu od 1.7.2005 do 30.9.2005 ve výši 14.831,- Kč měsíčně,
za dobu od 1.10.2005 do 31.12.2005 ve výši 12.405,- Kč měsíčně, za dobu od
1.1.2006 do 31.3.2006 ve výši 12.405,- Kč měsíčně a za dobu od 1.4.2006 do
30.6.2006 ve výši 10.000,- Kč měsíčně, že v článku II. bodu 6 kolektivní
smlouvy N. ve F.-M. na rok 2004-2005 jsou upraveny podmínky pro přiznání
osobního příplatku na dobu určitou šesti měsíců a že v kolektivní smlouvě N. ve
F.-M. na rok 2006-2007 byla změněna doba pro přiznání osobního příplatku na
dobu určitou tří měsíců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"osobní
příplatek je nenárokovou složkou platu, jehož přiznání a výše je plně v
kompetenci zaměstnavatele\". Poskytovala-li žalovaná některým zaměstnancům
osobní příplatek a \"omezovala jeho vyplácení na dobu určitou (na dobu tří,
resp. šesti měsíců)\", nelze v takovém postupu žalované spatřovat obcházení
zákona. I kdyby byl \"osobní příplatek sjednán\" na dobu neurčitou, může podle
názoru soudu prvního stupně zaměstnavatel \"kdykoliv tuto nenárokovou složku
platu snížit, popřípadě odejmout, a to i za situace, kdyby příslušný
zaměstnanec stále dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků, ale
zaměstnavatel na výplatu osobního příplatku neměl dostatek finančních prostředků
\". Žalobce proto na požadované plnění nemá nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.9.2007 č.j. 16 Co
108/2007-111 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 24.218,- Kč s úroky z prodlení, které soud
ve výroku uvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 22.600,- Kč k rukám advokátky. Odvolací
soud dovodil, že osobní příplatek jako \"nenároková (fakultativní) část platu
se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stane nárokovou
složkou platu\" a že \"takto vzniklou část platu lze následně zcela nebo zčásti
odejmout, jen jestliže to umožňuje právní předpis či pracovní smlouva a pouze
tehdy, jsou-li podmínky pro odnětí osobního příplatku v nich stanovené splněny
\". Z ustanovení § 7 odst.1 nařízení vlády č. 330/2003 Sb. odvolací soud dále
dovodil, že osobní příplatek může být poskytován zaměstnanci, který dlouhodobě
dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních
úkolů než ostatní zaměstnanci a že \"dlouhou dobu\", po kterou musí zaměstnanec
dosahovat velmi dobrých výsledků, je třeba \"interpretovat tak, že zaměstnanci
se osobní příplatek přiznává rovněž na dlouhou dobu, tj. na dobu neurčitou\", a
uzavřel, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání osobního příplatku v částce
nižší než byla původně poskytována na dobu určitou je neplatné ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce též proto, že obchází
ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb. I když \"rozhodnutí o
přiznání osobního příplatku je plně v kompetenci zaměstnavatele, který jej
přiznat vůbec nemusí\", může o snížení osobního příplatku, který zaměstnanci
přiznal, rozhodnout jen tehdy, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě plnit větší
rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci nebo dlouhodobě dosahovat velmi
dobrých pracovních výsledků. Žalobci (a také ostatním zaměstnancům žalované)
byl přiznáván stále nižší osobní příplatek vzhledem k \"vyhodnocení
ekonomických možností žalované\" a k \"možnosti plnit pokyny zřizovatele\".
Protože žádný z těchto důvodů není \"hlediskem pro přiznání či snížení, resp.
odnětí osobního příplatku uvedeným\" v ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády č.
330/2003 Sb., náleží žalobci za dobu od 1.10.2005 do 30.5.2006 doplatek
osobního příplatku ve výši 24.218,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odmítá názor
odvolacího soudu o tom, že přiznání osobního příplatku umožňuje zákon č.
143/1992 Sb. a nařízení vlády č. 330/2003 Sb. pouze na dobu neurčitou. Žalovaná
zdůrazňuje, že tyto právní předpisy \"nic neříkají\" o tom, na jakou dobu
zaměstnavatel může přiznat svým zaměstnancům osobní příplatek, že osobní
příplatek je nenárokovou složkou platu a že přiznávání osobního příplatku jen
na dobu neurčitou by zaměstnavatele \"vedlo k tomu, že to raději neudělá\",
neboť by \"riskoval, že na výplatu nebude mít dostatek finančních prostředků\".
Přiznání osobního příplatku na dobu určitou je podle názoru žalované
\"vyjádřením toho, že jde o nenárokovou složku platu\", a v projednávané věci
není důvod k tomu, aby bylo řešeno, proč byl žalobci snížen osobní příplatek,
když k jeho snížení ve skutečnosti nedošlo. Žalovaná poukazuje na to, že
rozhodnutí odvolacího soudu \"bylo pro ni značně překvapivým rozhodnutím\", a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné
odmítl, popř. aby je zamítl. Uvedl, že přiznáním osobního příplatku se stává
tato složka platu zaměstnancovým nárokem a že zaměstnavatel smí osobní
příplatek \"snížit, zvýšit či odejmout jen v závislosti na dosahovaných
pracovních výsledcích zaměstnance a nikoliv z jiných důvodů či zcela bezdůvodně
\". Přiznáním osobního příplatku na relativně krátkou dobu určitou
zaměstnavatel \"obchází právní předpis\" a \"postupuje v rozporu s dobrými
mravy\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá zaplacení nedoplatku na osobním příplatku za dobu od
1.10.2005 do 30.5.2006 - podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
201/1997 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 217/2000 Sb., č. 492/2001 Sb., č. 308/2002
Sb., č. 421/2002 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 626/2004 Sb., tedy
ve znění účinném do 30.5.2006 (dále jen \"zákona o platu\"), a podle nařízení
vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a
správě, ve znění nařízení vlády č. 637/2004 Sb., č. 213/2005 Sb. a č. 307/2005
Sb. a od 1.1.2006 též ve znění nařízení vlády č. 537/2005 Sb. (dále jen
\"nařízení vlády o platových poměrech\").
Podle ustanovení § 3 odst.4 věty první zákona o platu zaměstnavatel poskytne
zaměstnanci plat podle tohoto zákona, zákoníku práce, prováděcího předpisu
vydaného podle § 23 tohoto zákona a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy,
popřípadě vnitřního platového předpisu.
Podle ustanovení § 12 zákona o platu k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě
dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout
osobní příplatek. Podmínky a maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný
podle § 23 zákona o platu.
Podle ustanovení § 7 odst.1 nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanci,
který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší
rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat
osobní příplatek až do výše 50% platového tarifu nejvyššího stupně v platové
třídě, do které je zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.2 nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanci,
který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené
do desáté až šestnácté platové třídy, a zaměstnanci, který plní úkoly
zpravodajských služeb a je vynikajícím odborníkem, může zaměstnavatel
poskytovat osobní příplatek až do výše 100% platového tarifu nejvyššího
platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 7 odst.3 nařízení vlády o platových poměrech zaměstnavatel
může rozhodnout o zvýšení, snížení popřípadě odejmutí osobního příplatku v
závislosti na plnění podmínek stanovených v odstavcích 1 a 2.
Z citovaných ustanovení kromě jiného vyplývá, že zaměstnavatel je povinen (a
oprávněn) poskytovat svému zaměstnanci plat podle předpokladů a podmínek
uvedených v zákoně o platu, v nařízení vlády vydaném podle ustanovení § 23
zákona o platu a v jejich rámci též podle kolektivní smlouvy, popřípadě
vnitřního platového předpisu, a že jednou ze složek platu je osobní příplatek,
který lze poskytnout zaměstnanci k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě
dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce za podmínek, stanovených v
nařízení vlády o platových poměrech, jež bylo vydáno podle ustanovení § 23
zákona o platu. Nemohou být žádné pochybnosti ani o tom, že osobní příplatek
poskytovaný podle ustanovení § 12 zákona o platu a podle ustanovení § 7
nařízení vlády o platových poměrech představuje tzv. nenárokovou složku platu.
Tzv. nenárokovou složku platu je třeba odlišovat od \"nárokových\" složek
platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje platový nárok, který je
zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže se u zaměstnance splní
pro něj stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv. nenároková složka
platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na
splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování nebo pro její
výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši také rozhodne.
Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že bez rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže
však zaměstnavatel vydá v souladu se zákonem o platu, zákoníkem práce,
nařízením vlády o platových poměrech a v jejich rámci též s kolektivní
smlouvou, popřípadě vnitřním platovým předpisem, rozhodnutí o jejím přiznání a
o její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat.
Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku
rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou
(obligatorní).
Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci plat podle
zákona o platu, nařízení vlády o platových poměrech, vydaného podle ustanovení
§ 23 zákona o platu, a v jejich rámci též podle kolektivní smlouvy, popřípadě
vnitřního platového předpisu, může přiznáním vzniklý (již obligatorní) nárok na
osobní příplatek jako část platu zaměstnanci zvýšit, snížit nebo odejmout, jen
jestliže to umožňují uvedené právní předpisy (a v jejich rámci popřípadě též
kolektivní smlouva nebo vnitřní platový předpis) a pouze budou-li splněny
předpoklady a podmínky v nich stanovené (srov. též právní názor, vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 3488/2006, který byl
uveřejněn pod č. 65 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008). Předpoklady a
podmínky pro zvýšení, snížení nebo odnětí osobního příplatku upravovalo v
období, za něž žalobce požaduje doplatek osobního příplatku, ustanovení § 7
odst.3 nařízení vlády o platových poměrech, popřípadě v jeho rámci též
kolektivní smlouvy nebo vnitřní mzdové předpisy.
I když se v ustanoveních § 12 zákona o platu a § 7 nařízení vlády o platových
poměrech výslovně neuvádí, na jakou dobu zaměstnavatel smí přiznat svému
zaměstnanci osobní příplatek, je třeba vzít zejména v úvahu, že osobní
příplatek neslouží k zohlednění jednorázového zvýšení pracovních výkonů
zaměstnance, ale k ocenění dlouhodobě dosahované kvality a množství práce, a že
zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení poskytovaného osobního příplatku,
jestliže zaměstnanec ještě lépe naplňuje hlediska uvedená v ustanovení § 7
odst.1 nebo 2 nařízení vlády o platových poměrech, popřípadě o snížení nebo
odnětí osobního příplatku, ukáže-li se, že nadále dosahované pracovní výsledky
neodůvodňují poskytování osobního příplatku v dosavadní výši nebo vůbec.
Přiznání osobního příplatku jen na dobu určitou by bylo v rozporu se smyslem a
účelem poskytování osobního příplatku podle ustanovení § 12 zákona o platu a §
7 nařízení vlády o platových poměrech. Přizná-li tedy zaměstnavatel osobní
příplatek zaměstnanci jen pro určitou (předem stanovenou) dobu, je jeho právní
úkon v určení doby poskytování příplatku pro rozpor s účelem zákona podle
ustanovení § 25 zákona o platu a § 242 odst.1 písm.a) zákoníku práce neplatný.
Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že osobní příplatek je
nenárokovou (fakultativní) složkou platu. Žalovaná při své argumentaci totiž
přehlíží, že jde o nenárokovou (fakultativní) složku platu jen potud, dokud
zaměstnavatel nepřizná osobní příplatek zaměstnanci. Rozhodnutím o jeho
přiznání se osobní příplatek stává - jak uvedeno již výše - nárokovou
(obligatorní) složkou platu a zaměstnanec má na osobní příplatek právo ve
stejné podobě jako na ostatní nárokové (obligatorní) složky platu, tedy, řečeno
jinak, má právo na osobní příplatek v přiznané výši do té doby, dokud nebudou
splněny předpoklady pro jeho snížení nebo odnětí.
V projednávané věci žalovaná přiznala žalobci osobní příplatek jen na dobu
určitou, ačkoliv může být přiznán jen na dobu předem neohraničenou (na
neurčito). Protože šlo ve stanovení doby poskytování osobního příplatku o
neplatný právní úkon, žalovaná mohla v době od 1.10.2005 poskytovat žalobci
osobní příplatek v menším rozsahu než v původně určené výši 14.831,- Kč, jen
kdyby k tomu byly splněny předpoklady a podmínky uvedené v ustanovení § 7
odst.3 nařízení vlády o platových poměrech; tyto předpoklady a podmínky však -
jak bylo za řízení zjištěno - nebyly splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v právním posouzení věci
správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.710,- Kč
[srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst.2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.
a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č.
276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.010,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně
žalobce advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004
sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za
dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a
náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši
1.142,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů
řízení v celkové výši 7.152,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v
tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu