21 Cdo 610/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. Mgr. M. Š., Ph.D.,, zastoupeného Doc. JUDr. Janem Pichrtem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 24, proti žalované České republice
– Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č.
101/5, IČO 457 69 851, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem
v Praze 2, Oldřichova č. 23, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 27/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012 č.j. 62 Co
178/2012-92, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 22.11.2010 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se pro ni „stal nadbytečným
na základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 23 ze dne 24. září 2010 o
organizační změně na MZV ČR (reorganizace v zahraničí), kterým bylo zrušeno
jeho pracovní místo“.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29.3.2011 domáhal
určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 22.11.2010, kterou obdržel dne
29.11.2010, je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že výpověď nesplňuje
požadavky kladené na tento úkon zákoníkem práce, neboť žalovaná ji zdůvodnila
pouhým odkazem na ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a není tedy jasně
vymezen důvod výpovědi. Kromě toho ke zrušení jeho pracovního místa nedošlo
rozhodnutím ministra zahraničních věcí č. 23, neboť Odbor států Blízkého
východu a severní Afriky, ve kterém byl žalobce toho času zařazen, nebyl tímto
reorganizačním rozhodnutím dotčen. Navíc v době po dání výpovědi jeho osobě
byli přijímáni žalovanou noví zaměstnanci na funkce shodné či obdobné s jeho
funkcí, a z těchto důvodů považuje výpověď jemu danou za účelovou a neplatnou.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.11.2011 č.j. 38 C 27/2011-51
žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Vycházel ze zjištění, že žalovaná dopisem ze dne 22.11.2010, který žalobce
převzal dne 29.11.2010, mu dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
52 písm. c) zák. práce, neboť „na základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí
č. 23 ze dne 24. září 2010, o organizační změně na MZV ČR (reorganizace v
zahraničí)“ bylo zrušeno jím zastávané pracovní místo. Na základě provedeného
dokazování dovodil, že žalovaná přijala rozhodnutí o organizační změně, kterou
byla zrušena některá pracovní místa s účinností od 1.2.2011, včetně pracovního
místa žalobce. Žalobcem vytýkaný formální nedostatek určitosti výpovědi
spočívající v nedostatečném vymezení výpovědního důvodu soud nesdílel, neboť
žalovaná konkretizovala uplatněný výpovědní důvod zcela jasně, a je z něj
patrno, z jakého důvodu dala žalobci výpověď. Tvrzení žalobce o tom, že poté,
co jemu byla dána výpověď, byli na ministerstvo přijímáni noví zaměstnanci na
stejnou či obdobnou pozici, bylo vyvráceno výpovědí svědka Ing. P.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2012 č.j.
62 Co 178/2012-92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé
přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru
zdůvodněná ustanovením § 52 písm. c) zák. práce je dostatečně určitá, neboť
uvedené ustanovení obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi – nadbytečnost
zaměstnance v důsledku organizační změny. Odvolací soud tedy dospěl k závěru,
že „rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 23 bylo organizační změnou, v
důsledku které se stal žalobce pro žalovanou nadbytečným, a byla dána příčinná
souvislost mezi touto nadbytečností a uvedenou organizační změnou“, přičemž
označení útvaru „800“ nebylo rozhodné. K námitkám v odvolání žalovaného
týkajících se nepřiznání náhrady nákladů řízení odvolací soud souhlasil se
soudem prvního stupně, že s ohledem na posuzovanou problematiku věc nevyžaduje
zastoupení advokátem, a náklady vynaložené na právní zastoupení proto nebyla
vynaloženy účelně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za otázku
zásadního právního významu považoval, „zda dojde k naplnění zákonných
předpokladů výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, pokud okruh
nadbytečných zaměstnanců je v rozhodnutí zaměstnavatele určen nikoli ve vazbě k
jimi vykonávanému druhu práce, ale jiným znakem, například odkazem na zvláštní
podúčet, na kterém jsou u zaměstnavatele zúčtovány zdroje ke krytí platových
nákladů některých nadbytečných zaměstnanců“. Namítal, že závěr o nadbytečnosti
zaměstnance musí vyplývat z druhu práce, který zaměstnanec vykonává pro
zaměstnavatele podle pracovní smlouvy a z posouzení, zda přijatá organizační
změna činí výkon této práce zcela, nebo v dosavadním rozsahu pro zaměstnavatele
nepotřebným. Dovolatel zdůraznil, že tato právní otázka byla vyřešena v rozporu
s hmotným právem a namítal, že v případě propouštění zaměstnanců s různými
druhy práce či funkčním zařazením na různých odděleních, kteří byli žalovanou
označeni jako tzv. „800“, tímto jednostranným označením zaměstnanců žalovaná
pochybila, neboť „800“ není útvar či oddělení žalované, ale účetní kategorie
(vnitřní označení jednotky určené pro výplatu mzdy zaměstnanců). Dovolatel
zdůrazňuje, že v dané věci nebyla prokázána příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a organizačními změnami zaměstnavatele. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalované v pracovním poměru od 14.2.2005 na základě pracovní smlouvy
ze dne 9.2.2005 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 24.1.2006 ve funkci
„vládní rada“ na dobu neurčitou. Jako místo výkonu práce byla sjednána „Praha“,
přičemž - zaměstnanec „souhlasí s tím, aby podle provozních podmínek
zaměstnavatele byl přeložen k výkonu práce na zastupitelský úřad v zahraničí“.
Od vzniku pracovního poměru do 31.10.2005 zastával pracovní místo „800“, od
1.11.2005 do 1.1,2006 pracovní místo „vládní rada“, od 2.1.2006 do 1.2.2006
opět místo „800“, od 2.2.2006 do 3.10.2009 působil jako velvyslanec v Alžírsku,
od 4.10.2010 do 31.1.2011 byl zařazen v ústředí na místo „800“. Rozhodnutím
ministra zahraničních věcí č. 23 ze dne 24.9.2010 č.j. 456497/2010-PAM o
organizační změně na MZV ČR (reorganizace v zahraničí) bylo - kromě jiných –
zrušeno „z rezervy pro přechodné zařazení zaměstnanců v souvislosti s výjezdy a
návraty (tzv. „800“): 28 pracovních míst“ z celkového počtu 45 míst. Dne
19.10.2010 byl žalobce seznámen s tím, že vzhledem k uvedenému rozhodnutí č. 23
„pracovní místo v rezervě systemizace“, které dosud zastával, bylo v rámci
reorganizace rozhodnutím ministra zrušeno; žalobce neakceptoval dohodu o
rozvázání pracovního poměru a trval na rozvázání pracovního poměru výpovědí z
důvodu organizační změny. Dopisem ze dne 22.11.2010 č.j. 457.928/2010-PAM
žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť žalobce „se stal nadbytečným na
základě rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 23 ze dne 24. září 2010 o
organizační změně na MZV ČR (reorganizace v zahraničí), kterým bylo zrušeno
Vaše pracovní místo“.
V projednávané věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – mimo jiné právní otázku, jakým způsobem má být v rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně určen okruh „nadbytečných zaměstnanců“, zda
se tak má stát ve vazbě k zaměstnancem vykonávanému resp. sjednanému druhu
práce, anebo zda je toto určení možné také jiným způsobem. Protože posouzení
uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a
protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které
má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
jedná o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.11.2010 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010,
tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva
práce a sociálních věcí a zákon 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o
azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen
„zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 23.7.1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2012,
sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013, a další) patří k předpokladům pro podání výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce to, že o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní
zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností
zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě
v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je
současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato)
zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro
něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, není významné, jak
zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Podstatné je, aby bylo
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny. Pouze v takovém případě
lze uvažovat o tom, že byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem,
neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu
nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze
o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro
právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá
přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu.
Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39
občanského zákoníku (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda
zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím,
zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel -
fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo
je k tomu jinak oprávněn.
V posuzovaném případě není sporné, že žalovaná rozhodla svým „příslušným
orgánem“ dne 24.9.2010 č.j. 456497/2010-PAM o organizační změně na MZV ČR
(reorganizace v zahraničí), kterou bylo - kromě jiných míst na zastupitelských
úřadech v zahraničí – zrušeno „z rezervy pro přechodné zařazení zaměstnanců v
souvislosti s výjezdy a návraty (tzv. „800“): 28 pracovních míst“ z celkového
počtu 45 míst. Z obsahu dovolání se podává, že žalobce vychází z úvahy, že,
je-li okruh nadbytečných zaměstnanců určen bez vztahu ke konkrétnímu druhu
práce „nadbytečného“ zaměstnance odkazem na zvláštní „podúčet“, který se týká
zúčtování zdrojů na krytí platových nákladů zaměstnanců nejrůznějších profesí
zařazených na různých útvarech zaměstnavatele, nemůže být dána příčinná
souvislost mezi takto formulovanou organizační změnou (tzv. „800“) a
nadbytečností konkrétního zaměstnance, neboť tato formulace neumožňuje
posoudit, kterého konkrétního zaměstnance se vlastně nadbytečnost týká.
Nastoluje se tedy v první řadě právní otázka předpokladů, za kterých může dát
zaměstnavatel zaměstnanci platnou výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce z hlediska obsahu rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách – jak již o tom byla
zmínka - není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. (§ 18 zák.
práce), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se
pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem
pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání
výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě
způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu.
Zákon výslovně neupravuje, jak má být postupováno, vznikne-li pochybnost o
obsahu rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách nebo jiného tzv.
faktického úkonu. I když - jak uvedeno výše - s tzv. faktickým úkonem se
nespojuje změna nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu,
jde o projev vůle; proto při objasňování toho, jaký je obsah tzv. faktického
úkonu, je odůvodněn postup (obdobně) podle zásad předepsaných pro výklad
projevu vůle v ustanovení § 35 obč. zák. (§ 18 zák. práce) - k tomu obdobně
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 2972/2008.
Výslovný tzv. faktický úkon je třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Současně je třeba přihlížet ke všem
okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno, tj. vedle skutečné vůle
jednajícího účastníka též k tomu, zda za těchto okolností bylo mezi účastníky
zřejmé, o jaký projev vůle se jedná, jaký je jeho obsah; rozhodné jsou přitom
jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to,
aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Výklad tzv. faktického úkonu
(projevu vůle) přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době
neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon
946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1997).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud z uvedených
zásad vycházel. Z rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 23 ze dne 24.9.2010
o organizační změně na MZV ČR (reorganizace v zahraničí) se podává, že jeho
účelem je snížení počtu pracovních míst v zahraniční službě; kromě jiného se
jím ruší pracovní místa na padesáti třech velvyslanectvích, devíti generálních
konzulátech, na osmi stálých misích a na stálých delegacích ČR, devíti rušených
velvyslanectvích a generálních konzulátech, a konečně také v tzv. „rezervě
systemizace“ devět „z pracovních míst rezervovaných pro atypická vyslání“ a
dvacet osm pracovních míst „z rezervy pro přechodné zařazení zaměstnanců v
souvislosti s výjezdy a návraty (tzv. „800“)“. Je sice možné, že samotné „tzv.
800“ není organizační složkou žalované a že se týká širokého okruhu zaměstnanců
zařazených v různých útvarech, nicméně z výslovného textu dotčeného rozhodnutí,
který je třeba brát v úvahu jako celek, je zřejmé, že dopadá právě na ty
zaměstnance zahraniční služby, kteří vzhledem k tzv. systému rotace působí po
určitou dobu v zahraničí na „systemizovaném“ místě, a kteří jsou po svém
odvolání až do svého dalšího vyslání zařazeni na nesystemizovaném místě v
„rezervě systemizace“, bez ohledu na své momentální zařazení v organizačním
schématu zaměstnavatele. Je zjevné, že zrušení daných pracovních míst „v
rezervě systemizace“ je součástí celkové koncepce snižování počtu zaměstnanců,
neboť by bylo protismyslné rušit pracovní místa v zahraničí a ponechat beze
změny počet těch, kteří mají být do zahraničí vysláni. Z rozhodnutí č. 23 je
totiž – jinak řečeno - zřejmé, že vedle zrušení pracovních míst na
zastupitelských úřadech v zahraničí, odpadá v daném rozsahu také potřeba vyslat
do zahraničí zaměstnance, kteří dosud dočasně působí v určitém „provizoriu“ - v
rezervě – v tuzemsku. Při konečném počtu této skupiny zaměstnanců dočasně
působících v době přijetí rozhodnutí v ústředí u žalované s předpokladem
vyslání do zahraničí, nelze důvodně namítat, že zrušení konkrétního počtu
nesystemizovaných míst „v rezervě systemizace“, činí rozhodnutí o organizační
změně neurčitým.
Z uvedeného vyplývá, že okruh nadbytečných zaměstnanců může být v rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně vyjádřen nejen druhem práce sjednaným nebo
vykonávaným jednotlivými zaměstnanci, nýbrž jakýmkoli jiným způsobem (uvedením
profesní skupiny, organizačního útvaru, který se zrušuje apod.) z něhož bude s
určitostí patrno, která pracovní místa (jaký jejich počet) považuje
zaměstnavatel nadále za nepotřebná. Protože v posuzované věci organizační
změnou dochází nejen ke snížení počtu systemizovaných míst v zahraničí, ale
zároveň i ke snížení počtu pracovních míst v rezervě systemizace, v níž žalobce
působil, a protože podle všeobecně přijímané ustálené judikatury je výběr
nadbytečného zaměstnance věcí zaměstnavatele, je na místě závěr, že je dána
příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a
nadbytečností žalobce, a že výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce je dán.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak
měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu