21 Cdo 5984/2017-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně PEAL a.s., se sídlem v Praze 10, U plynárny č. 412/101,
IČO 25775634, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Panská č. 892/1, proti žalovanému P. W., zastoupenému JUDr. Kateřinou Rulfovou,
advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného a o vzájemné žalobě
žalovaného o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany
žalobkyně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 211/2014, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března
2017 č.j. 30 Co 488/2016-151, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Kateřiny Rulfové, advokátky se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7.
Dopisem ze dne 18.7.2014, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaný sdělil
žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst.
1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu „do
dnešního dne nebyla vyplacena část mzdy za měsíc květen 2014 (mzda byla
neoprávněně krácena o 15.000,- Kč hrubého)“. Uvedl, že považuje rozhodnutí
zaměstnavatele o odvolání pohyblivé složky mzdy za neplatné, neboť jeho
„jediným motivem byl záměr žalobkyně donutit žalovaného k uzavření dohody o
ukončení pracovního poměru bez nároku na zákonem stanovené odstupné“, byl jím
„porušen princip rovného odměňování“ a navíc „takové rozhodnutí nemůže být
učiněno se zpětnými účinky, k čemuž ohledně odměňování za měsíc květen došlo“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky bylo uzavřeno
několik navazujících pracovních smluv na dobu určitou a že poslední pracovní
smlouva ze dne 24.9.2013 obsahovala ustanovení o výši mzdy a současně dohodu o
právu zaměstnavatele určit vlastním rozhodnutím případnou pohyblivou část mzdy.
Žalobce byl seznámen s tím, že tato pohyblivá část mzdy není nárokovou částí
mzdy a je vždy na rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele, zda mu bude
tato část mzdy vyplacena, krácena či nevyplacena. Poté, co žalobkyně rozhodla o
snížení pohyblivé složky mzdy, jejíž výše je vždy odvislá od ekonomických
výsledků žalobkyně a výkonů zaměstnanců, žalovaný dne 22.5.2014 prostřednictvím
advokáta vyzval žalobkyni k vyplácení pohyblivé složky mzdy v její maximální
výši s tvrzením, že je na něj činěn nátlak a je mu vyhrožováno. Uvedené tvrzení
však žalobkyně „důrazně“ odmítla, poté následovala další výzva žalovaného k
úhradě údajně dlužné části mzdy a nakonec žalovaný dne 18.7.2014 doručil
žalobkyni předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, pro které však podle
názoru žalobkyně – s ohledem na výše uvedené – „nebyly splněny zákonné
podmínky“. Proto žalovaného vyzvala k nástupu do práce, ten ovšem nereagoval, a
proto s ním dopisem ze dne 11.8.2014 okamžitě zrušila pracovní poměr „s
účinností ke dni 28.8.2014 (nevyzvednutí se zásilky ze strany žalovaného)“.
Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na určení, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně učiněné dopisem ze dne
11.8.2014, který měl být žalobci doručen dne 28.8.2014, je neplatné. Svůj
požadavek odůvodnil tím, že pracovní poměr účastníků zanikl okamžitým zrušením
ze strany žalovaného dne 18.7.2014 a „jeho další rušení je tedy bez jakýchkoli
právních účinků“. Navíc tento projev vůle zaměstnavatele nebyl žalovanému řádně
doručen. K žalobním tvrzením uvedl, že po celou dobu trvání pracovního poměru
mu byla vyplácena pohyblivá složka v plné výši (tj. ve výši 15.000,- Kč) a že
mu nikdy nebyly vytknuty žádné nedostatky v jím prováděné práci. Listinu
označenou jako „rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání nároku na pohyblivou
složku platu“ mu žalobkyně předala dne 30.5.2014 v reakci na požadavek
žalovaného na vyplacení zákonného odstupného, které požadoval v souvislosti s
nátlakem žalobkyně na ukončení pracovního poměru dohodou účastníků k 30.5.2014,
neboť na pozici žalobce byl již začátkem května 2014 přijat jiný zaměstnanec.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8.9.2016 č.j. 26 C 211/2014-125
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne
18.7.2014 je neplatné, zamítl žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru provedeného dopisem žalobkyně ze dne 1.8.2014 a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22.328,- Kč k rukám jejího
„právního“ zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10
svědečné ve výši 1.908,- Kč. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že
důvodem, proč žalobkyně žalovanému odňala (a rozhodla se dále nevyplácet)
pohyblivou složku mzdy ve výši 15.000,- Kč, „nebylo šikanózní jednání vůči
žalovanému, ale nespokojenost žalobkyně s prací žalovaného“. Vzhledem k tomu,
že listinu o odvolání nároku na pohyblivou část mzdy ze dne 1.5.2014 žalovaný
„obdržel nejpozději 30.5.2014, tj. před výplatním termínem mzdy za květen 2014,
kterým byl den 13.6.2014“, bylo „právem žalobkyně“ tuto pohyblivou složku mzdy
za měsíc květen 2014 žalobci nevyplatit; proto žalovaný dne 18.7.2014 okamžitě
zrušil pracovní poměr neplatně. Zabývaje se dále neplatností následného
okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně dospěl k závěru, že
žalovaný uplatnil neplatnost tohoto rozvázání až po uplynutí dvouměsíční lhůty
uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, neboť „za nejbližší den doručení
okamžitého zrušení soud považoval pondělí 13.8.2014“, tedy vzájemnou žalobu
mohl podat nejpozději 13.10.2014, učinil tak však až 23.10.2014.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2017 sp. zn.
30 Co 488/2016-151 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé tak, že žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
provedeného dopisem žalovaného ze dne 18.7.2014 zamítl; v zamítavém výroku o
věci samé tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně a žalovaný jsou
povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 každý
954,- Kč. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu zabývající se
problematikou nárokových a nenárokových složek mzdy zdůraznil, že „Rozhodnutím
zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ ze dne 1.11.2012, které „je
třeba považovat za dokument, který fakticky nahrazoval tzv. mzdový výměr“,
žalobkyně rozhodla o přiznání nenárokové složky mzdy žalovanému ve výši
15.000,- Kč měsíčně a že v důsledku této skutečnosti se uvedená složka mzdy
„stala složkou obligatorní, na jejíž výplatu vznikal žalovanému nárok v každém
měsíci“. Rozhodla-li se žalobkyně tuto složku mzdy žalovanému od května 2014
nadále nevyplácet z důvodů údajně nedobrých pracovních výsledků žalovaného,
„byla povinna mu tuto skutečnost oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou
mu tato část mzdy dosud příslušela, tj. nejpozději do 1. května 2014“. Pokud
tak žalobkyně „učinila až 30. května 2014, učinila tak opožděně“, a žalovaný
tudíž měl nárok na výplatu pohyblivé složky mzdy ve výši 15.000,- Kč. Nebyla-li
však žalovanému tato složka mzdy vyplacena, odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že žalovaný po marném uplynutí 15-ti denní lhůty,
počítané od splatnosti mzdy za měsíc květen 2014, která nastala 30.6.2014,
důvodně přistoupil dne 18.7.2014 k okamžitému zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Okamžité zrušení pracovní poměru
ze strany žalobkyně ze dne 1.8.2014, které nebylo žalovanému řádně doručeno
(žalovaný se o jeho existenci dozvěděl až ze žaloby a informací úřadu práce),
je třeba podle názoru odvolacího soudu považovat „pouze za zdánlivé právní
jednání žalobkyně nezpůsobilé vyvolat jakékoliv právní účinky“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)
podala žalobkyně dovolání. Namítala, že napadeným rozsudkem došlo „k porušení
zásady smluvní volnosti stran“ a k „postihu“ a „znevýhodnění zaměstnavatele“,
který „je nucen vyplácet zaměstnanci, s jehož prací byl dlouhodobě nespokojen,
mzdu ve výši, která mu spravedlivě nenáleží“. V důsledku tohoto postupu došlo k
„závaznému a nenapravitelnému nastolení bezprávného stavu“, kdy žalobkyně je
nucena platit žalovanému mzdu i v její nenárokové (motivační) části přesto, že
zaměstnanec neplní to, co by podle pracovní smlouvy a pokynů zaměstnavatele
plnit měl. Zdůraznila, že pracovní výsledky zaměstnance ve většině případů
nejsou (ani nemohou) být známy před skončením pracovního měsíce, za který
pohyblivá složka mzdy náleží. V daném případě by tak žalovaný měl přesto nárok
na mzdu, ačkoli podle dohody se zaměstnavatelem záleží právě na výsledcích jeho
práce a rozhodnutí zaměstnavatele. Z obsahu listiny nazvané „Rozhodnutí
zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ podle názoru žalobkyně
„jednoznačně vyplývá, že se jedná o dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem,
která stanoví konkrétní podmínky pro její výplatu, krácení či nevyplacení“. I
když se odvolací soud podle mínění žalobkyně „mýlí, pokud uvádí, že rozhodnutí
zaměstnavatele bylo žalovanému doručeno nejpozději dne 30.5.2015“, je vzhledem
k výše uvedenému „zcela lhostejno, kdy bylo rozhodnutí žalovanému doručeno,
neboť z textu smluvního ujednání o nenárokové části mzdy je zcela jasné, že
žalobkyně mohla nenárokovou složku mzdy odebrat žalovanému kdykoli (tj. i v den
výplaty)“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov.
čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na
základě pracovní smlouvy ze dne 22.10.2012, ve znění dodatků ze dne 25.4.2013 a
24.9.2013 žalovaný pracoval u žalobkyně jako technický manažer. V pracovní
smlouvě bylo mezi účastníky ujednáno, že zaměstnanci bude vyplácena „měsíční
mzda 15.000,- Kč + prémie (hrubá mzda)“. Listinou ze dne 1.11.2012, označenou
jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“, žalobkyně
sdělila žalovanému, že „na základě jeho pracovního zařazení a na základě
rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele mu bude vyplácena až do odvolání
pohyblivá složka části platu ve výši 15.000,- Kč“ s tím, že „bude vyplácena v
plné výši za předpokladu splnění všech úkolů, souvisejících s jeho pracovním
zařazením, úkolů stanovených jeho nadřízeným a při současném splnění níže
stanovených obecných pravidel“ a že „není nárokovou složkou platu a je na
rozhodnutí statutárních orgánů zaměstnavatele, zda tato část platu bude
zaměstnanci vyplacena, krácena nebo nevyplacena“. Listinou ze dne 1.5.2014,
označenou jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání nároku na pohyblivou část
platu“, žalobkyně sdělila žalovanému, že „na základě rozhodnutí statutárních
orgánů zaměstnavatele mu s účinností od 1.5.2014 nebude jako zaměstnanci
žalobkyně vyplácena nenároková část mzdy ve výši 15.000,- Kč“; tato listina
byla žalovanému doručena dne 30.5.2014. Dopisem ze dne 18.7.2014, který
žalobkyně převzala téhož dne, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě
zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť
mu „do dnešního dne nebyla vyplacena část mzdy za měsíc květen 2014 (mzda byla
neoprávněně krácena o 15.000,- Kč hrubého)“.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu o
tom, že rozhodnutí žalobkyně ze dne 1.5.2014, kterým žalovanému od 1.5.2014
odňala pohyblivou složku mzdy, bylo žalovanému doručeno až dne 30.5.2014, a
předestírá vlastní skutkový závěr, že „z důkazů vyplynulo, že rozhodnutí ze dne
1.5.2014 bylo předáno žalovanému následující pracovní den, neboť den prvního
května připadá na státní svátek“. Protože těmito námitkami dovolatelka
uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o.s.ř., trpí dovolání v této části nedostatkem, pro který nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel
snížit, případně zcela nevyplatit nenárokovou (fakultativní) složku mzdy
poskytovanou zaměstnanci v závislosti na hodnocení plnění stanovených, případně
dohodnutých kritérií a jaký význam má pro nárok zaměstnance na tuto složku mzdy
okolnost, že zaměstnavatel uvědomí zaměstnance o odebrání této složky mzdy až
po uplynutí období, za které měla být tato část mzdy poskytnuta. Vzhledem k
tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve
všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy
vznikl (měl vzniknout) nárok žalobce na „pohyblivou“ složku mzdy za měsíc
květen 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
23.6.2014 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2014 Sb., kterým se
mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále
jen „zák. práce“.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle
její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních
podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává v
kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji
zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 109
odst. 1 a 4, § 113 odst. 1 zák. práce). Mzdový výměr je jednostranným právním
jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj
považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho
označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně
některou její složku. Mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu
měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí
na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele
nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn
apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat). Jednotlivé složky mzdy
přitom mohou mít různou povahu. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005) v tomto směru
rozlišuje mezi tzv. nárokovou (obligatorní) složkou mzdy, kterou je
zaměstnavatel povinen poskytnout vždy (tato složka bývá označována jako
„základní“ či „pevná“ mzda), případně tehdy, jestliže zaměstnanec splní
sjednané předpoklady a podmínky, a tzv. nenárokovou (fakultativní) složkou
mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci nárok - bez ohledu na splnění dalších
stanovených či sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na
základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen
na úvaze zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec a zaměstnavatel si mohou smluvně ujednat
nebo může být stanoveno jednostranně zaměstnavatelem, že – tak jako v
projednávané věci – bude určitá část mzdy nenároková (fakultativní), tedy
závislá na rozhodnutí zaměstnavatele o jejím vyplacení, krácení či nevyplacení
na základě posouzení výsledků práce zaměstnance. Má-li však toto rozhodnutí
zaměstnavatele záležet na zhodnocení splnění určitých sjednaných či stanovených
předpokladů, je zřejmé, že výsledky práce zaměstnance nelze odhadovat předem a
oznámit zaměstnanci, že v příštím období již nebude mít dobré pracovní
výsledky. V tomto ohledu je proto možné, že tato část mzdy bude skutečně
pohyblivá, tedy její výše za určité sledované období (měsíc, čtvrtletí,
pololetí či rok) bude rozdílná, a to na základě posouzení rozdílných výsledků
práce zaměstnavatelem, které lze učinit až po uplynutí sledovaného období. Jiná
je ovšem situace, hodlá-li zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku
jako takovou, tedy nikoli na základě hodnocení výsledků práce nepřiznat
pohyblivou složku mzdy jen za určité sledované období.
Zde je třeba mít na zřeteli, že zaměstnanec má právo znát podmínky, za nichž má
pro zaměstnavatele konat práci; proto sjednání, stanovení nebo určení mzdy musí
vždy předcházet výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srov. § 113
odst. 3 zák. práce). To platí nejen při sjednání, stanovení nebo určení mzdy v
souvislosti se vznikem pracovního poměru, ale také při každé změně podmínek
odměňování. Zákon proto také stanoví, že zaměstnavatel je povinen v den nástupu
do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu
odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje
smlouva nebo vnitřní předpis, a že, dojde-li ke změně skutečností uvedených ve
mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně
oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák.
práce).
Vzhledem k uvedenému dovolací soud již v minulosti dovodil, že skutečnost, že
zaměstnanci již nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená
zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo
na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel jako takovou
odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu
práce, za kterou mu tato část mzdy doposud příslušela, a že až do tohoto
oznámení má zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené)
výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2016 sp. zn. 21 Cdo
4254/2014, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 10/2016, str. 60). Rozhodne-li
se proto zaměstnavatel odejmout (odebrat) pohyblivou složku mzdy jako takovou
(nikoli ji nepřiznat pouze za určité období vzhledem k neuspokojivým pracovním
výsledkům zaměstnance), nemůže tak učinit zpětně, nýbrž jen do budoucna.
Rozhodnutí o odebrání pohyblivé složky mzdy – jak správně uvažoval odvolací
soud - musí zaměstnavatel doručit zaměstnanci nejpozději v den, kdy změna má
nabýt účinnosti.
V projednávané věci byla žalovanému za práci „technického manažera“ vykonávanou
v pracovním poměru u žalobkyně kromě pevné mzdy ve výši 15.000,- Kč měsíčně
sjednané v pracovní smlouvě poskytována pohyblivá složka mzdy (prémie) ve výši
15.000,- Kč závislá na rozhodnutí zaměstnavatele (žalobkyně) o jejím vyplacení,
krácení či nevyplacení na základě posouzení výsledků práce žalovaného. Protože
žalobkyně oznámila žalovanému skutečnost, že mu tato část mzdy s účinností od
1.5.2014 nadále nebude vyplácena, až dne 30.5.2014, kdy mu doručila dopis ze
dne 1.5.2014 obsahující toto sdělení, je (bez ohledu na to, zda „rozhodnutí
zaměstnavatele o stanovení pohyblivé části platu“ ze dne 1.11.2012 je
„obsahově“ jednostranným právním jednáním zaměstnavatele nebo dohoda mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem) odůvodněn závěr odvolacího soudu, že žalovaný
měl právo na pohyblivou složku mzdy ve výši 15.000,- Kč i v měsíci květnu 2014.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním
žalobkyně, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože
nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm.
a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k
vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v
paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění účinném do 30.6.2018). Vzhledem k tomu, že zástupkyně
žalovaného, advokátka JUDr. Kateřina Rulfová, osvědčila, že je plátkyní daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,-
Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu