ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalovanému Lias Vintířov,
lehký stavební materiál k. s. se sídlem ve Vintířově č. 176, IČO 46882324,
zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Polská č. 4, o 949.088,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 15 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 15. září 2010 č.j. 12 Co 221/2010-245, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 630.567,- Kč s
úroky z prodlení (s výjimkou úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč) se zamítá.
III. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního
soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaný zaplatil 949.088,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu,
jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v pracovním poměru u žalovaného
vykonával práci vedoucího vývoje a kontroly jakosti a že žalovaný s ním dopisem
ze dne 17.5.2006 okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zákoníku práce. Protože toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo v
řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 191/2006
pravomocně určeno neplatným a protože žalobce dopisem ze dne 22.5.2006
žalovaného marně "vyzval k přidělování práce", domáhá se po něm zaplacení
náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 30.8.2006 do 29.2.2008 v
celkové výši 949.088,- Kč.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17.3.2009 č.j. 15 C 424/2006-162,
opraveným usnesením ze dne 3.4.2009 č.j. 15 C 424/2006-165, "připustil částečné
zpětvzetí žaloby o 318.521,- Kč" a řízení ohledně této částky zastavil, žalobu
o zaplacení dalších 630.567,- Kč "se zákonným úrokem z prodlení" zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
26.025,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Vycházeje ze zjištění, že
žalovaný v průběhu řízení zaplatil žalobci náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od
23.8.2006 do 23.2.2007 ve výši 318.521,- Kč, soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců ve
smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů, neboť žalobce byl v době od 11.12.2006 do 11.12.2007
zaměstnán u firmy CEMEX Czech Republic, k.s. a za uvedenou dobu si u tohoto
zaměstnavatele vydělal 1.408.980,- Kč hrubých, což je více než dvojnásobek jeho
průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného (52.459,- Kč měsíčně). Podmínky
zaměstnání žalobce u uvedené firmy byly podle názoru soudu prvního stupně
"minimálně srovnatelné" s podmínkami, za kterých byl zaměstnán u žalovaného;
"negativum" spočívající v tom, že žalobce musel dojíždět do Prahy, bylo "bohatě
vyváženo pozitivem" spočívajícím ve vyšším příjmu. Požadované plnění nelze
podle soudu prvního stupně žalobci přiznat ani "z titulu náhrady škody" podle
ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
neboť s ohledem na výši jeho výdělku u firmy CEMEX Czech Republic, k. s. mu
žádná škoda nevznikla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3.9.2009 č.j. 12 Co
395/2009-190 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 630.567,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve
výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že před vyhlášením
rozsudku nerozhodl o změně žaloby provedené podáním žalobce ze dne 20.5.2008 a
týkající se úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, ohledně níž vzal žalobce
žalobu zpět, a že v důsledku toho rozsudkem nerozhodl o celém předmětu řízení.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 15 C 424/2006-218
zamítl žalobu o zaplacení 630.567,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částek,
ve výši a za dobu, jež rozvedl (včetně úroků z prodlení příslušejících z částky
318.521,- Kč do 15.5.2008, kdy ji žalovaný žalobci zaplatil) a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 39.531,80 Kč k
rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný v průběhu
řízení zaplatil žalobci náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007
ve výši 318.521,- Kč, soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že žalobci
nelze přiznat náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu ustanovení §
61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť v době od
11.12.2006 do 11.12.2007 byl zaměstnán u firmy CEMEX Czech Republic, k.s. a za
uvedenou dobu si u tohoto zaměstnavatele vydělal 1.408.980,- Kč hrubých, což je
více než dvojnásobek jeho průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného. Soud
prvního stupně setrval na názoru, že podmínky zaměstnání žalobce u uvedené
firmy byly "minimálně srovnatelné" s podmínkami, za kterých byl zaměstnán u
žalovaného; "negativum" spočívající v tom, že žalobce musel dojíždět do Prahy,
bylo "bohatě vyváženo pozitivem" spočívajícím ve vyšším příjmu. Požadované
plnění nelze podle soudu prvního stupně žalobci přiznat ani "z titulu náhrady
škody" podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, neboť s ohledem na výši jeho výdělku u firmy CEMEX Czech Republic, k.
s. mu žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně nepřiznal žalobci ani úroky z
prodlení z částky 318.521,- Kč, zaplacené mu žalovaným po podání žaloby, neboť
by to bylo - s ohledem na důvody zamítnutí žaloby ohledně jistiny - v rozporu s
dobrými mravy.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.9.2010 č.j. 12 Co
221/2010-245 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil,
aby zaplatil žalobci úrok z prodlení z částky 318.521,- Kč ve výši 3 % za dobu
od 10.3.2007 do 15.5.2008; ve "zbývající části" rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka "na nákladech původního řízení
před soudem prvního stupně" 26.248,- Kč, "na nákladech za řízení před soudem
prvního stupně" 30.816,- Kč a "na nákladech odvolacího řízení" 60.624,- Kč a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů "předchozího odvolacího
řízení". Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu na věc správně
aplikoval ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších
předpisů a na žádost žalovaného uplatněnou nejpozději jeho podáním ze dne
25.8.2008 žalobci důvodně nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že žalobci
nelze uplatněný nárok přiznat ani "z titulu náhrady škody", neboť neprokázal,
že by mu v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda. Důvod ke změně rozsudku
soudu prvního stupně odvolací soud shledal jen ve výroku, kterým byla žaloba
zamítnuta ohledně úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč představující náhradu
mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 a zaplacené žalobci žalovaným
dne 15.5.2008; odvolací soud dospěl k názoru, že žalovaný se v prodlení se
zaplacením této částky ocitl dne 10.3.2007, neboť nejde o nárok na náhradu mzdy
"za jednotlivé měsíce", ale o nárok "za celých šest měsíců", a že proto má
žalobce právo na úroky z prodlení z této částky za dobu od 10.3.2007 do
15.5.2008 ve výši "dle tehdy vyhlášeného dvojnásobku diskontní sazby, tj. 3%".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce podal (s výjimkou výroku, kterým
bylo žalobě vyhověno) dovolání. Namítal, že žalovaný v době do 31.12.2006 a ani
po tomto datu "nikdy výslovně a jednoznačně neučinil v řízení žádost podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb."; žádost žalovaného o nepřiznání
náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců ze dne 25.8.2008 (pomine-li
se její "neurčitost, tedy i neplatnost") byla učiněna až v době, kdy již tento
zákon pozbyl účinnosti. To, že taková žádost by musela být podána "v době
platnosti" zákona č. 65/1965 Sb., podle dovolatele vyplývá z ustanovení § 364
odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., která určují, že právní úkony učiněné od
1.1.2007 se již řídí podle zákona č. 262/2006 Sb.; tento zákon již neumožňuje
snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy na žádost zaměstnavatele. Protože
předmětem řízení jsou "jednotlivé měsíční nároky" žalobce vzniklé výhradně po
dni 1.1.2007, je třeba tyto nároky podle dovolatele posuzovat podle zákona č.
262/2006 Sb. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud mu nesprávně přiznal
úroky z prodlení ve výši odpovídající dvojnásobku diskontní sazby na místo ve
výši "diskontní sazby zvýšené o 7 procentních bodů" a že nesprávně posoudil
jistinu jako nárok "za celých šest měsíců". Rozsudek odvolacího soudu dovolatel
nepovažuje za správný ani ve výrocích o nákladech řízení. Žalobce dovozuje
přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby zrušil dovolací soud
napadený rozsudek (s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) a aby věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl,
neboť část úroků z prodlení z částky 318.521,- Kč, ohledně níž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, nepřevyšuje částku 50 000 Kč ve smyslu § 237
odst. 2 písm. a) o.s.ř., dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení občanský
soudní řád nepřipouští a otázka právního posouzení nároku žalobce na náhradu
mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle zákona č. 65/1965 Sb. ve
znění pozdějších předpisů nepředstavuje s ohledem na judikaturu Nejvyššího
soudu, se kterou je rozsudek odvolacího soudu v souladu, otázku zásadního
právního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce dovoláním napadá rovněž výroky rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku,
tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobce proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z důvodu, že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení
právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že
odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí),
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené
rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam.
Žalobce ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
soudů, podle kterého žalovaný za řízení před soudem prvního stupně podal
žádost, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest
měsíců; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. I
kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného
rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, jakou právní úpravou
se řídí poskytování náhrady mzdy zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel neplatně
rozvázal pracovní poměr v době do 31.12.2006, jde-li o náhradu mzdy
příslušející zaměstnanci též za dobu po 31.12.2006. Protože uvedená právní
otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobci 630.567,- Kč s úroky z prodlení, opodstatněné.
Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného
ode dne 1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se podle tohoto zákona řídí také
pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních
předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního
poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další
právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po
tomto dni.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne
1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově
vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro
pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento
právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává
zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou
retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy,
jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a
povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo
práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního
předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým
právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho
účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních
vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového
právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu
přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní
jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních
předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví
(včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z čl. 1 Ústavy České
republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I.
díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zpětná působnost zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, vyjádřená v ustanovení
§ 364 zák. práce, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Ve vztahu k
pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být
posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik
pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů,
k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode
dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006,
jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající,
které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.
U pracovněprávních vztahů, které vznikly v době do 31.12.2006, se podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, posuzuje zejména jejich změna nebo zánik, k
němuž dochází na základě nebo jiných pracovněprávních skutečností, které byly
učiněny (nastaly) počínaje dnem 1.1.2007. Práva a povinnosti, odvozené ze
základních pracovněprávních vztahů (individuální pracovněprávní závazky),
založených v době do 31.12.2006, se řídí dosavadní právní úpravou, jestliže v
době do 31.12.2006 také vznikly, i když přetrvávají po 31.12.2006; podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, se posuzují jen tehdy, jestliže ze základního
pracovněprávního vztahu, založeného v době do 31.12.2006, vznikl (odvozený)
pracovněprávní závazek až v době od 1.1.2007.
Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou
formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré
pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny
(nastaly) v době do 31.12.2006, se po 31.12.2006 posuzují podle dosavadní
právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani
to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 31.12.2006
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.2010 sp. zn. 21
Cdo 258/2009, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč.
2012).
Podle dosavadní právní úpravy se posuzuje nejen to, zda k pracovněprávnímu
úkonu, učiněnému v době do 31.12.2006, došlo, ale zejména také jeho platnost.
Právní účinky (právní následky), které byly vyvolány takovým pracovněprávním
úkonem, se podle dosavadní úpravy posuzují jen tehdy, jestliže nastaly v době
do 31.12.2006; tomu nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky)
přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) i po
31.12.2006.
Dosavadní i současná právní úprava spojují právo zaměstnance na náhradu mzdy
při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem s tím, že
zaměstnavatel dal zaměstnanci neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně
pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a že zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (srov. ustanovení § 61
odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 a
ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce). Pro posouzení, kterou právní úpravou se
právo zaměstnance na náhradu mzdy řídí, je - jak vyplývá z výše uvedeného -
rozhodující, zda uvedené pracovněprávní úkony, mající za následek vznik
pracovněprávního závazku zaměstnavatele k poskytnutí náhrady mzdy zaměstnanci,
byly učiněny v době do 31.12.2006 nebo až po 31.12.2006. Byl-li pracovní poměr
neplatně rozvázán výpovědí zaměstnavatele, je rovněž významné, zda výpovědní
doba uplynula (nastala jako právní skutečnost) v době do 31.12.2006 nebo až po
31.12.2006, neboť právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání
pracovního poměru výpovědí vzniká teprve dnem následujícím po uplynutí
výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2002
sp. zn. 21 Cdo 700/2001).
Z toho plyne, že, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď v době do
31.12.2006, měla-li výpovědní doba také uplynout v době do 31.12.2006 a
oznámil-li v této době zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, řídí se právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání
pracovního poměru dosavadními předpisy (zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 31.12.2006), i kdyby měl zaměstnanec pobírat náhradu mzdy
rovněž za dobu po 31.12.2006.
V posuzovaném případě soudy vycházely ze zjištění, že žalovaný se žalobcem
neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 17.5.2006 doručeným
žalobci dne 18.5.2006 a že žalobce dopisem ze dne 24.8.2006 a dne 30.8.2006
osobně v sídle žalovaného oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával. Protože pracovněprávní úkony, s nimiž zákon spojuje vznik
pracovněprávního závazku zaměstnavatele k poskytnutí náhrady mzdy zaměstnanci,
byly učiněny v době do 31.12.2006, soudy správně posoudily nárok žalobce na
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 31.12.2006; na správnost tohoto posouzení přitom nemá - jak
vyplývá z výše uvedeného - vliv ani okolnost, že předmětem řízení byla náhrada
mzdy uplatněná žalobcem (i) za dobu po 31.12.2006.
Pro právní posouzení věci není významné ani to, že žalovaný požádal podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 31.12.2006 soud, aby žalobci nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující šest
měsíců, až v době po 31.12.2006 (z obsahu spisu vyplývá, že tak učinil svým
písemným podáním ze dne 25.8.2008 adresovaným soudu prvního stupně). Žádost
zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy, podle ustanovení §
61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
31.12.2006 představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se
zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, a zaměstnavatel
ji může vznést jak za řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím
řízení (srov. bod IV. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). V případě, že se nárok
zaměstnance na náhradu mzdy řídí také v době po 31.12.2006 dosavadními
předpisy, může být i po 31.12.2006 v řízení o tomto nároku u soudu podána
žádost zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci
podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.12.2006. Jestliže tedy soudy na základě žádosti žalovaného, aby
žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců, uplatněné
podáním ze dne 25.8.2008, posoudily nárok žalobce na náhradu mzdy též podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 31.12.2006 a jestliže shledaly splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení
pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující šest měsíců,
postupovaly v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení
povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 630 567 Kč s úroky z prodlení, z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Důvodné je však dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o uložení
povinnosti žalovanému zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 318.521,- Kč,
představující náhradu mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007, kterou
žalovaný zaplatil žalobci dne 15.5.2008.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci přísluší úroky z prodlení z částky
318.521,- Kč ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní
bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (srov. § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 27.4.2005),
není správný, neboť s účinností od 28.4.2005 do 30.6.2010 výše úroků z prodlení
odpovídala ročně "výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o
sedm procentních bodů", a v každém kalendářním pololetí, v němž trvalo prodlení
dlužníka, byla závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a
platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (srov. § 1 nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z
prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.).
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nárok na náhradu
mzdy za dobu 6 měsíců od 23.8.2006 do 23.2.2007 ve výši 318.521,- Kč není
nárokem "za jednotlivé měsíce", ale nárokem "za celých šest měsíců", a že proto
byl žalovaný v prodlení se zaplacením této částky žalobci ode dne 10.3.2007.
Mzda je totiž splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci
následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na
některou její složku, nebylo-li v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě
sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy; obdobně je stanovena
splatnost náhrady mzdy (srov. ustanovení § 10 odst. 1 a § 19 zákona č. 1/1992
Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění
účinném do 31.12.2006 a s účinností od 1.1.2007 ustanovení § 141 odst. 1 a §
144 zák. práce). Splatnost náhrady mzdy příslušející žalobci za dobu od
23.8.2006 do 23.2.2007 a od ní se odvíjející počátek prodlení žalovaného s
plněním tohoto peněžitého dluhu je proto třeba určit za každý kalendářní měsíc
samostatně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v části, v níž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení
z částky 318.521,- Kč, správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této části
(spolu s akcesorickými výroky o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá a § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu