21 Cdo 5875/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
v právní věci žalobců a) Ing. F. F., b) Ing. Z. H. a c) Ing. A. Š., všech
zastoupených Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova č.
2040/13, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Agentuře pro
právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o neplatnost
výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn.
5 C 325/2013, o dovoláních žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-90, ve znění opravných usnesení ze dne
15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-94, ze dne 31.8.2015 č.j. 49 Co 102/2014-100 a ze
dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146, takto:
I. Dovolání žalované ze dne 23.6.2016 se odmítá.
II. Dovolání žalované ze dne 10.7.2015 se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
14.339,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana
Tejkala, advokáta se sídlem v Brně, Helfertova č. 2040/13.
Dopisy ze dne 2.4.2013 žalovaná (ředitel „Vojenského zařízení 1920 Dobruška“,
jednající „jménem České republiky – Ministerstva obrany“) sdělila každému ze
žalobců, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
c) zák. práce. Důvod k výpovědi u každého ze žalobců spatřovala shodně v tom,
že „na základě Nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních
změn v resortu MO v roce 2013 č.j. D33/2012-1203 ze dne 27.11.2012 a nově
vydané tabulky počtů podle čj. V3-28/2012-1203 ze dne 23.1.2013 byly provedeny
takové organizační změny, v jejichž důsledku dochází dnem 30. června 2013 ke
zrušení systemizovaných míst, na kterém byl (každý ze žalobců) dosud pracovně
zařazen“.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru
jsou neplatné. Žalobu shodně odůvodnili zejména tím, že na základě pracovních
smluv ze dne 1.12.2001 u žalované všichni pracovali jako občanští zaměstnanci
na pozici „meteorolog“ v oddělení radiosondážního průzkumu střediska podpory
hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu
Dobruška, na funkci č. 2.20.1., s místem výkonu práce – aerologická stanice v
Prostějově. Podle názoru žalobců výpovědi nejsou učiněny určitě a srozumitelně,
neboť „není jasné, kdo výpovědi žalobcům dává, když není označen zaměstnavatel,
a ani výpovědi neobsahují popis (specifikaci) organizačních změn“. Žalobci s
obsahem „nařízení“, na které výpovědi odkazují, dosud nebyli seznámeni ani jim
tyto listiny nebyly dány k nahlédnutí, a tak „můžou pouze spekulovat o
důvodech, které vedly žalovanou k podání výpovědí“. Přesto jsou přesvědčeni, že
přijetím nařízení byly od počátku sledovány jiné cíle, a to „zbavit se
občanských zaměstnanců a jejich uvolněná místa obsadit osobami ve služebním
poměru“. O tom podle jejich mínění svědčí skutečnost, že práce, které
vykonávali žalobci do 30.6.2013, budou u žalované vykonávat i po tomto datu,
dokonce ve větším personálním obsazení, nekvalifikované osoby z řad vojáků.
Toto jednání žalobci považují „za diskriminační podle § 16 odst. 1 zák. práce“,
neboť „je nepřípustné, aby žalovaná tímto způsobem zvýhodňovala jednu skupinu
osob před druhou“. Podané výpovědi žalobci hodnotí jako „zcela účelové, neboť
fakticky žádný důvod nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce neexistuje“.
Jako žalovanou v žalobě označili „Českou republiku - Ministerstvo obrany,
Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, se sídlem Dobruška,
Čs. odboje č. 676, PSČ 518 16“.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 21.10.2013 č.j. 5 C 325/2013-48
vyzval žalovanou (v záhlaví usnesení označenou jako „Česká republika -
Ministerstvo obrany ČR, IČ 60162694, Čs. odboje 676, 518 01 Dobruška“) ve
smyslu ustanovení § 114b o.s.ř., aby „se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení
tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která je připojena“;
zároveň ji poučil o následcích případné procesní pasivity. Usnesení bylo
žalované (spolu se žalobou) doručeno do ústřední (centrální) datové schránky
Ministerstva obrany (Praha 6, Tychonova č. 221/1) dne 5.11.2013.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 17.12.2013 č.j. 5 C
325/2013-58, ve znění opravného usnesení ze dne 28.1.2016 č.j. 5 C
325/2013-135, určil, že rozvázání pracovních poměrů mezi každým ze žalobců a
žalovanou výpověďmi doručenými žalobcům dne 2.4.2013 jsou neplatná, a rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 20.700,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Michala Gabriela. Dovodil, že byly splněny předpoklady pro
rozhodnutí ve věci rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a o.s.ř.,
neboť žalovaná nevyhověla výzvě obsažené v usnesení ze dne 21.10.2013 č.j. 5 C
325/2013-48 a ve věci se písemně nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký důvod
jí v tom brání. Pouze dne 8.11.2013 bylo soudu doručeno podání Vojenského
geografického a hydrometeorologického úřadu generála J. Ch., kterým bylo
sděleno, že tento úřad „není nadán právní legitimitou k zastupování České
republiky před soudem“. Tímto podáním se však soud nezabýval, neboť žalobci
označili jako žalovanou „Českou republiku - Ministerstvo obrany“ a této
žalované byla také doručena žaloba i výzva k vyjádření. Za tohoto stavu se tedy
má za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznala. V záhlaví rozsudku byla
označena za žalovanou „Česká republika - Ministerstvo obrany, Vojenský
geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, IČ 60162694, se sídlem
Dobruška, Čs. odboje 676, PSČ 518 01“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co
102/2014-90, ve znění opravných usnesení ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co
102/2014-94, ze dne 31.8.2015 č.j. 49 Co 102/2014-100 a ze dne 31.5.2016 č.j.
49 Co 102/2014-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovaná
je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení každému ze žalobců 6.900,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Michala Gabriela a tamtéž na náhradě nákladů odvolacího
řízení každému ze žalobců 5.100,- Kč. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že
výzva soudu k vyjádření k žalobě podle ustanovení § 114b o.s.ř. byla řádně
doručena dne 5.11.2013 žalobci označené žalované (Česká republika –
Ministerstvo obrany) do datové schránky na adresu evidovanou podle zákona č.
300/2008 Sb. Na účincích doručení uvedené písemnosti přitom „nic nemění
okolnost, že žalobci v rámci označení žalované v žalobě připojili název
organizační součásti Ministerstva obrany, jíž se spor týká, ani okolnost, že
uvedený údaj je obsažen též v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně“. Jestliže
žalovaná následně v podání ze dne 6.11.2013 označila jako svoji doručovací
adresu „Agenturu pro právní zastupování, nám. Svobody 471, Praha 6, poštovní
přihrádka 154“, nelze tomuto úkonu podle názoru odvolacího soudu přisuzovat
jakékoli účinky z hlediska určení doručovací adresy žalované v předchozím
stadiu řízení. Za situace, kdy žalovaná v reakci na výzvu podáním ze dne
6.11.2003 (podepsaným vedoucím Vojenského geografického a hydrometeorologického
ústavu) „sdělila pouze tolik, že usnesení soudu spolu se žalobou bylo obratem
postoupeno jinému organizačnímu celku Ministerstva obrany – Agentuře pro právní
zastupování“ a že z tohoto důvodu „upozorňuje na nereálné dodržení 30denní
lhůty pro vyjádření k žalobě“, odvolací soud dovodil, že „tato skutečnost
zjevně nemůže být považována za vážný důvod bránící žalované k podání vyjádření
v soudem stanovené lhůtě, přičemž jiný důvod své procesní pasivity žalovaná v
průběhu stanovené lhůty soudu nesdělila“. K dalším odvolacím námitkám žalované
uvedl, že postup podle ustanovení § 114b o.s.ř. vyžadovala v daném případě
povaha věci a že postup soudu prvního stupně, který nenařídil jednání ve věci,
„lze bez dalšího dovodit z ustanovení § 153a odst. 4 o.s.ř.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná podáními ze dne
10.7.2015 a 23.6.2016 dvě obsahově shodná dovolání. Kromě vyjádření k
„vlastnímu meritu věci“ v nich namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání
rozsudku pro uznání. V první řadě zdůraznila, že „žalovaným byl dle žaloby
Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, IČ 60162694, se
sídlem Dobruška, Čs. Odboje 676“. Tento žalovaný obdržel dne 5.11.2013 žalobu
spolu s výzvou soudu k vyjádření k žalobě a v reakci na tuto výzvu dne
6.11.2013 „oznámil soudu nedostatek své pasivní věcné legitimace pro
neexistenci právní subjektivity Vojenského geografického a
hydrometeorologického úřadu Dobruška“. Uvedený úřad není právnickou osobou, ale
vojenským zařízením Armády České republiky, přičemž v soudních sporech
vystupuje jménem státu ve věcech týkajících se Armády České republiky a
ostatních složek resortu obrany Ministerstvo obrany a v řízení před soudy
jednají jménem státu zaměstnanci ministerstva pověření ministrem. Současně
tento úřad upozornil soud na „nereálné dodržení“ 30denní lhůty pro vyjádření k
žalobě vzhledem k nutnosti předání věci orgánu, který bude u soudu Českou
republiku zastupovat (Agentuře pro právní zastupování). Podle názoru žalované
„je právě nutnost složité vnitroresortní komunikace se zapojením většího počtu
fyzických osob s odlišnými pravomocemi a kompetencemi nezpochybnitelným
(vážným) důvodem pro nedodržení lhůty, stanovené na dolní hranici zákonného
rozpětí“. Vzápětí Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška tuto
informaci zaslal Agentuře pro právní zastupování, která začala shromažďovat
podklady pro zpracování stanoviska k žalobě a současně „očekávala usnesení
soudu prvního stupně o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě,
respektive o odmítnutí sděleného důvodu“. Aniž by toto soud učinil, vydal
rozsudek pro uznání. Žalovaná má za to, že v daném případě nelze použít
ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř., neboť podle jejího názoru „jde o speciální
opatření k řešení situací, kdy žalovaný neakceptuje autoritu soudu, a proto se
soudem nekomunikuje, nikoli o opatření donucovací, jehož cílem by bylo urychlit
reakci žalovaného subjektu“. V případě žalovaného státu však nelze o
neakceptování autority soudu uvažovat, a proto nemůže být zmíněné ustanovení v
neprospěch státu použito. Kromě toho se žalovaná domnívá, že, „je-li
zaměstnavatelem stát, kterému nehrozí ani insolvence, ani likvidace, ani
nepřipadá v úvahu zašantročení dokumentů a jejich nepředání soudu, není možné
nalézt okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup soudu podle ustanovení §
114b o.s.ř.“, přičemž „z povahy případu to rovněž nevyplývá“. Dále dovozovala,
že „konstrukce § 114b odst. 5 o.s.ř.“ není právní fikcí, ale „mlčení
žalovaného“ zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku uznání nároku, neboť
„se nezdá být akceptovatelným“, aby „náhle vzniklá fyzická nemožnost“ (např. hospitalizace na oddělení JIP) přivodila žalovanému, který je fyzickou osobou,
„nezvratitelné právní důsledky“.
V neposlední řadě se žalované „jeví velmi
problematickými“ úvahy odvolacího soudu ohledně doručování žalované. Zdůraznila, že ne každá organizační složka ministerstva obrany má vlastní
datovou schránku, a že proto je rozhodující právě adresa a označení útvaru,
kterému je písemnost prostřednictvím centrální datové schrány doručována. Tomuto útvaru a ne jinému je poté „in concreto“ vnitřní poštou resortu z datové
schránky doručena. Účinky doručení výzvy podle ustanovení § 114b o.s.ř. proto
nemůže mít pouhé doručení písemnosti do centrální datové schránky resortu bez
ohledu na to, komu je písemnost adresována. Konečně dovolatelka vytýká soudům,
že řízení zahájené společnou žalobou měly rozdělit na tři samostatná řízení a
že rovněž pominuly, že žalobou napadená výpověď žalobce c) nebyla vůbec soudu
předložena a soud tak „rozhodl o neplatnosti právního aktu, o jehož samotné
existenci neměl žádného důkazu (a dosud nemá)“. Žalovaná v dovoláních shodně
navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 10.7.2015 navrhli, aby dovolací
soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, neboť žádnou z námitek žalované nelze
považovat za opodstatněnou. Postup soudů v projednávané věci byl „zcela
standardní a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v
souladu s ustálenou judikaturou“. Ve vyjádření k dovolání žalované ze dne
23.6.2016 pak žalobci rovněž navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl,
popřípadě zamítl, neboť dovolání žalované považují za „naprosto zmatečné“ a
nepřípustné. Navíc zde žalovaná pouze rekapituluje a znovu opakuje své
argumenty, které již uvedla v dovolání ze dne 10.7.2015.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dvě obsahově shodná dovolání.
Dovolání podané dne 23.6.2016 jako druhé v pořadí dovolatelka učinila zřejmě
vedena nesprávným právním názorem, že opravné usnesení ze dne 31.5.2016 č.j. 49
Co 102/2014-146 nově otevírá lhůtu k podání dovolání. Podle ustáleného výkladu
podávaného soudní praxí jsou účinky předvídané v ustanovení § 240 odst. 1 věty
druhé o.s.ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení)
spojovány jen s takovou opravou, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku
rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2004 sp. zn. 29 Odo 310/2002,
uveřejněné pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
Opravným usnesením ze dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146 však zjevně k žádné
obsahové změně výroku rozsudku odvolacího soudu nedošlo; provedená oprava se
sice týkala chyby v psaní postihující označení jednoho ze žalobců, ovšem šlo o
opravu jen jednoho (data narození) z více znaků, jejichž prostřednictvím byl
žalobce a) - i přes uvedený chybný údaj - nezaměnitelným způsobem identifikován.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, učiněné
podáním ze dne 23.6.2016, bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první a § 218a o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky - zabývaje se dále dovoláním žalované proti
rozsudku odvolacího soudu, učiněným podáním ze dne 10.7.2015 - po zjištění, že
toto dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolatelka v první řadě podrobuje kritice označení žalovaného v žalobě. Právní
otázka, jakým způsobem se označuje v žalobě stát jako účastník řízení, vyplývá
přímo ze znění příslušných ustanovení občanského soudního řádu a nečiní proto v
soudní praxi větší potíže. Z ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. se podává, že,
je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem
buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v
zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve
znění pozdějších předpisů), nebo v ostatních případech organizační složka státu
příslušná podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 9 a 11
tohoto zákona), popřípadě podle jiného zvláštního právního předpisu. Z toho
vyplývají požadavky na označení státu jako účastníka řízení v žalobě. Stát se
jako účastník řízení označuje uvedením jeho názvu (tj. Česká republika) a toho,
kdo je oprávněn za stát před soudem vystupovat, tj. buď Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, nebo organizační složky, která je příslušná za
stát před soudem vystupovat (srov. § 79 odst. 1 o.s.ř.). V projednávané věci
nebylo pochyb o tom, že účastníkem řízení na straně žalované je stát (Česká
republika), za niž před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu
(Ministerstvo obrany). Uvedené koresponduje s obsahem žaloby, v níž žalobci
jako žalovanou označili „Českou republiku - Ministerstvo obrany“. Jestliže k
tomuto údaji, který již sám o sobě z hlediska ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř.
postačoval k dostatečné identifikaci žalovaného, připojili ještě údaj o
vojenském zařízení Armády České republiky, kterého se spor týká („Vojenský
geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, se sídlem Dobruška, Čs. odboje
č. 676, PSČ 518 16“), nejenže tato skutečnost neznamená – jak vyplývá se shora
uvedených zákonných ustanovení – vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.,
ale už vůbec z toho nelze dovozovat, jak naznačuje žalovaná v dovolání,
„nedostatek pasivní věcné legitimace pro neexistenci právní subjektivity
Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška“. Závěr
odvolacího soudu, že z označení žalovaného v žalobě „je nepochybné, že
žalovaným subjektem je stát - Česká republika, za kterou před soudem vystupuje
Ministerstvo obrany jako organizační složka státu“, je proto v souladu se
zákonem.
Protože rozhodnutí soudů v projednávané věci záviselo dále na řešení otázek
výkladu ustanovení § 114b o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 153a odst. 3
o.s.ř., je-li účastníkem řízení na straně žalované stát, které dosud nebyly v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebo nebylo-li
takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
K podání vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. předseda senátu určí
lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení; bylo-li o věci
rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským
platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu
rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu
(srov. § 114b odst. 2 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy
jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o.s.ř.), aby bylo
možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Předpokladem pro usnesení,
kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je - jak
vyplývá z ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. - především to, aby to vyžadovala
povaha věci nebo okolnosti případu.
V ustálené judikatuře soudů je přijímán závěr, ze kterého vycházel i odvolací
soud v projednávané věci, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b
o.s.ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na
předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů
mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání
připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti
případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. zejména v takovém sporu,
kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o
věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové
mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření
žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo
být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které
nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, nebo, je-li žaloba
zjevně bezdůvodná, je vydání usnesení podle § 114b o.s.ř. vyloučeno (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004,
uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č.
41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že řízení o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru (stejně jako jiná řízení o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním) náleží svou podstatou mezi
skutkově obtížné spory, u kterých lze předpokládat rozdílná tvrzení účastníků a
četnost důkazních návrhů, přičemž důkazní břemeno k prokázání skutečností, jež
odůvodňují takové rozvázání pracovního poměru, tíží vždy toho, kdo rozvazovací
úkon učinil (žalovaného), nikoli toho, kdo se takové neplatnosti domáhá
(žalobce). Za situace, že důvodem tvrzení o neplatnosti jednostranně
rozvázaného pracovního poměru je - tak jako v projednávané věci u všech žalobců
- zpochybnění naplnění skutkové podstaty uplatněného důvodu rozvázání
pracovního poměru, je žádoucí, aby se ten, kdo takové jednání učinil
(žalovaný), ve věci vyjádřil a tvrdil všechny pro rozhodnutí ve věci významné
skutečnosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť povinností soudu
je připravit jednání ve věci tak, aby bylo možné rozhodnout při jediném
jednání. Dovolací soud se proto v této souvislosti již dříve vyjádřil tak, že
skutečnost, že jde o řízení na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
jednostranným jednáním, nebrání (svou povahou) tomu, aby předseda senátu učinil
výzvu ve smyslu ustanovení § 114b o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016).
Namítá-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah, že „není možné nalézt
okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup soudu podle ustanovení § 114b
o.s.ř.“ tehdy, „je-li zaměstnavatelem stát, kterému nehrozí ani insolvence, ani
likvidace, ani nepřipadá v úvahu zašantročení dokumentů a jejich nepředání
soudu“, potom přehlíží, že smyslem postupu podle ustanovení § 114b o.s.ř. je
dosažení stavu, aby bylo možné věc rozhodnout co nejrychleji a nejhospodárněji.
Kriteriem opodstatněnosti (a účelnosti) výzvy přitom není osoba žalovaného
(zaměstnavatele), případně jeho poměry, nýbrž - jak uvedeno výše - mimořádná
obtížnost věci po skutkové stránce nebo jsou-li tu takové mimořádné
skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve
věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o
sporu rozhodnuto.
Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do
vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému
doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst. 4 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 45 o.s.ř. písemnost doručuje soud při jednání nebo jiném
soudním úkonu; nedošlo-li k doručení písemnosti při jednání nebo jiném soudním
úkonu, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky;
není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové
schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na
elektronickou adresu; není-li možné doručit písemnost při jednání nebo jiném
soudním úkonu nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky nebo
na elektronickou adresu, předseda senátu nařídí doručit ji prostřednictvím
doručujícího orgánu, nebo účastníka řízení či jeho zástupce.
Citované ustanovení stanoví nejen možné způsoby doručování, ale také (závazným
způsobem) pořadí, v jakém má soud přistoupit k doručování listin. Listinu má
soud v první řadě doručit při jednání nebo jiném úkonu soudu. V případě, že
nedošlo k tomuto doručení, soud přistoupí k doručování prostřednictvím veřejné
datové sítě do datové schránky adresáta, byla-li zřízena (v současné době
všechny orgány veřejné moci, včetně ministerstev, mají zřízeny datové
schránky). Při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové
schránky se postupuje podle zvláštního právního předpisu (srov. § 47 odst. 1
o.s.ř.), a to podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a
autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona
č. 300/2008 Sb.“). Z ustanovení § 17 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že orgán
veřejné moci doručuje dokument (umožňuje-li to jeho povaha a nebyl-li doručen
na místě) jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky. Předseda
senátu je tímto způsobem doručení orgánu veřejné moci vázán a nesmí nařídit
doručení jiným způsobem (např. na elektronickou adresu nebo prostřednictvím
doručujícího orgánu).
Jestliže v daném případě jako účastník řízení na straně žalované vystupuje před
soudem za stát (Českou republiku) příslušná organizační složka státu
(Ministerstvo obrany), je soud povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - doručit
tomuto účastníku výzvu vydanou podle ustanovení § 114b o.s.ř. do datové
schránky (doručení této písemnosti při oudním jednání je vyloučeno) na adresu
evidovanou zákonem č. 300/2008 Sb. (srov. § 46 odst. 1 o.s.ř). Podle tohoto
zákona je adresou pro doručování identifikátor datové schránky, který není
zaměnitelný s žádným jiným identifikátorem využívaným jinými orgány veřejné
moci. Tento identifikátor je soud povinen zjistit z úřední povinnosti z
informačního systému datových schránek, jehož správcem je Ministerstvo vnitra a
provozovatelem držitel poštovní licence (srov. § 14 odst. 1 a 2, § 21 zákona č.
300/2008 Sb.). Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen
okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na
rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Tento způsob doručení
dokumentu má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou (srov. § 17
odst. 2 a 6 zákona č. 300/2008 Sb.)
Z obsahu spisu se podává, že Ministerstvo obrany disponuje několika desítkami
datových schránek, a to ústřední (centrální) datovou schránkou zřízenou pro
Ministerstvo obrany na adrese jeho sídla v Praze 6, Tychonova č. 221/1, a
dalšími datovými schránkami zřízenými pro některé (nikoli všechny, jak
upozorňuje dovolatelka) organizační útvary Ministerstva obrany a některé
příspěvkové organizace v jeho působnosti. Protože projednávaný spor se - podle
žaloby - týkal „Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu
Dobruška“, který ovšem svoji samostatnou datovou schránku v době doručování
výzvy soudu podle ustanovení § 114b o.s.ř. neměl (a zřejmě ani dosud nemá),
soud prvního stupně nepochybil, jestliže výzvu podle ustanovení § 114b o.s.ř.,
doručoval do ústřední datové schránky Ministerstva obrany. Podle „Potvrzení o
dodání a doručení do datové schránky“ byla tato písemnost doručena „do
vlastních rukou“ adresáta („České republiky - Ministerstva obrany ČR, IČ
60162694“) dne 5.11.2013.
Žalovaná zpochybňuje účinky doručení výzvy podle ustanovení § 114b o.s.ř. s
poukazem na skutečnost, že tato výzva v záhlaví v označení žalovaného
obsahovala (vedle údaje „Česká republika - Ministerstvo obrany ČR, IČ
60162694“) adresu vojenského zařízení (Vojenského geografického a
hydrometeorologického ústavu Dobruška), které není oprávněno jednat před soudy
za Ministerstvo obrany. Tímto útvarem - jak zdůraznila - je v souladu s
ustanovením § 3 odst. 6 zákona č. 219/1999 Sb. toliko Agentura pro právní
zastupování (se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471). Tato skutečnost však
nemá (nemůže mít) na účinky doručení příslušné organizační složce státu, jíž je
v posuzované věci Ministerstvo obrany, žádný vliv. Podstatné z tohoto hlediska
je, že v době doručování výzvy ani Vojenský geografický a hydrometeorologický
úřad Dobruška, kterého se posuzovaná věc týká, ani Agentura pro právní
zastupování, která zastupuje Ministerstvo obrany před soudy všech stupňů,
neměly (a dosud nemají) vlastní datovou schránku; písemnosti určené těmto
útvarům (zařízením) lze proto doručovat pouze do centrální datové schránky
Ministerstva obrany. Jak již bylo uvedeno výše, dokument, který byl dodán do
datové schránky, je doručen (s účinky doručení do vlastních rukou) okamžikem,
kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého
oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Za této situace je - přes námitky
dovolatelky - nerozhodné, jakému útvaru (který nemá svoji samostatnou datovou
schránku) je dokument podle vnitřních předpisů žalované v konečné fázi určen
tak, aby žalovaná mohla na soudní písemnost (v daném případě výzvu podle
ustanovení § 114b o.s.ř.) adekvátně reagovat.
Podle ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu
na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve
stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a
odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,
uznal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. § 153a
odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23.4.2014 sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014) vážný důvod ve smyslu ustanovení
§ 114b odst. 5 o.s.ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému
objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve
stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně
způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za
přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za
ospravedlňující jeho nečinnost. Nastal-li u žalovaného takový vážný důvod,
nelze mít za to, že by uznával nárok, který je vůči němu žalobou uplatňován, a
že by proto bylo možné rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání podle
ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. Uvedený závěr představuje obecné východisko
pro posouzení „vážnosti“ důvodu; jeho vymezení jinak vždy závisí na posouzení
všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu.
Žalovaná v projednávané věci na výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §
114b odst. 1 o.s.ř., která jí byla doručena dne 5.11.2013, vzápětí reagovala
podáním ze dne 6.11.2013, doručeným soudu 8.11.2013, ve kterém soud
„upozornila“ na „nereálné dodržení 30-ti denní lhůty pro vyjádření k žalobě ze
strany žalované, a to z důvodu zaslání věci příslušnému orgánu (Agentuře pro
právní zastupování), který bude u soudu Českou republiku zastupovat“. Nelze mít
pochybnosti o tom, že dovolatelkou akcentované „složitosti vnitroresortní
komunikace“ při následném předávání písemnosti z centrální datové schránky
ministerstva nemohou být vnímány jako stav ospravedlňující (omlouvající)
nečinnost ze strany žalovaného státu, reprezentovaného v soudním řízení jeho
organizační složkou (orgánem veřejné moci). Kromě toho v tomto konkrétním
případě je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že z podání žalované ze dne
6.11.2013 současně vyplývá, že výzvu soudu včetně připojené žaloby zaslala
Agentuře pro právní zastupování „obratem“, tedy lhůta pro podání vyjádření k
žalobě se nijak významně tímto následným zasláním písemnosti „vnitřní poštou
resortu“ nezkrátila. Vytýká-li rovněž dovolatelka v této souvislosti soudu, že
„očekávala jeho usnesení o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě“,
potom přehlíží, že z jejího podání ze dne 6.11.2013 vyplývá toliko sdělení
důvodu, proč je pro ni dodržení stanovení lhůty „nereálné“, aniž by ovšem soud
požádala o prodloužení této lhůty. Vzhledem k tomu, že fikce uznání nároku
nastane - bez ohledu osobu žalovaného - vždy, jsou-li splněny podmínky uvedené
v ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř., je nepochybné, že svou nečinností může
způsobit tento následek i stát (Česká republika); okolnost, že žalovaný (stát)
jinak „autoritu soudu akceptuje a se soudem komunikuje“, nemá na účinky
ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. žádný vliv.
Za této situace tedy soudy v projednávané věci správně vyhodnotily, že
nečinnost žalované (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle
ustanovení § 114b o.s.ř. pro vyjádření žalované k žalobě) mělo za následek, že
nastala fikce, že žalovaná nárok, který byl proti ní uplatněn, zcela uznává. Na
základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch
žalované rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), neboť účinky této fikce,
jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím
času. Žádné zákonné ustanovení - přes námitky dovolatelky - nepřipouští důkaz
opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovanou ve skutečnosti nedošlo
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004,
uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li
dovolatelka, že „mlčení žalovaného“ může zakládat pouze vyvratitelnou právní
domněnku uznání nároku, neboť nelze připustit, aby „náhle vzniklá fyzická
nemožnost“ (např. hospitalizace na oddělení JIP) měla pro žalovaného, který je
fyzickou osobou, „nevyvratitelné právní důsledky“, potom opomíjí, že za této
situace (kdyby šlo o tak vážný důvod, který žalovanému zabránil v tom, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal) by samozřejmě fikce
uznání nároku nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005
sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2006).
Přisvědčit konečně nelze ani výtce dovolatelky, že soud pominul, že žalobou
napadená výpověď žalobce c) nebyla vůbec soudu předložena a soud tak
nepřípustně rozhodl o neplatnosti právního úkonu, „o jehož samotné existenci
neměl žádného důkazu (a dosud nemá)“. Dovolatelka nepřihlíží náležitě k tomu,
že, pokud se žalovaný na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. k
žalobě nevyjádří a žaloba obsahuje všechna právně významná skutková tvrzení, z
nichž se odvíjí uplatněný nárok, učiní soud závěr o skutkovém stavu věci jen na
základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a tento skutkový stav soud
právně posoudí. Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení
ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř., tedy namísto skutkových zjištění,
která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“
žalobní tvrzení. Je jistě správný názor, že s ohledem na účinky právních
důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, ovšem tak,
aby především obsahovala - jak uvedeno výše - všechna právně významná skutková
tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok. Jestliže tedy v projednávané věci,
v níž žalobu podalo více žalobců, kteří své „individuální požadavky“ na určení
neplatnosti výpovědi opírají o totožná, veškerá právně významná skutková
tvrzení, předurčená odpovídající právní normou [zejména ustanovením § 52 písm.
c) zák. práce], není překážkou postupu soudu podle ustanovení § 114b o.s.ř.
skutečnost, že zřejmě omylem jeden z listinných důkazů nebyl k žalobě přiložen.
V důsledku fikce uznání nároku se totiž skutečnosti vyplývající z těchto
„uznaných“ žalobních tvrzení považují za zjištěné a není potřeba je dokazovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované, učiněné podáním ze dne 10.7.2015, podle ustanovení § 243d
písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované ze dne 23.6.2016 bylo odmítnuto a dovolání žalované
ze dne 10.7.2015 bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby
úspěšným žalobcům nahradila náklady potřebné k účelnému bránění jejich práv.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu,
že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 11.250,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální
částce náhrad za 2 úkony právní služby, tedy celkem 600,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
advokát Mgr. Jan Tejkal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň
z přidané hodnoty ve výši 2.489,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.). Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 14.339,- Kč
zaplatit žalobcům k rukám advokáta, který je v dovolacím řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu