21 Cdo 577/2025-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně brewdidact s. r. o. se sídlem v Ostravě, U Rourovny č. 826/6, IČO 09616438, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, proti žalované MAXMONEY COMPANY a. s. se sídlem v Ostravě, Cihelní č. 128/27, IČO 29452058, zastoupené Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem v Ostravě, Brandlova č. 1685/9, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 239/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2024, č. j. 71 Co 164/2024-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2024, č. j. 71 Co 164/2024-243, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Přestože dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na otázce platnosti zástavní smlouvy ve vztahu k porušení dobrých mravů při jejím podpisu“, při jejímž řešení se soudy „odchýlily od konstantní judikatury, vztahující se k této otázce“, nevymezuje ve svém podání dovolací důvod, z nějž by plynulo, jaké právní posouzení odvolacím soudem pokládá za nesprávné a v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud dovodil, že jeho podstatou je dále nesouhlas dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu, který (shodně se soudem prvního stupně) shledal námitku relativní neplatnosti podle § 48 zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k.“), vznesenou žalobkyní jako nedůvodnou (v prvé řadě proto, že nebyla podána osobou oprávněnou, a dále proto, že byla vznesena opožděně), a který v této souvislosti neshledal žádnou skutečnost, jež by zakládala neplatnost uzavřené zástavní smlouvy.
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají námitky dovolatelky, že soudy měly přihlížet k neplatnosti zástavní smlouvy bez ohledu na dodržení lhůty, neboť v projednávané věci jde podle názoru dovolatelky o neplatnost absolutní, a to pro rozpor s dobrými mravy, nikoliv o neplatnost relativní. Soudy se totiž v řešené věci zabývaly nejen neplatností podle § 48 z. o. k., ale i jinými důvody neplatnosti a neshledaly přitom žádnou skutečnost, která by neplatnost uzavřené zástavní smlouvy zakládala (když dospěly k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 31. 10. 2012 byla reálně naplněna, došlo k převodu zápůjčky ve výši 7 000 000 Kč ve prospěch právního předchůdce žalobkyně jako dlužníka, a v souladu s touto smlouvou byly tyto peněžní prostředky použity k vyplacení závazku této společnosti vůči M. Š. st.; reálné jednání tedy odpovídalo tomu, co bylo písemně sjednáno, a že závazek z této smlouvy byl dne 1. 8. 2013 platně uznán. Jestliže pak došlo k zajištění tohoto závazku dne 1. 6. 2020 smlouvou o zřízení zástavního práva ve prospěch žalované, jednalo se o platné zajištění existujícího, uznaného a dosud nesplaceného závazku; na oprávnění R. R. jednat jménem společnosti do doby ukončení funkce jednatele a na platnost těchto jednání nemůže nic změnit ani skutečnost, že to bylo krátce před jeho odvoláním z funkce jednatele společnosti.).
6. Zdůrazňuje-li dovolatelka „pochybnosti o souladu s dobrými mravy“ a že „[t]yto pochybnosti měly a mohly být vyvráceny dalším dokazováním“, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
7. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy a rovněž neshledal, že by zjištění skutkového stavu odvolacím soudem vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Namítá-li pak dovolatelka, že byly dány podmínky § 95 odst. 2 o. s. ř. a soud neměl námitku relativní neplatnosti podle § 48 z. o. k. připustit, neboť dosavadní výsledky dokazování nemohly být použity jako podklad o řízení ve vztahu k této námitce, a že měl soud v této souvislosti dovolatelku poučit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. tím rovněž nezakládá, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Stejné závěry platí i o námitkách dovolatelky, že „o. s. ř. nevylučuje vlastní iniciativu soudu“ nebo že „otázku možné trestní odpovědnosti jednatele měl soud posoudit jako otázku předběžnou“.
9. Protože dovolání směřuje proti celému rozsudku odvolacího soudu, je nutné ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení zdůraznit, že dovolání zde není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu